Skutečný egoista není primitivní člověk s úzkým obzorem, u kterého je jediné přání - jak co nejrychleji dostat všechna přístupná potěšení světa - ale vysoce vyvinutá osobnost. Skutečného egoistu nenaplňuje to, co naplňuje většinu lidí, vždy potřebuje víc. Skutečný egoista je rychle zklamán tím, co mu nabízí život a pokračuje v hledání. Jeho hlavní otázka je, v čem je smysl existence. Odmítá věřit, hledá vlastní zkušenosti a omluvu tohoto zdaleka ne dokonalého světa.
 
Proč člověk žije? Aby jedl, pil, miloval? Milovat egoista neumí. Milovat a hrát si na lásku není jedno a totéž. Kdo umí milovat někoho kromě sebe? Vždyť nelze brát vážně a nazývat láskou to lehké šílenství, založené na prudkém vzestupu hormonů a přání ovládat druhého, které vzniká mezi mužem a ženou.
 
Láska matky k vlastnímu dítěti? Všimněte si - k vlastnímu! Její dítě -  to je skoro ona sama, a láska k němu - to je pokračování lásky k sobě. Mimochodem, mateřská láska i sebeobětování existuje i mezi živočichy, chápeme, že je to pro vývoj pokolení, překračující pud sebezáchovy. Lidské vztahy ale akorát lakujeme na růžovo.
 
Jen skutečný egoista chápe, že milovat neumí. Dobromyslní lidé, dostávající požitek z vlastních činů a poděkování lidí, mohou odjakživa přebývat v příjemné iluzi vlastní dobroty, ale skutečného egoistu na to nenalákáš.
 
V životě jsou silné touhy, například touha k penězům. Ale co si za ně egoista může koupit a navíc jak dlouho potrvá naplnění například z nového automobilu, nového domu nebo vlastního ostrova? Od sebe neutečeš.
 
Někdo žije kvůli moci, chce se stát primátorem města, guvernérem státu, prezidentem nebo světovým diktátorem. Pro skutečného egoistu jsou to dětské hry. Vždy chce ještě víc.
 
Věda, tvorba, umění? Věda se naučila klonovat člověka, dostala se do jaderného jádra, ale stále se nenaučila udělat člověka šťastným. Umění se stále více podobá showbyznysu, a náboženství, které pořád mluví o Bohu a lásce, nabízí pouze soupravu rituálů a etické normy, které sami nedokážou dodržovat.
 
A tak se ze skutečných egoistů stávají kabalisté (nemotat s Madonnou, astrologií a zaklínadly). Protože věda kabaly začíná u dotazu o smyslu života a nemluví o tom abstraktně, neříká, že to je osobní otázka a každý si ji vyřeší sám nebo takové věci, jako že je smysl života v něm samotném, a stačí si to pouze dobře zařídit.
 
Kabala odhaluje proces vývoje člověka a společnosti a onu hybnou sílu, která tento proces řídí. Kabala odhaluje ty body v našem životě, v nichž máme svobodnou volbu. Brání se bojovat s tím, kde ji nemáme, ale snaží se soustředit naše snahy na to, co reálně změnit můžeme.
Člověk, studující kabalu, chápe kořeny vlastní sobeckosti, napravuje ji a používá pro blaho lidí i sebe. V tomto procesu získává jedinečnou roli v životě lidstva, kde budou otázky o smyslu života vznikat čím dál ostřeji.
 
Abychom dokázali najít východisko z dnešní globální krize, musíme se podívat na všechno, co se s námi děje z pohledu celkového procesu vývoje přírody, pochopit v tom svou roli a naučit se postupovat v souladu s ní. Proto děkujeme egoistům, kteří plně chápou svou sobeckost, snaží se pochopit svou přirozenost a napravit ji pro blaho své a blaho společnosti.