Globalizace nám odhalila existující systémy, jejichž všechny součásti jsou mezi sebou pevně spojeny. Krize následně předvedla, jak tento systém pracuje: když zkrachuje banka na Islandu, v Anglii zůstanou bez důchodu policisté. Události se vyvíjí se stále narůstající rychlostí a my se již s obavou ptáme, co se ukáže zítra?

Kabalisté říkají, že další objevení, které nás čeká, vypadá takto: pochopíme, že musíme dostávat pouze to nejnutnější. Zní to samozřejmě velmi hrozivě. Hned si představujeme, jak se otvírají dveře, do domu vchází přísně vypadající lidé se seznamem mého těžkou prací nabytého majetku a navrhují, abych se „dobrovolně“ vzdal všeho přebytečného. Ale kdo bude rozhodovat o tom, co je pro mě zbytečné a co není? Stát? Tím jsme již prošli v minulosti. Zdá se, že znovu nastane „návrat do budoucnosti“? Tak to tedy ne!

O tomto kabalisté pochopitelně nemluví. O čem tedy? Zkusím to vysvětlit. Řeč je o tom, že zpočátku jsou v člověku umístěna pouze přání, namířená na podporu života jeho biologického těla a lidského rodu celkem: po jídle, sexu, vytvoření rodiny, atd. Všechna ostatní přání člověk získává, zatímco se nachází ve společnosti.

Život mezi sobě podobnými nás nutí si přát slávu, bohatství, vědomosti. U zvířat taková přání například neexistují. Musí sice předvádět sílu a vybojovat si respekt, ale v zásadě je to diktováno snahou získat dobrou potravu, které je vždy málo. Nepotřebují úctu okolí jen tak, pouze kvůli tomu, aby se cítila dobře.

Člověk však z vědomí toho, že si ho lidé váží, získává opravdový požitek. Mnohé tento pocit prakticky nutí žít jen kvůli tomuto. Přání, jak co možná nejdéle pociťovat tento pocit, se stává jeho vnitřní podstatou. To samé probíhá ve vztahu k přáním po penězích, moci, vědomostech, atd. Zbavují nás spánku a klidu, tato přání jsou fakticky našimi pány.

A přece jen lze pány přeměnit v sluhy. Musíme si jen pamatovat, že všechna tyto přání nejsou v podstatě moje, nejsou mi vtištěna geneticky. „Moje“ přání, to jsou přání mého biologického těla. Jsou pro mě mou nejnutnější úrovní. Ostatní „nasávám“ do sebe, když to vidím u ostatních. Proč to potřebuji? Samozřejmě abych získal co nejvíce uspokojení.  

Ale kabalisté hovoří, že takovéto využití přání není v můj prospěch. Je to zbytečnost jako například přejídání se. Za pomoci těchto společenských přání - po penězích, slávě, vědomostem - nás naše ego nutí snažit se „spolknout“ celý svět. A právě toto vytváří všechny naše problémy.

Takže znovu:  „stravuj se chlebem a solí, pij vodu z náprstku a spi na holé zemi“? Ne! Vše zůstává stejné, pouze se tato přání využívají jinak, jako bych je nechával vně a nevpouštěl do sebe. Tehdy bude spokojenost z uspokojení těchto přání možno přesměrovat na druhé. Jak? To je samostatná otázka, ale kabalisté tvrdí, že pokud to budeš vykonávat s láskou, budeš pociťovat nekonečný svět lásky. Všechna přání mimo mne jsou prakticky nekonečná a při takovém způsobu jejich využití budou všechna k mé dispozici.  

Přičemž, jakmile začnu měnit svůj vztah k přáním, stane se ještě jedna zajímavá věc: začnu se chovat ke světu s ohledem na to, co je pro mě nejnutnější. To znamená, že se u každého začnou rozšiřovat hranice nejnutnějšího v souladu s jeho možnostmi a ideálně získají rozměry celého vesmíru. Systém se uzavře a místo „hranatého“ se svět stane „kulatým“.

Začneme pomáhat přírodě v realizaci jejího plánu (který, jak říkají kabalisté, existuje a všechno, co se nám děje, se podřizuje právě jemu). A tehdy místo utrpení, kterého jsem se - žijíc podle starého schématu - snažil zbavit, ale nevím jak, začnu pociťovat podporu přírody. Veškerá nutnost mé záporné činnosti prostě odpadne.

A po tomto budou následovat i nové objevy, kterých má příroda v záloze víc než dostatek….