06/03/2012 Kateřina Šipuliná
Pokud si  myslíš, že ti někdo  něco dluží, svou pozornost, starost, lásku, peníze, nikdy ti nebude stačit to, co dostaneš. Vždy toho potřebuješ více. Podobné je to u žaludku, který má schopnost roztáhnout se a potřebuje více a více potravy, aby pocítil  nasycenost.
Jak  dostávat to, co si přeješ a přitom necítit stále rostoucí chuť?
Kupil jsem si auto, za chvíli chci lepší auto, dostal jsem  funkci náměstka a za chvíli sním o funkci ministra, zvolili mě Miss krásy školy a já se hned vidím jako Miss krásy města,  státu, světa, vesmíru…
Drahý mi přinesl květiny a já čekám, že mi příště dá prstýnek nebo požádá o ruku.
Stejně tak se chovají děti ve vztahu k rodičům. Děti věří, že rodiče jim něco dluží, a proto stále po rodičích žádají nové hračky. Očekáváme od dětí, že brzo dospějí, přestanou pouze žádat a začnou něco odevzdávat. Jakým právem to žádáme po dětech, pokud se sami chováme stejně?
Člověk umírá nedosáhnuv ani půlky z toho, co si přál. Měl milión, ale chtěl dva. Ale jak to zařídit tak, abych se necítil zpustošeným chvíli poté, kdy něco dostanu? Je to takový pocit, že čerpám vodu děravým kýblem.
Potřebujeme kvalitní „nádobu“, kam bychom mohli čerpat potěšení tak, aby nemizelo. Taková nádoba se nazývá   vděčnost. A tuto nádobu je možné zvětšovat vlastním úsilím, vždyť někdo rád čerpá náprstkem a někdo kýblem, komu to jak vyhovuje.
Abychom dokázali zvětšit „nádobu vděčnosti“, musíme si zapamatovat dvě věci. První věc, je to, že nikdo ti nic nedluží, ani život, ani tvůj milovaný. A druhá věc je v tom, že musíš vždy kompenzovat nedostatek čehokoliv, úrovní vděčnosti. V tomto okamžiku dostáváš šanci zvětšit „nádobu vděčnosti“.
Co se stane pokud to neděláš?  Například dostáváš už dlouhou dobu každý den „stovku“ a jsi s tím zcela spokojená. Najednou dostaneš „pět set“ a v samotný moment přijímání jsi ráda a vděčná ještě víc. Ale další den dostaneš znova „stovku“, nebo nic  a jsi nešťastná.
Proč?
Protože si myslíš, že ti někdo dluží. Právě v tomto okamžiku jsi měla poděkovat a i za „stovku“ nebo vůbec za pozornost. Vždyť on tobě od počátku nic nedluží, ani život ti nic nedluží, jsou to pouze tvé fantazie a nenasytná přání.
Muži jsou obecně rukojmí touhy odevzdávat. Jsou jako kráva, která chce více krmit, než telátko potřebuje její mléko. A proto, pokud se naučíš správně dostávat od muže, dostaneš od něho tím daleko více a od života taky.
Proto se musíme radovat z toho, co nám  dávají. Zpočátku to bude hra.  Ale hraním se můžeme naučit žít tak skutečně. Děti si hrají na dospělé a díky tomu se takovými stávají, protože každý zvyk se stává druhou přirozeností. Vy si ani nevšimnete, jak rychle, udržovaný zvyk, radovat se, se stane vaším životním krédem.  Radost ze získaného nebude umělá,  ale upřímná.
Muž potřebuje pouze tohle, právě tohle od ženy očekává. Pro ženu není tak důležité, aby s ní měl muž orgasmus, jak je to důležité pro muže. Radost, kterou si muž přeje dostat od naplnění drahé ženy není pouze v sexu, ale taky ve všem ostatním.
Pokud  si přeješ v budoucnu něco dostat od muže, povídej mu o svých přáních, pouze povídej. Není třeba naléhat a tlačit. Je možné prostě říct: «Jsem na tebe hrdá» ‒ a tehdy muž změkne a bude se snažit zopakovat to, co vyvolalo u vás hrdost k němu.
Drahý například volal každý den a teď volá jednou týdně a mluví jinak – právě tady je místo pro úsilí.  Můžeš teď zvětšit objem «nádoby vděčnosti». Potěš se také z tohoto volání. Neříkej mu, že s tebou mluví  jinak než kdysi. Potěš se z toho, co máš. Nedluží ti nic.
Je těžké být spokojena, když objem toho co dostáváš se najednou zkrátí, finanční potíže, nemoc, lhostejnost, ale přece něco zůstalo. Kompenzuj ten rozdíl mezi tím, co jsi měla a tím, co máš poděkováním a radostí. Vždyť život ti nic nedluží, všechno co ti dává - je dárek a ne vrácení dluhu.