MATAN TÓRA (PŘEDÁNÍ TÓRY) 

“Miluj bližního svého jako sebe sama ” (Leviticus 19:18)

Rabi Akiva říká, “Toto je velkým pravidlem Tóry.”

1.

Toto prohlášení našich mudrců vyžaduje vysvětlení. Slovo Klal (kolektiv/pravidlo) naznačuje součet detailů, které, když jsou dány dohromady, formují výše uvedený kolektiv. Tak když říká o Micvě, “miluj přítele svého jako sebe sama,” to je v tóře velkým Klal (1), musíme pochopit, že zbytek 612 Micvot (nařízení) v Tóře, se všemi jejich interpretacemi, není ničím více a ničím méně než součtem detailů, vložených a obsažených v této jediné Micvě, “miluj svého přítele jako sebe sama.”

To je dosti matoucí, protože to můžete říct co se týče Micvot mezi člověkem a člověkem, ale může tato jediná Micva obsahovat všechny Micvot mezi člověkem a Bohem, které jsou esencí a velkou většinou všech zákonů?

2.

A pokud se stále můžeme namáhat, abychom našli nějakou cestu, jak smířit tato slova, přijde před nás druhé rčení, dokonce ještě pozoruhodnější, o konvertitovi, který přišel před Hilela (Šabat 31) a řekl mu: „Nauč mě celou Tóru, zatímco stojím na jedné noze.“ A on odpověděl: „Cokoliv, co nenávidíš, nedělej svému příteli“ (překlad „miluj přítele svého jako sebe sama“), a zbytek je toho komentář; běž studovat.

Zde je před námi jasný zákon, že ve všech 612 Micvot a ve všech spisech Tóry tu není žádná, která by byla upřednostňována před Micvou, „miluj přítele svého jako sebe sama.“ To protože oni pouze zamýšlejí interpretovat a umožnit nám dodržovat Micvu milování ostatních správně, jelikož specificky říká – „zbytek je toho komentář; běž studovat.“ To znamená, že zbytek Tóry jsou interpretace této jedné Micvy, že by Micva milovat svého přítele jako sebe nemohla být dokončena, pokud by jich nebylo.

3.

Než se ponoříme do srdce záležitosti, musíme tuto Micvu dodržovat, jelikož nám bylo přikázáno: „miluj svého přítele jako sebe sama.“ Slovo ‘sebe sama’ nám říká, “miluj svého přítele do stejné míry, jako miluješ sebe, a ani o trochu méně.” Jinými slovy musíš neustále a pozorně uspokojovat potřeby každého člověka v izraelském národě, neméně než jsi vždy pozorný uspokojit své vlastní potřeby.

To je zcela nemožné, neboť mnoho během své každodenní práce nemůže uspokojit své vlastní potřeby, tak jak jim můžeš říkat, aby pracovali pro uspokojení přání celého národa? A rozhodně si nemůžeme myslet, že Tóra přehání, neboť nás varuje, abychom ani nepřidávali, ani neodečítali, naznačujíce, že jsou tato slova zákony, danými s naprostou přesností.

4.

A pokud by ti to nestačilo, řeknu ti, že prosté vysvětlení té Micvy milování svého bližního je ještě tvrdší, neboť musíš pokládat potřeby svého přítele před své vlastní. Je to jako naši mudrci napsali (Kidušin 20) v ohledu k verši „protože je s tebou šťasten“ (Deuteronomium 15:16) v ohledu k hebrejskému otroku: „když někdy nemá než jednu podušku, pokud si na ni lehne sám a nedá ji svému otroku, nedodržuje ‘protože je s tebou šťasten,’ neboť leží na podušce a otrok na zemi. A pokud si na ni nelehne a nedá ji ani svému otroku, je to sodomitské pravidlo.“ Ukazuje se, že ji proti své vůli musí dát svému otroku, zatímco pán sám leží na zemi.

Stejné pravidlo též nacházíme v našem verši o míře milování našeho bližního člověka, neboť zde také srovnává text uspokojení potřeb přítele s uspokojením svých vlastních potřeb jako s příkladem (verše) „protože je s tebou šťasten,“ týkajícího se hebrejského otroka. Tak zde také, pokud nemá než jednu židli a jeho přítel nemá žádnou, zákonem je, že pokud si na ni sedne a nedá ji svému příteli, poruší Micvu „miluj svého přítele jako sebe sama,“ jelikož nenaplňuje potřeby svého přítele jako naplňuje své vlastní.

A pokud si na ni nesedne a také ji nedá svému příteli, je to tak zlé, jako sodomitské pravidlo. Proto musí nechat svého přítele, aby si na ni sedl, zatímco on sám sedí na zemi nebo stojí. Jasně je to zákonem, týkajícím se všech potřeb, které jeden má, a jeho přítel postrádá. A nyní jděte a podívejte se, zda je tato Micva jakýmkoliv způsobem uskutečnitelná.

5.

Musíme nejprve porozumět, proč byla Tóra dána specificky izraelskému národu a ne rovnoměrně všem lidem světa. Je zde, Bůh nedopusť, zapojen nacionalismus? Samozřejmě, pouze šílený člověk by si toto myslel. Ve skutečnosti tuto otázku naši mudrci tuto otázku zkoumali, a toto je to, co mysleli svými slovy (Avoda Zarah 2): „Bůh ji dal každému národu a jazyku a oni ji nepřijali.“

Ale co shledáváme zarážejícím je, proč jsme tedy byli nazváni „vyvolenými lidmi,“ jako je psáno: „Pán, tvůj Bůh, si tě vyvolil“ (Deuteronomium 7:6), jelikož zde nebyl žádný jiný národ, který by ji chtěl? Navíc je v této záležitosti základní otázka: Mohlo by to být tak, že Stvořitel přišel se Svým zákonem ve Svých rukách, aby vyjednával s těmi divokými lidmi? O takové věci nebylo nikdy slyšeno a je zcela nepřijatelná.    

6.

Ale když plně porozumíme esenci Tóry a Micvot, které nám byly dány, a jejich žádanému účelu, do míry, do které nám naši mudrci nařídili, což je účel velké Tvorby, která je položena před našima očima, pak porozumíme všemu. Neboť prvním konceptem je, že zde není čin bez účelu. A z tohoto pravidla není výjimka, kromě nejnižších z lidského druhu či dětí. Proto je jisté, že Stvořitel, jehož ušlechtilost je mimo chápání, by nejednal – ať už by to byl velký či malý čin – bez účelu.

Naši mudrci nám o tom říkají, že svět nebyl vytvořen než za účelem dodržování Tóry a Micvot, myšleno, jak naši mudrci vysvětlili, že cílem Stvořitele je, od doby, kdy vytvořil Svou Tvorbu, odhalit Svou Božskost ostatním. To protože odhalení Jeho Božskosti dosahuje stvoření jako příjemná odměna, která vždy roste, dokud nedosáhne požadované míry.

A tímto se nízcí zvedají s pravým poznáním a stávají se Mu kočárem a přimykají se k Němu, dokud nedosáhnou svého konečného dokončení: „Ani vedle tebe oko nevidělo Boha“ (Izajáš 64:3). A kvůli velikosti a slávě této dokonalosti, Tóra a proroctví se zde také zdržují vyřčení dokonce i jediného slova nadsázky, jako naši mudrci řekli (Berachot 34), „Všichni proroci udělali svá proroctví pouze pro dny Mesiáše, ale pro příští svět, ani vedle tebe oko nevidělo Boha“

Tato dokonalost je vyjádřena slovy Tóry a proroctví a ve slovech našich mudrců jednoduchým slovem, Dvekut (adheze). Ale kvůli rozšířenému používání tohoto slova lidem, ztratilo téměř celý svůj obsah. Ale pokud na tomto slově setrváte dokonce jen na okamžik, budete přemoženi jeho podivuhodným významem, neboť si vyobrazíte ušlechtilost Stvořitele a nízkost stvoření. Pak budete schopni vnímat hodnotu Dvekut jednoho s druhým a porozumíte, proč tomuto slovu připisujeme účel celé Tvorby.

Ukazuje se, že účel celé Tvorby je, že budou nízká stvoření dodržováním Tóry a Micvot schopna pozvednout se vzhůru, vždy se vyvíjejíce, dokud nebudou odměněna Dvekut se svým Stvořitelem.

7.

Ale zde přicházejí kabalisté a ptají se, proč jsme v tomto vysokém vzrůstu adheze nebyli vytvořeni od počátku? Co je důvodem, že se musíme zatěžovat touto prací Tvorby a Tóry a Micvot? A odpověděli: „Ten, kdo jí to, co není jeho, se bojí podívat se na jeho tvář.“ To znamená, že ten, kdo jí a těší se z práce jeho přítele, se bojí se podívat na jeho tvář, protože v činění toho se stává stále víc ponížen, dokud neztratí svou lidskou formu. A protože to, co se šíří z jeho úplnosti, nemůže být postrádající, dal nám prostor, abychom si sami vysloužili svou ušlechtilost skrze práci v Tóře a Micvot.

Tato slova jsou nejvyšší hloubky a již jsem je vysvětlil ve své knize Panim Me’irot uMašbirot ke Stromu Života, Větvi první, a v knize Studium deseti Sefirot, Vnitřním přemítání, Části první. Zde je vysvětlím stručně, abych je pro všechny učinil pochopitelnými.

8.

Tato záležitost je jako boháč, který vzal člověka z tržnice a živil jej a každý den mu dával zlato a stříbro a vše, po čem toužil. A každý den ho zahrnul více dárky než den předtím. Nakonec se boháč zeptal: „Řekni mi, byla všechna tvá přání naplněna?“ A on odpověděl: „Ne všechna má přání byla naplněna, neboť jak dobré a příjemné by to bylo, kdyby ke mně všechno toto bohatství a drahocenné věci přišly skrze mou vlastní  práci, jako přišly k tobě, a nepřijímal bych z tvé ruky almužnu.“ Pak mu boháč řekl: „V tom případě se nikdy nenarodil člověk, který by mohl naplnit tvá přání.“  

Je to přirozená věc, jelikož na jedné straně prožívá větší a větší potěšení, čím víc ho zahrnuje dary, ale na druhé je pro něj těžké tolerovat hanbu z přílišné dobroty, kterou mu boháč věnuje. To protože je zde přírodní zákon, že přijímající cítí hanbu a netrpělivost poté, co od dárce dostal dary z milosrdenství a lítosti.

Odsud se šíří druhý zákon, že nikdy nebude nikdo schopen úplně uspokojit potřeby svého přítele, protože mu nakonec nebude schopen dát přirozenost a formu vlastního držení, jelikož pouze tím je dosažena žádoucí dokonalost.

Ale to se vztahuje pouze k bytostem, zatímco co se týče Stvořitele to je zcela nemožné a nepřijatelné. A toto je důvodem, že pro nás vytvořil dřinu a námahu v Tóře a Micvot, abychom svou vznešenost vytvořili sami, protože pak rozkoš a potěšení, které k nám přichází od Něj, myšleno vše, co je s Ním zahrnuto v Dvekut, bude náš vlastní majetek, který k nám přišel skrze naše vlastní úsilí. Pak se sami budeme cítit jako majitelé, bez čehož zde nemůže být pocit úplnosti.

9.

Vskutku potřebujeme prozkoumat srdce a zdroj tohoto přirozeného zákona, a kdo to byl, kdo zplodil tento kaz hanby a netrpělivosti, kterou po přijetí dobročinnosti od druhého cítíme. Ze zákona, který je vědcům znám, je chápáno, že každá větev nese stejnou přirozenost jako její kořen, a že větev též touží, hledá, vyžaduje a prospívá ze všech počínání kořene. A naopak, všechna počínání, která nejsou v kořeni, jeho větev se od nich odděluje, nemůže je tolerovat a je jimi poškozována. Tento zákon existuje mezi každým kořenem a jeho větví a nemůže být porušen.

Nyní se před námi otevírají dveře k pochopení zdroje všech rozkoší a bolestí v našem světě. Jelikož je Stvořitel kořenem Svých výtvorů, cítíme vše, co v Něm existuje a šíří se k nám od Něj přímo jako příjemné a slastné, protože je naše přirozenost blízká našemu kořeni. A vše, co v Něm není a nešíří se to k nám od Něj přímo, ale odporuje Tvorbě samotné, bude proti naší přirozenosti a bude to pro nás obtížné tolerovat. Tak milujeme odpočinek a nenávidíme se hýbat natolik, že bychom neudělali jediný pohyb, pokud by to nebylo pro dosažení odpočinku. To protože je náš kořen nepohyblivý, ale je v klidu, a neexistuje v Něm vůbec žádný pohyb. Proto je proti naší přirozenosti a je nám protivný.

Podle stejného znaku milujeme moudrost, sílu a bohatství, atd., protože všechny tyto existují v Něm, který je naším kořenem. A proto nenávidíme jejich protiklady, jako je bláznovství, slabost a chudoba, jelikož ty v našem kořeni vůbec neexistují. To nás činí nenávistnými a budí to ošklivost a nezměrně nás to bolí.

10.

To je to, co nám dává odpornou příchuť hanby a netrpělivosti, když od ostatních přijímáme cestou dobročinnosti, protože ve Stvořiteli není žádná taková věc jako přijímání laskavostí, protože od koho by On přijímal? A protože v našem kořeni tento element neexistuje, cítíme jej jako odpuzující a ohavný. Na druhé straně cítíme rozkoš a potěšení pokaždé, když druhým odevzdáváme, jelikož v našem kořeni existuje toto počínání, které On dává všem.  

11.

Nyní jsme našli způsob, jak prozkoumat účel Tvorby, což je přimknout se k Němu v jejím pravém vzezření. Tato vznešenost a Dvekut, která je k nám zaručena přijít skrze naši práci v Tóře a Micvot není ničím víc a ničím méně než rovnocenností větví s jejich kořenem. Veškerá jemnost a potěšení a ušlechtilost se zde stávají přirozeným rozšířením, jako jsme řekli výše, že potěšení je pouze rovnocennost formy se svým Tvůrcem. A když se srovnáme s každým počínáním v našem kořeni, vnímáme rozkoš.   

Též vše, s čím se setkáváme, a co není v našem kořeni se stává netolerovatelným, znechucujícím a pro nás značně bolestným, jak je znezbytňováno tímto konceptem. A přirozeně shledáváme, že samotná naše naděje závisí na míře naší rovnocennosti formy s naším kořenem.

12.

Toto byla slova našich mudrců (Berešit Raba 44), když se zeptali, „Proč by se měl Stvořitel starat, zda jeden poráží na hrdlo či na zátylku?“ Nakonec byly Micvot dány pouze pro očištění lidí, a to očištění znamená očištění zakaleného těla, což je účel, který se vynořuje z dodržování veškeré Tóry a Micvot.

“Divoký osel bude proměněn v člověka” (Job 11:12), protože když se jeden vynoří z lůna Tvorby, je v naprosté špíně a nízkosti, myšleno v množství sebe-lásky, která je v něm vtištěna, jejíž každý okamžik se točí pouze kolem sebe, bez kouska odevzdání druhým.

Tak je pak jeden v největší vzdálenosti od kořene, na druhém konci, jelikož kořen je ryze odevzdání bez náznaku přijímání, zatímco novorozenec je ve stavu úplného sebe-přijímání bez náznaku odevzdání. Proto je jeho situace viděna jako bytí na nejnižším bodě nízkosti a špíny v našem lidském světě.

Čím více roste, tím víc od svého prostředí přijímá částí „odevzdání druhým,“ v závislosti na hodnotách a vývoji toho prostředí. A pak je zasvěcen do dodržování Tóry a Micvot za účelem sebe-lásky, pro odměnu v tomto světě a v příštím světě, nazývaném Lo Lišma (ne pro Její jméno), jelikož si jeden nemůže navyknout žádnou jinou cestou.

Jak jeden roste, je mu řečeno, jak dodržovat Tóru a Micvot Lišma (pro Její jméno), což je se záměrem pouze přinášet potěšení svému Tvůrci. Jako řekl RAMBAM, „Ženám a dětem by nemělo být říkáno, aby dodržovaly Tóru a Micvot Lišma, protože to nebudou schopny unést. Ale když vyrostou a získají poznání a moudrost, pak jsou učeny pracovat Lišma.“ Je to jako naši mudrci řekli, „Z Lo Lišma jeden přichází k Lišma,“ což je definováno jako záměr přinášet potěšení svému Tvůrci a ne pro žádnou sebe-lásku.

Skrze tento přirozený lék zabýváním se Tórou a Micvot Lišma, což Dárce tóry ví, jako naši mudrci napsali (Kidušin 30), „Stvořitel říká: ‘Vytvořil jsem zlý pud, vytvořil jsem pro něj Tóru jako koření.’” Tak se toto stvoření vyvíjí a pochoduje vzhůru ve stupních výše zmíněné vznešenosti, dokud neztratí všechny zbytky sebe-lásky a všechny Micvot v jeho těle se nepozvednou a on neprovádí všechny své činy pouze za odevzdáním, takže i nezbytnost, kterou přijímá, plyne ve směru odevzdání, takže může odevzdávat. Proto naši mudrci řekli, „Micvot byly dány pouze pro očišťování lidí.“

13.

V Tóře jsou dvě části: 1) Micvot mezi člověkem a Bohem a 2) Micvot mezi člověkem a člověkem. A obě míří ke stejné věci – přivést stvoření do konečného účelu Dvekut s Ním.

Navíc dokonce i praktická strana v obou z nich je doopravdy jedním a tím stejným, protože když jeden provádí čin Lišma, bez jakékoliv příměsi sebe-lásky, myšleno bez toho, aby pro sebe nacházel jakýkoliv prospěch, pak necítí žádný rozdíl mezi tím, zda pracuje, aby miloval svého přítele nebo miloval Stvořitele.

To protože je pro každou bytost přirozeným zákonem, že vše vně jejího vlastního těla je viděno jako nereálné a prázdné. A jakýkoliv pohyb, který člověk udělá, aby miloval druhého, je prováděn Odraženým Světlem a nějakou odměnou, která se k němu nakonec vrátí a budu mu sloužit pro jeho vlastní dobro. Tak takový čin nemůže být považován za „lásku k druhému,“ protože je souzen svým koncem. Je to jako nájem, který se nakonec vyplatí. Avšak čin pronájmu není považován za lásku k druhému.

Ale učinění jakéhokoliv druhu pohybu pouze výsledkem lásky k druhým, bez jakékoliv jiskry Odraženého Světla a bez naděje, že zde bude na oplátku jakýkoliv druh vlastního uspokojení, je od přírody zcela nemožné. V Tikunej Zohar je o tom psáno, že co se týče národů světa: „Každou laskavost, kterou dělají, dělají pouze pro sebe.“

To znamená, že všechny dobré skutky, které dělají, ať už vůči svým přátelům nebo vůči svému Bohu, nejsou kvůli jejich lásce k druhým, ale kvůli jejich lásce k sobě. A to protože to je zcela nepřirozené.

Proto pouze ti, kteří dodržují Tóru a Micvot, jsou pro to kvalifikováni. Protože si zvykají na dodržování Tóry a Micvot, aby přinášeli potěšení svému Tvůrci, postupně opouštějí lůno přirozené tvorby a získávají druhou přirozenost, jež je výše zmíněnou láskou k ostatním.

To je to, co přivedlo mudrce Zoharu k vynětí národů světa z milování svého bližního, když řekli, „Každý čin laskavosti, který dělají, dělají pro sebe,“ protože nejsou zapojeni do dodržování Tóry a Micvot Lišma a jediný důvod, proč slouží svým bohům je pro odměnu a spásu v tomto světě a v příštím. Tak je uctívání jejich bohů také kvůli sebe-lásce a nikdy neprovedou čin, který je vně hranic jejich vlastních těl, pro který by se byli schopni zvednout dokonce jen o trochu nad jejich základní přirozenost. 

14.

Tak můžeme jasně vidět, že pro ty, kdož dodržují Tóru a Micvot Lišma, zde není rozdíl mezi těmito dvěma částmi Tóry, dokonce ani na praktické stránce. To protože než toho jeden dosáhne, je nucen cítit jakýkoliv čin odevzdání – buď vůči jinému člověku nebo vůči Stvořiteli – jako prázdnotu mimo ponětí. Ale skrze veliké úsilí se jeden pomalu pozvedne a dosáhne druhé přirozenosti a pak jeden dosáhne konečného cíle, což je Dvekut s Ním.

Jelikož je toto případem, je rozumné si myslet, že část Tóry, která pracuje se vztahem člověka k jeho příteli, je způsobilejší jej přivést k vytouženému cíli. To protože práce v Micvot mezi člověkem a Bohem je pevně daná a specifická a není náročná, jelikož jí jeden lehko přivykne a vše, co je činěno návykem není nadále užitečné. Ale Micvot mezi člověkem a člověkem jsou měnící se a nepravidelné a požadavky jej obklopují, kamkoliv se obrátí. Proto je jejich léčba jistější a jejich záměr je bližší.

15.

Nyní můžeme pochopit slova Hilela Hanasiho k novověrci, že esencí Tóry je „Miluj svého přítele jako sebe sama“ a zbývajících šest set dvanáct Micvot nejsou než interpretací této. A dokonce i Micvot mezi člověkem a Bohem jsou považovány za kvalifikaci na tuto Micvu, která je konečným cílem, vynořujícím se z Tóry a Micvot, jako naši mudrci řekli, „Tóra a Micvot byly dány pouze k očištění Izraele“ (bod 12). To je očišťování těla dokud jeden nedosáhne druhé přirozenosti, definované jako „láska k druhým,“ myšleno tato jedna Micva: „Miluj svého přítele jako sebe sama,“ což je konečným cílem Tóry, po němž jeden okamžitě dosahuje Dvekut s Ním.

Ale jeden se nesmí divit, proč to nebylo definováno slovy: „Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou.“ (Deuteronomium 6:5). Je to vskutku proto, že s ohledem k člověku, který je stále uvnitř přirozenosti Tvorby, zde není rozdíl mezi láskou k Bohu a láskou k jeho bližnímu.

To protože cokoliv, co není v něm, je pro něj nereálné. A protože ten novověrec požádal Hilela Hanasiho, aby mu vysvětlil požadovaný výsledek Tóry, aby byl jeho cíl blízko a nemusel ujít dlouhou cestu, jelikož řekl, „Nauč mě celou Tóru, zatímco stojím na jedné noze.“ Proto ji pro něj definoval jako lásku k jeho příteli, protože je její cíl blíže a je odhalena rychleji (bod 14), jelikož odolává chybám a je náročná. 

16.

Ve výše uvedených slovech nacházíme cestu k porozumění našemu výše uvedenému konceptu (body 3 a 4) o obsahu té Micvy, „Miluj svého přítele jako sebe sama,“ jak nás Tóra nutí dělat něco, co nemůže být učiněno.

Vskutku věz, že z tohoto důvodu nebyla Tóra dána našim svatým otcům – Abrahámovi, Izákovi a Jákobovi – ale byla držena až do exodu v Egyptě, když vyšli ven a stali se celým národem šesti set tisíc mužů starých dvacet let či více. Neboť pak byl každý člen národa tázán, zda souhlasí s touto vznešenou prací. A poté co tomu jeden každý v národě přisvědčil ve svém srdci a duši a řekl „Uděláme a uslyšíme,“ pak se stalo možným dodržovat celek Tóry a to, co bylo předtím nemožné, se stalo možným.

To protože je jisté, že pokud šest set tisíc mužů opustí svou práci po uspokojování svých vlastních potřeb a nebudou se starat o nic než o to, aby stáli na stráži, takže jejich přátele nebudou nikdy postrádat žádnou věc, a navíc to budou dodržovat s mocnou láskou, samotným svým srdcem a duší v plném významu té Micvy, „Miluj svého přítele jako sebe sama,“ pak je mimo jakoukoliv pochyb, že se žádný muž národa nebude muset starat o svůj vlastní blahobyt.

Kvůli tomuto se stává zcela svobodným od zajišťování svého vlastního přežití a může lehko dodržovat Micvu „Miluj svého přítele jako sebe sama,“ dodržujíc všechny podmínky, dané v bodech 3 a 4. Koneckonců proč by se měl starat o své vlastní přežití, když šest set tisíc oddaných milenců stojí poblíž, připraveni se s velikou péčí ujistit, že nebude postrádat nic ze svých potřeb.

Proto poté, co všichni členové národa souhlasili, okamžitě jim byla dána Tóra, protože ji nyní byli způsobilí dodržovat. Ale než se znásobili do úplného národa a jistě během doby našich otců, kteří byli v zemi unikátní, nebyli kvalifikováni opravdu dodržovat Tóru v její vytoužené formě. To protože, jak jsme vysvětlili v bodech 3 a 4, s malým počtem lidí je nemožné dokonce jen začít se závazkem v Micvot mezi člověkem a člověkem do míry „Miluj svého přítele jako sebe sama.“ Proto jim nebyla dána Tóra.

17.

Ze všeho výše zmíněného můžeme pochopit jednu z nejvíce matoucích frází našich mudrců: „Všichni z Izraele jsou odpovědní jeden za druhého.“ To se zdá zcela nespravedlivé, neboť jak je možné, že někdo zhřeší či spáchá hřích, který rozzlobí jeho Tvůrce, a ty jej neznáš, že Stvořitel vybere jeho dluh od tebe? Je psáno, „Nebudou usmrcováni otcové za syny… každý bude usmrcen pro vlastní hřích.“ (Deuteronomium 24:16), tak jak můžeš říct, že jsi odpovědný dokonce i za hříchy úplného cizince, o kterém neznáš ani jej ani jeho místo pobytu?  

A pokud ti to nestačí, podívej se na Masechet Kidušin, 40b: „Rabi Elazar, syn rabiho Šimona, říká: ‚Jelikož je svět souzen svou většinou a jednotlivec je souzen svou většinou, pokud vykonal jednu Micvu, je šťasten, neboť odsoudil celý svět k váze zásluhy. A pokud spáchal jeden hřích, běda mu, neboť odsoudil sebe a celý svět k váze hříchu,’ jako je řečeno, ‚jeden hříšník zničil mnoho dobra.’“   

A rabi Elazar, syn rabiho Šimon, mě udělal odpovědným za celý svět, jelikož si myslí, že všichni lidé ve světě jsou odpovědní jeden za druhého, a každý člověk přináší svými skutky zásluhu či hřích celému světu. Toto je dvakrát tak matoucí.

Ale podle výše řečeného můžeme tato slova pochopit velmi jednoduše; ukázali jsme, že se každá z 613 Micvot Tóry točí kolem této jediné Micvy: „Miluj svého přítele jako sebe sama.“ A shledáváme, že takový stav může existovat pouze v celém národě, jehož každý člen s ním souhlasí.

(1) Poznámka překladatele: Slovo Klal znamená v hebrejštině jak ‘pravidlo‘, tak ‚kolektiv‘