LEKCE 1
Ve svých spisech rav Jehuda Ašlag vysvětluje, že Světlo, vyzařující od Stvořitele, označuje touhu vytvořit bytosti a těšit je. Můžete si vzpomenout, že Světlo je vnímání Stvořitele, potěšení. O tomto v kabale mluvíme jako o Kořenové Fázi a je očíslována nulou (0). V hebrejštině tomu říkáme Fáze Šoreš a pojmenováváme to Keter. Je tomu dána 0, protože to je považováno za předběžnou fázi ke skutečnému vytvoření něčeho. Je to jednoduše touha těšit a vytvořit něco, do čeho dávat potěšení.
Takže vše, co o Fázi 0 (Keter) můžeme v tomto bodě říct, je, že si Stvořitel přeje těšit, má touhu věnovat, dávat, a začíná proces vytváření něčeho, co může přijímat to, co tomu chce dát, jmenovitě potěšení. Zatímco budeme pokračovat s touto lekcí, může vám být ku pomoci, dívat se na Obrázek 1.
V druhém stádiu, označovaném v hebrejštině jako Fáze 1 – Fáze Alef (Chochma) – toto Světlo vytváří Nádobu (v hebrejštině – Kli). Kli je něco, co má schopnost uzavírat hmotu. Má hranice. A stejně jako foukač skla vytváří sklo, aby drželo vodu a jiné nápoje, je tato Nádoba vytvořena, aby uvnitř sebe něco držela, a tím je potěšení.
Nádoba je vytvořena tak, aby dokonale padla své úloze. Jinými slovy, Nádoba je touha přijímat potěšení dokonalým způsobem. Aby porozuměl vztahu mezi Světlem a Nádobou, může člověk přemýšlet o razítku a otisku, který dělá.
A dokonce jednoduší analogie bude, když si představíme, že jsme na pláži. Pokud své ruce zatlačíme do mokrého písku a pak je zvedneme, zanecháme vynikající otisky svých rukou. Pokud je písek dostatečně měkký, můžeme na otisku vidět dokonce i linky uvnitř dlaně ruky.
Bible nám říká, že Bůh vytvořil člověka ke Svému vlastnímu obrazu. To je přesně to, o čem mluvím. Nádoba je navržena takovým způsobem, kdy Nádoba, tato touha přijímat potěšení, dokonale pasuje Světlu, které ji úplně naplňuje a těší ji.
Světlo samotné má jednu charakteristiku, jeden atribut, což je těšit, blažit, dávat potěšení. Atribut Nádoby je přesně opačný. Je to dokonalá vůle přijímat, touha zažívat potěšení. Takže Světlo vytvoří Nádobu, a pak ji úplně naplní. Ale když je Nádoba naplněna, nejen že cítí potěšení, ale také cítí, jaký je Dárce; cítí Dárcův atribut věnování. Právě tato zkušenost cítění toho, kdo dává potěšení, zapříčiňuje, aby nastala další fáze tvorby.
O zkušenosti necítění jen potěšení, ale cítění také vlastnosti Dárce - věnování, může být přemýšleno jako o přenosu. Co je na Nádobu přeneseno je ten samotný atribut Stvořitele. Tento přenos způsobuje, aby si nyní Nádoba přála stát se jako Světlo. Jinými slovy cítí Nádoba tuto vlastnost Dárce a chce dělat to, co může dělat Světlo, dávat bez omezení, být jako Dárce. Ale Nádoba nemá vůbec nic, co by dala. Je postavena pro přijímání. Takže aby k dávání přišla tak blízko, jak může, přestane přijímat úplně. Toto stádium se nazývá Fáze 2 – Fáze Bet (Bina).
Nyní máme vážné dilema. Nádoba, která je nyní od Světla prázdná, protože cítila Stvořitele a přeje si být jako Světlo, odmítá přijímat. Světlo nemůže provádět to, co má dělat, a Nádoba nemůže dělat to, co má dělat. Pokud by Nádoba měla něco, co dát, dala by to. Ale vše, co může dělat je druhá nejlepší věc: odmítat přijetí jakéhokoliv potěšení. To vede přímo k dalšímu stádiu, o kterém kabala mluví jako o Fázi 3 – Gimel (Zeir Anpin). Nádoba ví, že cílem Světla je tvořit a těšit ji. Také ví, že její samotná existence je založena na přijímání potěšení, že musí přijímat určitý díl světla, jinak přestane existovat. Zkrátka, přijímání je podstata Nádoby.
Jak může Nádoba dosáhnout naplnění, které potřebuje, a zároveň naplnit svou touhu být jako Stvořitel? Fáze 3, Zeir Anpin (ZA) poskytuje odpověď. Je to vlastně smíšená fáze a jediná možná odpověď na tento problém. Nádoba se rozhodne, že přijme pouze část Světla, ale s jednou docela neuvěřitelnou podmínkou. Přijme Světlo pouze pokud to dělá, aby blažila Toho, kdo ji stvořil. Zopakujme si to. Nádoba ví, že musí přijímat a udělá to, ale pouze pokud může svou funkci provádět se záměrem těšit Dárce.
Co se zde skutečně stane je velmi důležité. Nádoba, vůle přijímat, má nyní dva odlišné atributy, které navzájem může srovnávat. Ví, jaká je touha Dárce, a ví, co je její vlastní přirozenost – přijímání. Má touhu být jako její Stvořitel – odevzdávat– a má touhu přijímat rozkoš. Ale také ví, že její pravá podstata je ta totálního a úplného přijímání, něco, co nemůže změnit. Uvědomuje si, že je pro ni mnohem přirozenější přijímat než dávat, protože to je přesně to, jak byla vytvořena. Co se zde stalo, je objev. Předtím si Nádoba neuvědomovala, že její vlastní podstata byla opakem jejího Dárce, a nyní si to uvědomuje. To vede ke 4. fázi, kterou kabala nazývá Fáze Dalet (Malchut).
Toto uvědomění si své vlastní pravé přirozenosti vede Nádobu k rozhodnutí, že musí činit, jak byla navržena a přijímat všechno potěšení, které Světlo přináší, všech jeho sto procent. Stalo se zde něco zvláštního; nezávislé rozhodnutí. V předchozích třech fázích reagovala Nádoba pouze pod vlivem Světla. Ale ve čtvrté fázi, touze ještě jednou přijmout sto procent Světla, je zcela nezávislé rozhodnutí. To je to, co rozlišuje tuto fázi od Fáze 1, Fáze Alef (Chochma). V obou fázích Nádoba pouze přijímá, ale v této poslední fázi má nyní Nádoba nezávislou touhu. Tato nezávislost je to, co nám umožňuje ji nazývat „stvoření“ či „Tvorba.“ Jinými slovy bylo přijímání potěšení volbou Nádoby, ne Stvořitele.
Nyní může být nazývána „stvoření“ (bytost), protože touha skutečně přišla z uvnitř sama sebe, ne přímo ze Světla, kde ji Světlo jednoduše naplňovalo bez rozhodnutí na straně Nádoby. Co jí dalo tuto zvláštnost je volba. Může přijímat nebo nepřijímat. Jaké rozhodnutí udělala? Zvolila přijímat, přijmout ještě jednou vše. Předtím byla naplněna pouze proto, protože to bylo to, co Stvořitel chtěl. Jinými slovy byla nyní úplně první nezávislá touha přijmout potěšení ze Světla zrozena zcela uvnitř vytvořené bytosti.
Tento koncept je pro naši práci tak zásadní! Podívejme se na příklad. Vezměte si proces narození. Nehledě na to, co děláme předtím, než jsme narozeni, přijímáme všechnu výživu ať chceme či ne; každá potřebě je našimi matkami vyhověno. Všechny naše systémy jsou zcela ovládány tím, co nám naše matky uvnitř dělohy poskytují.
Avšak poté, co vykonáme tu dlouhou cestu porodním ústrojím a obvykle s hrůzostrašným křikem vyhlásíme svou přítomnost světu, vše se změní. V momentu, kdy je pupeční šňůra ustřižena, začínají naše systémy jednat nezávisle. Začínáme vzduch dýchat sami. Naše krevní zásoba je nezávislá. Naše výživa musí přicházet z vnějšího zdroje a do našich úst. Naši rodiče samozřejmě mohou stále v našich životech vynucovat mnoho věcí, ale nyní, když jsme hladoví, brečíme. Když potřebujeme vyměnit, dáme mamince a tatínkovi vědět. Odehrál se proces nezávislé tvorby.
Nyní si na okamžik popovídejme o způsobu, jakým kabala pojmenovává Světlo. Bude to pro vás snazší, když se budete dívat na list níže. Máme pět fází:
- Fáze Nula – Šoreš, pojmenovaná Keter
- Fáze Jedna – Alef, pojmenovaná Chochma
- Fáze Dvě – Bet, pojmenovaná Bina
- Fáze Tři – Gimel, pojmenovaná Zeir Anpin
- Fáze Čtyři – Dalet, pojmenovaná Malchut
Rychlá kontrola v česko-hebrejském slovníku potvrdí, že Alef, Bet, Gimel a Dalet jsou první čtyři písmena hebrejské abecedy. Je důležité zaznamenat, že jména Keter, Chochma, Bina, Zeir Anpin a Malchut nejsou jména bytostí, ale místo toho jména fází v procesu tvorby. Takže když říkáme Malchut, mluvíme o stvoření, jaké je v tomto stádiu.
V každé fázi je odlišný druh Světla, aspoň z naší perspektivy. V realitě nikdy není nic než jedno Světlo a rozdíl, který vnímáme, je úplně a zcela kvůli našemu vlastnímu vnímání. Kořenová fáze, Fáze Nula, Šoreš, odpovídá Světlu, nazývanému Keter. Fáze jedna, Chochma, odpovídá Světlu, nazývanému Chochma. Fáze 2, Bina, odpovídá Světlu, nazývanému Chasadim. Fáze 3, Zeir Anpin, odpovídá kombinaci prvních dvou Světel, jak Chochma, tak Chasadim. Fáze 4, Malchut, odpovídá opět Světlu Chochma.
Hebrejské slovo pro Světlo je Ohr. Všímaví čtenáři uvidí souvztažnost mezi Ohr Chochma a Stvořitelem, dávajícím potěšení, stejně jako Ohr Chasadim, bytostí odmítající potěšení.
Celá naše existence je založena na jednom jediném faktu. Vše, co v celém univerzu existuje, je touha Stvořitele těšit nás a naše touha po tom potěšení. Vše v univerzu se děje tak, jak se děje, kvůli tomuto zákonu. Jsme zcela a úplně pod jeho vládou. Všechny různé druhy existence, ať už nepohyblivé, vegetativní, pohyblivé či mluvící, jedna každá samostatná věc chce přijímat potěšení, přijímat jiskru Světla.
Byli jsme vytvořeni s jen jediným účelem, že když od Stvořitele přijímáme Světlo, cítíme nekonečné a neustálé potěšení, ne sobeckým způsobem, ale místo toho dokonalým a absolutním způsobem. Pokud Světlo vstoupí do Nádoby a zcela ji naplní, pak nemůže tato Nádoba nadále přijímat, protože touha je nasycena Světlem; a při absenci touhy pomíjí také potěšení. Je to začarovaný kruh. Chceme potěšení, dostaneme potěšení, potěšení zabije touhu, a tak není potěšení nadále cítěno. Je to právě tento problém, který duchovní systém kabaly léčí.
Můžeme přijímat nekonečně pouze, pokud nepřijímáme kvůli sobě, tj. těšíme se kvůli Dárci. Pak Světlo, vstupující do Nádoby, neneutralizuje touhu přijímat. Ze zkušenosti všichni víme, že když jsme hladoví a začínáme jíst, po určité době nadále necítíme hlad, dokonce i když jsou dostupná nejlahodnější jídla. Potěšení je prožíváno na hranici mezi potěšením samotným a touhou po něm. Avšak jakmile potěšení vstoupí do touhy a začne ji uspokojovat, tato touha se pomalu vytratí. A pokud je potěšení silnější než touha, může to dokonce vést k odporu.
Takže zde máme problém, ale dobré zprávy jsou, že máme také řešení. Stvořitel navrhl systém, který Jeho bytosti dává pro její nesnáz lék. Pokud se rozhodneme cítit potěšení, zatímco těšíme ostatní místo toho, abychom to cítili uvnitř nás, potěšení nikdy neskončí. Víte, toto potěšení závisí na tom, jak moc můžete dávat. Čím víc potěšení dáte lidem, tím víc potěšení budete cítit. Jinými slovy žiji vně sebe, vně mé vlastní vůle přijímat. Tato podmínka produkuje věčnou existenci, stav dokonalosti, což je jeden z atributů Stvořitele. To je přesně ten stav, do kterého nás Stvořitel chce uvést.
Na první pohled se tato myšlenka zdá jako úplně bláhová. Ale přemýšlejte o tom na chvilku. Představte si, že by všechno, jak to známe, bylo ve skutečnosti obráceně, a místo cítění potěšení, když pro vás někdo něco dělá, by to bylo naopak. Představte si, že pokaždé, když byste udělali něco pro někoho jiného, obdrželi byste toto neuvěřitelné potěšení, mnohem přesahující jakékoliv potěšení, které jste kdy získali uděláním něčeho pro sebe nebo přijímáním od druhého.
V tomto případě bychom dělali fronty, abychom dávali, a komu by vůbec nedělalo rozdíl. Čím víc bychom dávali, tím víc potěšení bychom přijímali. V okamžiku by se celý náš svět změnil. A jakkoliv šíleně to zní, právě toto je cíl, ke kterém směřujeme.
Pokud by stvoření, Nádoba, zvolila pouze přijímat, našla by se chycená v pasti. Problém je, že v přijímání pro sebe cítí jen to, co je uvnitř ní. Pokud by bytost dokázala cítit Stvořitelovo potěšení z těšení tvorby, prožívala by rozkoš nekonečně, stejně jako matka, která nezištně dává svým dětem. Ale v jejím současném stavu prohrává každý.
Naštěstí máme zcela dokonalý systém, ve kterém existovat, a stejně tak naneštěstí v něm volíme neexistovat. Přímo na dosah prstů máme neomezené poznání, nekonečnou existenci, cítění věčnosti a harmonie. Uvnitř tohoto systému Stvořitel neustále vlévá Světlo na Jeho stvoření. Ale stvoření přijímá Světlo pouze, pokud děláním toho těší Stvořitele. Kabala o tomto systému mluví jako o Vracejícím se Světlu (Ohr Chozer), v protikladu k Přímému Světlu (Ohr Jašar), které Stvořitel vysílá. Viz Obrázek 3.
Ale aby tento systém existoval, stvoření musí nejprve mít touhu, které k ní Přímé Světlo přitahuje. Předtím jsme mluvili o cloně, která odráží, stejně jako ušní bubínek či sítnice v oku. Tady clona vstupuje do hry. Clona musí být umístěna mezi Přímým Světlem a stvořením.
Tato clona, v kabale známá jako Masach (vyslovováno ma-ssah), zabraňuje stvoření přijímat kvůli sobě. Umožňuje stvoření přijmout množství Světla jen v poměru k jeho vlastní síle; přijímat pouze kvůli Stvořiteli. Kabala tento čin nazývá „přijímání za účelem odevzdání.“ Touto cestou může stvoření připomínat Stvořitele, být jako On. Jinými slovy se odehraje následující výměna: Stvořitel sesílá potěšení bytosti, která jej přijímá pouze pod výlučnou podmínkou, že když tak činí, těší Stvořitele.
Baal HaSulam cituje velmi jednoduchý a věčný příklad hosta a hostitele. Hostitel představí svému hostu stůl, plný delikates. Host si sedne, ale neodváží se jíst, protože nechce být v pozici přijímajícího a není si jist, zda je hostitel ve své touze těšit jej upřímný. Host je rozpačitý, protože nemá nic, co by na oplátku nabídnul, a může pouze přijímat, zatímco hostitel dává. Proto host odmítá to, co je mu nabídnuto, aby porozuměl opravdovému přání hostitele.
Pokud hostitel naléhá, žádajíce hosta, aby jídlu vzdal čest a ujišťujíce jej, že bude velmi potěšen, pokud tak udělá, pak host začne jíst. Udělá to, protože je přesvědčen, že to potěší hosta a necítí nadále, že od hostitele přijímá, ale že mu dává, tj. dává svému hostiteli potěšení.
Role se obrátily. Dokonce i když je to hostitel, kdo všechno jídlo připravil a jedná jako zvoucí, jasně chápe, že naplnění jeho touhy těšit záleží výhradně na jeho hostu. Host drží klíč k úspěchu večeře a tudíž ovládá situaci.
Stvořitel udělal stvoření specificky takovým způsobem, aby se pod vlivem Světla cítilo zahanbeno tím, že jenom přijímá. Stvoření, volným použitím své svobody volby, konečně dosáhne úrovně, kde potěšení neprožívá sobecky, ale aby potěšilo Stvořitele. Tyto božské atributy, tyto pocity se nedají popsat a nemůžeme je pochopit. Vstup do duchovních světů získáním jen jednoho stupně podobnosti se Stvořitelem již znamená věčnost, absolutní potěšení a dosažení.
Věda kabaly studuje odvíjení tvorby. Popisuje cestu podél níž se náš svět a všechny ostatní světy – vskutku celé universum – musí ubírat, aby dosáhlo úrovně Stvořitele, konečného stupně dokonalosti a věčnosti, zatímco dosahuje své postupné nápravy (Tikun). Tuto práci nápravy musíme podstoupit zatímco žijeme v tomto světě, v našich každodenních okolnostech a oděni v našich tělech.
Kabalisté již tohoto stupně dokonalosti dosáhli a popsali nám jej. Této konečné úrovně musí v náležitém čase dosáhnout všechny duše bez výjimky. Každý z nás musí začít z počátečního bodu a nakonec dosáhnout v náležitém čase konečné úrovně. Pro toto svobodná vůle není. Ani nemáme svobodnou vůli změnit cestu, protože každý musí projít všemi fázemi a pocity a postupně je začlenit. Jinými slovy musíme cestu „žít.“
Vraťme se k fázím tvorby. Fáze vývoje stvoření jsou rozděleny tím, co kabala nazývá Aviut (vyslovováno A-ví-jut). Hustota či hrubost touhy po potěšení se nazývá Aviut. Co je hustota či hrubost? Čím dále je bytost od Stvořitele, tím větší touhu cítí, a tím větší Aviut má. Například ve Fázi 0, Keter, a ve Fázi 1, Chochma zde není žádná (nebo téměř žádná) touha. Téměř zde není hrubost, žádný Aviut. Vše je pod mocí Stvořitele, jako nenarozené dítě, pro které je všechno děláno. Ale v poslední fázi Malchut, která je nejdál od Stvořitele, má stvoření největší intenzitu vůle přijímat. Je dobré si zapamatovat, že tato touha přijímat přichází z vlastního rozhodnutí, proto je sobecká, obrácená vstříc sobě.
Takže je stvoření nyní v té Fázi 4, Malchut. Jako ve Fázi 1, Chochma, stvoření jednoduše přijímá, a přijímá 100 %. Též si vzpomenete, že během stádia Chochma bylo stvoření schopno cítit atributy Stvořitele. To je přesně to, co se znovu stane. Malchut začíná cítit Dárce. Ale tento pocit toho, kdo dává potěšení, je odlišný od prvního. Mezi Fází 1 – Chochma – a Fází 4 – Malchut - je obrovský rozdíl, Malchut je nezávislá bytost, činící své vlastní rozhodnutí přijímat, zatímco v Chochmě kontroloval Stvořitel vše.
Z kombinace cítění Stvořitele a udělání svého vlastního rozhodnutí přijímat je poprvé cítěn úplně nový vjem, vnímání hanby. Malchut cítí, že je její atribut přijímání zcela opačný Světlu a uvědomila si svou vlastní sobeckost. Teď, toto není obyčejná hanba, jakou cítíme, když jsme chyceni při dělání něčeho špatného, ale nesmírná a intenzivní hanba. Tato hanba je pociťována tak silně, že se Malchut rozhodne přestat přijímat Světlo, a to je přesně to, co udělá.
Toto odmítnutí Světla (tou) Malchut se nazývá První Omezení. Omezení je v hebrejštině Cimcum. Hebrejská písmena jsou také čísly; 1 je tedy Alef či „první.“ A tak nazývá kabala tento akt Cimcum Alef. Nyní je vše opět v rovnováze, ale obráceně, jelikož Malchut nepřijímá a Stvořitel nedává.
V tomto bodě si pravděpodobně myslíte, „A už jsme tu zas!“ Ale buďte ujištěni, že pomoc je na cestě. Nyní pokud si to zkusíme představit v naší mysli, může se to jevit jako nějaké masivní, kráčející, slintající monstrum touhy, chtějící a chtějící a chtějící, ale nemůže si vzít to, co chce, kvůli mukám, které přijímání ubohé nešťastné bestii přináší.
Naše bytost ustavičně hloubá, konečně přicházejíce s řešením. Bude imitovat náš příklad hosta a hostitele. Malchut může vytlačovat všechno přicházející Světlo, protože se nechce cítit jako přijímající. Pak ustanoví podmínku, že přijme část Světla, ačkoliv ne pro svou vlastní rozkoš, ale protože chce těšit Stvořitele, ježto ví, že Stvořitel jí přeje rozkoš.
Přijímání takovým způsobem je jako dávání, takže je nyní Malchut v pozici dárce. Zapamatujte si, Malchut nejprve odmítne vše, pak spočítá kolik může přijmout pro Stvořitele. Pouze poté, co je tato kalkulace provedena, pojme Malchut nejmenší množství Světla a, samozřejmě, s úmyslem těšit Stvořitele.
Co nám to všechno říká? Co jsme popisovali je zrod touhy. Pokud má být k životu přivedena opravdová touha, vidíme, že musí Světlo projít čtyřmi odlišnými fázemi. Nepočítáme Kořenovou Fázi. To je přesně to, co se děje s každou touhou, kterou prožíváte. Než jsou v nás tyto touhy cítěny, nastává tento přesný proces, zatímco prochází všemi fázemi vývoje Světla, přicházejícího od Stvořitele, dokud ji nakonec necítíme. Je zcela nemožné, aby se touha objevila bez Světla. To je důležité: Světlo přichází první, pak touha.
Nyní se podívejme na strukturu bytosti, právě jak je v Malchut, Fázi 4. Stvoření je Nádoba. V diagramu níže je několik druhů Světla. Přímé Světlo, Světlo, které svítí přímo od Stvořitele, se nazývá Ohr Jašar. Světlo, které stvoření, Malchut, původně odmítá, se nazývá Ohr Chozer. Je také známo jako Vracející se Světlo (Odražené Světlo), které clona nepustí dovnitř.
Konečně Světlo, které Malchut určí, že může být vpuštěno dovnitř, protože síla jeho clony je dost silná, aby jej mohla přijmout kvůli Stvořiteli, se nazývá Vnitřní Světlo neboli Ohr Pnimi (vyslovováno Pní-mí). K obklopujícímu Světlu, které kabala nazývá Ohr Makif, se dostaneme později. Studujte tento diagram, dokud nebudete obeznámeni s termíny, a co znamenají.
Pamatujete si příběh hosta a hostitele? Když host čelí hostiteli a stolu plnému delikates, nejprve odmítne vše, pak se, aby potěšil hostitele, rozhodne trochu sníst, ačkoliv by rád zhltnul vše najednou. To znamená, že člověk musí používat své sobecké touhy, ale altruistickou cestou. Jak host začne zvažovat věci, chápe, že nemůže kvůli hostu přijmout celou večeři; může přijmout jen její malou část.
Naše bytost aplikuje po udělání Cimcum Alef, Prvního Omezení, právě tento koncept. Vzpomeňte si, že kvůli intenzivní hanbě, kterou Malchut cítila poté, co se rozhodla přijmout 100 % Světa, provedla Cimcum Alef a nepojala nic. Ale pokud aplikuje výše uvedenou ideu, přijme jen malý díl Světla, řekněme dvacet procent, a pak vytlačí zbývajících osmdesát procent.
Nyní se podívejme na bytost, jak existuje v bodě, kdy se rozhodne pojmout jen takové množství Světla, které může přijmout kvůli Stvořiteli. Kombinaci Nádoby a Světla nazýváme Parcuf, (je to) emanovaná bytost, stvoření, které udělalo rozhodnutí omezit vše, co nemůže pojmout se záměrem těšit Stvořitele. Stejně jako s předchozími jmény je Parcuf jméno stavu stvoření, ale velmi důležitého stavu.
Kabala rozděluje Parcuf do tří hlavních oblastí: Roš, Toch a Sof. Část stvořené bytosti, která dělá rozhodnutí, kolik Světla může přijmout dovnitř kvůli Stvořiteli, se nazývá Roš (Hlava). Přemýšlejte o tom jako o kalkulující části, části, která se dívá na data a určuje, co na základě těchto dat může být přijato dovnitř. Část, přijímající Světlo, se nazývá Toch (vnitřní část). Poslední část, která zůstává prázdná, se nazývá Sof (Konec). To je místo, kde vytvořená bytost provádí omezení a nadále nepřijímá Světlo.
Můžete si také všimnout, že v každé hlavní části jsou pod-části, které odpovídají souhrnným fázím tvorby, Keter, Chochma, Bina, Zeir Anpin a Malchut. Každá část Parcufu má v sobě trochu celého obrazu. Tento fakt bude velmi důležitý později, ale nyní je dobré si zapamatovat, že jedna každá věc má v sobě tyto části. Nezáleže na tom, jak (moc) každou část rozbijeme, vždy bude obsahovat tyto vnitřní části, a tak dále, a tak dále, až do nekonečna!
Co se týče toho, jak kabala pojmenovává věci, různým částem jsou přiřazovány (či dávány) odlišné termíny za použití jmen různých částí lidského těla. V duchovních světech nejsou termíny, označení nebo čísla. Nicméně je jednodušší a srozumitelnější používat slova.
Kabalisté se rozhodli vyjadřovat velmi jednoduchým jazykem, protože všechno v našem světě vyplívá z duchovních světů v souladu s přímými spojeními, sestupujícími Shora dolu. Tato spojení běží z každého duchovního objektu ke každému objektu v našem světě. Pro všechno, co má v našem světě jméno, můžeme vzít jméno objektu z našeho světa a použít jej k označení duchovního objektu, který jej plodí.
Žádný z autentických kabalistických rukopisů nezmiňuje náš svět ani jedním slovem, ačkoliv mohou používat jazyk našeho světa. Každý objekt našeho světa se vztahuje k odpovídajícímu objektu v duchovních světech, ale kabala mluví pouze o duchovním. Takže když mluvíme o části Parcufu, která odpovídá ze přemýšlení, kalkulování a analýzu dat, nazývá se Hlava nebo Roš.
Clona, Masach, leží mezi Roš a Toch v místě zvaném Ústa neboli Peh. Ta část, kam Světlo může vstoupit, se nazývá Tělo neboli Guf. Je zde část, kam Světlu není umožněno jít, protože se stvoření rozhodlo přijmout jen určité množství. Tato část se nazývá Sof. Část, která v Gufu rozděluje Toch a Sof se nazývá Tabur neboli v češtině Pupek. Nejnižší část Parcufu, kde nemůže být vůbec žádné Světlo, se nazývá Sium, což znamená zakončení. Celá bytost se nazývá Malchut.
Vezměme si příklad kamene v našem světě. Nahoře je Síla, která tento kámen generuje: bude se tedy nazývat „kámen.“ Jediným rozdílem je, že duchovní kámen je duchovním kořenem, obdařeným specifickými atributy, který obratem odpovídá větvi v našem světě, označované „kámen,“ materiálnímu objektu. Takto byl vytvořen jazyk větví. Prostřednictvím jmen, označení a akcí v našem světě se můžeme vztahovat k elementům a akcím v duchovních světech. Tudíž jak je nahoře, tak je i dole.