1. NENÍ NIKDO JINÝ KROMĚ NĚJ

Zaslechl jsem první den týdne Itro, (6. únor, 1944)

Je řečeno: „Není nikdo jiný kromě Něj.“ To znamená, že ve světě není jiná síla, která by měla možnost udělat něco proti Stvořiteli. A to že člověk vidí, že ve světě jsou věci a síly, které popírají existenci Vyšších sil, tak příčinou je to, že takové je přání Stvořitele.

A je to metodika nápravy, zvaná „levá ruka odstrkuje a pravá přibližuje,“- a to, že levá odstrkuje, je považováno za nápravu. To znamená, že ve světě jsou věci, které od začátku přichází se záměrem odchýlit člověka z přímé cesty, a odhodit ho od svatosti.

A prospěchem z těchto odstrkování je, že díky nim člověk získá potřebu a úplnou touhu, aby mu Stvořitel pomohl, jelikož vidí, že jinak je ztracen. Nejen že ve své práci nepostupuje, ale vidí, že klesá, tj. dokonce "kvůli sobě" nemá sílu dodržovat Tóru a přikázání. A pouze opravdovým překonáváním všech překážek, vírou nad rozumem, může dodržovat Tóru a přikázání. Ale nemá vždy sílu jít vírou nad rozumem, tj. je nucen odbočit z cesty Stvořitele, dokonce i se záměrem "kvůli sobě".

A vždy má roztříštěného více než stabilního, propadů je o hodně více než vzestupů a nevidí konce těchto stavů a myslí si, že navždy zůstane vně svatosti, protože vidí, že je pro něj obtížné dodržovat i to nejmenší duchovní dějství pouze vírou nad rozumem. Ale není vždy schopen překonat. A čím to skončí?

A potom přijde k rozhodnutí, že mu nikdo nemůže pomoct, kromě Stvořitele samotného. A proto se v něm zrodí skutečný požadavek ke Stvořiteli, aby mu otevřel oči a srdce a skutečně ho přiblížil ke spojení se Sebou navěky. Tak následuje, že všechna odstrkování, která zažil, přišla od Stvořitele a nikoliv z toho, že byl špatný a neměl síly k překonání.

A pouze tomu, kdo se chce skutečně přiblížit ke Stvořiteli, posílají pomoc shora, aby se nespokojil s málem a nezůstal na úrovni malého nerozumného dítěte, aby neměl možnost říct, "díky Bohu, mám Tóru a přikázání a dobré skutky, co víc ještě potřebuji?"

A pouze pokud má člověk opravdovou touhu, obdrží pomoc Shora. A je mu neustále ukazováno, nakolik je špatný v nynějším stavu, tj. posílají mu myšlenky nasměrované proti duchovní práci. A všechno je to proto, aby uviděl, že se nenachází v jednotě se Stvořitelem.

A všechny jeho snahy přemoct se ho přivádí k pochopení toho, že se nachází ve stavu vzdáleném od svatosti, v porovnání s ostatními pracujícími, kteří se cítí v úplném spojení se Stvořitelem.

Ale on má na druhé straně vždy stížnosti a požadavky a nemůže ospravedlnit Stvořitelovo chování ve vztahu k němu. To ho bolí. Proč není zajedno se Stvořitelem? Nakonec přijde k pocitu, že nemá na svatosti naprosto žádný podíl.

Ačkoliv příležitostně obdrží probuzení Shora, které ho nakrátko oživí, ale brzy poté upadne do místa nízkosti. Avšak to je to, co způsobuje, aby si uvědomil, že pouze Stvořitel mu může pomoct a opravdu jej přiblížit k sobě.

Člověk se vždy musí snažit a prorážet ke Stvořiteli, aby všechny jeho myšlenky byly o Něm. Totiž, i když je v nejhorším stavu, ze kterého nemůže být větší pokles, neměl by opouštět Jeho panství, jmenovitě že je tu jiná autorita, která mu zamezuje vstoupit do svatosti, a která může přinést prospěch či škodu.

Toto znamená, že si nesmí myslet jakoby byla autorita u nečistých sil, která člověku nedovoluje dělat dobré skutky a jít cestou Stvořitele- naopak, pamatovat si, že všechno je činěno Stvořitelem.

Baal Shem Tov napsal:"Ten, kdo říká, že je ve světě jiná síla, tj. klipot, nachází se na úrovni sloužení druhým bohům". Nevykonává přestupek svou nevírou ve Stvořitele, ale svojí myslí, že existuje jiná autorita a síla, kromě Stvořitele. 

Navíc ten, kdo říká, že člověk má svou vlastní autoritu, tedy že včera sám nechtěl jít cestou Stvořitele, to je také považováno za přestupek nevíry. Myšleno, že nevěří, že pouze Stvořitel je vůdcem světa.

Ale když spáchal hřích, jistě jej musí litovat a musí ho mrzet, že porušil zákon. Ale musí také pochopit, čeho lituje a v čem je jeho pokání, tj. v čem vidí příčinu svého přestupku? Právě tohoto musí litovat.

Pak by se měl člověk pokát a říct: „Spáchal jsem ten hřích, protože mě Stvořitel odhodil dolů ze svatosti do místa špíny, do skládky odpadu.“ Jinými slovy dal Stvořitel člověku přání pobavit se a nadechnout se vzduchu na smradlavém místě. 

(A jde mluvit citáty z knih, že občas člověk přichází do tohoto světa v obrazu prasete. Měli bychom to interpretovat tak, že člověk dostává přání potěšit se tím, co už jednou uznal za odpadky, ale teď od nich znovu chce dostat posílení.).

Pokud člověk cítí, že je nyní ve stavu vzestupu, a cítí v práci trochu dobré příchuti, nesmí říct: „Nyní jsem ve stavu, kdy rozumím, že stojí za to být pracovníkem Stvořitele.“ Místo toho by měl vědět, že nyní byl Stvořitelem oblíben, proto jej Stvořitel přivedl blíž, a z toho důvodu nyní v práci cítí dobrou příchuť. A měl by být opatrný, aby nikdy neopustil panství svatosti a neřekl, že je zde jiný, kdo zde kromě Stvořitele pracuje.

(Jelikož z toho pochází, že záležitost být Stvořitelem oblíben či naopak nezáleží na člověku samotném, ale pouze na Stvořiteli. A člověk, se svou vnější myslí, nemůže pochopit, proč je mu teď Stvořitel nakloněn a poté ne.)

Nápodobně když lituje, že jej Stvořitel nepřibližuje k Sobě, měl by být opatrný, aby nemyslel na sebe samotného, o svém vzdálení Stvořiteli. To protože takto se stává přijímajícím pro svůj vlastní prospěch a ten, kdo přijímá, je oddělen od Stvořitele. Místo toho by měl litovat exilu Šechiny, myšleno že způsobuje strádání Šechiny.

Pro příklad je nutné přestavit si obraz, že to je jako když je bolavý malý orgán člověka. Bolest je nicméně cítěna hlavně v mysli a v srdci. Vždyť srdce a mysl je podstatou člověka. A jistě se nemůže pocit jediného orgánu podobat pocitu celé postavy člověka, kde je cítěna většina bolesti.

Podobná je bolest, kterou člověk cítí, když je Stvořiteli vzdálen. Jelikož je člověk pouze jediný orgán Svaté Šechiny, protože svatá Šechina je spojení duší Izraele. A proto pocit jediného orgánu se neblíží pocitu celkové bolesti. Totiž, že Šechina trpí tím, když jsou jí orgány vzdáleny a ona všechny své orgány nemůže vyživovat.

(A je nutné připomenout, co o tom řekli mudrci: „Když člověk lituje, co říká Šechina?- Ostuda pro mou hlavu, ostuda mým dásním.’“) A tím, že lítost o vzdálenosti nepřijímá na svůj účet, tím se chrání od propadnutí pod vládu přání dostávat pro sebe- do vlastnosti vzdalující od svatosti.

Stejné platí, když člověk cítí ke svatosti nějakou blízkost, když cítí radost z toho, že je mu Stvořitel nakloněn. Je nucen říct, že důležité je v jeho radosti to, že je teď radost nahoře, u svaté Šechiny, z toho, že teď měla možnost přiblížit ho k sobě, svůj oddělený orgán a nemusí ho odtrhovat ven.

A tím, že se člověk stal hoden udělat radost Šechině, je radost i u něho samotného a všechno se to skládá na ten stejný účet, vždyť pokud je radost u jediného, je to pouze část z té radosti která je u společného. A pomocí těchto kalkulací člověk ztrácí svou individualitu a tím se nedostává pod vládu nečistých sil, které si přejí dostávat pro vlastní požitek.

Ačkoliv je vůle přijímat nezbytná, jelikož je to celek člověka, jelikož vše, co v jedinci existuje kromě vůle přijímat nenáleží stvořením, ale je přisuzováno Stvořiteli, ale vůle přijímat potěšení by měla být napravená,altruistická, pro odevzdání.

To jest musí dostávat potěšení a radost pouze proto, že je potěšení na nebi z toho, že má potěšení stvoření. Vždyť to je cílem stvoření, potěšit své bytosti. A toto se nazývá radost Šechiny ve Vyšším světě.

A proto je na člověku odpovědnost poslouchat rady, jak může přinést potěšení Stvořiteli. A pokud přijme potěšení, zajisté bude u Stvořitele cítěna spokojenost. Proto vždy touží, aby byl pořád v Králově paláci a bude mít možnost hrát si v Jeho pokladnách. Čímž zajisté potěší Stvořitele. Následuje, že celé jeho toužení by mělo být pouze pro Stvořitele.