7. CO JE V PRÁCI NÁVYK SE STANE DRUHOU PŘIROZENOSTÍ

Slyšel jsem v roce 1943

Skrze přivykání jedné věci se ta věc stane druhou přirozeností. Proto zde není nic, u čeho by jeden nemohl cítit realitu té věci. To znamená, že ačkoliv nemá vnímání té věci, přece ji začne přivykáním té věci cítit.

Musíme vědět, že zde je v ohledu pocitů mezi Stvořitelem a stvořeními rozdíl. Pro stvoření je zde cítící a cítěné, dosahující a dosažené. To znamená, že máme cítícího, který je připojen k nějaké realitě.

Avšak realita bez cítícího je Stvořitel Sám. V Něm "není vůbec žádná myšlenka ani vnímání." Tak tomu není s člověkem; jeho celá existence je pouze skrze vnímání reality. Dokonce i platnost reality je hodnocena jako platná pouze s ohledem k tomu, kdo realitu vnímá.

Jinými slovy, co cítící zakouší, je považováno za pravdu. Pokud v realitě zakouší hořkou příchuť, myšleno že se cítí špatně v situaci, ve které je, a trpí kvůli tomu stavu, ten člověk je v práci považován za hříšného. To protože odsuzuje Stvořitele, jelikož On se nazývá "Shovívavý," protože On světu odevzdává pouze dobrotu. Avšak v ohledu k vnímání toho člověka člověk cítí, že od Stvořitele přijal opak, myšleno že situace, ve které je, je špatná.

Měli bychom tedy pochopit, co naši mudrcové napsali (Barachot 61), "Svět nebyl stvořen než pro úplně hříšné či úplně spravedlivé." Znamená to následující: Bud" jeden ochutnává a cítí ve světě dobrou příchuť, a pak ospravedlňuje Stvořitele a říká, že Bůh dává světu pouze dobrotu, nebo pokud jeden cítí a zakouší ve světě hořkou příchuť, pak je hříšný. To protože odsuzuje Stvořitele.

Ukazuje se, že je vše měřeno podle jeho pocitu. Avšak všechny tyto pocity nemají vztah ke Stvořiteli, jako je řečeno v "Básni sjednocení," "Jako ona, tak budeš vždy ty, nedostatek a nadbytek v tobě nebude." Proto jsou všechny světy a všechny změny pouze v ohledu k příjemcům, jak je jeden dosahuje.