SPISY POSLEDNEJ GENERÁCIE

POZNÁMKA EDITORA

Pôvodné rukopisy týchto textov sú uchovávané v archíve ARIho Inštútu.

Proces ich publikácie bol pomerne komplikovaný jednak kvôli stavu rukopisov, ale aj pre veľkú hustotu písaného textu. Najskôr sme rozmiestnili všetky spisy, ktoré patria k „Spisom poslednej generácie“, podľa ich obsahu. Následne sme úzkostlivo skopírovali texty bez akýchkoľvek opráv typografických chýb a bez ich redigovania. Miesta, na ktorých sme nedokázali rozlúštiť slovo alebo jeho časť, sme označili výpustkami [...].

Spisy sme rozdelili do piatich častí a úvodu podľa toho, ako sa javili v rukopisoch. Mali by sme poznamenať, že ich zoradenie bolo čiastočne uskutočnené nami. Všetky nadpisy v spisoch však boli určené samotným Baalom HaSulamom a miesta, kde mali byť nadpisy doplnené, sme iba očíslovali.

Treba venovať osobitnú pozornosť prvej časti, ktorá má leví podiel na „Spisoch poslednej generácie“. Podľa rukopisu je [jej] materiál v skutočnosti rozdelený do dvoch častí: 1. Esej, 2. Prílohy a koncepty eseje.

POZNÁMKA PREKLADATEĽA

Slová v hranatých zátvorkách [] v pôvodnom texte nie sú uvedené a ich vsunutie do textu má napomôcť lepšiemu porozumeniu textu.

ÚVOD

Existuje alegória o priateľoch, ktorí sa hladní a smädní stratili na púšti. Jeden z nich našiel usadlosť hojne naplnenú všetkými pôžitkami. Pamätal na svojich úbohých bratov, ale keďže sa od nich už príliš vzdialil, nevedel, kde sa nachádzajú. Čo potom urobil? Začal nahlas kričať a trúbiť na lesnom rohu; možno jeho úbohí hladní priatelia započujú jeho hlas, priblížia sa k nemu a dôjdu do tohto bohatého príbytku naplneného všetkými dobrotami.

Taká je aj podstata veci pred nami: stratili sme sa v hrozivej púšti spolu s celým ľudstvom a teraz sme našli obrovský poklad, ktorý oplýva všetkým mysliteľným bohatstvom. Týmto pokladom sú kabalistické knihy. Uspokojujú smäd našich duší a v štedrej miere nás napĺňajú výdatnosťou a uspokojením; sme nasýtení – a je toho viac.

No pamätáme na našich priateľov, ktorých sme zanechali v beznádeji desivej púšte. Medzi nami leží obrovská vzdialenosť a slová ju nedokážu preklenúť. Z tohto dôvodu sme si pripravili roh, aby sme na ňom trúbili tak nahlas, aby to naši bratia mohli počuť a priblížiť sa, nech sú takí šťastní, ako sme my.

Vedzte, naši bratia, naša krv, že podstatou múdrosti kabaly je poznanie toho, ako svet zostúpil zo svojho vznešeného nebeského miesta, až kým nedosiahol náš nízky stav. Bolo to nevyhnutné, pretože „koniec skutku je v počiatočnej myšlienke“ a Jeho myšlienka pôsobí okamžite, pretože On nepotrebuje žiadne nástroje na prácu, ako [tieto nástroje] potrebujeme my. Takže my sme boli vytvorení v Nekonečne od samého začiatku v úplnej dokonalosti a práve odtiaľ sme prišli [roz. zostúpili] do tohto sveta.

Preto je veľmi jednoduché nájsť v dokonalých svetoch, ktoré nám predchádzajú, všetky budúce nápravy, ktoré sú predurčené, aby nastali [, pretože všetky tieto nápravy sa v týchto Vyšších svetoch nachádzajú]. Cez ňu [múdrosť kabaly] zisťujeme, ako treba do budúcna napraviť naše cesty. A to je výhoda človeka oproti zvieraťu, pretože duch zvieraťa upadá, čo znamená, že [zviera] vidí iba pred seba, bez intelektu či rozumu, ktorým by sa pozrelo do minulosti, aby napravilo budúcnosť.

Výhoda človeka oproti nemu je taká, že duch človeka stúpa do minulosti a pozerá sa na minulé [deje], ako keď sa človek pozerá do zrkadla, v ktorom vidí svoje chyby, a preto ich môže napraviť. Podobne myseľ vníma, čím všetkým prešla, a [vďaka tomu] napravuje svoje budúce správanie.

Preto sa zvieratá nevyvíjajú; iba nehybne zotrvávajú v tom istom stave, v akom boli stvorené, pretože na rozdiel od človeka nemajú zrkadlo, v ktorom by videli, ako je možné napraviť veci a postupne sa vyvíjať. Človek sa rozvíja zo dňa na deň, až kým jeho cnosť nie je istá a kým nie je možné ju vnímať, a on sa bude voziť na vysokých planétach [roz. vysokých duchovných stupňoch].

Ale toto všetko sa vzťahuje na prírodu, ktorá sa nachádza mimo nás, na prírodu našej obklopujúcej reality, náš pokrm a svetské záležitosti. Na tieto prirodzená myseľ úplne postačuje.

No vo vnútri nás samých, hoci sa v určitej miere vyvíjame, sa vyvíjame a zlepšujeme tým, že sme tlačení zozadu cez utrpenie a krviprelievanie. Je tomu tak z dôvodu, že nemáme žiadnu taktiku, ktorou by sme získali zrkadlo, ktoré mali v minulých generáciách, aby sme sa pozreli do vnútra človeka.

Uvedené platí o to viac vo vzťahu k vnútrajšku duší a svetov a k tomu, ako sa z nich stali takéto hrozné ruiny, aké sú dnes, keď nik z nás nemá žiadnu istotu. V nadchádzajúcich rokoch budeme obeťami všetkých foriem zabíjania a umierania a všetci pripúšťajú, že nedokážu poradiť, čo treba robiť, aby sa tomu zabránilo.

Predstavte si napríklad, že by sa dnes našla nejaká historická kniha, ktorá by opisovala posledné generácie, ktoré žili pred desať tisíc rokmi. Akosi cítime, že lekcie utrpenia a múk by boli pre nich určite dostatočné na to, aby napravili svoje chovanie a uviedli ho do súladu s dobrými mravmi.

A že títo ľudia majú nad sebou dobré riadenie, ktoré postačuje na to, aby zaistilo istotu a uspokojenie. A prinajmenšom aby mohli zachovať svoje každodenné životy v mieri a pokoji.

Niet pochýb, že ak by nám nejaký mudrc ponúkol knihu o múdrosti počínania a osobného jednania, naši vodcovia by vypátrali každú radu, aby si zorganizovali život v súlade s ňou a nebol by „žiadny výkrik na našich šírych pláňach“. Skazenosť a desivé utrpenie by zmizlo a všetko by dobrovoľne a v tichosti zaujalo svoje [pravé] miesto.

Vážení čitatelia, teraz táto kniha leží priamo pred vami. Výslovne uvádza všetku múdrosť o riadení štátu i jednania v súkromnom a verejnom živote, ktoré budú existovať na konci dní, teda knihy kabaly [v rukopise bolo okrem textu, ktorý začína na tomto mieste, napísané: „sú dokonalosťou, ktorá predchádza nedokonalosti“]. V nej sú opísané napravené svety, ktoré sa zjavili s dokonalosťou, [s akou boli zamýšľané,] ako sa uvádza, že dokonalosť vychádza najskôr zo Stvoriteľa, potom ju napravujeme a [tak] prichádzame k dokonalej existencii vo Vyššom svete, ktorý sa vynára z Ein Sof [Nekonečna], ako vo verši „koniec skutku je v počiatočnej myšlienke“. Pretože neúplnosť sa šíri postupne z úplnosti a v duchovne niet nedostatku, všetky zostávajú existovať a sú opísané v ich úplnej dokonalosti, v jednotlivom aj všeobecnom, v múdrosti kabaly.

Otvorte tieto knihy a objavíte všetko dobré riadenie, ktoré sa zjaví na konci dní. Nájdete v ňom dobré rady, podľa ktorých treba riešiť svetské záležitosti aj dnes, pretože sa môžeme poučiť z minulosti, a tým napraviť budúcnosť.

Výzva pre vyvolených študovať kabalu

Ja, pisateľ, poznám samého seba a moje miesto [a viem], že nepatrím medzi najskvelejších z ľudského plemena. A ak niekto taký ako ja sa dnes namáhal a objavil toto všetko v knihách ukrytých v našich študovniach, niet ani tieňa pochybnosti, že ak sa vyvolení z generácie zahĺbia do týchto kníh, tak sa miera šťastia a hojnosti stane dostupnou pre nich a pre celý svet.

Môj hlas, ktorý je v Šofare [lesnom rohu], prečo prišiel?

Videl som toto všetko a viac sa neviem zdržať. Rozhodol som sa odhaliť moje pozorovania a to, o čom som našiel napísané v týchto knihách ohľadne uskutočňovania nápravy našej konečnej budúcnosti. A vychádzam von a volám ľudí celého sveta týmto lesným rohom. Skutočne verím a odhadujem, že postačuje zhromaždiť všetkých vyvolených, aby začali študovať a hĺbať v knihách, aby tak mohli odsúdiť [roz. pozdvihnúť, resp. prekloniť] samých seba a celý svet na váhach [na stranu] cnosti.

POZNÁMKA EDITORA

ÚVOD

Jehuda Ašlag (Baal HaSulam)

JEDNO PŘIKÁZÁNÍ

 Ten, kdo splnil jedno přikázání – má štěstí,

že sebe samotného a celý svět umístil na stranu zásluh.

Práce Stvořitele a přikázání se dělá pouze kvůli Stvořiteli, lišma, což znamená, pro potěšení Stvořitele. Ale už je stanoveno mudrci zabývat se Tórou a přikázáními dokonce kvůli sobě, lo lišma, protože „od lo lišma přechází k lišma“…
A já povídám, že první a jediné přikázání, zajisté směrující k záměru kvůli Stvořiteli, lišma, - je uvalení na sebe povinností nepracovat kvůli sobě. Pouze v nezbytné míře a v rozsahu nezbytném pro podporu vlastní existence. A všechen ostatní čas, ať pracuje pro blaho společnosti, pro záchranu ponížených, protože jakékoliv stvoření na světě potřebuje záchranu a blaho.

SLOUŽENÍ STVOŘENÍM V SOULADU S PŘIKÁZÁNÍMI STVOŘITELE

V tomto přikázání jsou dvě důstojnosti: první – každý musí pochopit, že pracuje proto, že s jeho prací souhlasilo a schválilo ji celé lidstvo; za druhé – je možné, že toto přikázání ho lépe připraví na přechod k dodržování Tóry a přikázání kvůli Stvořiteli, protože tato příprava je jednou ze součástí cíle. Vždyť zvykáním si pracovat pro ostatní, tj. pro jejich blaho, nikoliv pro svoje, se člověk postupně připravuje k dodržování přikázaní Stvořitele, zejména s touto požadovanou podmínkou – kvůli Stvořiteli, nikoliv kvůli sobě. A je pochopitelné, že záměr musí být – kvůli dodržování přikázání Stvořitele.

ČÁST TÓRY URČUJÍCÍ VZTAH ČLOVĚKA S PŘÍTELEM

V Tóře jsou dvě části: první se týká vztahu člověka se Stvořitelem a druhá – vztahu člověka s přítelem. Žádám vás vždy se zabývat vztahem člověka s přítelem, protože tím naberete dovednosti v tom, co se týká vztahu člověka se Stvořitelem.

ŘEČ, MYŠLENKA, ČIN

Jakákoliv práce musí obsahovat: myšlenku, řeč a čin.
My jsme už vysvětlovali část z tohoto přikázání, co se týká činu, v souladu se kterým na sebe musí člověk přijmout odpovědnost za to, aby všechen svůj volný čas věnoval sloužení stvořením světa. Myšlenka v tomto přikázání je základem, ale ve větší míře, než ve zvláštních přikázáních, týkajících se vztahu člověka se Stvořitelem. Samotný čin prokazuje záměr a ukazuje, že je kvůli Stvořiteli, protože je nasměrován pouze na Stvořitele.
Ale přikázání, týkající se vztahu člověka s přítelem se dodržují na základě lidského svědomí, které je tak zavazuje učinit. Nicméně, pokud dodržuješ přikázání z tohoto důvodu, potom je samozřejmé, že neděláš nic. Takové činy se totiž nepřevedou k blízkosti se Stvořitelem, ke skutečné práci pro Stvořitele. A proto si musí každý ve svých myšlenkách představovat, že toto dělá pro potěšení Stvořitele, aby se Mu stal podobným: jak On je milosrdný, tak i já jsem milosrdný, jak On tvoří blaho, stejně tak i já. A takový obraz, spolu s dobrými činy, přiblíží člověka ke Stvořiteli tak, že jeho vlastnosti budou podobné duchovním a tím bude mít možnost dostat skutečně vyšší hojnost.
Řeč znamená modlitba, kterou říkáme za práci, v určitý čas. Modlíme se, aby Stvořitel změnil naše srdce, z přijímání na odevzdání a studujeme Tóru a všechno, co k tomuto vede.

NEVĚDOMÉ POTĚŠENÍ STVOŘITELE

Pro svět nemá cenu se těšit, že příjde doba a objeví se taková možnost, začít práce Stvořitele „lišma“. Dříve, i teď a i v budoucnu, každý pracující pro Stvořitele, bude muset začít práce s „lo lišma“ a od ní přejde k „lišma“. A cesta na tomto úrovni není omezená časem. Zaleží pouze na připravenosti člověka, na tom jak ovládá své srdce. A proto jich hodně propadlo a ještě propadne, protože se tím zabývají kvůli sobě, „lo lišma“, a zemřou nedosahujíc moudrosti. Ale spolu s tím je jejich odměna velká, ale lidská myšlenka není schopná posoudit význam potěšení poskytujícího Stvořiteli. A ten, kdo toto činí nevědomě, protože zatím není hoden k dodržování přikázání jiným způsobem, stejně přináší potěšení Stvořiteli. A toto se nazývá – „nevědomě“.

SKUTEČNOST PROROCTVÍ V MATERIÁLNÍM ROZMĚRU

Není pochyb, že hojnost proroctví musí být vnímána v takovém spojení písmen, která jsou co nejblíže pro začátečníky. To znamená, že musí odpovídat reálným zájmům pokolení, protože pouze tehdy si můžeme být jisti, že slovo Stvořitele bude vnímáno formou „lo lišma“, protože Stvořitel jej nepřipravil jiným způsobem. A proto znamení proroka pravdy je v tom, že jeho proroctví je v největší míře blízko dosažení materiálního úspěchu lidí jeho pokolení, protože přibližování materiálního úspěchu potvrzuje skutečnost proroctví, neboť ten konečně otevřel cestu k vnímání.

POVINNOST DODRŽOVAT 613 PŘIKÁZÁNÍ

613 přikázání představují jména Stvořitele. Je to osobní řízení každého, kdo se přibližuje k dostávání Božské hojnosti. A každý člověk, bez výjimky, je musí všechny projít. A proto se ze všech sil snažíme o jejich dodržování až do úrovně materiálních větví. Neboť je řečeno: „Všude, kde bude zmíněno Mé jméno, přijdu Já a požehnám ti".

SKUTEČNÁ MOUDROST

Ti přede mnou si pro sebe vybrali individuální cestu. Ale já jsem si vybral cestu společnou, protože si myslím, že je vhodnější realizovat vše, co se týče Stvořitele, ve spojení věčných písmen, která se nikdy nezmění. Chci říct, že materiální úspěch se stejně nikde a nikdy nezmění a proto jsou moje slova omezená.
Z tohoto důvodu jsem byl nucen vyjádřit duchovno obecně. Nicméně v těchto hranicích jsem se rozhodl vysvětlit všechny duchovní detaily a jejich spojení do nejmenších podrobností, které nemají jiný základ ani zdroj kromě této společné formy, tj. čistoty přijímání. A protože vysvětluji duchovní esence bez jejich oblékání na materiální skořápku, bude to velmi prospěšné pro vývoj chápání. A tato věda se nazývá skutečnou moudrostí.

PROROCTVÍ

V proroctví nemůže být chyby ani lži, není to možné, protože vysvětlení pravdy pochází od Stvořitele. Jistě, že déšť a sníh padají z nebe na zem a nevrátí se zpět, dokud nesplní úkol. Ale spolu s tím je rozdíl v dostávajícím, tj. v půdě. Pokud bychom ji připravili, vyčistili od kamenů, zorali atd., bude potom schopna dostávat více, než nepřipravená půda. Takže všechno záleží na přípravě.
A je samozřejmostí, že existuje rozdíl mezi dostávajícími proroky: není mezi nimi lidí se stejnou úrovní chápaní. A ať je tato úroveň malá nebo velká, zaleží na přípravě. Pokud prorok není velký z důvodu nedostatečné přípravy, potom světlo na cestě k němu samozřejmě něco ztratí, aby byla možnost říct, že světlo proroctví nemá chybu. Ale jeho malá úroveň přivádí k rozkrytí většího spojení písmen, které jsou kanály a kelim, dokud k němu nepřijde proroctví ve formě odhalení.

ÚSPĚCH PROROCTVÍ JE V RYCHLOSTI

Bez ohledu na to, že na konci, v očekávaném úspěchu, se rozkrývá celá pravda, nacházející se v proroctví, prodlužuje přesto malý prorok cestu svého proroctví k lidem, kterým bylo posláno. Zatímco u velkého proroka, který má větší přípravu pro dostávání proroctví od Stvořitele, odchylky světla nenastávají. A proto se nezmění velikost kanálu a kelim a jeho proroctví je jasné a krátké, lehce a rychle pochopitelné pro ty, komu je určeno.

JE MOŽNÉ ŽE VELIKOSTNĚ MENŠÍ USPĚJE VÍCE NEŽ VELKÝ

V souladu s tím co je řečeno, je možné, že menší z proroků, podle rychlosti svého proroctví, uspěje více než největší z proroků. Příčinou je to, že předcházejícím odhaleným prorokům, bylo nařízeno vydláždit mu cestu. Je jasné, že to také závisí na úrovni těch, kteří naslouchají jeho proroctví, jelikož pro vnímání krátkého a jasného, je zapotřebí více rozvitá generace, která je schopná ho pochopit. V důsledku těchto dvou příčin, velikostně menší může uspět nesrovnatelně více než větší.

TAJEMSTVÍ PROROCTVÍ GENERACÍ

Bez ohledu na to, že Moše přijal Tóru a zákony pro celou generaci, neexistuje prorok, který má právo k tomu něco přidat. Stejně ale proroctví, které mu bylo dáno, je časově omezeno. Vždyť kdyby proroctví Mošeho bylo dostatečné navždy, na co by pak Stvořitel ještě posílal proroky? Je nepochybné, že působení proroctví Mošeho, se šířilo na určitou dobu a za krátkou dobu Stvořitel posílal jiného proroka, který by pokračoval a ukončil načaté. 
A je samozřejmé, že neexistuje prorok, který by měl právo něco přidat nebo zmenšit. Vždyť kdyby měl takové právo, znamenalo by to, že předcházejícímu proroku něco chybělo, vždyť to co pochází od Stvořitele je vždy dokonalé, jak je řečeno: "Já první a Já poslední". Role následujících proroků- je prodloužit proroctví pro ty generace, které nejsou schopné vnímat prvního.
A poslední prorok- je Mesiáš, který ukončuje vše, ale samozřemě že ani on nemá právo cokoliv přidat nebo zmenšit. Jeho úspěch bude ještě větší, jelikož celá generace už bude připravena pro vnímání jím řečeného: "A tím dosáhne dokonalosti". A pro to jsou dva důvody: buď kvůli jejich velikosti, nebo to záleží na lidech jeho generace, nebo oboje dohromady.

ZÁKLAD ÚSPĚCHU PROROCTVÍ

Základ úspěchu proroctví je v tom, že se tím přibližuje Vyšší světlo těm, kdo se nachází dole. A nejúspěšnější je ten, který ho spustí co nejníž. Pojem vyšší a nižší se oceňuje z pohledu ducha a tělesného blaha, jelikož tělesné, které je dosáhnuto pomocí proroctví- je ten bod, který podporuje lidstvo. A je známo, že základní těžkost v práci Stvořitele- je první podpora.

SPOLEČNÁ SÍLA A SÍLA INDIVIDUÁLNÍ

Jejich spojení je tajemstvím jednoty Stvořitele a Šechiny. Individuální síla- je zákaz přijímání, dokonce v minimální míře. Společná síla- je růst odevzdání do té míry, dokud to nezačne dělat z celé své duše a ze všech sil.

Již dlouho mé svědomí tíží potřeba se projevit a vytvořit základní kompozicí týkající se podstaty Judaismu, náboženství a moudrosti kabaly, a rozšířit ji mezi lid, aby lidé poznali a správně pochopili tato vznešená témata v jejich skutečném významu.

JASNÝ

Rav Jehuda Ašlag

 

Jasný!

A z Nebes On září.

Tam - uvnitř opony clony.

 

Tajemství spravedlivých tam objasněno jest,

A Světlo a temnota společně září.

 

Jak dobré je ponořit se do Jeho skutků,

Ale chraň se po Něm nenatáhnout svou ruku.

 

Pak Jej uslyšíš, a tak Jej potkáš,

Ve věži moci, Všezahrnujícím Jménu.

 

Budeš si libovat ve slovech pravdy,

Vyslovovat neposkvrněná slova.

 

A uvidíš vše,

Tvé vlastní oči uvidí a ne cizincovo oko!

Toto je promluva o Arvut (Vzájemné záruce), když se všichni z Izraele stali odpovědnými jeden za druhého. Protože jim Tóra nebyla dána, dokud nebyl jeden každý z nich tázán, zda na sebe souhlasí vzít Micvu (přikázání) milování bližních v plné míře, vyjádřené slovy: “Miluj svého bližního jako sebe sama” (jako je vysvětleno v bodech 2 a 3, pečlivě to tam prozkoumej). To znamená, že jeden každý v Izraeli na sebe vzal starost a práci o každého člena národa a uspokojování všech jejich potřeb, neméně než do míry, vtištěné v něm, aby se staral o své vlastní potřeby. 

Zezadu i zepředu obklíčils mne

Výběr z původního článku

Zezadu i zepředu obklíčils mne, myšleno odhalení skrytí tváře Stvořitele, neboť vskutku „a kralování jeho nade vším panuje“ a vše se vrací ke svému kořenu, protože tu není místo, které by Jej bylo prázdné. Ale rozdíl je mezi přítomným časem a budoucím časem, protože ten, kdo spojuje dva světy, v přítomnosti objevuje Jeho oděv: že vše, co je činěno, je činěno jako oděv pro odhalení božskosti. A to je považováno za přítomný čas, myšleno, že on nyní též vychází v královských šatech a zřetelně ukazuje, že jezdec není podřízený koni. Ale ačkoliv se to zdánlivě jeví jako že kůň vede jezdce, pravdou je, že je kůň provokován k jakémukoliv pohybu pouze skrze vnímání uzdy a ohlávky jezdce. A to se nazývá konstrukcí vzrůstu božskosti a také se to nazývá tváří v tvář.

Ale ten, kdo ještě nepřišel k tomu, aby všechny své pohyby zasvětil Stvořiteli samotnému a kůň své pohyby ještě nesrovnal s uzdou a ohlávkou jezdce, ale zdá se, že dělá opak, a služebná se jeví, jakoby vládla paní, to se nazývá „záda“ – myšleno, že by sis neměl myslet, že se svatosti vzdaluješ, neboť „což jste sobě v mysli uložili, jistě se nestane.“ Tak řekl Hospodin, „že rukou silnou,“ atd., „aby vyhnaného nevyháněl od sebe.“ A každé kolo se točí, aby přišlo ke svatosti, svému kořenu. Proto, ačkoliv se to zdá, že kůň vede jezdce svou opovrženíhodnou touhou, pravdou je, že tomu tak není. Je to jezdec, kdo vede koně k jeho cíli. Avšak není to zjevné v přítomnosti, ale v budoucnosti. Proto je tu touto cestou také kontakt, ale je zády k zádům, myšleno ne podle touhy odívajícího či touhy odívaného.

Ale ti, kteří následují Jeho vůli, pro sebe objevují královské oděvy v přítomnosti, připojeni tváří v tvář skrze touhu odívajícího, neboť právě to je Jeho touha.

A toto je významem „Protože jsi nesloužil Hospodinu Bohu svému s potěšením.“ Neboť mu budeš sloužit stejně, ale rozdíl je, že touto cestou je to „v obležení a v soužení,“ myšleno nedobrovolně, a druhou cestou je to skrze důvod hojnosti všech věcí, myšleno dobrovolně.

MATAN TÓRA (PŘEDÁNÍ TÓRY) 

“Miluj bližního svého jako sebe sama ” (Leviticus 19:18)

Rabi Akiva říká, “Toto je velkým pravidlem Tóry.”

1.

Toto prohlášení našich mudrců vyžaduje vysvětlení. Slovo Klal (kolektiv/pravidlo) naznačuje součet detailů, které, když jsou dány dohromady, formují výše uvedený kolektiv. Tak když říká o Micvě, “miluj přítele svého jako sebe sama,” to je v tóře velkým Klal (1), musíme pochopit, že zbytek 612 Micvot (nařízení) v Tóře, se všemi jejich interpretacemi, není ničím více a ničím méně než součtem detailů, vložených a obsažených v této jediné Micvě, “miluj svého přítele jako sebe sama.”

To je dosti matoucí, protože to můžete říct co se týče Micvot mezi člověkem a člověkem, ale může tato jediná Micva obsahovat všechny Micvot mezi člověkem a Bohem, které jsou esencí a velkou většinou všech zákonů?

2.

A pokud se stále můžeme namáhat, abychom našli nějakou cestu, jak smířit tato slova, přijde před nás druhé rčení, dokonce ještě pozoruhodnější, o konvertitovi, který přišel před Hilela (Šabat 31) a řekl mu: „Nauč mě celou Tóru, zatímco stojím na jedné noze.“ A on odpověděl: „Cokoliv, co nenávidíš, nedělej svému příteli“ (překlad „miluj přítele svého jako sebe sama“), a zbytek je toho komentář; běž studovat.

Zde je před námi jasný zákon, že ve všech 612 Micvot a ve všech spisech Tóry tu není žádná, která by byla upřednostňována před Micvou, „miluj přítele svého jako sebe sama.“ To protože oni pouze zamýšlejí interpretovat a umožnit nám dodržovat Micvu milování ostatních správně, jelikož specificky říká – „zbytek je toho komentář; běž studovat.“ To znamená, že zbytek Tóry jsou interpretace této jedné Micvy, že by Micva milovat svého přítele jako sebe nemohla být dokončena, pokud by jich nebylo.

3.

Než se ponoříme do srdce záležitosti, musíme tuto Micvu dodržovat, jelikož nám bylo přikázáno: „miluj svého přítele jako sebe sama.“ Slovo ‘sebe sama’ nám říká, “miluj svého přítele do stejné míry, jako miluješ sebe, a ani o trochu méně.” Jinými slovy musíš neustále a pozorně uspokojovat potřeby každého člověka v izraelském národě, neméně než jsi vždy pozorný uspokojit své vlastní potřeby.

To je zcela nemožné, neboť mnoho během své každodenní práce nemůže uspokojit své vlastní potřeby, tak jak jim můžeš říkat, aby pracovali pro uspokojení přání celého národa? A rozhodně si nemůžeme myslet, že Tóra přehání, neboť nás varuje, abychom ani nepřidávali, ani neodečítali, naznačujíce, že jsou tato slova zákony, danými s naprostou přesností.

4.

A pokud by ti to nestačilo, řeknu ti, že prosté vysvětlení té Micvy milování svého bližního je ještě tvrdší, neboť musíš pokládat potřeby svého přítele před své vlastní. Je to jako naši mudrci napsali (Kidušin 20) v ohledu k verši „protože je s tebou šťasten“ (Deuteronomium 15:16) v ohledu k hebrejskému otroku: „když někdy nemá než jednu podušku, pokud si na ni lehne sám a nedá ji svému otroku, nedodržuje ‘protože je s tebou šťasten,’ neboť leží na podušce a otrok na zemi. A pokud si na ni nelehne a nedá ji ani svému otroku, je to sodomitské pravidlo.“ Ukazuje se, že ji proti své vůli musí dát svému otroku, zatímco pán sám leží na zemi.

Stejné pravidlo též nacházíme v našem verši o míře milování našeho bližního člověka, neboť zde také srovnává text uspokojení potřeb přítele s uspokojením svých vlastních potřeb jako s příkladem (verše) „protože je s tebou šťasten,“ týkajícího se hebrejského otroka. Tak zde také, pokud nemá než jednu židli a jeho přítel nemá žádnou, zákonem je, že pokud si na ni sedne a nedá ji svému příteli, poruší Micvu „miluj svého přítele jako sebe sama,“ jelikož nenaplňuje potřeby svého přítele jako naplňuje své vlastní.

A pokud si na ni nesedne a také ji nedá svému příteli, je to tak zlé, jako sodomitské pravidlo. Proto musí nechat svého přítele, aby si na ni sedl, zatímco on sám sedí na zemi nebo stojí. Jasně je to zákonem, týkajícím se všech potřeb, které jeden má, a jeho přítel postrádá. A nyní jděte a podívejte se, zda je tato Micva jakýmkoliv způsobem uskutečnitelná.

5.

Musíme nejprve porozumět, proč byla Tóra dána specificky izraelskému národu a ne rovnoměrně všem lidem světa. Je zde, Bůh nedopusť, zapojen nacionalismus? Samozřejmě, pouze šílený člověk by si toto myslel. Ve skutečnosti tuto otázku naši mudrci tuto otázku zkoumali, a toto je to, co mysleli svými slovy (Avoda Zarah 2): „Bůh ji dal každému národu a jazyku a oni ji nepřijali.“

Ale co shledáváme zarážejícím je, proč jsme tedy byli nazváni „vyvolenými lidmi,“ jako je psáno: „Pán, tvůj Bůh, si tě vyvolil“ (Deuteronomium 7:6), jelikož zde nebyl žádný jiný národ, který by ji chtěl? Navíc je v této záležitosti základní otázka: Mohlo by to být tak, že Stvořitel přišel se Svým zákonem ve Svých rukách, aby vyjednával s těmi divokými lidmi? O takové věci nebylo nikdy slyšeno a je zcela nepřijatelná.    

6.

Ale když plně porozumíme esenci Tóry a Micvot, které nám byly dány, a jejich žádanému účelu, do míry, do které nám naši mudrci nařídili, což je účel velké Tvorby, která je položena před našima očima, pak porozumíme všemu. Neboť prvním konceptem je, že zde není čin bez účelu. A z tohoto pravidla není výjimka, kromě nejnižších z lidského druhu či dětí. Proto je jisté, že Stvořitel, jehož ušlechtilost je mimo chápání, by nejednal – ať už by to byl velký či malý čin – bez účelu.

Naši mudrci nám o tom říkají, že svět nebyl vytvořen než za účelem dodržování Tóry a Micvot, myšleno, jak naši mudrci vysvětlili, že cílem Stvořitele je, od doby, kdy vytvořil Svou Tvorbu, odhalit Svou Božskost ostatním. To protože odhalení Jeho Božskosti dosahuje stvoření jako příjemná odměna, která vždy roste, dokud nedosáhne požadované míry.

A tímto se nízcí zvedají s pravým poznáním a stávají se Mu kočárem a přimykají se k Němu, dokud nedosáhnou svého konečného dokončení: „Ani vedle tebe oko nevidělo Boha“ (Izajáš 64:3). A kvůli velikosti a slávě této dokonalosti, Tóra a proroctví se zde také zdržují vyřčení dokonce i jediného slova nadsázky, jako naši mudrci řekli (Berachot 34), „Všichni proroci udělali svá proroctví pouze pro dny Mesiáše, ale pro příští svět, ani vedle tebe oko nevidělo Boha“

Tato dokonalost je vyjádřena slovy Tóry a proroctví a ve slovech našich mudrců jednoduchým slovem, Dvekut (adheze). Ale kvůli rozšířenému používání tohoto slova lidem, ztratilo téměř celý svůj obsah. Ale pokud na tomto slově setrváte dokonce jen na okamžik, budete přemoženi jeho podivuhodným významem, neboť si vyobrazíte ušlechtilost Stvořitele a nízkost stvoření. Pak budete schopni vnímat hodnotu Dvekut jednoho s druhým a porozumíte, proč tomuto slovu připisujeme účel celé Tvorby.

Ukazuje se, že účel celé Tvorby je, že budou nízká stvoření dodržováním Tóry a Micvot schopna pozvednout se vzhůru, vždy se vyvíjejíce, dokud nebudou odměněna Dvekut se svým Stvořitelem.

7.

Ale zde přicházejí kabalisté a ptají se, proč jsme v tomto vysokém vzrůstu adheze nebyli vytvořeni od počátku? Co je důvodem, že se musíme zatěžovat touto prací Tvorby a Tóry a Micvot? A odpověděli: „Ten, kdo jí to, co není jeho, se bojí podívat se na jeho tvář.“ To znamená, že ten, kdo jí a těší se z práce jeho přítele, se bojí se podívat na jeho tvář, protože v činění toho se stává stále víc ponížen, dokud neztratí svou lidskou formu. A protože to, co se šíří z jeho úplnosti, nemůže být postrádající, dal nám prostor, abychom si sami vysloužili svou ušlechtilost skrze práci v Tóře a Micvot.

Tato slova jsou nejvyšší hloubky a již jsem je vysvětlil ve své knize Panim Me’irot uMašbirot ke Stromu Života, Větvi první, a v knize Studium deseti Sefirot, Vnitřním přemítání, Části první. Zde je vysvětlím stručně, abych je pro všechny učinil pochopitelnými.

8.

Tato záležitost je jako boháč, který vzal člověka z tržnice a živil jej a každý den mu dával zlato a stříbro a vše, po čem toužil. A každý den ho zahrnul více dárky než den předtím. Nakonec se boháč zeptal: „Řekni mi, byla všechna tvá přání naplněna?“ A on odpověděl: „Ne všechna má přání byla naplněna, neboť jak dobré a příjemné by to bylo, kdyby ke mně všechno toto bohatství a drahocenné věci přišly skrze mou vlastní  práci, jako přišly k tobě, a nepřijímal bych z tvé ruky almužnu.“ Pak mu boháč řekl: „V tom případě se nikdy nenarodil člověk, který by mohl naplnit tvá přání.“  

Je to přirozená věc, jelikož na jedné straně prožívá větší a větší potěšení, čím víc ho zahrnuje dary, ale na druhé je pro něj těžké tolerovat hanbu z přílišné dobroty, kterou mu boháč věnuje. To protože je zde přírodní zákon, že přijímající cítí hanbu a netrpělivost poté, co od dárce dostal dary z milosrdenství a lítosti.

Odsud se šíří druhý zákon, že nikdy nebude nikdo schopen úplně uspokojit potřeby svého přítele, protože mu nakonec nebude schopen dát přirozenost a formu vlastního držení, jelikož pouze tím je dosažena žádoucí dokonalost.

Ale to se vztahuje pouze k bytostem, zatímco co se týče Stvořitele to je zcela nemožné a nepřijatelné. A toto je důvodem, že pro nás vytvořil dřinu a námahu v Tóře a Micvot, abychom svou vznešenost vytvořili sami, protože pak rozkoš a potěšení, které k nám přichází od Něj, myšleno vše, co je s Ním zahrnuto v Dvekut, bude náš vlastní majetek, který k nám přišel skrze naše vlastní úsilí. Pak se sami budeme cítit jako majitelé, bez čehož zde nemůže být pocit úplnosti.

9.

Vskutku potřebujeme prozkoumat srdce a zdroj tohoto přirozeného zákona, a kdo to byl, kdo zplodil tento kaz hanby a netrpělivosti, kterou po přijetí dobročinnosti od druhého cítíme. Ze zákona, který je vědcům znám, je chápáno, že každá větev nese stejnou přirozenost jako její kořen, a že větev též touží, hledá, vyžaduje a prospívá ze všech počínání kořene. A naopak, všechna počínání, která nejsou v kořeni, jeho větev se od nich odděluje, nemůže je tolerovat a je jimi poškozována. Tento zákon existuje mezi každým kořenem a jeho větví a nemůže být porušen.

Nyní se před námi otevírají dveře k pochopení zdroje všech rozkoší a bolestí v našem světě. Jelikož je Stvořitel kořenem Svých výtvorů, cítíme vše, co v Něm existuje a šíří se k nám od Něj přímo jako příjemné a slastné, protože je naše přirozenost blízká našemu kořeni. A vše, co v Něm není a nešíří se to k nám od Něj přímo, ale odporuje Tvorbě samotné, bude proti naší přirozenosti a bude to pro nás obtížné tolerovat. Tak milujeme odpočinek a nenávidíme se hýbat natolik, že bychom neudělali jediný pohyb, pokud by to nebylo pro dosažení odpočinku. To protože je náš kořen nepohyblivý, ale je v klidu, a neexistuje v Něm vůbec žádný pohyb. Proto je proti naší přirozenosti a je nám protivný.

Podle stejného znaku milujeme moudrost, sílu a bohatství, atd., protože všechny tyto existují v Něm, který je naším kořenem. A proto nenávidíme jejich protiklady, jako je bláznovství, slabost a chudoba, jelikož ty v našem kořeni vůbec neexistují. To nás činí nenávistnými a budí to ošklivost a nezměrně nás to bolí.

10.

To je to, co nám dává odpornou příchuť hanby a netrpělivosti, když od ostatních přijímáme cestou dobročinnosti, protože ve Stvořiteli není žádná taková věc jako přijímání laskavostí, protože od koho by On přijímal? A protože v našem kořeni tento element neexistuje, cítíme jej jako odpuzující a ohavný. Na druhé straně cítíme rozkoš a potěšení pokaždé, když druhým odevzdáváme, jelikož v našem kořeni existuje toto počínání, které On dává všem.  

11.

Nyní jsme našli způsob, jak prozkoumat účel Tvorby, což je přimknout se k Němu v jejím pravém vzezření. Tato vznešenost a Dvekut, která je k nám zaručena přijít skrze naši práci v Tóře a Micvot není ničím víc a ničím méně než rovnocenností větví s jejich kořenem. Veškerá jemnost a potěšení a ušlechtilost se zde stávají přirozeným rozšířením, jako jsme řekli výše, že potěšení je pouze rovnocennost formy se svým Tvůrcem. A když se srovnáme s každým počínáním v našem kořeni, vnímáme rozkoš.   

Též vše, s čím se setkáváme, a co není v našem kořeni se stává netolerovatelným, znechucujícím a pro nás značně bolestným, jak je znezbytňováno tímto konceptem. A přirozeně shledáváme, že samotná naše naděje závisí na míře naší rovnocennosti formy s naším kořenem.

12.

Toto byla slova našich mudrců (Berešit Raba 44), když se zeptali, „Proč by se měl Stvořitel starat, zda jeden poráží na hrdlo či na zátylku?“ Nakonec byly Micvot dány pouze pro očištění lidí, a to očištění znamená očištění zakaleného těla, což je účel, který se vynořuje z dodržování veškeré Tóry a Micvot.

“Divoký osel bude proměněn v člověka” (Job 11:12), protože když se jeden vynoří z lůna Tvorby, je v naprosté špíně a nízkosti, myšleno v množství sebe-lásky, která je v něm vtištěna, jejíž každý okamžik se točí pouze kolem sebe, bez kouska odevzdání druhým.

Tak je pak jeden v největší vzdálenosti od kořene, na druhém konci, jelikož kořen je ryze odevzdání bez náznaku přijímání, zatímco novorozenec je ve stavu úplného sebe-přijímání bez náznaku odevzdání. Proto je jeho situace viděna jako bytí na nejnižším bodě nízkosti a špíny v našem lidském světě.

Čím více roste, tím víc od svého prostředí přijímá částí „odevzdání druhým,“ v závislosti na hodnotách a vývoji toho prostředí. A pak je zasvěcen do dodržování Tóry a Micvot za účelem sebe-lásky, pro odměnu v tomto světě a v příštím světě, nazývaném Lo Lišma (ne pro Její jméno), jelikož si jeden nemůže navyknout žádnou jinou cestou.

Jak jeden roste, je mu řečeno, jak dodržovat Tóru a Micvot Lišma (pro Její jméno), což je se záměrem pouze přinášet potěšení svému Tvůrci. Jako řekl RAMBAM, „Ženám a dětem by nemělo být říkáno, aby dodržovaly Tóru a Micvot Lišma, protože to nebudou schopny unést. Ale když vyrostou a získají poznání a moudrost, pak jsou učeny pracovat Lišma.“ Je to jako naši mudrci řekli, „Z Lo Lišma jeden přichází k Lišma,“ což je definováno jako záměr přinášet potěšení svému Tvůrci a ne pro žádnou sebe-lásku.

Skrze tento přirozený lék zabýváním se Tórou a Micvot Lišma, což Dárce tóry ví, jako naši mudrci napsali (Kidušin 30), „Stvořitel říká: ‘Vytvořil jsem zlý pud, vytvořil jsem pro něj Tóru jako koření.’” Tak se toto stvoření vyvíjí a pochoduje vzhůru ve stupních výše zmíněné vznešenosti, dokud neztratí všechny zbytky sebe-lásky a všechny Micvot v jeho těle se nepozvednou a on neprovádí všechny své činy pouze za odevzdáním, takže i nezbytnost, kterou přijímá, plyne ve směru odevzdání, takže může odevzdávat. Proto naši mudrci řekli, „Micvot byly dány pouze pro očišťování lidí.“

13.

V Tóře jsou dvě části: 1) Micvot mezi člověkem a Bohem a 2) Micvot mezi člověkem a člověkem. A obě míří ke stejné věci – přivést stvoření do konečného účelu Dvekut s Ním.

Navíc dokonce i praktická strana v obou z nich je doopravdy jedním a tím stejným, protože když jeden provádí čin Lišma, bez jakékoliv příměsi sebe-lásky, myšleno bez toho, aby pro sebe nacházel jakýkoliv prospěch, pak necítí žádný rozdíl mezi tím, zda pracuje, aby miloval svého přítele nebo miloval Stvořitele.

To protože je pro každou bytost přirozeným zákonem, že vše vně jejího vlastního těla je viděno jako nereálné a prázdné. A jakýkoliv pohyb, který člověk udělá, aby miloval druhého, je prováděn Odraženým Světlem a nějakou odměnou, která se k němu nakonec vrátí a budu mu sloužit pro jeho vlastní dobro. Tak takový čin nemůže být považován za „lásku k druhému,“ protože je souzen svým koncem. Je to jako nájem, který se nakonec vyplatí. Avšak čin pronájmu není považován za lásku k druhému.

Ale učinění jakéhokoliv druhu pohybu pouze výsledkem lásky k druhým, bez jakékoliv jiskry Odraženého Světla a bez naděje, že zde bude na oplátku jakýkoliv druh vlastního uspokojení, je od přírody zcela nemožné. V Tikunej Zohar je o tom psáno, že co se týče národů světa: „Každou laskavost, kterou dělají, dělají pouze pro sebe.“

To znamená, že všechny dobré skutky, které dělají, ať už vůči svým přátelům nebo vůči svému Bohu, nejsou kvůli jejich lásce k druhým, ale kvůli jejich lásce k sobě. A to protože to je zcela nepřirozené.

Proto pouze ti, kteří dodržují Tóru a Micvot, jsou pro to kvalifikováni. Protože si zvykají na dodržování Tóry a Micvot, aby přinášeli potěšení svému Tvůrci, postupně opouštějí lůno přirozené tvorby a získávají druhou přirozenost, jež je výše zmíněnou láskou k ostatním.

To je to, co přivedlo mudrce Zoharu k vynětí národů světa z milování svého bližního, když řekli, „Každý čin laskavosti, který dělají, dělají pro sebe,“ protože nejsou zapojeni do dodržování Tóry a Micvot Lišma a jediný důvod, proč slouží svým bohům je pro odměnu a spásu v tomto světě a v příštím. Tak je uctívání jejich bohů také kvůli sebe-lásce a nikdy neprovedou čin, který je vně hranic jejich vlastních těl, pro který by se byli schopni zvednout dokonce jen o trochu nad jejich základní přirozenost. 

14.

Tak můžeme jasně vidět, že pro ty, kdož dodržují Tóru a Micvot Lišma, zde není rozdíl mezi těmito dvěma částmi Tóry, dokonce ani na praktické stránce. To protože než toho jeden dosáhne, je nucen cítit jakýkoliv čin odevzdání – buď vůči jinému člověku nebo vůči Stvořiteli – jako prázdnotu mimo ponětí. Ale skrze veliké úsilí se jeden pomalu pozvedne a dosáhne druhé přirozenosti a pak jeden dosáhne konečného cíle, což je Dvekut s Ním.

Jelikož je toto případem, je rozumné si myslet, že část Tóry, která pracuje se vztahem člověka k jeho příteli, je způsobilejší jej přivést k vytouženému cíli. To protože práce v Micvot mezi člověkem a Bohem je pevně daná a specifická a není náročná, jelikož jí jeden lehko přivykne a vše, co je činěno návykem není nadále užitečné. Ale Micvot mezi člověkem a člověkem jsou měnící se a nepravidelné a požadavky jej obklopují, kamkoliv se obrátí. Proto je jejich léčba jistější a jejich záměr je bližší.

15.

Nyní můžeme pochopit slova Hilela Hanasiho k novověrci, že esencí Tóry je „Miluj svého přítele jako sebe sama“ a zbývajících šest set dvanáct Micvot nejsou než interpretací této. A dokonce i Micvot mezi člověkem a Bohem jsou považovány za kvalifikaci na tuto Micvu, která je konečným cílem, vynořujícím se z Tóry a Micvot, jako naši mudrci řekli, „Tóra a Micvot byly dány pouze k očištění Izraele“ (bod 12). To je očišťování těla dokud jeden nedosáhne druhé přirozenosti, definované jako „láska k druhým,“ myšleno tato jedna Micva: „Miluj svého přítele jako sebe sama,“ což je konečným cílem Tóry, po němž jeden okamžitě dosahuje Dvekut s Ním.

Ale jeden se nesmí divit, proč to nebylo definováno slovy: „Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou.“ (Deuteronomium 6:5). Je to vskutku proto, že s ohledem k člověku, který je stále uvnitř přirozenosti Tvorby, zde není rozdíl mezi láskou k Bohu a láskou k jeho bližnímu.

To protože cokoliv, co není v něm, je pro něj nereálné. A protože ten novověrec požádal Hilela Hanasiho, aby mu vysvětlil požadovaný výsledek Tóry, aby byl jeho cíl blízko a nemusel ujít dlouhou cestu, jelikož řekl, „Nauč mě celou Tóru, zatímco stojím na jedné noze.“ Proto ji pro něj definoval jako lásku k jeho příteli, protože je její cíl blíže a je odhalena rychleji (bod 14), jelikož odolává chybám a je náročná. 

16.

Ve výše uvedených slovech nacházíme cestu k porozumění našemu výše uvedenému konceptu (body 3 a 4) o obsahu té Micvy, „Miluj svého přítele jako sebe sama,“ jak nás Tóra nutí dělat něco, co nemůže být učiněno.

Vskutku věz, že z tohoto důvodu nebyla Tóra dána našim svatým otcům – Abrahámovi, Izákovi a Jákobovi – ale byla držena až do exodu v Egyptě, když vyšli ven a stali se celým národem šesti set tisíc mužů starých dvacet let či více. Neboť pak byl každý člen národa tázán, zda souhlasí s touto vznešenou prací. A poté co tomu jeden každý v národě přisvědčil ve svém srdci a duši a řekl „Uděláme a uslyšíme,“ pak se stalo možným dodržovat celek Tóry a to, co bylo předtím nemožné, se stalo možným.

To protože je jisté, že pokud šest set tisíc mužů opustí svou práci po uspokojování svých vlastních potřeb a nebudou se starat o nic než o to, aby stáli na stráži, takže jejich přátele nebudou nikdy postrádat žádnou věc, a navíc to budou dodržovat s mocnou láskou, samotným svým srdcem a duší v plném významu té Micvy, „Miluj svého přítele jako sebe sama,“ pak je mimo jakoukoliv pochyb, že se žádný muž národa nebude muset starat o svůj vlastní blahobyt.

Kvůli tomuto se stává zcela svobodným od zajišťování svého vlastního přežití a může lehko dodržovat Micvu „Miluj svého přítele jako sebe sama,“ dodržujíc všechny podmínky, dané v bodech 3 a 4. Koneckonců proč by se měl starat o své vlastní přežití, když šest set tisíc oddaných milenců stojí poblíž, připraveni se s velikou péčí ujistit, že nebude postrádat nic ze svých potřeb.

Proto poté, co všichni členové národa souhlasili, okamžitě jim byla dána Tóra, protože ji nyní byli způsobilí dodržovat. Ale než se znásobili do úplného národa a jistě během doby našich otců, kteří byli v zemi unikátní, nebyli kvalifikováni opravdu dodržovat Tóru v její vytoužené formě. To protože, jak jsme vysvětlili v bodech 3 a 4, s malým počtem lidí je nemožné dokonce jen začít se závazkem v Micvot mezi člověkem a člověkem do míry „Miluj svého přítele jako sebe sama.“ Proto jim nebyla dána Tóra.

17.

Ze všeho výše zmíněného můžeme pochopit jednu z nejvíce matoucích frází našich mudrců: „Všichni z Izraele jsou odpovědní jeden za druhého.“ To se zdá zcela nespravedlivé, neboť jak je možné, že někdo zhřeší či spáchá hřích, který rozzlobí jeho Tvůrce, a ty jej neznáš, že Stvořitel vybere jeho dluh od tebe? Je psáno, „Nebudou usmrcováni otcové za syny… každý bude usmrcen pro vlastní hřích.“ (Deuteronomium 24:16), tak jak můžeš říct, že jsi odpovědný dokonce i za hříchy úplného cizince, o kterém neznáš ani jej ani jeho místo pobytu?  

A pokud ti to nestačí, podívej se na Masechet Kidušin, 40b: „Rabi Elazar, syn rabiho Šimona, říká: ‚Jelikož je svět souzen svou většinou a jednotlivec je souzen svou většinou, pokud vykonal jednu Micvu, je šťasten, neboť odsoudil celý svět k váze zásluhy. A pokud spáchal jeden hřích, běda mu, neboť odsoudil sebe a celý svět k váze hříchu,’ jako je řečeno, ‚jeden hříšník zničil mnoho dobra.’“   

A rabi Elazar, syn rabiho Šimon, mě udělal odpovědným za celý svět, jelikož si myslí, že všichni lidé ve světě jsou odpovědní jeden za druhého, a každý člověk přináší svými skutky zásluhu či hřích celému světu. Toto je dvakrát tak matoucí.

Ale podle výše řečeného můžeme tato slova pochopit velmi jednoduše; ukázali jsme, že se každá z 613 Micvot Tóry točí kolem této jediné Micvy: „Miluj svého přítele jako sebe sama.“ A shledáváme, že takový stav může existovat pouze v celém národě, jehož každý člen s ním souhlasí.

---

(1) Poznámka překladatele: Slovo Klal znamená v hebrejštině jak ‘pravidlo‘, tak ‚kolektiv‘

SVOBODA VŮLE

"Vyryto na deskách přikázání"

Nečti "vyryto" ("Harut"), ale "svoboda" ("Herut")

což znamená -  "vysvobodili se od anděla smrti. 

– Midraš Šemot Raba, 41

Tato slova musí být objasněna, jak se záležitost přijetí metodiky Kabala vztahuje k osvobození od smrti? Navíc poté, co skrze přijetí metodiky dosáhli věčného těla, které nemůže zemřít, jak jej znovu ztratili? Může věčné zmizet?

SVOBODA VŮLE

Abychom porozuměli ušlechtilému konceptu “svoboda od anděla smrti,” musíme nejprve pochopit koncept svobody, jak je normálně chápána vším lidstvem.

Je obecným hlediskem, že je svoboda považována za přírodní zákon, který se vztahuje k veškerému životu. Tak vidíme, že zvířata, která upadnou do zajetí, umírají, když je oloupíte o jejich svobodu. To je pravým svědectvím toho, že Vyšší řízení  nesouhlasí s zotročením žádného stvoření. Není to bezdůvodně, že po několik minulých století lidstvo zápasilo, aby pro jednotlivce získalo určitou míru svobody.

Přesto tento koncept, vyjádřený ve slově “svoboda,” zůstává nejasný, a pokud se do významu tohoto slova ponoříme hlouběji, nezbude zde téměř nic. Neboť než můžete hledat svobodu jednotlivce, musíte předpokládat, že jakýkoliv jednotlivec, sám o sobě, má tu vlastnost, nazývanou “svoboda,” myšleno, že může jednat podle své vlastní svobodné volby.

POTĚŠENÍ A BOLEST

Avšak když činy jednotlivce prozkoumáme, shledáme je nucenými. Je nucen je dělat a nemá svobodu volby. V jistém smyslu je jako pečeně vařící se na plotně; nemá jinou možnost než se vařit. A musí se vařit, protože mu Vyšší řízení spoutalo život dvěma řetězy: potěšením a bolestí.

Živé bytosti nemají svobodu volby – zvolit bolest či odmítat potěšení. A výhoda člověka nad zvířaty je v tom, že může mířit na vzdálený cíl, myšleno souhlasit s určitým množstvím současné bolesti s volbou budoucího užitku či potěšení, které bude dosaženo po nějaké době. 

Ale ve skutečnosti zde není nic víc než zdánlivě komerční kalkulace, kde se budoucí prospěch či potěšení zdá lepší a výhodnější než agónie, kterou zakoušejí od bolesti, jíž na sebe souhlasili vzít v současnosti. Je zde pouze záležitost dedukce – že odečtou bolest a utrpení od očekávaného potěšení, a zůstává zde nějaký nadbytek.  

Tak je potěšení pouze prodlouženo. A tak se někdy stane, že jsme mučeni, protože jsme neshledali dosažené potěšení nadbytkem, ve který jsme doufali, ve srovnání s agonií, kterou jsme protrpěli; proto jsme v deficitu. Je to vše činěno, jako činí obchodníci.

A když je vše řečeno a učiněno, není zde rozdílu mezi člověkem a zvířetem. A pokud je toto případem, není zde žádná svobodná volba, ale jen přitahující síla, přitahující je vpřed k jakémukoliv přelétavému potěšení a odpuzující je od bolestných okolností. A Vyšší řízení je vede do jakéhokoliv místa, které si zvolí, prostřednictvím těchto dvou sil, aniž by se v této záležitosti zeptala na jejich názor.

Navíc dokonce i určování typu potěšení a prospěchu je zcela mimo jeho svobodnou volbu kromě následování vůle ostatních, jak chtějí oni a ne on. Například sedím, oblékám se, mluvím a jím. Dělám všechno toto ne proto, že chci sedět tímto způsobem, mluvit tímto způsobem, či se oblékat tímto způsobem, ale protože po mě ostatní chtějí, abych seděl, oblékal se, mluvil a jedl tímto způsobem. Vše to následuje touhu a rozmar společnosti, ne mou vlastní svobodnou vůli.

Navíc tyto věci dělám ve většině případů proti své vůli. Protože by pro mě bylo pohodlnější se chovat jednoduše, bez jakéhokoliv břemena. Ale ve všech svých pohybech jsem připoután železnými řetězy k chutím a způsobům ostatních, které vytvářejí společnost.

Tak mi řekni, kde je má svoboda vůle? Na jedné straně, pokud budeme předpokládat, že vůle nemá svobodu, pak jsme všichni jako stroje, jednající a tvořící skrze vnější síly, které je nutí jednat tímto způsobem. To znamená, že jsme uvězněni ve vězení Prozřetelnosti, která nás podle své vůle za použití těchto dvou řetězů strká a tlačí, kam uzná za vhodné.

Ukazuje se, že zde v tomto světě není žádná taková věc, jako je sobectví, neboť zde není nikdo svobodný a nestojí na svých vlastních dvou nohách. Nejsem vlastník činu a nejsem účinkujícím, protože chci účinkovat, ale je na mě účinkováno nuceným způsobem a bez mého vědomí. Tak odměna a trest zanikají.

A je to dosti zvláštní nejen pro ortodoxní, kteří věří v řízení Stvořitele a mohou se na Něj spoléhat, že se On v tomto počínání snaží jen o to nejlepší. Je to ještě divnější pro ty, kteří věří v přírodu, jelikož podle výše uvedeného jsme všichni uvězněni řetězy slepé přírody bez jakéhokoliv vědomí a zodpovědnosti. A my, vyvolený druh s rozumem a poznáním jsem se stali hračkou v rukou slepé přírody, která nás svádí z cesty, a kdo ví kam?  

ZÁKON KAUZALITY

Stojí za to si nechat nějaký čas k uchopení tak důležité věci, myšleno jak existujeme ve světě jako bytosti s "já," kde na sebe každý z nás pohlíží jako na unikátní entitu, jednající na vlastní pěst, nezávislou na vnějších, cizích a neznámých silách. A objevuje se nám toto bytí - já?

Ve skutečnosti je zde mezi všemi elementy reality před námi obecné spojení, které poslouchá zákon kauzality, cestou příčiny a následku, pohybujíce se dopředu. A jako celek, tak i každý předmět za sebe, myšleno jedna každá bytost ze čtyř typů ve světě - nehybného, vegetativního, pohyblivého a mluvícího - poslouchá zákon kauzality cestou příčiny a následku.

Navíc je každá specifická forma osobního chování, kterou bytost v tomto světě následuje, tlačena prastarými příčinami, nutíce ji přijmou tu změnu v chování a žádnou jinou. A to je zjevné všem, kdo zkoumají cesty přírody z čistě vědeckého hlediska a beze špetky zaujatosti. Vskutku musíme analyzovat tuto záležitost, abychom si ji umožnili prozkoumat ze všech stran.  

ČTYŘI FAKTORY

Mějte na paměti, že každý vznik, objevující se bytostech ve světě, nesmí být vnímán jako existence z absence ("eš me-ain"), ale jako existence z existence ("eš mi-eš") skrze skutečnou entitu, která odvrhla svou předchozí formu a oděla svou současnou.

Proto musíme pochopit, že v každém vzniku ve světě jsou čtyři faktory, které určují stvoření. Jsou nazývány jmény:

A. Zdroj.

B. Neměnné vystupování příčiny a následku, vztahující se k vlastnímu atributu zdroje.

C. Jeho vnitřní vystupování příčiny a následku, které se mění kontaktem s cizími silami.

D. Vystupování příčiny a následku cizích věcí, které jej ovlivňují zvenčí.

A objasním je jeden po druhém:

PRVNÍ DŮVOD: ZDROJ, PRVNÍ HMOTA

A) “Zdroj” je první hmotou, vztahující se k tomu bytí. Neboť “zde není nic nového pod sluncem,” a vše, co se stane v našem světě, není existencí z absence, ale existencí z existence. Je to entita, která svlékla svůj předešlý tvar a vzala na sebe jinou formu, odlišnou od první. A ta entita, která odvrhla svou předchozí formu, je definována jako "zdroj." V ní leží potenciál, předurčený být odhalen a určený na konci formace této podstaty. Proto je jasně považován za jeho prvořadou příčinu.  

DRUHÝ DŮVOD: PŘÍČINA A NÁSLEDEK, KTERÉ VYPLÝVAJÍ ZE SEBE

B) To je vystupování příčiny a následku, které se vztahuje k vlastnímu atributu zdroje, a které je neměnné. Vezměte si například klas pšenice, který shnil v zemi a došel do stavu zasetí mnoha klasů obilí. Tak je nyní tento shnilý stav považován za „zdroj,“ myšleno že esence pšenice svlékla svou předchozí podobu, „podobu pšenice, a vzala na sebe nové rozlišení, to shnilé pšenice, což je semeno, zvané „zdroj,“ které nemá vůbec žádnou podobu. Nyní, poté co shnila v zemi, se stala způsobilou k odění jiné formy, formy mnoha klasů pšenice, zamýšlených, aby povstaly z toho zdroje, kterým je semeno.      

Je známo všem, že tento zdroj není předurčen stát se ani vločkami, ani ovsem, ale pouze se srovnat se svou předchozí podobou, která jej opustila, a kterou je jediný klas pšenice. A ačkoliv se v kvalitě a kvantitě do určité míry mění, neboť v předchozí podobě to byl jediný klas a nyní je zde deset klasů, a v chuti a vzezření také, esence podoby pšenice zůstává neměnná.

Tak je zde vystupování příčiny a následku, připisované vlastnímu atributu zdroje, které se nikdy nemění. Tak, jako jsme řekli, z pšenice nikdy nepovstanou vločky, a to se nazývá „druhým důvodem.“ 

TŘETÍ DŮVOD: VNITŘNÍ PŘÍČINA A NÁSLEDEK

C) To je vystupování vnitřní příčiny a následku zdroje, které se mění poté, co se setká s cizími silami ve svém prostředí. Tak shledáváme, že z jednoho klasu obilí, které shnije v zemi, povstane mnoho klasů, někdy větších a lepších než před zasetím.

Proto zde musí být zahrnuty další faktory, spolupracující a spojující se se silou, zahalenou v prostředí, myšleno se „zdrojem.“ A kvůli tomu se nyní objevily přídavky v kvalitě a kvantitě, které chyběly v předchozí formě pšenice. Těmi jsou minerály a materiály v zemi, déšť a slunce. Všechny tyto na ní pracují tím, že poskytují ze svých sil a přidávají se k síle uvnitř zdroje samotného. A skrze vystupování příčiny a následku v tom vzniku vyprodukovaly mnohost v kvantitě a v kvalitě.

Musíme pochopit, že se tento třetí faktor přidává k niternosti zdroje, jelikož je kontroluje síla, skrytá ve zdroji. Všechny tyto změny nakonec náleží pšenici a žádné jiné rostlině. Proto je definujeme jako vnitřní faktory. Avšak liší se od druhého faktoru, který je zcela neměnný, zatímco třetí faktor se mění jak v kvalitě, tak v kvantitě.

ČTVRTÝ DŮVOD: PŘÍČINA A NÁSLEDEK SKRZE VNĚJŠÍ VĚCI

To je vystupování příčiny a následku cizích věcí, které na to působí zvenčí. Jinými slovy nemají k pšenici přímý vztah jako minerály, déšť či slunce, ale jsou jí cizí jako třeba věci poblíž nebo vnější události jako je bouře, vítr, atd.

A shledáte, že se během jejího růstu v pšenici čtyři faktory kombinují. Každý určitý stav, jemuž je pšenice podrobena během té doby, je podmiňován čtyřmi z nich a je jimi určována kvalita a kvantita každého stavu. A jak jsme vyobrazili na pšenici, tak je to pravidlem v každém vzniku ve světě, dokonce i v myšlenkách a ideách.

Pokud si pro sebe například vyobrazíme nějaký konceptuální stav v určitém jedinci, jako třeba stav, kdy je člověk věřící nebo ateista, nebo extrémně ortodoxní nebo ne tak extrémně, nebo uprostřed, pochopíme, že stav je v tom člověku určován výše uvedenými čtyřmi faktory.   

VROZENÁ VLASTNICTVÍ

Příčina prvního důvodu je zdroj, což je jeho první látka. Člověk je vytvořen existence-z-existence, myšleno z myslí jeho předků. Tak je to do určité míry jako kopírování z knihy do knihy. To znamená, že téměř všechny záležitosti, které byly přijaty a dosaženy v otcích a praotcích jsou zde zkopírovány též.    

Ale rozdílem je to, že jsou v abstraktní formě, velmi podobné zaseté pšenici, která není pro setí způsobilá, dokud neshnila a neshodila svou předchozí podobu. Tak je to případem i s kapkou semene, z něhož je zrozen člověk: není v něm nic z podoby jeho praotců, pouze abstraktní síla.

Neboť stejné ideje, které byly v jeho praotcích koncepty se v něm obrátily v pouhé tendence, nazývané „instinkty“ nebo „návyky,“ aniž by jeden dokonce věděl, proč dělá to, co dělá. Vskutku jsou to skryté síly, které zdědil od svých předků takovým způsobem, že k nám skrze dědictví od našich předků nepřicházejí jen materiální vlastnictví, ale koncepty, jimiž se naši otcové zabývali, k nám z generace na generaci přicházejí dědictvím též.

O odtud se vynořují různorodé tendence, které v lidech nacházíme, jako je tendence věřit či kritizovat, tendence se spokojit s materiálním životem či touha pouze po ideách, opovrhování životem bez ctižádosti, lakomý, ústupný, drzý nebo stydlivý.

Všechny tyto obrazy, které se objevují v lidech, nejsou jejich vlastními vlastnostmi, které získali, ale pouhým dědictvím, které jim bylo dáno jejich předky. Je známo, že je v mozku zvláštní místo, kde tyto dědičnosti přebývají. Nazývá se „medula oblongata” (prodloužená mícha) neboli „nevědomí“ a všechny tendence se objevují zde.

Ale protože se koncepty našich předků, získané skrze jejich zkušenosti, v nás staly pouhými tendencemi, jsou považovány za stejné jako zasetá pšenice, která svlékla svou původní podobu a zůstala holá, majíce pouze potenciální síly, hodné přijetí nových forem. V naší záležitosti tyto tendence odějí formu konceptů. To je považováno za první podstatu, a to je primárním faktorem, zvaným „zdroj.“ V něm přebývají všechny síly unikátních tendencí, které zdědil od svých předchůdců, a které jsou definovány jako „rodové dědictví.“    

Mějte na paměti, že některé z těchto tendencí přicházejí v negativní formě, myšleno opačné těm, které byly v jeho předcích. Proto řekli, „Vše, co je skryto v otcově srdci, se otevřeně vynoří v synovi.“

Důvodem pro toto je, že zdroj svleče svou původní podobu, aby na sebe vzal novou formu. Proto je to blízké ztrátě podob konceptů jeho předků, jako ztrácí pšenice, která hnije v zemi, podobu, která v pšenici existovala. Avšak stále to závisí na dalších třech faktorech.  

VLIV PROSTŘEDÍ

Druhý důvod je neměnné, přímé vystupování příčiny a následku, vztahující se ke vlastnímu atributu zdroje. Myšleno, jak jsme objasnili s pšenicí, která hnije v zemi, prostředí ve kterém zdroj odpočívá, jako je půda, minerály a déšť, vzduch a slunce, ovlivňuje setbu dlouhým řetězem příčiny a následku v dlouhém a postupném procesu, stav za stavem, dokud neuzrají.

A znovu přebírá svou původní podobu, podobu pšenice, ale odlišnou v kvalitě a kvantitě. V jejich obecném aspektu zůstávají zcela nezměněné; proto z nich nevyrostou ani vločky, ani oves. Ale ve svém jednotlivém aspektu se mění v kvantitě, jelikož z jednoho klasu povstane tucet či dva tucty klasů a v kvalitě, jelikož jsou lepší či horší než původní podoba pšenice.

Je to stejné zde: člověk je jako „zdroj“ umístěn do prostředí, myšleno do společnosti. A je jí nezbytně ovlivněn, jako pšenice svým prostředím, neboť zdroj není než surová forma. Tak je skrze neustálý kontakt s prostředím a společností jimi postupně ovlivňován skrze řetěz posloupných stavů, jeden za druhým jako příčina a následek.

V té době jsou tendence zahrnuté v jeho zdroji změněny a nabírají formu konceptů. Například pokud jeden od svých předků zdědí tendenci k lakotě, jak roste, staví pro sebe koncepty a ideje, které rozhodujícím způsobem vyvozují, že je pro člověka dobré být lakomý. Tak ačkoliv byl jeho otec štědrým, může od něj zdědit negativní tendenci – být lakotným, neboť nepřítomnost je právě tak dědictvím jako přítomnost.

Nebo pokud jeden zdědí od svých předchůdců tendenci být svobodomyslný, staví pro sebe takové ideje a přebírá z nich takové úsudky, že je pro člověka dobré být svobodomyslným. Ale kde jeden nachází tyto rozsudky a důvody? Jeden to vše nevědomky bere ze svého prostředí, neboť oni mu předávají své pohledy a záliby ve formě postupné příčiny a následku.

Proto na ně člověk pohlíží jako na své vlastnictví, která získal skrze svou svobodnou myšlenku. Ale zde je také, stejně jako s pšenicí, neměnná část zdroje, což je to, že tendence, které zdědil, zůstávají nakonec takové, jako byly v jeho praotcích. A to se nazývá „druhý faktor.“

NÁVYK SE MĚNÍ V DRUHOU PŘIROZENOST

Třetí důvod je vystupování přímé příčiny a následku, které ovlivňují zdroj a mění jej. Protože zděděné tendence v člověku se mohou díky prostředí stát koncepty, fungují stejnými směry, jako tyto koncepty definují. Například člověk střídmé povahy, v němž se skrze prostředí tendence k lakotě proměnila v koncept, vidí šetrnost skrze nějakou rozumnou definici.

Předpokládejme, že se tímto chováním chrání před tím, aby potřeboval ostatní. Tak získal míru šetrnosti, a když je tento strach nepřítomen, může se jí zříci. Tak se z tendence, kterou zdědil od svých praotců, podstatně změnil k lepšímu. A někdy jeden svou špatnou tendenci dokáže vykořenit úplně. To je činěno návykem, který má schopnost stát se druhou přirozeností.

V tomto je síla člověka větší než ta rostliny. Neboť pšenice se může změnit ve své soukromé části, zatímco člověk má schopnost se měnit skrze příčinu a následek prostředí dokonce i v obecných částech, to jest zcela vykořenit tendenci a obrátit ji na její protiklad.        

VNĚJŠÍ FAKTORY

Čtvrtým důvodem je vystupování příčiny a následku, které zdroj ovlivňují věcmi, které jsou mu zcela cizí a působí na něj zvenčí. To znamená, že se tyto věci vůbec nevztahují k vystupování růstu zdroje, aby jej ovlivňovaly přímo, ale místo toho působí nepřímo. Například peněžní problémy, zátěže, nebo větry, atd., mají své úplné, pomalé a postupné pořadí stavů cestou „příčiny a následku,“ a mění koncepty člověka k lepšímu či horšímu.

Tak jsem vytyčil čtyři přirozené faktory, že každá myšlenka a idea, která se v nás objeví, není než jejich ovocem. A dokonce i kdyby jeden seděl a zvažoval něco celý den, nebude schopen přidat či změnit to, co mu tyto čtyři faktory dávají. Jakýkoliv dodatek, který může přidat, je v kvantitě: ať velký intelekt nebo malý. Ale v kvalitě nemůže přidat ani trochu. To protože ony jsou těmi, které nuceně určují podstatu a podobu ideje a závěru, aniž by se ptaly na náš názor. Tak jsme v rukou těchto čtyř faktorů jako hlína v rukou hrnčíře. 

SVOBODNÁ VOLBA

Avšak když prozkoumáme tyto čtyři faktory, shledáme, že ačkoliv naše síla nestačí, abychom čelili prvnímu faktoru, „zdroji,“ před ostatními třemi faktory, jimiž se zdroj mění v jeho jednotlivých částech a někdy také ve své hlavní části, máme stále schopnost a svobodnou volbu se chránit skrze návyk, který jej obdařuje druhou přirozeností.

PROSTŘEDÍ JAKO FAKTOR

Tato ochrana znamená, že v záležitosti našeho prostředí, máme vždy možnost volby, týká se to přátel, knih, učitelé, a tak dále. Je to jako člověk, který od svého otce zdědil pár klasů pšenice. Z tohoto malého množství dokáže vypěstovat tucty klasů tím, že pro svůj "zdroj" zvolí prostředí, což je úrodná půda se všemi nezbytnými minerály a surovými materiály, které pšenici hojně vyživují.

Je zde také záležitost práce vylepšování vnějších podmínek, aby vyhovovaly potřebám rostliny a růstu, neboť moudrý udělá dobře, že zvolí nejlepší podmínky a najde požehnání. A hlupák vezme z čehokoliv, co před něj přichází, a tak obrátí setbu v prokletí místo v požehnání.

Tak celá její chvála a duch záleží na volbě prostředí, ve kterém pšenici sít. Avšak poté, co byla zaseta na vybraném místě, je konečná podoba pšenice určena podle míry, kterou je prostředí schopno poskytovat.

Tak je tomu s naším tématem, neboť je pravdou, že touha nemá svobodu. Místo toho je poháněna čtyřmi výše uvedenými faktory. A jeden je nucen si myslet a zkoumat, jak ty navrhují, zbaven jakékoliv síly kritizovat či měnit jako pšenice, která byla zaseta ve svém prostředí.

Avšak pro vůli je zde svoboda vybrat zpočátku takové prostředí, takové knihy a takové průvodce, kteří mu vštípí dobré koncepty. Pokud to jeden neudělá, ale je ochoten vstoupit do jakéhokoliv prostředí, které se před ním objeví, a přečíst jakoukoliv knihu, která padne do jeho ruky, je zavázán spadnout do špatného prostředí nebo promarnit svůj čas na bezcenné knihy, které jsou hojné a k nimž je lehčí přijít. Následkem bude nucen do chybných konceptů, které jej nutí hřešit a zatracovat. Bude jistě potrestán, ne kvůli svým zlým myšlenkám či činům, ve kterých nemá volbu, ale protože nezvolil bytí v dobrém prostředí, neboť v tom definitivně volba je.

Proto ten, kdo se neustále snaží volit lepší prostředí je hoden chvály a odměny. Ale zde to také není kvůli jeho dobrým myšlenkám či skutkům, které k němu přichází bez jeho volby, ale kvůli jeho úsilí získat dobré prostředí, které mu přináší tyto dobré myšlenky a skutky. Je to jako rabi Jehošua Ben Perachija řekl, "Udělej si rava a kup si přítele."      

NEZBYTNOST ZVOLIT DOBRÉ PROSTŘEDÍ

Nyní můžete porozumět slovům rabína Josiho Ben Kismy (Avot 86), který odpověděl člověku, který mu nabídnul žít ve svém městě a chtěl mu za to dát tisíce zlaťáků: "Dokonce i když mi dáš všechno zlato a stříbro a drahokamy na světě, budu žít jen v místě Tóry." Tato slova se zdají příliš vznešená, aby je naše prosté mysli uchopily, neboť jak se mohl vzdát tisíců zlaťáků pro tak malou věc, jako je žití v místě, kde nejsou učedníci Tóry, zatímco on sám byl velikým mudrcem, který se nepotřeboval učit od nikoho? Vskutku mystérium.

Ale jak jsme viděli, je to prostá věc a měla by být sledována jedním každým z nás. Neboť ačkoliv má každý "svůj vlastní zdroj," síly jsou otevřeně odhaleny jen skrze prostředí, ve kterém je. To je podobné pšenici, zaseté v zemi, jejíž síly se stanou patrnými jen skrze její prostředí, což je půda, déšť a světlo slunce.

Tak rabín Josi Ben Kisma správně předpokládal, že kdyby opustil dobré prostředí, které zvolil, a padl do škodlivého prostředí ve městě, kde není Tóra, nejen že by byly poškozeny jeho původní koncepty, ale všechny ostatní síly, skryté v jeho zdroji, které ještě neodhalil v činu, by zůstaly skryty. To protože by nebyly podrobeny správnému prostředí, které by je bylo schopno aktivovat.

Jak jsme objasnili výše, pouze v záležitosti volby prostředí je měřena vláda člověka nad sebou a za toto by měl přijímat buď odměnu nebo trest. Proto se jeden nesmí divit mudrci, jako byl rabín Josi Ben Kisma, že zvolil dobré a odmítl špatné, a že nebyl pokoušen materiálními a tělesnými věcmi, jelikož zde vyvozuje: "Když jeden zemře, nevezme si s sebou stříbro, či zlato, či drahokamy, ale pouze Tóru a dobré skutky."

A tak naši mudrci varovali, "Udělej si rava a kup si přítele." A je zde také volba knih, jak jsme zmínili, neboť pouze v tom je jeden kárán či chválen - ve své volbě prostředí. Ale poté, co prostředí zvolil, je v jeho rukou jako hlína v rukou hrnčíře. 

KONTROLA MYSLI NAD TĚLEM

Někteří vnější současní mudrcové, poté co zvažovali výše uvedenou záležitost a viděli, jak mysl člověka není než ovocem, které vyrůstá z událostí života, usoudili, že mysl nemá nad tělem vůbec žádnou kontrolu, ale že člověka kontrolují a aktivují pouze životní události, vtištěné ve fyzických šlachách mozku. A mysl člověka je jako zrcadlo, odrážející podoby před ním. A ačkoliv je zrcadlo přenašečem těchto tvarů, nemůže aktivovat nebo pohybovat podobami, které jsou v něm odražené.

Taková je i mysl. Ačkoliv jsou životní události ve všech jejich rozlišeních příčiny a následku viděny a rozpoznávány myslí, mysl je nicméně zcela neschopná kontrolovat tělo, uvádět jej do pohybu, myšleno přivádět jej blíže k dobrému a vzdalovat jej od špatného. To protože duchovní a fyzické jsou jeden druhému zcela vzdáleny, a není mezi nimi zprostředkovatelský nástroj, aby umožnil duchovní mysli aktivovat a řídit hmotné tělo, jak o tom bylo dlouze diskutováno.

Ale kde jsou chytří, tam přerušují. Představivost člověka používá mysl stejně, jako mikroskop slouží oku: bez mikroskopu by neviděl nic škodlivého kvůli malosti (té věci). Ale poté, co skrze mikroskop uviděl škodlivé bytí, se člověk od neblahého faktoru vzdálí.  

Tak je to mikroskop, co člověka přivádí k tomu, aby se vzdálil škodě, a ne smysl, protože smysl neodhalil neblahý faktor. A do té míry mysl plně kontroluje tělo člověka, aby jej odvrátila od špatného a přivedla jej blíže dobrému. Tak na všech místech, kde atribut těla nedokáže rozpoznat prospěšné či škodlivé, potřebuje pouze důvtip mysli.

Navíc jelikož člověk zná svou mysl, která je pravým závěrem životních zkušeností, může proto přijmout poznání a porozumění od důvěryhodného člověka a vzít to jako zákon, ačkoliv mu jeho životní události tyto koncepty ještě neodhalily. Je to jako člověk, který žádá o radu doktora a poslouchá ho, dokonce i když ničemu svou vlastní myslí nerozumí. Tak jeden nepoužívá mysl ostatních méně, než používá svou vlastní.

Jak jsem objasnili výše, jsou zde pro Prozřetelnost dvě cesty, aby se ujistila, že člověk dosáhne dobrého, závěrečného cíle:

A. Cesta bolesti.

B. Cesta Tóry.

Všechna jasnost v cestě Tóry pramení jen z tohoto. Pro tyto jasné koncepce, které byly odhaleny a rozpoznány po dlouhém řetězu událostí v životech proroků a mužů Božích, zde přichází člověk, který je plně využívá a má z nich prospěch, jako by tyto koncepty byly událostmi jeho vlastního života. Tak vidíte, že je osvobozen od všech soužení, které by musel prožít, než by mohl tuto jasnou mysl vyvinout sám. Tak jeden šetří jak čas, tak bolest.

Může to být přirovnáno k nemocnému člověku, který nechce poslouchat doktorovy příkazy, dokud sám neporozumí, jak by jej tato rada mohla vyléčit, a tak začne studovat medicínu. Mohl by od své nemoci zemřít, než se medicínu naučí.

Taková je i cesta bolesti vs. Cesta Tóry. Ten, kdo nevěří konceptům, které mu Tóra a proroctví radí přijmout bez vlastního pochopení, k těmto konceptům musí z životních událostí přijít sám tím, že bude následovat řetěz příčiny a následku. Tyto jsou zkušenosti, které velice urychlují a mohou v nich, jak jsme viděli, vyvinout pocit rozpoznání zla bez vlastní volby člověka, ale kvůli jeho snahám získat dobré prostředí, které vede k těmto myšlenkám a činům.  

SVOBODA JEDNOTLIVCE

Nyní jsme přišli k důkladnému a preciznímu porozumění svobody jednotlivce. Avšak to se vztahuje pouze k prvnímu faktoru, „zdroji,“ což je první podstatou každého člověka, myšleno všechny charakteristiky, které od našich praotců dědíme a jimiž se jeden od druhého lišíme.  

To protože dokonce i když tisíc lidí sdílí stejné prostředí takovým způsobem, že je zbylé tři faktory ovlivňují rovnoměrně, stále nenajdete dva lidi, kteří by sdíleli stejný atribut. To protože každý z nich má svůj vlastní unikátní zdroj. To je jako zdroj pšenice: ačkoliv se třemi zbývajícími faktory velmi mění, stále si ponechává podobu pšenice a nikdy na sebe nevezme formu jiného druhu.  

OBECNÁ PODOBA PŘEDCHŮDCE NENÍ NIKDY ZTRACENA

Je tomu tak, že každý „zdroj,“ který svlékl svou předběžnou podobu předchůdce a vzal na sebe novou podobu výsledkem tří faktorů, které k němu byly přidány, a které jej podstatně mění, původní podoba předchůdce stále zůstává a nikdy nepřevezme podobu jiného člověka, který jej připomíná, stejně jako nebude oves nikdy připomínat pšenici.

Tomu je protože jeden každý zdroj je v sobě dlouhou sekvencí generací, složených z několika stovek generací, a zdroj zahrnuje koncepce jich všech. Avšak nejsou v něm odhaleny stejnými cestami jako se objevily v předchůdcích, tedy ve formách idejí, ale pouze jako abstraktní formy. Proto v něm existují ve formě abstraktních sil, zvaných „tendence“ a „instinkty,“ aniž by znal jejich důvod, nebo proč dělá, co dělá. Tak zde nikdy nemohou být dva lidé se stejným atributem.

NEZBYTNOST ZACHOVÁNÍ SVOBODY JEDNOTLIVCE

Vězte, že toto je jediné pravé vlastnictví jednotlivce, které nesmí být poškozeno či změněno. To protože koncem všech těchto tendencí, které jsou zahrnuty ve zdroji, je materializovat se a přijmout formu konceptů, když ten jednotlivec roste a získává svou vlastní mysl jako výsledek zákona evoluce, který ten řetěz kontroluje a pohání jej vždy dopředu, jako bylo vysvětleno ve článku „Mír.“ Také se učíme, že jedna každá tendence je zavázána se proměnit v ušlechtilý a nezměřitelně důležitý koncept.

Tak kdokoliv, kdo vyhladí tendenci jednotlivce a vykoření ji, způsobuje světu ztrátu tohoto ušlechtilého a podivuhodného konceptu, zamýšleného se vynořit na konci řetězu, neboť tato tendence se nikdy znovu v žádném jiném těle nevynoří. Shodně s tím musíme pochopit, že když určitá tendence nabere formu konceptu, nemůže být nadále rozlišena jako dobrá či špatná. To protože taková odlišení jsou rozpoznávána jen když jsou stále tendencemi nebo nedospělými koncepty, a žádným způsobem není jakýkoliv z nich rozpoznán, když zaujmou podobu pravých konceptů.

Z výše uvedeného se dozvídáme, jakou strašnou křivdu způsobují ty národy, které nutí svou vládu menšinám, zbavujíce je svobody, aniž by jim umožnily žít jejich životy podle tendencí, které zdědily od svých předků. Není na ně pohlíženo jako na více než na vrahy.

A dokonce i ti, kteří nevěří v náboženství či v smysluplné vedení, mohou porozumět nezbytnosti zachovávat svobodu jednotlivce sledováním systému přírody. Neboť můžeme vidět, jak všechny národy, které kdy během generací padly, k tomu přišly jen díky svému útlaku menšin a jednotlivců, kteří proto proti nim rebelovali a zničili je. Proto je jasné všem, že ve světě nemůže existovat mír, pokud nebudeme brát v potaz svobodu jednotlivce. Bez ní by mír nebyl udržitelný a zkáza by převládla.

Tak jsme s nejvyšší přesností jasně definovali esenci jednotlivce, po odečtení všeho, co si bere od veřejnosti. Ale nyní čelíme otázce: „Kde je nakonec jednotlivec samotný?“ Vše, týkající se jednotlivce, co jsme dosud řekli, je vnímáno pouze jako vlastnost jednotlivce, zděděná od jeho předků. Ale kde je jednotlivec samotný, následník a nositel té vlastnosti, který požaduje, abychom jeho vlastnost chránili?

Ze všeho, co bylo dosud řečeno, teprve musíme najít bod „já“ v člověku, který před námi stojí jako nezávislá jednotka. A proč potřebuji první faktor, který je dlouhým řetězem tisíců lidí, jednoho po druhém z generace na generaci, jimiž pokládáme obraz jednotlivce jako následníka? A pro co potřebuji zbylé tři faktory, jimiž jsou tisíce lidí, stojící jeden vedle druhého ve stejné generaci? Nakonec není každý jednotlivec než veřejným strojem, navždy připraveným sloužit veřejnosti, jak uzná za vhodné. Myšleno, stal se podřízeným dvěma typům publika:

A. Z perspektivy prvního faktoru se stal podřízeným velkému publiku z minulých generací, stojících jedna za druhou.

B. Z perspektivy tří ostatních faktorů se stal podřízeným svému současnému publiku.

Toto je vskutku univerzální otázkou. Pro tento důvod mnozí odporují výše zmíněné přirozené metodě, ačkoliv důkladně znají její platnost. Místo toho volí metafyzické metody nebo dualismus, nebo transcendentalismus, aby pro sebe vyobrazili nějaký duchovní objekt, a jak sedí uvnitř těla, v duši člověka. A je to ta duše, která se učí, a která řídí tělo, a je to esence člověka, jeho „já.“

A možná by tyto interpretace mohly ulehčit mysli, ale problémem je, že nemají žádné vědecké řešení toho, jak může mít duchovní objekt nějaký kontakt s fyzickými atomy, aby je uváděl do jakéhokoliv druhu pohybu. Veškerá jejich moudrost jim nepomohla najít most, po které by šlo překročit tuto širokou a hlubokou trhlinu, která se roztahuje mezi duchovní entitou a hmotným atomem. Tak z těchto metafyzických metod nezískala věda nic.

VŮLE PŘIJÍMAT - EXISTENCE Z ABSENCE

Abychom zde vědeckým způsobem udělali krok dopředu, vše, co potřebujeme, je moudrost kabaly. Tomu je protože v moudrosti kabaly jsou zahrnuta všechna ostatní učení ve světě. Co se týče duchovních světel a nádob, učíme se, že z perspektivy Tvorby, kterou On stvořil jako existenci z absence, primární inovace platí jen pro jeden aspekt, definovaný jako "vůle přijímat." Všechny ostatní záležitosti v celé Tvorbě nejsou vůbec inovacemi; nejsou existencí z absence, ale existencí z existence. To znamená, že se šíří přímo z Jeho esence, jako se světlo šíří od slunce. Tam také není nic nového, protože to, co se nachází v jádru slunce, se šíří na povrchu.

Avšak vůle přijímat je úplnou novinkou. Myšlenou, před Stvořením taková věc v realitě neexistovala, jelikož On nemá aspekt touhy přijímat, jelikož On předchází všechno, takže od koho by přijímal?

Z tohoto důvodu je tato vůle přijímat, kterou extrahoval jako existenci z absence, úplnou novinkou. Ale veškerý zbytek není považován za inovaci, která by mohla být nazývána "Tvorba." Proto jsou všechny nádoby a těla, jak z duchovních světů, tak z fyzických světů, považována za duchovní nebo hmotnou podstatu, jejíž přirozeností je vůle přijímat.

DVĚ SÍLY VE VŮLI PŘIJÍMAT: PŘITAHUJÍCÍ SÍLA A ODMÍTAJÍCÍ SÍLA

Dále potřebujete zjistit, že v té síle, nazývané "vůle přijímat," rozlišujeme dvě síly:

A. Přitahující síla.

B. Odmítající síla.

Důvodem je, že každé tělo nebo nádoba, definovaná vůlí přijímat je vskutku omezená, myšleno kvalitou, kterou přijme, a kvantitou, kterou přijme. Tudíž se všechny kvantity a kvality, kterou jsou mimo její hranice, jeví být proti její přirozenosti; proto je odmítá. Tak je tato "vůle přijímat," ačkoliv je považována za přitahující sílu, nucena stát se také odmítající silou.

JEDEN ZÁKON PRO VŠECHNY SVĚTY

Ačkoliv moudrost kabaly nezmiňuje nic z našeho hmotného světa, stále je zde jen jeden zákon pro všechny světy (jako je psáno v článku „Esence moudrosti kabaly“ v sekci „Zákon kořene a větve“). Tak všechny hmotné entity v našem světě, tedy vše, uvnitř toho prostoru, ať je to nehybné, vegetativní, pohyblivé, duchovní předmět nebo hmotný předmět, pokud chceme u každého z nich rozlišit unikátní, vlastní aspekt, jak se dokonce jen v nejmenších částicích jedno od druhého odlišují, nečiní to více než „vůli přijímat.“ To je z perspektivy vytvořené Tvorby celá specifická forma, omezující ji v kvantitě a v kvalitě. Výsledkem je v ní přitahující síla a odpuzující síla.

Avšak cokoliv dalšího, co v ní kromě těchto dvou sil existuje, je považováno za štědrost z Jeho esence. Ta štědrost je pro všechny bytosti rovná a nepředstavuje v ohledu ke Tvorbě žádnou inovaci, jelikož se šíří existencí z existence.

Také nemůže být připsána žádné specifické jednotce, ale pouze věcem, které jsou společné všem částem Tvorby, malým či velkým. Každý z nich z této štědrosti přijímá podle své vůle přijímat, a toto omezení definuje každého jednotlivce a jednotku.

Tak jsem evidentně – z čistě vědeckého hlediska – dokázal „já“ (ego) každého jednotlivce vědeckou, zcela kritice vzdornou metodou, dokonce i podle systému fanatických, automatických materialistů. Odteď nemáme potřebu pro tyto kulhající metody, nasáklé metafyzikou.    

A samozřejmě to nečiní rozdíl, zda je tato síla, jež je vůlí přijímat, výsledkem a ovocem materiálu, který ji vytvořil skrze chemii, nebo je ten materiál výsledkem a ovocem té síly. To protože víme, že hlavní věcí je, že pouze tato síla, vtištěná v každém bytí a atomu „vůle přijímat,“ je uvnitř jeho hranic jednotkou, kde je oddělována a rozlišována od svého prostředí. A to je pravdou jak pro jediný atom, či pro skupinu atomů, nazývaných „tělo.“  

Všechna ostatní rozlišení, ve kterých je nadbytek té síly, se žádným způsobem nevztahují k té částici či skupině částic s ohledem k sobě, ale pouze s ohledem k celku, což je štědrost, šířená k nim od Stvořitele, která je společná všem částem Tvorby pospolu, bez rozlišování specificky vytvořených těl.

Nyní porozumíme záležitosti svobody jednotlivce podle definice prvního faktoru, který jsme nazvali „zdroj,“ kde všechny předchozí generace, které jsou předchůdci toho jednotlivce, vtiskly svou přirozenost. Jak jsme objasnili, význam slova „jednotlivec“ není než hranicí vůle přijímat, vtištěné v jeho skupině molekul.

Tak vidíte, že všechny tendence, které zdědil od svých předků, skutečně nejsou ničím víc než hranicemi jeho vůle přijímat, vztahující se buď k přitahující síle v něm, nebo k odmítající síle v něm, a které se před námi jeví jako tendence k lakotě nebo štědrosti, tendenci se družit nebo zůstat odloučen, a tak dále.

Kvůli tomu jsou tyto opravdu jeho já (egem), bojujícím o svou existenci. Tak pokud od toho jednotlivce vymýtíme jen jedinou tendenci, je to považováno, jako bychom od jeho esence odřezávali skutečný orgán. A je to také považováno za opravdovou ztrátu pro Tvorbu, protože není žádná jiná jako tato, a ani už nikdy v celém světě nebude.     

Poté, co jsme podle přírodních zákonů důkladně objasnili oprávněné právo jednotlivce, obraťme se podívejme se, jak praktické to je, aniž bychom kompromitovali teorii etiky a státnictví. A co je nejdůležitější: jak je toto právo používáno naší svatou Tórou.

NÁSLEDOVÁNÍ KOLEKTIVU

Naše svaté písmo říká: „Následuj kolektiv“ (Pusť se za kolektivem). To znamená, že kdekoliv je zde spor mezi kolektivem a jednotlivce, jsme povinni vládnout podle vůle kolektivu. Tak vidíte, že kolektiv má právo zbavit jednotlivce svobody.

Ale čelíme zde obtížné otázce, vážnější než ta první. Zdá se, jakoby toto pravidlo lidstvo způsobovalo úpadek, místo aby jej podporovalo. Tomu je protože zatímco je většina lidstva nerozvinutá, a ti rozvinutí jsou vždy malou menšinou, pokud budete vždy určovat podle vůle kolektivu, jež jsou nerozvinutí a nezodpovědní, nebudou pohledy a touhy moudrých, kteří jsou ve společnosti vždy menšinou, nikdy slyšeny a brány v potaz. Tak odsoudíte osud lidstva k regresi, neboť nebude schopné udělat ani jediný krok dopředu.

Avšak jak bylo vysvětleno v článku „Mír,“ sekce „Nezbytnost zachovávat se zákony přírody opatrnost,“ jelikož je nám Prozřetelností přikázáno žít společenský život, stali jsme se zavázanými dodržovat všechny zákony, týkající se udržení společnosti. A pokud jsme poněkud nedbalými, příroda se na nás pomstí, nehledě na to zda chápeme či nechápeme důvody zákonů.      

A můžeme vidět, že zde není jiné uspořádání, jímž ve společnosti žít, kromě následování zákona „Následování kolektivu,“ který uvádí do pořádku každý rozpor a strast ve společnosti. Tak je tento zákon jediným nástrojem, který dává společnosti udržitelnost. Z tohoto důvodu je považován za jednu z přirozených Micvot (přikázání) Prozřetelnosti, a musíme jej přijmout a pečlivě strážit, nehledě na naše porozumění.

To je podobné všem ostatním Micvot v Tóře: všechny z nich jsou zákony přírody a Jeho Prozřetelnosti, které k námi přichází Shora dolů. A již jsem popsal („Esence moudrosti kabaly,“ Zákon kořene a větve), jak je veškerá zatvrzelost, kterou ve vystupování přírody v tomto světě objevujeme, pouze kvůli tomu, že se šíří a jsou převzaty ze zákonů a vystupování Vrchních, Duchovních Světů.

Nyní můžete pochopit, že Micvot v Tóře nejsou více než zákony a vystupováními, stanovenými ve Vrchních Světech, jenž jsou kořeny veškerých vystupování přírody v tomto našem světě. Zákony Tóry vždy odpovídají zákonům přírody v tomto světě jako dvě kapky v tůni. Tak jsem dokázali, že zákon „Následování kolektivu“ Je zákonem Prozřetelnosti a přírody.

CESTA TÓRY A CESTA BOLESTI

Avšak naše otázka o regresi, která z tohoto zákona povstala, ještě není těmito slovy vyřízena. Toto je vskutku naším zájmem – nalézt cesty, jak to napravit. Ale Prozřetelnost sama kvůli tomu neztrácí, neboť vyvíjela lidstvo dvěma cestami – „Cestou Tóry“ a „Cestou Bolesti“ – způsobem, který zaručuje vědomý vývoj lidstva a postup vstříc cíli bez jakýchkoliv omezení („Mír,“ Vše je uloženo). Poslouchání tohoto zákona je vpravdě přirozeným, nezbytným závazkem.

PRÁVO KOLEKTIVU ZABAVOVAT JEDNOTLIVCOVU SVOBODU

Musíme se ptát dále: věci jsou ospravedlněny, když se záležitosti točí kolem problémů mezi lidmi. Pak můžeme přijmout zákon „Následování kolektivu,“ skrze závazek Prozřetelnosti, která nám nařizuje, abychom vždy pečovali o blahobyt a štěstí přátel. Avšak Tóra nás zavazuje následovat zákon „Následování kolektivu“ také v debatě mezi člověkem a Bohem, ačkoliv se tyto záležitosti zdánlivě vůbec nevztahují k existenci společnosti.

Proto zde stále stojí otázka: Jak můžeme ospravedlnit tento zákon, který nás zavazuje přijmout názory většiny, která, jak jsme řekli, není rozvinutá, a odmítat a anulovat názory rozvinutých, kteří jsou vždy malou menšinou?

Ale jak jsme ukázali („Esence náboženství a jeho účelu,“ Vědomý vývoj a nevědomý vývoj), Tóra a Micvot byly dány pouze k očištění Izraele, aby v nás vyvinuly pocit rozpoznání zla, vtištěného v nás při narození, které je obecně definováno jako sebeláska, a přijít k čistému dobru, definovanému jako „láska k ostatním,“ které je jedním jediným průchodem k lásce k Bohu.

Souhlasně s tím jsou předpisy mezi člověkem a Bohem považovány za nástroje, které člověka oddělují od sebelásky, která je pro společnost škodlivá. Je tedy zřejmé, že témata debaty, týkající se Micvot mezi člověkem a Bohem se vztahují k problému udržitelnosti společnosti. Tak také spadají do rámce „Následování kolektivu.“

Nyní můžeme porozumět postoji diskriminování mezi Halachou (židovským zákonem) Hagadou (legendami). To protože pouze v Halachot (plurál pro Halacha) se uplatňuje zákon „jednotlivec a kolektiv, Halacha (zákon) jako kolektiv.“ Tak tomu není s Hagadou, jelikož záležitosti Hagady stojí nad záležitostmi, které se týkají existence společnosti, neboť mluví právě o záležitosti vystupování lidí v záležitostech, týkajících se člověka a Boha, v té stejné části, kde existence a fyzické štěstí společnosti nemá následek.

Tak zde není ospravedlnění, aby kolektiv anuloval názor jednotlivce a „každý muž dělal to, co bylo v jeho vlastních očích správné.“ Ale s ohledem na Halachot, které pracují s dodržováním Micvot Tóry, všechny z nichž spadají pod dohled společnosti, jelikož zde nemůže být žádný jiný řád, než skrze zákon „Následuj kolektiv.“           

PRO SPOLEČENSKÝ ŽIVOT ZÁKON "NÁSLEDUJ KOLEKTIV"

Nyní přicházíme k jasnému porozumění ortele, týkajícího se svobody jednotlivce. Vskutku je zde otázka: „Kde vzal kolektiv právo zabavit svobodu jednotlivce a upřít mu nejdražší věc v životě, svobodu?“ Zdánlivě zde není nic víc než hrubá síla.

Ale jak jsme jasně vysvětlili výše, je to přírodním zákonem a výnosem Prozřetelnosti. A protože Prozřetelnost nutí každého z nás vést společenský život, přirozeně následuje, že je každý člověk povinen zabezpečovat existenci a blahobyt společnosti. A to nemůže existovat než skrze zavedení přístupu „Následování kolektivu,“ ignorujíce názor jednotlivce.

Tak evidentně vidíte, že toto je původ každého práva a ospravedlnění, které má kolektiv, aby zabavoval svobodu jednotlivce proti jeho vůli a umisťoval ho pod svou autoritu. Proto je chápáno, že co se týče všech těch záležitostí, které se netýkají existence materiálního života společnosti, není zde ospravedlnění, aby kolektiv jakýmkoliv způsobem kradl a zneužíval svobody jednotlivce. A pokud to dělají, jsou pokládáni za lupiče a zloděje, kteří ve světě preferují hrubou sílu nad jakýmkoliv právem a spravedlností, jelikož povinnost, aby jednotlivec poslouchal vůli kolektivu, zde neplatí.       

V DUCHOVNÍM ŽIVOTĚ "NÁSLEDUJ JEDNOTLIVCE"

Ukazuje se, že co se týče duchovního života, není zde přirozená povinnost, aby se jednotlivec jakýmkoliv způsobem řídil společností. Naopak, zde se přirozený zákon uplatňuje nad kolektivem, aby se podřídil jednotlivci. A v článku „Mír“ je objasněno, že jsou dvě cesty, jimiž nás Prozřetelnost obalila a obklopila, aby nás přivedla ke konci:

A. Cesta Bolesti, která se tímto způsobem vyvíjí nevědomky.

B. Cesta Tóry a moudrosti, která nás tímto způsobem vyvíjí vědomě bez jakékoliv trýzně a nátlaku.

A jelikož je v generaci jistě rozvinutější jednotlivec, následuje, že když se veřejnost chce zbavit strašné trýzně a převzít vědomý a dobrovolný vývoj, což je cesta Tóry, nemají volbu než podřídit sebe a svou fyzickou svobodu disciplíně jednotlivce, a poslouchat nařízení a léky, které jim nabídne.

Tak vidíte, že v duchovních záležitostech je autorita kolektivu převrácena a je uplatňován zákon „Následování jednotlivce,“ to jest rozvinutého jednotlivce. Neboť je lehké vidět, že rozvinutí a vzdělaní v každé společnosti jsou vždy malou menšinou. Následuje, že úspěch a duchovní blahobyt společnosti je stočen a zazátkován v rukách menšiny.

Proto je kolektiv povinen úzkostlivě strážit pohledy těch několika, aby ti na světě nezanikli. To protože musí najisto a s úplnou důvěrou vědět, že pravější a rozvinutější názory nejsou nikdy v rukách kolektivu u moci, ale místo toho v rukách těch nejslabších, tedy v rukách nerozeznatelné menšiny. To protože každá moudrost a vše drahocenné přichází do světa v malých množstvích. Proto jsem varováni, abychom zachovávali názory jednotlivců, kvůli neschopnosti kolektivu rozeznat mezi nimi chybné od správného.    

KRITIKA PŘINÁŠÍ ÚSPĚCH; NEDOSTATEK KRITIKY ZPŮSOBUJE DEGENERACI

Musíme dále dodat, že realita našim očím představuje extrémní protiklady mezi fyzickými věcmi a koncepty a ideami, vztahujícími se k výše uvedenému tématu.  Neboť záležitost společenské jednoty, která může být zdrojem každé radosti a úspěchu, se uplatňuje specificky mezi těly a tělesnými záležitostmi v lidech, a rozdělení mezi nimi je zdrojem každého neštěstí a kalamity.

Ale s koncepty a ideami je to úplně naopak: jednota a nedostatek kritiky jsou považovány za zdroj každého selhání a překážka veškerému postupu a didaktickému zúrodnění. To protože vyvozování správných závěrů závisí právě na množství nesouhlasů a rozdělení mezi názory. Čím více rozporů mezi názory a čím více kritiky tu je, tím více se poznání a moudrost zvětšují a záležitosti se stávají vhodnějšími ke zkoumání a objasnění.

Degenerace a selhání inteligence pramení pouze z nedostatku kritiky a nesouhlasu. Tak pro fyzický úspěch je zřetelně veškerým základem míra jednoty společnosti a pro úspěch inteligence a poznání je základem rozdělení a nesouhlas mezi nimi.

Ukazuje se, že když lidstvo s ohledem na úspěch těl dosáhne svého cíle tím, že je přivede do stupně úplné lásky k ostatním, všechna těla na světě se sjednotí v jedno tělo a jedno srdce jako je psáno v článku „Mír.“ Pouze pak se veškeré pro lidstvo zamýšlené štěstí stane odhaleným v celé své slávě.

Ale proti tomu musíme být ostražití, abychom nepřivedli názory lidí tak blízko, že by nesouhlas a kritika mohla být mezi moudrými a učenými ukončena, neboť láska těla s sebou přirozeně přináší blízkost pohledů. A kdyby se kritika a nesouhlas ztratily, veškerý postup v konceptech a idejích by ustal též a zdroj poznání ve světě by vyschl.

To je důkazem povinnosti pro opatrnost se svobodou jednotlivce, která se vztahuje ke konceptům a idejím. Neboť na té svobodě jednotlivce je založen celý vývoj moudrosti a poznání. Tak jsme varováni ji velmi opatrně zachovávat, aby jedna každá forma vnitř nás, kterou nazýváme „jednotlivcem,“ tedy určitou sílu jednotlivého člověka, obecně nazývanou „vůle přijímat.“

DĚDICKÝ ODKAZ

Všechny detaily obrazů, které zahrnuje tato vůle přijímat, kterou jsem definovali jako „zdroj,“ neboli První Důvod, jehož význam zahrnuje všechny tendence a zvyky, zděděné od jeho předků, které zobrazujeme jako dlouhý řetěz lidí, kteří byli kdysi naživu, a kteří stojí jeden na druhém. Každý z nich je esenciální kapkou jeho předků, a tato kapka přináší každému člověku veškerá duchovní vlastnictví jeho předků do jeho „meduly oblongaty“ (prodloužené míchy, zvané „nevědomí.“ Tak má jedinec před námi ve svém nevědomí tisíce duchovních dědictví od všech jednotlivců, reprezentovaných v tom řetězu, kteří jsou jeho předky.

Tak stejně jako se liší tvář jednoho každého člověka, liší se též i jejich pohledy. Na zemi nejsou dva lidé, jejichž názory jsou identické, protože každý člověk má veliké a ušlechtilé vlastnictví, zděděné od jeho předků, a z kterého nemají ostatní nemají ani kousek.

Proto jsou všechna tato vlastnictví považována za jedincův majetek a společnost je varována, aby uchovávala jeho příchuť a ducha, aby svým prostředím nebyl zkalen. Místo toho by každý jednotlivec měl udržovat celistvost svého dědictví. Pak mezi nimi zůstane rozpor a protiklad navěky, aby navěky zabezpečoval kritiku a pokrok moudrosti, což je výhodou lidstva a jeho pravou věčnou touhou.      

A poté, co jsme přišli k určité míře rozpoznání v sobeckosti člověka, kterou jsem určili za sílu a „vůli přijímat,“ jsouce esenciálním bodem holého bytí, také jsme se ze všech stran jasně a důkladně dozvěděli o původním vlastnictví každého těla, které jsme definovali jako „dědický odkaz.“ To se týká všech potenciálních tendencí a kvalit, které dědictvím přišly do jeho „zdroje,“ což je první podstata každého člověka, to jest původní semeno jeho praotců. Nyní ve vůli přijímat objasníme dvě rozlišení.

DVĚ ROZLIŠENÍ: A) POTENCIÁLNÍ, B) AKTUÁLNÍ

Nejprve musíme pochopit, že ačkoliv je tato sobeckost, kterou jsme definovali jako „vůle přijímat,“ samotnou esencí člověka, nemůže v realitě existovat ani na sekundu. Neboť to, co nazýváme „potenciální,“ myšleno než se to vynoří z potenciálního v aktuální, existuje pouze v naší myšlence, myšleno že to může určit pouze myšlenka.

Ale ve skutečnosti ve světě nemůže být ve světě žádná reálná síla, která by byla nečinná a neaktivní.To protože síla v realitě existuje pouze zatímco je odhalena v akci. Podle stejného znaku nemůžete o dítěti říct, že je velmi silné, když nemůže zvednout ani nejlehčí zátěž, ale můžete říct, že v tom dítěti vidíte, že když vyroste, projeví velikou sílu.

Avšak říkáme, že ta síla, kterou v člověku nacházíme, když vyrostl, byla v jeho orgánech a v jeho těle přítomná, dokonce když byl dítětem, ale že ta síla byla skryta a nebyla zřejmá. Je pravda, že v našich myslích jsme mohli určit (síly, předurčené se manifestovat), jelikož to tvrdí mysl. Avšak v aktuálním těle dítěte jistě není vůbec žádná síla, jelikož se v činech dítěte žádná síla neprojevuje.

Tak je tomu s apetitem. Tato síla se v těle člověka neobjeví v aktuální realitě, když orgány nemohou jíst, myšleno když je nasycen. Ale dokonce i když je jeden nasycen, síla apetitu existuje, ale je skryta v těle člověka. Po určité době, když bylo jídlo stráveno, se znovu objeví a projevuje se z potenciální v aktuální.

Avšak takové pořadí určování potenciální síly, která ještě nebyla odhalena v aktuálním faktu, náleží postupům, jimiž myšlenka vnímá. Ale neexistuje v realitě, jelikož když jsme nasyceni, cítíme velmi jasně, že síla apetitu je pryč, a pokud po ní pátráte, nikde ji nenaleznete.

Ukazuje se, že nemůžeme zobrazit potenciál jako předmět, který existuje sám o sobě, ale pouze jako predikát. Tak když se v realitě vyskytne čin, v tom okamžiku se v činu manifestuje síla. 

Avšak nezbytně zde v procesu vnímání nacházíme dvě věci: předmět a predikát, tedy potenciální a aktuální, jako je síla apetitu, což je předmět, a obraz jídla, což je predikát a čin. V realitě ovšem přicházejí jako jedno. Nikdy nenastane, že by se síla apetitu v člověku objevila, aniž by si vyobrazil jídlo, které chce jíst. Tak to jsou dvě půlky stejné věci. Síla apetitu se musí odívat v tom obrazu. Vidíte tedy, že jsou předmět a predikát přítomny současně a současně se ztrácí.

Nyní chápeme, že vůle přijímat, kterou jsme představili jako sobeckost, neznamená, že tak v člověku existuje, jako žádostivá síla, která si přeje přijímat ve formě pasivního predikátu. Místo toho náleží subjektu, který se odívá do obrazu jedlého objektu, a jehož působení se objevuje ve formě věci, která je jedena, a ve které se odívá. Nazýváme ten čin „touhou,“ myšleno sílu apetitu, odhalenou v činu představivosti.

A tak je tomu s našim tématem – obecnou vůlí přijímat, která je samotnou esencí člověka. Objevuje se a existuje pouze skrze odívání se v podobách objektů, u kterých je pravděpodobné, že budou přijaty. Neboť pak to existuje jako subjekt a žádným jiným způsobem. Nazýváme ten čin „život,“ myšleno živobytí člověka, což znamená, že se síla vůle přijímat odívá a jedná uvnitř žádaných objektů. A míra odhalení tohoto činu je mírou jeho života, jak jsme vysvětlili v aktu, který nazýváme „touha.“      

DVA VÝTVORY: A) ČLOVĚK, B) ŽIJÍCÍ DUŠE

Z výše uvedeného můžeme jasně porozumět verši: „A Pán Bůh zformoval člověka z prachu země, a vdechl do jeho chřípí dech života; a člověk se stal žijící (Chajah) duší (Nefeš)“ (Genesis 2:7). Zde nacházíme dva výtvory:

A. Člověka samotného;

B. Žijící duši samotnou.

A verš říká, že na počátku byl člověk vytvořen jako prach ze země, složení molekul, ve kterých přebývá esence člověka, myšleno jeho vůle přijímat. Tato síla, vůle přijímat, je přítomná v každém elementu reality, jak jsme vysvětlili výše. Též se z nich vynořily všechny čtyři typy: nehybný, vegetativní, pohyblivý a mluvící. V tom ohledu nemá člověk nad jakoukoliv částí tvorby žádnou přednost, a to je významem verše ve slovech: „prach ze země.“

Avšak již jsme viděli, že tato síla, nazývaná „vůle přijímat,“ nemůže existovat bez odění a jednání v žádaném objekt, a tento čin se nazývá „život.“ A souhlasně nacházíme, že než člověk dorazil do lidských forem přijímání potěšení, které se liší od forem jiných zvířat, je stále považován za neživého, mrtvého jedince. To protože jeho vůle přijímat nemá místo, ve kterém by odívala a projevovala jeho činy, které jsou projevy života.

To je významem verše „a vdechl do jeho chřípí dech života,“ což je obecná forma recepce, vhodná pro lidi. Slovo Nišmat (dech) pochází ze slova Samin (umístění) povrchu (země), což je jako „hodnota.“ A původ slova „dech“ je pochopen z verše (Job 33:4): „Duch Boží mě udělal a dech Všemohoucího mi dal život,“ a pohleďte tam na komentář MALBIMa. Slovo „duše“ (Nešama) má stejnou syntaktickou strukturu jako slova „chybějící“ (Nifkad), „obviněný“ (Ne’esham), a „obviněná“ (Ne’eshama).

A význam slov „a vdechl do jeho chřípí“ je, že ON zasadí duši (Nešama) do jeho niternosti a ocenění života, což je součtem forem, které jsou hodny přijetí do jeho vůle přijímat. Pak tato síla, vůle přijímat, uzavřená v jeho molekulách, nalezla místo, ve kterém se odívat a jednat, myšleno v těch formách přijímání, které od Stvořitele obdržel. A tento čin se nazývá „život,“ jak jsme vysvětlili výše.

A verš končí „a člověk se stal žijící duší.“ To znamená, že jakmile začala vůle přijímat jednat skrze měřítka těchto forem recepce, okamžitě se v ní projevil život a „stala se žijící duší.“ Avšak před dosažením těchto forem recepce, ačkoliv v něm byla síla vůle přijímat vtištěna, stále je to považováno za neživé tělo, jelikož nemá místo, ve kterém by se objevila a projevila v činu.    

Jak jsem viděli výše, ačkoliv je esencí člověka pouze vůle přijímat, stále je brána jako polovina celku, jelikož musí v realitě odívat to, co k ní přijde. Z tohoto důvodu je ona a obraz vlastnictví, který vyobrazuje, doslova jedno, neboť jinak by nebyla schopna existovat ani na okamžik.

Proto, když je stroj těla na svém vrcholu, tedy do jeho středního věku, jeho „ego“ stojí vzpřímené v celé své výšce, vtištěné v něm při narození. Kvůli tomu uvnitř sebe cítí velkou a mocnou míru vůle přijímat. Jiným slovy je žádostiv velikého bohatství a cti, což přitahuje podoby struktur a konceptů, které to odívá a skrze něž se to udržuje.   

Ale když je polovina jeho života pryč, začínají dny úpadku, jež jsou svým obsahem jeho ke konci se chýlícími dny. To protože člověk neumírá v okamžiku, stejně jako v okamžiku nepřijal svůj život. Místo toho jeho svíčka, jíž je jeho ego, vadne a umírá kousek po kousku a spolu s ní umírají obrazy vlastnictví, které si přeje přijmout.

Začíná se vzdávat mnoha vlastnictví, o kterých v mládí snil, a postupně se během let v souladu se svým poklesem vzdává velikých vlastnictví. Nakonec, v opravdu starých dnech, kdy se stín smrti vznáší nad celým jeho bytím, se člověk nachází v „časech bez žádostí,“ jelikož jeho vůle přijímat, jeho ego, odumřelo. Zůstává ho pouze nepatrná, oku skrytá jiskra, aby oděla nějaké vlastnictví. Proto v těchto dnech není žádná žádost či naděje po jakémkoliv obrazu přijetí.

Tak jsme dokázali, že je vůle přijímat spolu s obrazem objektu, očekávaného, že bude přijat, jednou a tou samou věcí. A jejich manifestace je rovnoměrná, jejich vzrůst je rovnoměrný, a tak i délka jejich životů.

Avšak je zde závažný rozdíl ve formě vzdání v čase úpadku života. Toto vzdání se není výsledkem nasycení jako u člověka, který se vzdá jídla, když je nasycen, ale výsledkem zoufalství. Jinými slovy, když ego začíná umírat během dnů úpadku, vnímá svou vlastní slabost a blížící se smrt. Proto člověk propouští a vzdává se snů a nadějí svého mládí.

Sleduje pozorně rozdíl mezi tímto a vzdáním se kvůli nasycení, které nezpůsobuje žádný zármutek a nemůže být nazýváno „částečnou smrtí,“ ale je jako pracovník, který dokončil svou práci. Zřeknutí se ze zoufalství je vskutku plné bolesti a zármutku a může být tedy nazýváno „částečnou smrtí“

SVOBODA OD ANDĚLA SMRTI

Nyní, po všem, co jsme se naučili, nacházíme cestu, jak opravdu porozumět slovům našich mudrců, když řekli, „’Harut (vytesáno) na kamenech,’ nevyslovuj to jako Harut (vytesáno), ale radši Herut (svoboda), neboť byli osvobozeni od anděla smrti.“

Bylo vysvětleno ve článcích „Matan Torah“ a „Arvut,“ že před předáním Tóry přijali zřeknutí se jakékoliv osobní vlastnosti do míry, vyjádřené slovy „Království Kněží,“ a účel celku Stvoření – přimknout se k Němu v rovnocennosti formy s Ním: jako On odevzdává a nepřijímá, oni budou také odevzdávat a ne přijímat. To je posledním stupněm Dvekut (adheze), vyjádřené slovy „Svatý národ,“ jako je psáno na konci článku „Arvut.“

Již jsem vás přivedl k uvědomění si, že esence člověka, myšleno jeho sobeckost, definovaná jako vůle přijímat, je pouze poloviční věcí, a může existovat jen, když je oděna v nějakém obrazu vlastnictví či naději po vlastnictví. Neboť pouze pak je naše látka úplná a může být nazývána „esencí člověka.“

Tak, když byly při té svaté příležitosti  děti Izraele odměněny úplným Dvekut, jejich nádoby přijímání byly zcela vyprázdněny od jakéhokoliv světského vlastnictví a přimkly se k Němu v rovnocennosti formy. To znamená, že neměly žádnou touhu po jakémkoliv sebe-vlastnictví, ale pouze do míry, do jaké mohly odevzdávat potěšení, aby se v nich jejich tvůrce těšil.

A jelikož se jejich vůle přijímat oděla v obraze toho objektu, oděla se v něm a spojila se s ním do úplné jednoty. Proto byly jistě osvobozeny od anděla smrti, neboť anděl smrti je nezbytně nepřítomnost a negace určitého objektu. Ale pouze zatímco je zde jiskra, která si přeje existovat pro své vlastní potěšení, je o ní možné říct, že tato jiskra neexistuje, protože se stala nepřítomnou a zemřela.

Avšak pokud v člověku není žádná taková jiskra, ale všechny jiskry jeho existence se odívají v odevzdání spokojenosti jeho Tvůrci, pak není ani nepřítomná, ani mrtvá. Neboť dokonce i když je tělo anulováno, je anulováno pouze co se týče sebe-uspokojení, ve kterém je vůle přijímat oděna, a jen ve kterém může existovat.

Avšak když dosáhne záměru Stvoření a Stvořitel od něj přijímá potěšení, jelikož je Jeho vůle vykonána, esenci člověka, která se odívá v Jeho spokojenosti, je udělena úplná věčnost jako Jemu. Tak byl odměněn svobodou od anděla smrti. Toto je význam slov Midraše (Midraš Raba, Šemot, 41, položka 7): „Svoboda od anděla smrti.“ A v Mišně (Avot 86): „Harut (vytesáno) na kamenech; nevyslovuj to Harut (vytesáno), ale radši Herut (svoboda), neboť žádní nejsou volní, pokud se nezabývají studiem Tóry.“

Pro vysvětlení vezměme příklad z našeho světa. Člověk má přirozenou tendenci respektovat touhu odevzdávat a naopak je mu nepříjemné dostávat od někoho jiného a  nic nedávat na oplátku. Například člověk vstoupí do domu svého přítele, který ho zve k obědu.

STVOŘITELO SKRYTÍ A ODHALENÍ

Dvojité Skrytí (skrytí uvnitř skrytí)

V tomto stavu člověk dokonce ani necítí opačnou stranu Stvořitele, nemůže nic vnímat jako přicházející od Něj. Cítí, že jej Stvořitel opustil, zcela jej přehlíží. Připisuje utrpení osudu a slepé přírodě. Jsouce zmaten Stvořitelovým přístupem k němu, ztrácí člověk víru.

Popis:

Když se člověk modlí kvůli svým neštěstím a koná dobré skutky, ale nedostává odpověď.

Poté, co se přestane modlit, náhle dostane odpověď.

Jak člověk začíná věřit v Božskou Prozřetelnost a napravuje své činy, je nelítostně odvržen zpět.

Jak přestane věřit a páchá zlé skutky, přichází k němu štěstí a cítí klid.

Peníze jsou získávány nepoctivými cestami.

Zdá se, že ti, kteří usilují ke Stvořiteli jsou chudí, nemocní, opovrhovaní, necivilizovaní, stupidní pokrytci.

Ti, kteří nehledají Stvořitele, se zdají být prosperujícími, zdravými, klidnými, chytrými, vlídnými, přívětivými a sebejistými.

Když Božská Prozřetelnost vyvolává takový pocit, člověk si přeje zapomenout, že utrpení přichází od Stvořitele. To jej vede ke ztrátě víry ve Stvořitelovu vládu nad tvorbou a nutí jej věřit, že se vše děje podle rozmaru přírody.

 

Jednoduché Skrytí

Stvořitel je skyt, tj. projevuje se ne jako absolutně vlídný, ale jako Ten, kdo přináší utrpení. Člověku připadá, že vidí opačnou stranu Stvořitele, jelikož od Něj dostává pouze utrpení. Nicméně věří, že vše, co k němu přichází, má důvod, že s ním touto cestou Stvořitel zachází, aby jej potrestal za jeho zlé činy či jej přivedl k božskosti. Tak posiluje svou víru ve Stvořitelův dohled.

Popis:

Člověk je chudý, nemocný a opovrhovaný lidmi. Je úzkostlivý a nic v jeho životě se nezdá správné.

 

Odhalení

Ačkoliv ve skrytí, víra člověka ve Stvořitelovu vládu nad světem sílí. To jej vede ke knihám, z nichž získává světlo nápravy a pochopení, jak posílit svou víru ve Stvořitelovu vládu.

Když jeho úsilí věřit ve Stvořitelovu Prozřetelnost dosáhne dostatečné míry, umožňujíc jej světlu nápravy ovlivňovat, stává se připraven pro Stvořitelovu vládu nad ním ve stavu odhalení. Stvořitel Se odhalí všem Jeho stvořeným bytostem jako „Dobrý a Vlídný“  v souladu s jejich touhami.

Popis:

Člověk cítí Stvořitelovu dobrotu, mír, neustálé uspokojení, vydělává peníze bez námahy, nezná potíže a onemocnění; je respektován a úspěšný.

Něco si přeje, modlí se a okamžitě to od Stvořitele dostává.

Čím více dobrý skutků koná, tím úspěšnějším se stává a vice versa, čím méně dobra dělá, tím méně úšpěšným se stává.

Člověk vidí, že všichni ti, kteří usilují o nápravu jsou prosperující, zdraví, respektovaní, klidní a přívětiví, zatímco ti, co zanedbávají nápravu, jsou chudí, nemocní, zavrženíhodní, stupidní, nekulturní pokrytci.

Co kabalisté řekli, že každý člověk je zavázán porozumět kořenu své duše, znamená, že účel bytosti, nejžádanější a plný naděje, je spojení se Stvořitelem jako ve verši: „a spojit se s Ním“; a Mudrci to interpretují jako spojení se s Jeho Atributy, stejně jako On je soucitný, tak ty. … A tak dále. A záležitost Jeho Atributů je známa jako Sefirot, že sedm Sefirot (Jeho tvorba) jednají a řídí Jeho svět; protože On jimi, jejich prostřednictvím, odměřuje Svůj vliv a dobročinnost.

Než se dám do osvětlování aspektů moudrosti kabaly, o nichž je konverzováno mnoha, shledávám nutným začít s objasněním esence této moudrosti, kterou, jak věřím, zná jen pár. A přirozeně je nemožné mluvit o historii něčeho, než známe věc samotnou.