DOPIS 25

Mému příteli.

Nyní je poledne a já jsem jeho dopis dostal od osmého prvního měsíce a tvé žebrácké stížnosti vůči mně jsou přijatou modlitbou jako je to psáno v Zoharu.

Již jsem ti dokázal ve svých předchozích dopisech, že zatímco mě káráš, že nepíšu, je to tvá vlastní nečinnost, co bys měl kárat. Povšimni si, žes mi nenapsal slovo ve více než dvou měsících, zatímco já jsem ti v té době napsal čtyři dopisy.

Pokud, jako je psáno, to nenasytí lva, "neboť ten vyšší než vysoké sledoval, a jsou tu vyšší než oni." Jakkoliv prudká odpověď je požadována, odpovím ti, že každý věří v osobní prozřetelnost, ale vůbec se jí nedrží.

Důvodem je, že cizí a podlá myšlenka nemůže být připisována Stvořiteli, který je epitomem "Dobra, které dělá Dobro." Avšak pouze pravým pracovníkům Božím se otevře poznání osobní prozřetelnosti, že On způsobil všechny důvody, které tomu předcházely, jak dobré, tak špatné. Pak jsou všichni soudržní s osobní prozřetelností, neboť všichni, kteří jsou připojeni k čistému, jsou čistí.

Jelikož je Strážce sjednocen s svým stráženým, není zde zřetelné rozdělení mezi špatným a dobrým. Všichni jsou milováni a všichni jsou jasní, neboť jsou všichni nositeli Božích nádob, připraveni opěvovat Odhalení Jeho unikátnosti. Je to věděno instinktem, a do té míry mají od konce poznání, že všechny činy a myšlenky, jak dobré, tak špatné, jsou nositeli Božích nádob. On je připravil, z Jeho úst přišly, a na konci nápravy to bude známo všem.

Avšak mezitím je to dlouhý a hrozivý exil. Největší potíž je, že když jeden vidí nějaký nesprávný čin, spadne ze svého stupně, lpí na známé lži a zapomíná, že je jako sekera v ruce brusiče. Místo toho o sobě přemýšlí jako o vlastníku toho činu a zapomíná důvod pro všechny následky, ze kterého všechno přichází, a že ve světě není jiného řídícího než Jeho.

Toto je lekce, ačkoliv to jeden nejprve ví, přesto v čase potřeby nekontroluje toto uvědomění a (ne)sjednocuje všechno s příčinou, která odsuzuje k váze zásluhy. To je celou odpovědí na jeho dopis.

Již jsem ti tváří v tvář řekl pravé podobenství o těchto dvou konceptech, kde jeden učí druhého. Avšak síla skrytí přemáhá uprostřed, jako naši mudrci řekli o těch dvou šprýmařích před rabim, kteří bavili všechny ty, kteří byli smutní.

Podobenství o králi, který si oblíbil svého služebníka, dokud jej nechtěl povýšit nad všechny ministry, neboť v jeho srdci rozpoznal pravou a neochvějnou lásku.

Avšak není to královským chováním, pozvednout někoho do nejvyšší úrovně najednou, bez zjevné příčiny. Místo toho je královským chováním odhalit všem důvody s velikou moudrostí.

Co udělal? Jmenoval služebníka strážcem městské brány a řekl ministrovi, který byl mazaným žertéřem, aby předstíral, že proti královskému majestátu rebeluje, a vedl válku, aby si podrobil dům, zatímco je strážce nepřipraven.

Ministr udělal, co Král přikázal, a velmi promyšleně a mazaně předstíral, že chce ukořistit Králův hrad. A služebník riskoval svůj život a zachránil krále, bojujíce proti ministrovi oddaně a odvážně, dokud nebyla jeho velká ke králi zřejmá všem.

Pak ministr sňal svůj oděv a byl zde velký smích, protože bojoval tak sveřepě, a nyní si uvědomil, že zde byla jenom fikce, ne realita. Nejvíce se smáli, když ministr vyprávěl o hloubi představivosti své krutosti a strachu, který si představoval. Jeden každý předmět v této strašné válce se stal zdrojem smíchu a veliké radosti.

Avšak stále je služebníkem, není učený.  Jak může být pozvednut nad všechny ministry a služebníky krále?

Pak král přemýšlel v jeho srdci a řekl tomu ministru, že se musí převléknout jako lupič a vrah a vést proti němu sveřepou válku. Král věděl, že v druhé válce ukáže podivuhodnou moudrost, a zaslouží si stát v čele všech ministrů.

Proto ustanovil služebníka tím, kdo má na starost poklad království. Ministr se nyní oděl jako nelítostný zabiják a přišel vyplenit královy poklady.

Ubohý pověřenec bojoval odvážně a oddaně, dokud nebyl pohár naplněn. Pak ministr sňal svůj oděv a v králově paláci byla veliká radost a smích, dokonce více než předtím.

Detaily ministrových lstí vyvolaly veliký smích, jelikož nyní musel být ministr chytřejší než předtím, protože nyní je zřetelně známo, že v králově panství není krutý nikdo a všichni krutí nejsou než žertéři. Proto tedy užil ministr veliké lstivosti, aby získal oděv zla.

Avšak mezitím zdědil služebník „moudrost“ z pozdějšího poznání a „lásku“ z předchozího poznání a pak byl vzpřímen na věčnost.

Je pravdou, že všechny války v exilu jsou podivuhodným pohledem a každý ve svém vlídném nitru ví, že to vše je druhem důvtipu a radosti, která přináší pouze dobro. Přesto zde není taktiky, jak ulehčit tíži války a hrozbu vůči sobě.

Dlouze jsem k tobě mluvil tváří v tvář, a nyní máš poznání jednoho konce podobenství, a s Boží pomocí mu porozumíš také na jeho druhém konci.

Věc, o které mě nejvíce chceš slyšet mluvit je ta, o které nemohu nic zodpovědět. Také jsem ti o tom vyprávěl tváří v tvář podobenství, neboť „království země je jako království nebeské klenby,“ a pravé řízení je dáno ministrům.

Avšak vše je činěno podle králova záměru a jeho podpisu. Samotný král nedělá víc, než že podepíše plán, který ministři navrhli. Pokud v plánu najde vadu, nenapraví jej, ale umístí namísto něj jiného ministra, a první odstoupí z úřadu.

Tak se ČLOVĚK, malý svět, chová podle písmen, v něm vtištěných, jelikož králové v něm vládnou sedmdesáti národům. To je významem toho, co je napsáno v Sefer Jecira (Knize Stvoření): „Korunoval určité písmeno.“

Každé písmeno je ministrem po určitou dobu, činíce výpočty, a Král světa je podepisuje. Když písmeno v nějakém plánu pochybí, okamžitě se vzdá úřadu, a On na jeho místě korunuje jiné písmeno.

To je významem, "Každá generace a její soudci. " Na konci nápravy bude vládnout písmeno, zvané "Mesiáš a připoutá všechny generace ke koruně slávy v ruce Boží."

Nyní můžeš pochopit, jak mohu zasahovat do tvé záležitosti stavu, který již máš…králové a soudci, a každý musí odkrýt to, co byl určen odkrýt. Prám sjednocení… … … nechce je napravit, já je napravím (zmaten), ale vše se vyjasní během inkarnací.

Kvůli tomuto toužím slyšet o všech tvých rozhodnutích, v každém jejich detailu. To protože je zde hluboká moudrost v každém detailu a pokud bych od tebe slyšel nějaké pevné povely, byl bych je schopen naplnit a těšit tvé srdce.

Věz, že je pro mě velmi obtížné slyšet tvůj jazyk, neboť nemáš stálost ve jménech a jejich významu. Proto ti otevřu štěrbinu v hodnotách pojmenování a ty pro mě změříš rozsudek své moudrosti, a tak budu schopen pokračovat s tvým úmyslem.

Hodlám ustavit pojmenování, jako jsem viděl ze všech tvých dopisů, abych je mezi námi ustavil permanentně, a abych poznal všechno, co píšeš, bez zkoumání, jako znaky na sklenicích od vína.

Začneme od kořene všech kořenů a dosáhneme samotného konce. Pět stupňů je obecně značeno: Jechida, Chaja, Nešama, Ruach a Nefeš. Všechny tyto jsou seskupeny v napraveném těle.

Jechida, Chaja, Nešama jsou nad časem, a ačkoliv se nachází v srdci bytosti, jsou považovány jako obklopující zdálky. Nepřichází do těla během jeho nápravy, neboť ve skrytém zdroji je zde také kořen k rozlišení: Roš, Toch, Sof (příslušně: Hlava, Vnitřek, Konec).

Roš je kořenem Jechida; je to Ejn Sof (nekonečno). Tam, dokonce i na svém vlastním místě, je Světlo neodkryto a každá věc je anulována jako svíčka před pochodní.

Poté kořen Toch, a to je kořen pro Chaja. Toto je význam Světla Ejn Sof, myšleno objevení Jeho úplného Světla. Zatímco je v čase, toto Světlo je dosahováno pouze jako jeho výživa, proto se nazývá "kořen pro Chaja."

Poté kořen pro Sof, a to je kořen pro duše. Je to stejně jako na počátku, Ejn Sof. Zde se šíří Vrchní Závoj a čas začíná ve formě "šest tisíc let existuje svět a jeden je zničen." To se nazývá Ruach, Nefeš a jejich kořen přimyká k Nešama.

Avšak ty se také šíří dolů jako Světlo, které je duchem života a přikázáním, což je Nefeš. Tato Nefeš je stálost, oživující, objímající síla, která posiluje tělo ve stále stavu skrze sílu samic, vtištěné v této Nefeš.

Tato Ruach vdechuje duch života a Světlo Tóry do obrazu samic. Její kořen vysvětluje význam (slov) "a vdechnul do jeho chřípí dech života; a muž se stal živoucí duší," Toto náleží duchu, který stoupá k duši a přijímá od ní ve Světle Královy tváře život, přinášejíce tento život k duši, která je tentokrát nazývána "žijící duše."

Toto je také pořadí všech Zivugim (páření) sedmi samic Roš a dvou níže v Nefeš. Toto je významem "Bůh umisťuje osamělé v domě," myšleno když se síla samic objeví, skrze "Přeslavná je králova dcera uvnitř paláce."

Základní podmínky a práce je odhalit síly duše, kterou Zohar nazývá "Vrchní Svět." Toto náleží také skrytému zdroji, neboť kořen konce a jakékoliv páření je pro objevení jednoho Světla v realitě Vrchního Světa. Toto je významem (slov) "My, jejichž synové jsou jako rostliny, vyrostlé v jejich mládí." myšleno početí ve Vrchním Světě. Pářením... nižším... aby to přišlo na Jeho myšlenku, a konec počátku skrytého zdroje bude dokončen všemi Světly... zbytek z knihy pokladu poznání.

Mysl je esencí duše člověka a celého člověka. To protože v ní je zcela definován a co z ní vychází jsou její oděvy a ti, kteří jí slouží. Někteří jsou větve, někteří jsou jí pokládáni za cizí.

Tato síla, ačkoliv je v jeho duši, neuvidí ji; je skryta každé žijící věci. Nedivte se kvůli tomu, neboť oko kontroluje a je mezi všemi smysly nejdůležitější. Avšak jeden nikdy nevidí sebe, ale pouze cítí svou existenci. Vidění by jim nepřidalo vůbec žádné poznání, a proto nebylo nic vytvořeno marně, neboť to jsou pro ně pocity, a k pocitu není třeba přidávat.

Je zde také mentální síla, která je esencí člověka. Není jí dáno žádné rozlišení ve smyslech, neboť vnímání existence (člověka) je zcela dostatečné a žádný jedinec nebude nevystačujícím ve své vlastní existenci a nebude požadovat svědectví svým smyslům. 

Důvodem, proč zde není žádný pocit bez pohybu, myšleno že se někdy vnímání zastaví a v jeho esenci není nacházena žádná esence, a pak je to více jako absolutní vědomí. Je vážnou chybou připomínat formu esence mysli k formování konceptu, uchopeného umenšením oka mysli. Toto je naprostou falešností, neboť tento koncept je jako světlo, které se vynořuje a jedná. Jeho světlo cítěno, dokud je aktivní, dokud neskončí své činy, a pak se  jeho světlo ztratí.

Z tohoto se učíš, že koncept, vnímaný, zatímco je aktivní, toho není než malou a chabou větví. (Esenciální vnímání je považováno za poznání, neboť síla vnímat je také vnímání, následek, a nepotřebuje esenciální pocit).  

Vůbec to není jako esence, ani v kvantitě, ani v kvalitě, jako tepaný kámen, který ukazuje jiskry světla, které jsou obnovovány obecnou zahrnující silou v kameni, ačkoliv ve formě zahrnující síly, v ní zde není vůbec žádné světlo. Také esence mysli je obecnou silou v člověku a vyplývají z ní podle zákonů účinkujího činu různé větve, jako je hrdinství a síla, horko a světlo.

Ačkoliv se k tomu vztahujeme jako "duši mysli," nebo "esenci duše," je to proto, že mysl je toho také větví, tou nejdůležitější, jelikož "Jeden je chválen podle své mysli."

Jelikož jeden nedává to, co nemá, definujeme to tedy jako mysl, myšleno, aspoň neméně než cítěná, vnímaná mysl, jelikož je větví a částí toho. Vládne nad všemi svými větvemi a pohlcuje je, jako svíčka před pochodní. Mysl se nepřipojuje k žádnému činu, ale různé činy se připojují a stávají se upevněny v mysli.

Jeden rozlišuje, že celek reality není než její služebníci, jak v disciplíně, a za účelem ji vylepšit, neboť jsou všichni ztraceni, zatímco mysl se celkově vyvíjí. Proto jsou všechna naše zabývání pouze v cestách mysli a jejích ambicích a více než to není nezbytné.