Jehuda Ašlag (Baal HaSulam) 

Budování společnosti budoucna 

1. BUDOVÁNÍ SPOLEČNOSTI BUDOUCNA

 

Existuje podobenství o skupině lidí, kteří zabloudili v poušti a trpěli hladem a žízní. Jeden z nich nalezl obydlí naplněné vším dobrým a tehdy si vzpomněl na své nešťastné bližní. Již se však natolik od nich vzdálil, že nevěděl, kde jsou. Co tedy udělal? Začal hlasitě křičet a troubit na roh – možná že nešťastní hladoví bližní uslyší jeho hlas, přiblíží se k němu a rovněž vejdou do toho obydlí, plného vším dobrým.

Stejný obraz se rozprostírá i před námi: zbloudili jsme v hrozné poušti společně s celým lidstvem a nyní jsme nalezli velkou pokladnici plnou všeho dobrého. Jde o kabalistické knihy v této pokladnici, které napájejí naše žíznivé duše, naplňujíce nás živným nektarem a zanícením, dokud se zcela nenasytíme. A přesto máme vzpomínku na své bližní, kteří zůstali ztraceni v děsivé poušti, vytesánu v našich srdcích. Mezi námi však je velká vzdálenost a ani hlas se k nim nedonese. A proto jsme připravili tento „roh“, abychom hlasitě zatroubili – možná, že naši bratři nás uslyší, přiblíží se k nám a budou šťastni jako my.

Poznejte, spolubratři, tělo našeho těla: veškerá podstata Kabaly je vědění o tom, jak svět sestupuje z nebeské výšiny k naší přízemnosti. A tato realita byla nevyhnutelná, neboť „konec děje spočívá v našem záměru“ a Stvořitelova mysl působí ihned, neboť On nepotřebuje nástroj (kli) k jednání, jako my. A proto jsme byli původně stvořeni v Nekonečnu (to znamená v záměru Stvořitele potěšit svoje stvoření) s veškerou dokonalostí až k tomuto světu.

Z tohoto důvodu je velmi snadné nalézt v nauce Kabaly veškeré nápravy, které budou muset přijít z dokonalých světů, jež nám předcházely. Z toho víme, jak napravovat svoje cesty odtud a dále. Podobá se to převaze člověka nad zvířaty: duch zvířete klesá dolů, to znamená, že ono vidí pouze od sebe a dále a nemá rozum a chápání, aby mohlo vidět, co s ním bylo, a napravit to, co bude. A hle, za ním přichází člověk, jehož duch se pozvedá vzhůru, to znamená k minulosti, a hledí do minulosti stejně jako když se člověk dívá do zrcadla a vidí nezbytnost napravit svoje nedostatky. Tak i rozum hledí do minulosti spolu s ním a napravuje svoje potřeby od tohoto okamžiku a dále.

A proto živočišnému  druhu není dán vývoj, stejně jako dříve stojí tam, kde byli živočichové stvořeni, protože nemají zrcadlo, které by jim umožnilo pochopit, jak napravovat situaci a postupně se vyvíjet podobně jako člověk. Člověk se zato vyvíjí denně, dokud není zajištěn a dokud se nepociťuje jeho převaha. To všechno se týká přirozených vnějších cest, to znamená charakteru nás obklopující reality: naší potravy a vnějších záležitostí – v čemž nás plně uspokojuje účinnost přirozeného rozumu.

Na rozdíl od toho, ve své vnitřní části, i když se trochu vyvíjíme, vyvíjíme se a zdokonalujeme v důsledku tlaku zezadu, prostřednictvím utrpení a krveprolití. A je tomu tak proto, že žádnou lstí nemůžeme získat zrcadlo, v němž bychom spatřili vnitřní část člověka minulých pokolení. A není zapotřebí hovořit o vnitřní části duší a světů, jež ve svém sestupu došly k tak hroznému ztroskotání, jakým je to dnešní. Je to tak velká katastrofa, že nebudeme mít v životě jistotu a v nejbližších letech bude pro nás připraveno krvavé zúčtování a smrt různých druhů, dokud se všichni nepřiznají, že nemají žádný nápad, jak to odvrátit.

Nyní si představte například, že jste dnes našli nějakou historickou knihu, jež hovoří o posledních pokoleních, která budou žít za deset tisíc let, o státnické moudrosti a o cestách osobnosti. Tehdy by naši vůdci začali hledat jakýkoli prostředek, s jehož pomocí by bylo možno uspořádat zde život tak, aby se uskutečnila zásada „není ztrát a není nářku na náměstích našich“, a zmizelo by neštěstí a hrůzná mučení a všechno na světě by se postavilo na svoje místo.

A teď před vámi ve skříni leží knihy, v níž je popsána a vysvětlena veškerá státnická moudrost a rovněž všechny cesty osobnosti i společnosti, jež se uskuteční na konci dní. Je to kabalistická kniha, v níž jsou uspořádány napravené světy, jež dosáhly dokonalosti. Vždyť je řečeno, že od Stvořitele od počátku vychází dokonalost, a poté my napravujeme světy a docházíme k absolutní dokonalosti, existující v Nejvyšším světě a vycházející z Nekonečna podle zásady „konec skutku spočívá v počátečním záměru“. Vzhledem k tomu, že nedokonalý z dokonalého pochází nikoli ihned, nýbrž postupně, a v duchovnu není mizení – zůstává všechno existovat a zobrazovat se v celém svém obraze a podobě, v obecném i jednotlivém, v nauce Kabaly.

Otevřete tyto knihy a naleznete tam všechny dobré cesty života, které se otevřou na konci dní, a z těchto knih obdržíte dobré poučení o tom, jak i dnes rozestavět na správná místa potřeby, týkající se záležitostí tohoto světa. Je to možnost studovat dějiny minulosti, díky nimž napravujeme dějiny budoucí.

To všechno si beru k srdci natolik, že se již nemohu udržet a přijal jsem rozhodnutí odhalit z dějin a z toho, co jsem našel v těchto knihách, cesty budoucí nápravy, o níž bylo rozhodnuto pro vás. Vyjdu k lidem a budou troubit na tento roh, neboť podle mého názoru i chápání bude stačit shromáždit všechny lidi hodné zázračné vlastnosti, aby začali studovat a osvojovat si tyto knihy a získat sebe i celý svět pro ospravedlnění.

2. ABSOLUTNÍ POVINNOST PLNĚ SE PODŘÍDIT STVOŘITELI

Již jsme hovořili o tom, že příroda zavazuje lidský rod k tomu, aby žil společenským životem, a to je prosté. My se však musíme zahledět do zákonů, které nám z tohoto hlediska příroda přikázala dodržovat – v tom, co se týká společenského života. A jestliže máme získat celkový pohled, musíme v společnosti plnit pouze dvě přikázání, dva zákony, které můžeme označit jako „dostávání“ a „odevzdávání“. To znamená, že každý je vzhledem ke své přirozenosti povinen přijímat to, co potřebuje, od společnosti, je však rovněž zavázán odevzdávat prostřednictvím své práce ve prospěch společnosti. Jestliže nesplní jeden z těchto dvou zákonů, bude nelítostně potrestán, jak již bylo řečeno.

Co se týká zákona dostávání, nemusíme ho podrobně posuzovat, neboť trest přichází neprodleně, a proto jej nikterak zanedbávat nebudeme. U druhého přikázání – odevzdávání společnosti -  tam nás trest nezasahuje neprodleně. Nejen to, trest k nám přichází nepřímo. Proto toto přikázání, tento zákon není dodržován, jak je stanoveno, a proto se lidstvo smaží na ohni v děsivém kotli a meč ani hlad ani jejich zplozenci od něho neustoupili až do dnešního dne. A jedno je podivné: příroda jakožto kompetentní soudce nás trestá s tím, že bere zřetel na náš vývoj. Vždyť vidíme, že čím více se lidstvo vyvíjí, tím větší jsou naše muka a utrpení při hledání obživy a prostředků k existenci.

Tak před vámi leží experimentální vědecké zdůvodnění toho, že je nám Stvořitelovým řízením přikázáno ze všech sil plnit zákon o odevzdávání bližnímu s absolutní přesností. Tak, aby ani jeden z nás neopomenul pracovat v takovém množství, které by zajistilo společnosti úspěch a štěstí. A zatím, dokud jsme leniví a neplníme to v plném objemu, nepřestane nás příroda trestat a mstít se nám. A na základě úderů, jimiž trpíme v současnosti, musíme učinit závěr o meči, obnaženém před našima očima pro budoucnost. Je třeba z nich učinit správný závěr, aby nad námi příroda nakonec zvítězila, a my všichni společně v jednom vznětu bychom se měli zavázat plnit její zákony v celém rozsahu, jenž je od nás vyžadován.

Přesto může kritik namítnout: vždyť jsem dosud pouze dokázal, že je třeba pracovat pro lidi, ale odkud lze vzít praktický důkaz o tom, že je třeba dodržovat toto přikázání ve prospěch Stvořitele? O to se však za nás postaraly samy dějiny, když našemu pohledu připravily vyčerpávající fakt, který postačuje k úplnému zhodnocení a nesporným závěrům. Všichni vidí takový stát, jako je Rusko, s obyvatelstvem v počtu sta milionů, který disponuje půdou, jež co do plochy překračuje celou Evropu, a surovinovými zdroji, jimž téměř nejsou rovny žádné v celém světě. Jeho občané již souhlasili s kolektivním životem a prakticky zrušili soukromé vlastnictví a žádný neměl jinou starost kromě společenského užitku. Zdálo by se, že zcela získali dobrou vlastnost odevzdávat bližnímu v jejím plném smyslu, nakolik si lidský rozum dovede představit, ale na druhé straně, pohleďte, co se s nimi stalo! Místo toho, aby se rozvíjeli a povznesli nad buržoazní státy, klesali stále níže a níže – a nyní nejen že nejsou schopni dát pracovníkům lepší život, než jaký mají dělníci v buržoazních zemích, oni jim nedokážou zajistit ani chléb vezdejší a zakrýt jejich nahotu.

Tento fakt nás vskutku velmi udivuje. Vždyť soudě podle bohatství této země a počtu jejích obyvatel, by nemělo, podle lidského úsudku, k něčemu takovému dojít. Tento národ však zhřešil v jednom a Stvořitel mu to neodpustí, a to: veškerá tato drahá a vznešená práce, to znamená odevzdávání bližnímu, kterou se začali zabývat, musí být ve prospěch Stvořitele a nikoli lidstva. A jestliže neprovádějí svoji práci v Jeho prospěch, nemají právo na existenci, z pozice samotné přírody.

Pokuste si však představit, že by každý z této společnosti usilovně plnil přikázání Stvořitele do té míry, v níž stojí psáno: „Milovati budeš Stvořitele svého z celého srdce svého, z celé duše své, ze vší síly své“ a v téže míře by pečoval o potřeby svého bližního a o jeho přání – natolik, nakolik má člověk vštípeno úsilí o plnění vlastních přání, jak je řečeno: „Miluj bližního svého jako sebe samého.“ Přitom by byl sám Stvořitel cílem každého pracovníka během jeho práce pro štěstí společnosti, to znamená, že by pracovník očekával, že prostřednictvím své práce pro společnost bude uznán za hodna splynout se Stvořitelem – s pramenem veškeré pravdy a všeho blaha, i veškeré krásy a něžnosti. Tehdy, mimo jakoukoli pochybnost, by za několik málo let překonali co do bohatství všechny země světa, neboť by byli schopni využít surovinové zdroje, které se nacházejí v jejich bohaté půdě, a skutečně by se stali příkladem všem zemím a byli by nazváni „požehnaní Stvořitelem“.

Jestliže se však veškerá práce spojená s odevzdáváním jinému provádí pouze jménem společnosti, je to vratký základ. Vždyť co a kdo zaváže osobnost, aby se starala a pracovala ve jménu společnosti? Nikdy přece nelze doufat, že jeden suchý, neživý princip bude poskytovat hybnou sílu – ani u vyspělých lidí, nemluvě již o těch primitivních.

Tak vzniká otázka: odkud vezme dělník nebo rolník motivaci, hybnou sílu, dostatečnou k tomu, aby ho přinutila k práci (motivace je cílevědomá síla, působící na celé tělo a hýbající jím, síla, která mu odměřuje schopnost pracovat, podobně jako palivu v automobilu)? Vždyť velikost vezdejšího chleba nezmění rozdělení sil a žádný cíl a odměna před ním nestojí. Vědcům je známo, že člověk neuskuteční ten nejmenší pohyb bez hybné síly, to znamená, aniž něco získá pro sebe samého. Například, jestliže člověk překládá ruku z židle na stůl, je to proto, že se mu zdá, že z položení ruky na stůl bude mít větší potěšení. Kdyby se mu to nezdálo, ponechal by ruku na židli po celý život, aniž by jí pohnul z místa, neřkuli kdyby šlo o velké starosti!

Jestliže řeknete, že lze nad ně postavit dozorce, aby trestali každého lenocha a brali mu za to jeho chléb vezdejší, zeptám se vás: Řekněte, odkud vezmou sami dozorci motivaci pro svoji práci? Vždyť postavení na zvláštním místě a sledování lidí s tím, aby je donutili se pohybovat a pracovat, to jsou rovněž velké starosti – možná ještě větší než sama práce! A tak se to podobá přání nastartovat automobil, aniž je v něm palivo.

Proto jsou jejich nařízení odsouzena ke zmizení samotnou přírodou, neboť přírodní zákon je potrestá, protože se nepřizpůsobují plnění jejích příkazů: konat skutky odevzdávání bližnímu jakožto práci ve prospěch Stvořitele. Pouze když je budeme plnit, můžeme dojít ke konečnému cíli stvořitelského díla – splynutí s Ním, což se u pracovníka projevuje v podobě příjemného, slastného nadbytku, který se zvětšuje natolik, aby se povznesl uvědoměním si pravdivosti Stvořitele. Rovněž aby se vyvíjel, dokud nebude uznán za hodna toho velkého povznesení, o němž se zmiňuje věta: „Oko neuvidí Všemohoucího kromě Tebe.“

Představte si, že by rolník a dělník na vlastní oči spatřili tento cíl během práce pro blaho společnosti – tehdy by zajisté nepotřebovali ani dozorce, vždyť by měli motivaci, která by byla zcela dostatečná pro velké úsilí – takové, že by povzneslo společnost na vrchol štěstí. Samozřejmě že takovéto chápání věcí je třeba vypěstovat, přičemž správnou cestou, je však zřejmé, že jinak nemají právo na existenci vzhledem k svéhlavé přírodě, která nezná kompromisy. A toto jsem zde chtěl dokázat.

Tak vycházíme-li z rozumného pochopení zkušenosti, na základě praktických dějin, které se tvoří nám před očima, jasně jsem dokázal, že pro lidstvo není žádného léku kromě přijetí zákona Nejvyššího řízení, který se nazývá „odevzdávání bližnímu pro poskytnutí radosti Stvořiteli“, ve výši označené dvěma větami.

První zní: „Miluj bližního svého jako sebe samého“ – představuje vlastnost samotné práce, a to: úsilí o odevzdávání bližnímu pro blaho společnosti musí mít nejméně onu velikost, která je člověku dána pro péči o vlastní potřeby; ba co více: je nutno pečovat o potřeby jiných dříve než o potřeby svoje.

Druhá věta: „Miluj Stvořitele svého z celého srdce svého, z celé duše své, ze vší síly své“ – formuluje cíl, který musí mít každý před očima, když pracuje pro potřeby svého bližního. Ona mu předpisuje, aby konal a pracoval pouze pro to, aby získal milost v očích Stvořitele, který přikázal, a my plníme jeho vůli.

„Jestliže budete chtít a poslechnete – budete zakoušet blaha země “, neboť na zemi již nebudou ani žebráci, ani trpící, ani vykořisťovaní, a štěstí každého nesmírně vzroste. Do té doby však, dokud odmítáte a nepřejete si uzavřít svazek o práci ve prospěch Stvořitele ve veškeré výše popsané míře, je příroda připravena svými zákony se nám mstít a nenechá nás na pokoji, dokud nad námi nezvítězí a dokud neuznáme její moc ve všem, co nám přikáže. A to je to, co jsme názorně dokázali.

Tak jsem vám předložil vědecký, praktický výzkum na základě logické analýzy nashromážděných zkušeností o absolutní povinnosti všech lidí přijmout na sebe práci ve prospěch Stvořitele „z celého srdce svého, z celé duše své, ze vší síly své.“

3. PRINCIPY SPOLEČNOSTI BUDOUCNA

1. Základní princip společnosti budoucna je založen na morálce „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb.“

2. Každá morálka má zapotřebí závazný základ a výchova a veřejné mínění je základ příliš slabý. Důkazem toho je Hitler.

3. Vzhledem k tomu, že veškeré ideové vítězství je zajištěno většině a rozumí se samo sebou, že převtělit v život principy společnosti budoucna může pouze většina, je nezbytné postavit morální úroveň většiny na takový základ, který by zavazoval a zajišťoval dodržování těchto nepomíjejících zásad. Vždyť idea vštěpovaná člověku od narození nestačí, neboť ji vlastní menšina, jež nemá váhu u větší části společnosti.

4. Kabala jako metodika dosahování Stvořitelova cíle (všeobecného Zákona světa), je jediný základ, který se stane spolehlivým faktorem, jenž pozvedá úroveň společnosti k morálnímu pravidlu: „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb.“

5. Ve společnosti budoucna je třeba změnit princip „moje je moje a tvoje je tvoje“, který je zločinný, na princip absolutního altruismu – „moje je tvoje a tvoje je tvoje“. Když většina přijme tento zákon ve skutečnosti, nastane čas přejít k pravidlu: „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb.“ Příznakem k tomu se stane ta okolnost, že každý bude pracovat jako dělník na úkolové práci. Tak dříve než bude většina společnosti ochotna odevzdávat bližním, nelze prohlašovat moc altruistických principů.

6. Dříve než společnost dosáhne takové morální úrovně, nelze znárodňovat majetek, protože většina, která nemá spolehlivý morální základ, nebude mít energii pro práci.

7. Jestliže osobnost nesmí vykořisťovat svého bližního, proč tedy jeden národ může vykořisťovat jiné? A jaké je ospravedlnění pro to, že jeden národ bude dostávat od půdy více než ty druhé? Tak je třeba vytvořit mezinárodní společenství, které by bylo založeno na zákonech altruismu.

Vždyť jako existují jednotlivci díky pilné práci, náhodě nebo dědictví od předků, kteří získali větší majetek na úkor těch, kteří toto štěstí neměli, tak je tomu i co se týče národů. A proč je tehdy boj za osobnost důležitější než boj za národ?

Jinak řečeno, proč má jeden národ více práv na ovládání přírodních zdrojů půdy než druhý? Kdo vydal takový zákon? Vždyť to bylo získáno meči a kopími. A kromě toho, proč jeden národ vykořisťuje ten druhý, jestliže je to vzhledem k osobnosti nespravedlivé?

Tak nastoupí na zemi mír až tehdy, když bude uznána spravedlnost zrušení vlastnictví vzhledem k jednotlivcům i národům. Vždyť jestliže vlastnictví a dědictví nedává právo na ovládání jednotlivce, proč by mělo dávat takové právo celému národu?

Jak existuje spravedlivé rozdělení mezi lidmi, tak by mělo existovat i mezi národy. Jak surovinové zdroje, tak i výrobní prostředky a hromadění majetku – to vše by mělo být rozděleno mezi všemi národy, aniž budou děleny na bílé a černé, civilizované a necivilizované – tak, jak je to přijato mezi lidmi jednoho národa. A v žádném případě nelze dělat rozdíly mezi lidmi, jedním národem nebo všemi národy světa. A dokud existuje alespoň nějaký rozdíl, války neskončí.

8. Celý svět je jedna rodina. Kabalistické zásady musí nakonec obsáhnout celý svět tím, že dají všem rovnou životní úroveň. Tento proces je ovšem postupný. Každý národ, jehož většina v praxi přijme tyto zásady, to znamená, že již bude vychována v duchu odevzdávání bližnímu a bude mít spolehlivý zdroj motivace, ihned vejde do mezinárodního společenství, založeného na altruistických zákonech. Všechny národy, které vstoupí do tohoto společenství, budou mít stejnou životní úroveň – tak, že přebytky bohatého nebo pilného národa budou zlepšovat životní úroveň národa zaostalého nebo chudého na přírodní bohatství a výrobní prostředky.

9. Ekonomická a společenská forma v souladu s dodržováním altruistických principů se stane jednotnou pro všechny národy. To znamená, že morální úroveň každého národa musí především zavazovat jeho představitele k odevzdávání bližním podle zákona: „milovati budeš bližního svého jako sebe samého“, aby schopný a úspěšný nevyužil veřejné blaho ve větší míře než ten zaostalý. V rámci společnosti budoucna se to musí stát morálkou jednotnou pro všechny národy, založenou na kabalistických principech. To se netýká společenských základů a zvyků, jež nejsou spojeny s ekonomikou, které budou mít nadále každý svoje a které není třeba zvlášť měnit. To znamená, že kromě „milovati budeš bližního svého jako sebe samého“ může každý národ vyznávat svoje vlastní náboženství a tradice a není správné vměšovat se jeden druhému do jeho záležitostí.

10. Zákony morálky jednotné pro celý svět jsou takové:

а) Pracovat pro blaho lidí v souladu se svými možnostmi a v případě potřeby i nad to, dokud v celém světě nezmizí trpící hladem a žízní. 

b) Ten, kdo je pilným pracovníkem, by přesto neměl využívat společnost více než ten zaostalý, aby všichni měli stejnou životní úroveň.

c) I když existuje náboženství, přesto je třeba zavést čestné odznaky, aby každý, kdo dává společnosti více než ten druhý, dostával čestný odznak vyšší hodnoty.

d) Každý, kdo neprojevuje usilovnost v práci pro blaho společnosti, bude potrestán podle zákona společnosti.

e) V souladu se zásadami morálky je každý povinen se snažit stále více pozvedat životní úroveň světa, aby všichni, kdo vcházejí do tohoto světa, se těšili ze života a aby touha po životě u nich stále více vzrůstala.

f) To, co zde bylo řečeno, platí i ve vztahu k duchovnosti. Duchovní prací se však nemůže zabývat každý, nýbrž pouze zvláštní lidé a podle potřeby.

g) Bude existovat svého druhu Nejvyšší soud a každý, kdo si bude přát odevzdat část svých možností pro duchovní život, bude povinen obdržet povolení tohoto soudu.

11. Neměl by se napravovat svět v náboženských otázkách dříve, než mu bude zajištěna ekonomická výkonnost.  

12. Ze všech výše popsaných a ostatních zákonů, jejichž nezbytnost vznikne, je třeba sestavit podrobný program. Každý, kdo na sebe přijme plnění altruistických zákonů, musí přísahat, že je bude plnit proto, že tak přikázal Stvořitel, nebo se alespoň zaváže sdělit je svým synům, že takové jsou příkazy Stvořitele.

Toho však, kdo říká, že mu stačí sama idea, je třeba přijmout a vyzkoušet, zda je to pravda. A je-li to pravda, je možné jej přijmout. Přesto musí slíbit, že nebude vštěpovat svým synům jiné zásady a dá je na vychování společnosti. A jestliže si nebude přát ani to, ani druhé, nelze jej přijímat, neboť by jinak zkazil svoje bližní a zisk se pro něho promění ve ztrátu.

13. Zpočátku je třeba vytvořit malou organizaci, v níž větší část společnosti bude altruistická v míře popsané výše. To znamená, že budou muset pilně pracovat jako na úkolové práci, dokonce 10 až 12 hodin a více, a každý bude pracovat podle svých sil a dostávat podle potřeb.

Měly by se do ní zahrnout všechny druhy řízení státu s tím, aby když tato organizace pojme celý svět a zcela přestane existovat vláda „železné ruky“, nebylo třeba nic měnit – ani v práci, ani v řízení. Tato organizace se musí stát svého druhu ústředním světovým bodem, kolem nějž se shromáždí národy a státy celého světa.

Všichni ti, kdož se řídí v životě zásadami altruismu, budou mít jednotný program a jednotné ústřední řízení a budou vskutku jako jeden národ – jak v zisku, tak ve ztrátě i v nákladech. 

14. Co nejpřísněji se zakazuje komukoli z členů organizace využívat jakýkoli právní orgán a jiné struktury, existující při silovém řízení. Veškeré konflikty musí řešit mezi sebou, to znamená mezi zainteresovanými stranami. A veřejné mínění odmítající egoismus odsoudí žalobce, který zneužívá spravedlivost svého bližního ke svému užitku.

15. Altruistická společnost nakonec zcela zruší silové řízení a každý bude dělat to, co považuje za správné. Nelze se tomu divit ani pochybovat, vždyť dříve se rovněž nevěřilo, že je možné vychovávat děti vysvětlováním a uznávala se pouze hůl. A dnes téměř všichni souhlasí s tím, že je třeba co nejméně používat sílu ve vztahu k dětem. A vždyť jde o děti, které nemají trpělivost ani rozum. Takže lidé, kteří mají rozum i trpělivost a jsou vychováni na základě altruismu, nebudou potřebovat silové řízení. Vždyť ve skutečnosti není pro člověka nic více ponižujícího a urážlivého, než být podřízen silové vládě. 

Dokonce ani soudy nebudou zapotřebí. Stane-li se něco mimořádného a sousedé nedokážou zapůsobit na člověka, který překročil povolený rámec, tehdy se mu budou hodit profesionální vychovatelé, aby ho přesvědčili diskusí a vysvětlením užitečnosti společnosti a vrátili jej zpět. Jestliže se ukáže, že někdo je tvrdohlavý a toto všechno mu není k užitku, musí se společnost od něho izolovat jako od zavrženého, dokud opět nezačne plnit zákony společnosti. Jinak může zkazit ostatní.

Tak po svém založení bude první skupina, která se přidržuje altruistických zákonů, v níž se ocitne většina, jež plní zákony v praxi, okamžitě muset přijmout na sebe závazek neobracet se proti sobě navzájem na soud nebo k jiným vládním instancím a silovým resortům, nýbrž, jak bylo řečeno výše, jednat pouze měkkým vysvětlováním. A proto do této společnosti nesmějí přijímat nikoho dříve, než si ho ověří: možná že je ještě příliš necitlivý a neschopen vnímat altruistickou výchovu. 

16. Je fakt, že Židy většina národů nenávidí a chce, aby jich bylo stále méně – jak církev těchto národů, tak i jejich světská moc i komunisté. Není způsob, jak s tím bojovat, kromě toho, že budou vnášet do srdcí národů pravou altruistickou morálku.  

17. Kdybyste žili na ostrově s divochy, které byste nedokázali přivést k pořádku pomocí zákona jinak než cestou zavádění morálních zásad, cožpak byste zapochybovali a zanechali je, aby se navzájem zničili? Stejné je to s altruismem: všichni jsou divoši a nemají jinou možnost přijmout jej, kromě studia metodiky Kabaly. A kdo zapochybuje a ponechá je na pospas osudu, aby se navzájem zničili vodíkovými bombami?

18. Šíření zásady splynutí se Stvořitelem má tři podstaty:

а) uspokojení vášně,

b) důkazy,

c) vysvětlování.

а) Uspokojení vášně: v kterémkoli člověku, dokonce i v moderním, existuje nevědomá jiskra, vyžadující splynutí se Stvořitelem. Když se probouzí na určitou dobu, vzbuzuje v člověku vášeň poznat Stvořitele nebo Ho odmítat, což je v podstatě totéž. To znamená, že odmítání Stvořitele pochází z téže jiskry, protože kdyby té jiskry nebylo, neměl by člověk vůbec žádný vztah ke Stvořiteli a žil by bez jakékoli myšlenky na něho, jak kladné, tak i záporné. A jestliže člověk nalezne toho, kdo uspokojí tuto jeho vášeň, bude souhlasit se vším. Ještě je k tomu třeba dodat otázku po nesmrtelnosti duše a odměně v budoucím světě a rovněž po osobní úctě a národní hrdosti – aby člověk oslavoval svůj národ.

b) Důkaz: o tom, že svět nedokáže existovat jinak, tím spíše v epoše atomové bomby.

c) Vysvětlování: rovněž může sloužit místo důkazu, jestliže je dovedné. Proto je třeba najmout lidi, aby rozšířili výše popsané zásady ve společnosti. Pro šíření a vysvětlování je třeba připomenout si veškerá utrpení, bídu a neštěstí, války, vdovy a sirotky, jichž je mnoho ve světě a přejí si svoje vysvobození. A jejich náprava spočívá pouze ve vybudování altruistické společnosti. Tehdy člověku nebude zatěžko věnovat tomu celý svůj život, aby je zachránil před zničením a strašnými mukami. Tím spíše, jestliže je to mladý člověk, on zajisté bude tomu napomáhat veškerou svou silou a celou duší.

19. Vzhledem k tomu, že existuje tíhnutí k vlastnictví, je jasné že altruistická společnost se může zformovat až po vybudování nové společnosti na základě egoistických pohnutek, jak bylo dokázáno všemi společnostmi, které si přály založit novou společnost před marxismem. Avšak nyní, kdy jsou v třetině zemí světa již vytvořeny základy výstavby nové společnosti na egoistických pohnutkách, lze vybudovat životaschopnou altruistickou společnost na základě systému morálních zásad.

20. Je důležité zavést ustanovení, podle nějž nikdo nebude vyžadovat od společnosti uspokojování svých potřeb, ale budou zvoleni lidé, kteří budou zkoumat, čeho se každému nedostává, a dají mu to. Veřejné mínění se bude chovat k tomu, kdo něco vyžaduje pro sebe, jako k hulvátovi a neřádovi – podobně jako se dnes chová ke zloději a lupiči. Proto budou myšlenky každého zaměřeny pouze na odevzdávání bližnímu, dříve než pocítí svoje potřeby – podle povahy výchovy, které  tomu dodává hodnotu.

Má to takovýto základ: vidíme, že v oblasti spotřeby jsme identičtí se vším živým a že zdroj všech nejopovrženíhodnějších skutků ve světě spočívá ve spotřebě. A naopak: vidíme, že ty nejšťastnější činy ve světě pocházejí z vlastnosti odevzdávání bližnímu. Proto musíme omezit a odvrhnout myšlenky na spotřebu pro sebe sama a zaměřit svoje úmysly pouze na odevzdávání bližnímu – a to lze učinit způsobem popsaným výše. Je však třeba mít na mysli, že jestliže chceš vyskočit na stůl, musíš se připravit ke skoku do daleko větší výše, než je stůl – a tehdy v důsledku toho na ten stůl skočíš. Jestliže si budeš přát poskočit pouze na úroveň stolu, spadneš.

21. Je třeba se přiznat, že nová společnost, o niž se usiluje z egoistických pohnutek, je etapou na cestě ke spravedlnosti, podle zásady „z lo-lišma se přichází k lišma“. Já však tvrdím, že již nadešel čas druhé etapy, to znamená altruistické společnosti. Vskutku, je třeba zavést ji v jedné zemi jako příklad a tehdy ji samozřejmě přijmou ti, kteří se nacházejí v první etapě. A je velmi důležité pospíšit si, neboť nedostatky společnosti, vybudované z egoistických pohnutek, a použití síly v ní oddalují většinu civilizovaného světa od tohoto systému vůbec. A proto je třeba ukázat světu dokonalou společnost založenou na kabalistických zákonech, a v tom případě ji bezpochyby přijme větší část světové civilizace. A je třeba se obávat, aby imperialisté nestačili zničit výhonky altruistické společnosti ve světě; jestliže se naše dokonalá metoda rozšíří v praxi, zůstanou imperialisté, rozumí se samo sebou, králi bez království.

22. Je jasné, že stabilní a správný společenský život je možný pouze tehdy, jestliže rozpory mezi členy společnosti bude řešit většina. Z toho vyplývá, že dobrý řád ve společnosti je možný jen v případě, že je většina dobrá. Dobrá společnost znamená, že většinu v ní mají dobří, a špatná společnost je tehdy, tvoří-li většinu ti špatní. Proto jsem řekl výše, že nelze zavádět altruistické zásady, dokud větší část členů společnosti nemá přání odevzdávat.

23. Žádná propaganda nemůže silou zajistit existenci řádu v budoucích pokoleních. Nepomůže zde ani výchova, ani veřejné mínění, které se přirozeným způsobem postupně oslabují. Nic kromě systému morálních zásad, pro něž je přirozené, že stále zesilují svůj vliv. Ze zkušenosti víme, že ty národy, které na počátku přijaly náboženství cestou násilí a donucení, v následujících pokoleních si přejí je vyznávat, ba co více – obětují se pro ně.

A je třeba chápat, že dokonce jestliže otcové přijali zásady altruistické společnosti, jsouce idealisty, ještě to není záruka toho, že jejich děti po nich budou v tomto řádu pokračovat. Je zbytečné hovořit o tom, že dokonce tehdy, jestliže jej otcové přijali z přinucení a násilím, jak je obvyklé v egoistické společnosti, nevydrží během generací, bude poražen a zrušen. Nelze nutit pokolení do řádu vzniklého násilím jinak, než pomocí etického kodexu.

24. To, co jsem řekl o tom, že nelze utvářet novou společnost dříve, než vznikne altruistická společnost, neznamená, že se lidé stanou takovými silou ideje, z příkazu srdce, ale znamená to, že to budou plnit díky etickému kodexu ve spojení s veřejným míněním. Toto donucování bude existovat celá pokolení, neboť zákony morálky jsou hlavním donucovacím faktorem.  

25. Lžou ti, kdož tvrdí, že idealismus je lidskou přirozeností nebo důsledkem výchovy. Je přímým dílem náboženství, neboť dokud se náboženství nerozšířilo po světě ve velké míře, byl celý svět barbarský, bez té nejmenší vrozené mravnosti. Poté však, co se rozšířili Stvořitelovi pracovníci, stali se jejich ateističtí potomci idealisty. Tak je člověk idealistou proto, že plní přikázání svých otců, ale jde o „osiřelé“ přikázání, to znamená bez Toho, kdo přikazuje. Co se stane, jestliže náboženství zcela zmizí ze světa? Tehdy se všichni vládci stanou hitlery, protože jim v jejich cestě nikdo nebude bránit. Rozdíl mezi věřícím a idealistou spočívá v tom, že idealista nemá důvod pro své skutky, vždyť nemůže nikomu přesvědčivě vysvětlit, proč si vytkl spravedlnost za nejdůležitější cíl a kdo ho k tomu zavazuje – a možná že to je pouze slabostí, jak pravil filozof Nietzsche? Nemají žádné vysvětlení, a proto je přemohl Stalin a Hitler. Věřící člověk však bude neustále odpovídat, že takové je přikázání Stvořitele, a obětuje se pro ně. 

26. Altruistická společnost je lidskému duchu odporná, a proto musí nejvznešenější národ, národ Izraele, vzít na sebe povinnost být příkladem celému světu. Příčina spočívá v tom, že jsme k tomu vhodní více než ostatní národy; nikoli proto, že bychom byli idealističtější než ony, nýbrž z toho důvodu, že jsme trpěli despocií ze všech nejvíce.  Proto jsme více než všechny národy ochotni prosit o prostředek k vymýcení despocie z tváře Země.

Judaismus musí poskytnout národům něco nového a to očekávají od návratu národa Izraele do své země. A nejde o jiné vědy, neboť jsme do nich nikdy nevnášeli nic nového a vždy jsme byli žáky národů. Jde však o nauku Kabaly, o spravedlnost a o mír, vždyť v tom je většina národů našimi žáky, a tato nauka se vztahuje pouze na  nás. 

27. Náš národ je v nebezpečí, protože dříve než se stabilizuje ekonomika, všichni se rozletí do různých míst, vždyť ne každý dokáže vydržet a trpět, má-li možnost žít v dostatku v jiných, bohatých zemích. Postupně se rozběhnou kvůli utrpení a těch, kteří zůstanou, bude tak málo, že nebudou uznáni za hodna nazývat se státem a rozptýlí se mezi Araby. Co už máme říkat o kibucích: celý jejich smysl je založen na ideálech, které postupně přirozeným způsobem v budoucích pokoleních oslábnou, neboť ideál se nepředává jako dědictví, a není pochyb, že budou zničeny nejdříve.   

V případě altruistické společnosti však bude ideál svítit každému a poskytovat mu takové uspokojení, že bude kvůli němu ochoten trpět. Lidé rovněž dokážou se ovládat, dočasně snižovat svoji životní úroveň a mnoho pracovat – tolik, kolik bude zapotřebí, aby byla zemi zajištěna stabilní ekonomika. Ba co více, repatriace ze všech zemí bude trvat, vždyť všude se vyskytující starosti a boj o existenci v ostatních zemích jim dá podnět k návratu do své země, aby zde mohli žít v pokoji a spravedlnosti.

28. Jestliže celý národ Izraele přijme kabalistické zákony, bude možné vybudovat Chrám a vrátit veškerou bývalou slávu. A to by samozřejmě dokázalo všem národům, dokonce i Arabům, že národ Izraele má právo vrátit se do své země – na rozdíl od nynější světské repatriace, která na národy nečiní žádný dojem. Je třeba si pospíšit, aby neprodali nezávislost Izraele ve prospěch svých potřeb, nemluvě již o odevzdání Jeruzaléma.

29. Veškerá praktická metodika potřebuje rovněž novou ideovou potravu pro přemýšlení, to znamená filozofii. Co se týče našeho případu, celistvá, hotová filozofie již existuje, ale je určena pouze vůdcům: je to nauka Kabaly.

30. Svoboda osobnosti musí být zachována do té doby, než přestane škodit společnosti, kromě těch případů, kdy si někdo přeje opustit tuto společnost a přimknout se k jiné: nelze ho v žádném případě zadržovat, dokonce i tehdy, škodí-li to společnosti. I to však je třeba činit tak, aby se nezničila celá společnost.

4. ZÁVĚR

Přání potěšit se, které je v každém stvoření, se liší svými vlastnostmi od Stvořitele. Proto se od Něho oddělila duše, jako se odděluje orgán od těla, neboť odlišnost vlastností v duchovnu se podobá kácející sekyře v materiálnu.

Z toho je patrno, že si Stvořitel od nás přeje připodobnění vlastností, vždyť tehdy se vracíme a splýváme s Ním jako před naším stvořením. O tom právě pravili naši mudrci: „Splyň s Jeho vlastnostmi: jako je On milosrdný, tak buď i ty milosrdný.“ To znamená, že bychom měli změnit svoje vlastnosti, jejichž podstatou je přání dostávat, a získat vlastnosti Stvořitele, tj. pouze odevzdávat. Tak budeme všemi svými skutky pouze odevzdávat bližnímu a přinášet užitek, nakolik to dokážeme. Tím dosáhneme cíle: splynutí s Ním, tedy podobnosti vlastností. A všechno, co člověk dělá pro vlastní potřeby z důvodu nutnosti, to znamená v minimálním množství potřebném pro existenci jeho i jeho rodiny, se nepovažuje za odlišnost vlastností, neboť „živobytí se neodsuzuje ani nechválí.“

A to je velký objev, jenž se odhalí ve vší dokonalosti pouze ve dnech Mesiáše. A když bude přijato, budeme uznáni za hodna dokonalého vysvobození. 

Již jsem hovořil o tom, že existují dvě cesty k odhalení dokonalosti: buď cesta Kabaly, nebo cesta utrpení. Proto tak Stvořitel všechno zařídil: dal lidem technologii a oni vynalezli atomovou a vodíkovou bombu. Jestliže světu není zřejmé nebezpečí všeobecného zničení, jež jsou schopny přinést do světa, nechť počkají na třetí nebo čtvrtou světovou válku, až bomby vykonají svoje dílo. Ti, kteří zůstanou po ničení, nebudou mít jiné východisko, než přijmout na sebe tuto práci, „aby ani člověk, ani národ nepracoval pro sebe více, než je nezbytné pro jeho existenci; veškeré jejich ostatní skutky budou pro blaho bližního.“ A jestliže s tím budou všechny národy světa souhlasit, skončí veškeré války na světě, vždyť se bude každý člověk starat nikoli o svůj vlastní užitek, nýbrž o dobro bližního. 

Je to učení o připodobnění vlastností a o tom bylo řečeno: „A bude na konci dnů… půjdou mnohé národy a budou pravit: jděte a vystupme na Stvořitelovu horu a On nás naučí Svým cestám, a pojďme Jeho cestami. A On bude vykonávat soud mezi mnohými národy a podá důkaz plemenům silným až do krajních mezí.“

To znamená, že Mesiáš je naučí Stvořitelově práci na připodobnění vlastností, a to je učení a ustanovení Mesiáše a „důkaz plemenům silným“: dokáže jim, že jestliže na sebe nepřijmou Stvořitelovu práci, budou všechny národy zničeny ve válkách.

Jestliže přijmou jeho učení, pak „… překují meče svoje na pluhy a kopí svoje na sadařské nůžky; národ na národ nepozvedne meč a již se nebudou učit válce.“  Tak je lépe dát se cestou Tóry a přijmout Jeho učení.

Jestliže nikoli – půjdeme cestou utrpení a svět pozná války s atomovými a vodíkovými bombami. A tehdy budou všechny národy světa hledat východisko, jak se vyhnout válkám. Dojdou k Mesiáši do Jeruzaléma a ten je tomu naučí.