Další díl

Kabala Odhalena #9

Není nikdo jiný kromě Něj, část 2

Lekce pro americký televizní kanál Shalom TV

Anthony Kosinec

• Zvýrazněno: Původní Baal HaSulamuv text
• Normální: Komentáře Tonyho Kosineca
• Kurzíva s malými prvními písmeny: zdůrazněná slova
• Kurzíva s Velkými prvními písmeny: přepis z hebrejštiny

Opět ahoj a vítejte v Odhalené kabale. Jsem Tony Kosinec.

V této lekci budeme pokračovat s článekem Není nikdo jiný kromě Něj od Baal HaSulama. Tento článek obsahuje celou metodologii kabaly, celá moudrost kabaly je v tomto článku obsažena. Ačkoliv v něm pokračujeme od desátého odstavce, jednou z vlastností kabalistických knih je, že ačkoliv je to kompletní systém, který člověka bere z jednoho konce na druhý z jejich počátečního bodu v jejich vůli přijímat a v jejich stavu skrytosti od Stvořitele, a odhaluje celek reality, text k člověku mluví nehledě na to, kde jsou, a v jakém bodě textu. Takže opravdu nezáleží, kde vstoupíte, záleží jen na to, že vstoupíte. Vstup znamená, že zkoušíte cítit myšlenku autora; snažíte se pozvednout na jeho úroveň a sebrat svou touhu znát duchovno a vložit ji do textu, a pak budete schopni cítit sebe a svůj stav, a text k vám bude mluvit tam, kde jste.

Začínáme na desátém odstavci.

Člověk se vždy musí snažit a prorážet ke Stvořiteli, a sice že všechny jeho myšlenky budou o Něm. Totiž i když je v nejhorším stavu, ze kterého nemůže být větší pokles, neměl by opouštět Jeho panství, jmenovitě že je tu jiná autorita, která mu zamezuje vstoupit do svatosti, a která může přinést prospěch či škodu.

To je věc, které se musí člověk držet: že každý čin, který se přihodí, všechny pozitivní věci, které nastanou a všechny věci, které se zdají vnímání Stvořitele člověku skrývat, které jej naplňují pochybami a nutí jej cítit jako že je cesta ke svatosti zablokována, měl by chápat, že by jeho myšlenka měla prorážet ke Stvořiteli v tom, že je to jen Stvořitel, který v něm provádí tyto akce.

V realitě je jen jeden aktér. Je to vždy Stvořitele nehledě na tom, o čem mohou naše pochyby v našich uších mluvit. Nehledě na to, co může vůle přijímat říct – že je zde nějaký jiný faktor, něco v člověku, něco v prostředí, nějaká síla pracující proti Stvořiteli, která způsobuje problém, člověk by nikdy neměl opuštět državu tíhnutí ke Stvořiteli či cíli, proč se snaží svázat se Stvořitelem, a naslouchat našeptávání vůle přijímat. Pochyby jsou sesílány za (určitým) důvodem a jsou sesílány od Stvořitele.

Tedy si nesmí myslet, že je zde síla Sitra Achra (druhá strana), která člověku nedovoluje dělat dobré skutky a následovat Boží cesty. Místo toho je vše děláno Stvořitelem.

Baal Shem Tov řekl, že ten, kdo říká, že je zde jiná síla ve světě , jmenovitě Klipot (skořápky), ten člověk je ve stavu „služby jiným bohům.“ Není to nezbytně myšlenka hereze, která je přestupkem, ale pokud si myslí, že je zde jiná autorita a síla kromě Stvořitele, tím páchá hřích.

A to je v kabale definicí hříchu. Myšlenka, tedy přesvědčení, že je zde kromě Stvořitele něco, co v této situaci jedná, protože člověk musí vždy usilovat, aby v životě spojil každou událost a jejich vnitřní vnímání Stvořitele, že vše, každá akce dějící se výsledkem Stvořitelova činu, a je to jen odpověď stvoření, co je jeho záměrem v ohledu k tomu, jak je hodnocena. To člověka přivádí blíž cíli nebo dál od něj. A že vzdálenost od cíle, od připisování toho všeho Stvořiteli, blízkost je lnutí k cestě, a vzdálenost od ní je považována za hřích.

Navíc ten, kdo říká, že člověk má svou vlastní autoritu, tedy že včera sám nechtěl následovat Boží cesty, to je také považováno za spáchání hříchu hereze. Myšleno že nevěří, že pouze Stvořitel je vůdcem světa.

Dokonce i když si lidé myslí, že jejich činy, že jejich vlastní myšlenky a volby jsou jejich vlastní, že to, co vnímají jako své, skutečně pochází od nich, je to jako by byl člověk vůči Stvořiteli autoritou, čemuž tak není. Dokonce i touha přijít ke Stvořiteli do nás byla umístěna Stvořitelem. Stejně jako odstrkuje levá ruka pryč skrze sestup pochyb, nápodobně pravá ruka člověka probouzí a dává jim pocit, že oni volí přijít ke Stvořiteli. Není to čin; není to o tom, zda cítíme že jsme ze svatosti odmítání nebo jsme jí přitahováni, to není problémem našeho postupu. Celá pointa je pochopit, že to je náš přístup k tomu, co se děje, co bude místem, ve kterém se objeví a rozvine naše nezávislost, naše svoboda a naše podobnost se Stvořitelem a ne v činech. Všechny tyto věci, které považujeme za vnější a vnitřní jsou ve skutečnosti nesprávným vnímáním. Všechna tyto jsou působení Stvořitele a my s tím více či méně souhlasíme. Více či méně všechny z nich připisujeme Stvořiteli a chceme, aby to tak bylo, těšit se a vracet to poznání Stvořiteli.

Ale když spáchal hřích, jistě jej musí litovat a musí ho mrzet, že jej spáchal. Ale zde bychom také měli pokládat bolest a smutek ve správném pořadí: kam dává příčinu hříchu, protože to je bodem, jež by měl být litován.

Pak by měl jeden být lítostiv a říct: „Spáchal jsem ten hřích, protože mě Stvořitel mrštil dolů ze svatosti do místa špíny, do záchodu, místa špíny.“ To jest že mu Stvořitel dal touhu a chtivost, aby se bavil a dýchal vzduch v místě smradu.

Pokud lidé cítí, že tu volbu udělali sami, že jsou špatní a že zvolili nepohybovat se vstříc Stvořiteli, že chtěli uspokojit svou vůli přijímat, opačně k ubírání se vstříc vyvinutí vůle věnovat, že to pokazili, to je také myšlenkou, že mají nějaký druh autority. Vina není na člověku. Neexistuje vina. V činu není odpovědnost. Odpovědnost je v záměru, a to neznamená, že lidé budou chodit kolem dělajíce činy, které, jak známe ze společnosti, jsou ilegální, atd.; mluvíme o vnitřním stavu, mluvíme o pohybu uvnitř člověka, aby prožili něco pro sebe v protikladu k udržení touhy věnovat. Ale touha pohybovat se jakýmkoliv směrem je dána Stvořitelem. Chyba není u člověka.

(A můžete říct, že v knihách je psáno, že někdy jeden přijde vtělen jako prase. Měli bychom to interpretovat tak, že, jak říká, jeden obdrží touhu a chtivost, aby si bral živobytí z věcí, které již určil za odpad, ale nyní z nich chce přijímat výživu).

Teď si vzpomente, že jsou všechny kabalistické knihy psány jazykem větví. „Převtělit se“ či „vtělit se“ znamená používat určitou touhu k identifikování určité potřeby a určité rozkoše, tedy její náplně, a v tomto důvodě je to pro něco důvod. Tak pokud se člověk „vtělí do těla prasete,“ totiž v nižším stavu než lidský stav. Touha je touha po sebenaplnění na nejjednodušším druhu úrovně sebenaplnění, a člověk již kvůli svému cíli ví, že je cíl nad úrovní zvířecích tužeb; tedy je to lidská touha. To, co se člověk snaží udělat, je vyvinout duši, což je lidská úroveň duchovna. A přesto shledává, že bere výživu z něčeho, co již určil, že není jeho cíl. A přece to není člověk, kdo to udělal:  „Stvořitel mě mrštil dolů do místa špíny.“

Nemusíme se těmito stavy trápit. Jedinou věc, kterou musíme udělat, je vztahovat je ke Stvořiteli. To je to, kde je náš vzestup, to je kde je cesta vstříc duchovnu, ne v povrchnostech.

Také když jeden cítí, že je nyní ve stavu vzestupu, a cítí v práci trochu dobré příchuti, nesmí říct „Nyní jsem ve stavu, kdy rozumím, že stojí za to uctívat Stvořitele.“ Místo toho by měl vědět, že nyní byl Stvořitelem oblíben, proto jej Stvořitel přivedl blíž, a z toho důvodu nyní v práci cítí dobrou příchuť. A měl by být opatrný, aby nikdy neopustil panství svatosti a neřekl, že je zde jiný, kdo kromě Stvořitele pracuje.

Probuzení jsou kvůli uspokojení stejně velkým problémem jako sestupy. A problém, který s námi může nastat, zatímco postupujeme – být na určité úrovni uspokojen a zůstat v tom uspokojení nehybný – a ztratit spojení se Stvořitelem a věřit, že „no, teď jsem měl určitý druh vzestupu, můj intelekt je naplněn,“  protože když člověk studuje kabalu, stává se o hodně chytřejším. Začínáte vidět, jak systémy fungují. Začleňujete do sebe inteligenci celého systému, protože s ním v podstatě souhlasíte. Ale to vám nedává nad ostatními žádnou výhodu. V kabalistické práci nebo v práci vstříc duchovnu nemůžete postupovat s nějakým speciálním talentem. Žádný speciální talent není požadován. Nejjednodušší člověk se správným přístupem může dosáhnout nejvyšších úrovní. Myšlenka, že nyní jeden něco chápe důsledkem probuzení je „uctívání jiných bohů,“ protože to je věřit v jinou sílu než ve Stvořitele.

Pokaždé, když je tu probuzení, není to protože jste něco udělali; je to, protože zde byla činnost Stvořitelem, pravá ruka Stvořitele, přitahující člověka vpřed.

(Ale znamená to, že záležitost bytí Stvořitelem oblíben či naopak, nezáleží na člověku samotném, ale pouze na Stvořiteli. A člověk, se svou vnější myslí, nemůže pochopit, proč je mu teď Pán nakloněn a poté ne.)

To je ve skutečnosti problém, protože vnímání dobrého a špatného, a důvodu pro věci podle naší vůle přijímat, která doopravdy představuje naši mysl, nám skrývá skutečný význam za činem, tedy Myšlenku a Lásku Stvořitele a darování toho skrze jak levou, tak pravou ruku, jíž nás odstrkuje pryč a přitahuje blíž, a používá celý tento systém skrytosti. Co je nám skryto je laskavost, kontakt s laskavostí. Je to stupeň, do kterého vnímáme dobrotu, co skutečně představuje naše spojení se Stvořitelem. To je to, co se nazývá „odhalení“ (zjevení). Odhalení je pouze odhalit vlastnost Stvořitele, což je nepodmíněná láska.

Nápodobně když lituje, že jej Stvořitel nepřibližuje, měl by být opatrný, aby se to netýkalo jej, myšleno že je vzdálen Stvořiteli. To protože takto se stává přijímajícím pro svůj vlastní prospěch a ten, kdo přijímá, je od Stvořitele oddělen.

Takže když člověk padne a cítí vzdálenost a začne říkat, „Nedokážu to; tohle pro mě není dobré; tohle nevyjde,“ to je také odloučení od usilování vstříc dosažení vůle věnovat. To člověka odděluje od Stvořitele. Je to hlavním činem, jímž bylo v první řadě stvoření odděleno od Stvořitele. Vůle přijímat do nás ukládá opačnou formu, takže skrze myšlení, že zde mám ve vztahu ke Stvořiteli problém, nemůžeme nikdy dosáhnout spojení (svazku).

Místo toho by měl litovat exilu Šechiny (Božskosti), myšleno že Božskosti způsobuje smutek.

Jeden by si měl představovat, žo to je jako když je bolavý malý orgán člověka. Bolest je nicméně cítěna hlavně v mysli a v srdci, které jsou celkem člověka. A jistě se nemůže senzace jediného orgánu podobat senzaci celé postavy člověka, kde je cítěna většina bolesti.

Podobná je bolest, kterou člověk cítí, když je Stvořiteli vzdálen. Jelikož je člověk postaven jako jediný orgán Svaté Šechiny, protože Šechina je společná duše Izraele, senzace jediného orgánu se neblíží senzaci obecné bolesti. Totiž, že Šechina lituje, když jsou jí orgány vzdáleny a ona své orgány nemůže vyživovat.

(A toto může být smyslem slov: „Když člověk lituje, co říká Šechina? ‘Je to lehčí než má hlava.’“). Tím, že nebude vztahovat smutek ze vzdálení na sebe, je jeden ušetřen od padnutí do pasti touhy přijímat pro sebe, což je považováno za oddělení od svatosti.

Je tu společná duše, obecná duše Izraele jako celku. Adam HaRišon, původní duše, jediné stvoření a bolest rozdělení je cítěna celou tvorbou (což je souhrná duše ve vztahu ke Stvořiteli). Tato bolest je cítěna jako utrpení na každé úrovni tvorby. Není to jen tak, že trpí člověk sám. Kolektiv jako celek, což se nazývá „Šechina,“ Božská Přítomnost, společná duše, cítí v každé své části náš nedostatek zájmu o celek, že by naše přijímání a jakkákoliv naše práce byla stejná jako orgán v těle, který funguje jak nejlépe je schopen a bere v úvahu zdraví a blahobyt celého systému. Pokud můžeme cítit náš smutek a odloučení v zájmu smutku a odloučení celku, který se nemůže cítit jako úplný, pak nemyslíme jen na sebe a toto nás chrání před tím, abychom udělali tuto základní chybu.

Stejné platí, když se jeden ke svatosti cítí o něco blíž, když cítí radost z toho, že byl v očích Pána oblíben. Pak jeden také musí říkat, že jádro jeho radosti je hlavně v tom, že je nyní radost Božské Přítomnosti, v tom, že byla schopna přivést svůj osobní orgán blízko ní, a že nemusela svůj osobní orgán poslat pryč.

To je druhá strana mince.

A jeden odvozuje radost z toho, že je odměněn potěšením Šechiny.

Takže znovu, štěstí člověka není pro něj. Ačkoliv bude cítit radost, ucítí naplnění, ucítí blízkost, nebude to kvůli němu. To je to, o co musíme usilovat. To je to, co je Lišma. To je to, co je dělání Tóry a Micvot Lišma (pro Její Jméno), což není „pro mě,“ to je cíl a to je to, co nám toto umožňuje dělat. Moje radost bude v naplnění života jako celku, že může být spojen, znovu spojen, a pak jeden dělá čin vstříc celému lidstvu, celému duchovnu a celé tvorbě, a každý čin je ve prospěch celku. To je cílem. A proto k ní  máte úplně stejný přístup jako má Stvořitel, a toto je vyšší podobnost formy a toto je vyšší úroveň spojení (svázání).

* Ačkoliv je vůle přijímat nezbytná, jelikož je to celek člověka, jelikož vše, co v jedinci existuje kromě vůle přijímat nenáleží bytosti, ale je přisuzováno Stvořiteli.
My jsme vůle přijímat. Nemůžeme tomu uniknout; je to o tom, jak vůli přijímat používáme. Je řečeno, „to utváří člověka.“ A přesto vše, co není stvoření nebo vůle přijímat, vše, co toto není, je Stvořitel. Je mu to všechno připisováno. Všechna působení, vše, co cítíme jako venek, jsou činnosti Stvořitele, řídícího realitu, aby nás přivedl k úplnému naplnění Myšlenky Stvoření.

Ale vůle přijímat potěšení by měla být napravena, aby byla s úmyslem věnovat.

To jest potěšení a radost, které vůle přijímat bere, by měly být se záměrem, že je zde spokojenost Nahoře, když bytost cítí potěšení, protože to bylo účelem stvoření – prospívat Jeho stvořením. A to je nazýváno radost Šechiny Nahoře.

Toto je významem „dávání radosti“ Stvořiteli; toto je významem dávání radosti Šechině.

Z tohoto důvodu musí jeden hledat rady, jak může přinést potěšení Nahoře. A pokud přijme rozkoš, zajisté bude Nahoře cítěna spokojenost. Proto prahne po tom, být pořád v Králově paláci a mít schopnost hrát si s Královými poklady.

Co jsou Královy poklady? Jsou to větší a větší úrovně vůle věnovat; tato větší a větší podobnost formy s Tím, kdo uvedl celý systém do pohybu.

A to jistě způsobí spokojenost Nahoře. Následuje, že celé jeho toužení by mělo být pouze pro Stvořitele.

A toto ukončuje článek.

To je celý systém a je v tom rada, jak může člověk pracovat se svým přístupem vstříc všemu, co se v životě děje, a skrze to získat vnímání větší reality.

Kniha Šamati je naplněna články nesmírné hloubky a moci a člověk si tyto články může číst mnohokrát a pokaždé bude člověku představen zcela odlišný pohled a hloubka a my se na některé další články z této knihy podíváme, jak budeme procházet touto sérií lekcí.

Děkuji vám, že jste se k nám připojili a znovu se k nám přidejte příště.

* Jeden odstavec článku zde byl vynechán