Cesty člověka k pochopení vyššího cíle

2.1. Různý charakter projevu prapříčiny

Kabalistická věda studuje cesty člověka k dosažení Vyššího cíle – splynutí s Vyšší řídící sílou, nazvanou Stvořitel.

Podívejme se na nějakého malého živočicha (malý živý organizmus), jehož  role spočívá jen v tom, aby se najedl a v tomto stavu přežil určitou dobu, která je potřebná pro zrod potomstva a zajištění existence druhu. Jednoduchým živým organizmem se nazývá ten, který produkuje sobě podobný organizmus a nemá žádný jiný cíl (osobní, vyšší nebo vedlejší) kromě reprodukce. Takto primitivní jsou jednobuněčné bytosti, například améby. Tento organizmus se dělí napůl a tím ukončuje svoji existenci, znovu se rozděluje a znovu ukončuje svoji existenci.

Toto v zásadě můžeme pozorovat i u lidí. Promluvte si s někým: „Kvůli čemu vlastně žiješ? – Kvůli dětem. – A dál? – Co dál? Kvůli dětem.“ Toto je nejprimitivnější druh existence, ten nejnižší. Ale v podvědomí společnosti je pevně zakotveno přesvědčení: pokud se člověk stará o rodinu, o děti – je to správný člověk. I když ve skutečnosti je to ta nejnižší úroveň touhy, biologická potřeba vlastní obnovy.

Biologové a fyziologové, když studují ten nejjednodušší živočišní organizmus, zjišťují, že představuje složité propojení tisíců různých vláken, přičemž existují ještě desítky tisíc souvislostí, které člověku nejsou známy. Vidíme, že jen pro podporu dokonce té nejprimitivnější existence je zapotřebí velké množství součástí, spojení, funkcí, o kterých ani nevíme a třeba se nedozvíme nikdy.

Podle analogií z tohoto příkladu lze pochopit, jak velmi početnou různorodost všemožných spojení a propojení musíme nutně prostudovat, abychom dosáhli Vyššího cíle. Zkoumajíc živý organizmus, zjišťujeme, že je v něm velký počet všemožných součástí, spojení, funkcí a celkově velká moudrost.

Vyšší cíl je dosažitelný jen v míře pochopení, touhy a plné realizace všeho, co v člověku je. To znamená, že na sobě musíme vědomě, rozumem prostudovat veškerou činnost Stvořitele: studovat svoje složení i to, jakým způsobem On toto složení řídí, jak On ho mění a přivádí do posledního dokonalého stavu.

Do míry, do jaké toto chápeme a studujeme Jeho činnost, získáváme podobnou schopnost vykonávat se sebou stejné operace (mimo nás není žádný jiný objekt, na kterém by bylo možné je vykonávat), a v té míře také můžeme „napravovat sebe“.

Prosím Jej, aby mě určitým způsobem napravil. Já se s Ním spojuji, stávám se Jeho partnerem v mém napravování, postupuji k nejvyššímu stavu. Jak je řečeno: „ z Tvé činnosti poznám Tebe“ (Šir ha-Ihud). Vypadá to, že nutně musíme plně pochopit činnost Stvořitele, Jeho vztah k nám. Pouze s tímto pochopením dosahujeme cíle. Jinými slovy, musíme na sobě realizovat (dokonale prostudovat příčinu) samotný tento zákon: zjistit, odkud pochází, proč je právě takový, jak působí, jaký je jeho konečný cíl, jak jej máme realizovat.

Stvořitel si přeje, abychom se naučili pracovat jako On, převzali od Něj veškeré řízení vesmíru, to jest vědomost všech zákonů a jejich působení. Takový je před námi úkol, musíme si všechno toto osvojit. Přičemž nejen prostudovat, jako zákony fyziky, chemie, biologie, ale právě osvojit. Například, existuje zákon zemské přitažlivosti: něco pouštím – ono padá a já to mohu změřit: jakou váhou, jakou rychlostí, kam a jak to těleso dopadne. Nám to však nestačí. Musíme studovat zákony přírody počínaje jejich výchozím bodem, kde existují v potenciálu, v záměru a konče materiálním světem: co se děje s každým atomem, s každým tělesem v celé jejich součinnosti až do posledního, konečného stavu.

Pouze tehdy, když člověk úplně prostudoval celé bytí, může pochopit Stvořitele a stává se Jemu podobný, rovný Jeho vlastnostem. Toto se nazývá splynutím se Stvořitelem podobností vlastností.

Právě proto nám věda kabala nabízí všechny vědomosti o vesmíru. Pokud si je neosvojíme a nerealizujeme, nedosáhneme cíle.

Na první pohled je to obrovský, neuskutečnitelný úkol: aby se každý z nás stal fyzikem, chemikem, biologem ve Vyšších světech, v našem světě a vůbec v celém vesmíru. A přece jenom v závěru člověk pochopí absolutně všechno, na všech úrovních, ovšem ne jako v běžné vědě, ale zevnitř, v podobě sil, realizujících pak všechny tyto funkce na úrovních neživé, rostlinné a živočišné přírody.

Ještě jednou si tedy představme, nakolik je kabala důležitá pro lidstvo. Nebudeme-li ji studovat, neposuneme se k cíli, budeme jen přešlapovat na místě, shromažďovat utrpení, až nás donutí přikročit k osvojení této vědy.

2.2. Dvě cesty: ze shora dolů a zdola nahoru

Věda kabaly nám ukazuje dvě paralelní cesty pochopení Vyšší řídící síly. Představu o Vyšší řídící síle, o Stvořiteli, můžeme rozdělit na dva druhy působení nebo na dva způsoby jejího pochopení. Jinými slovy, chápeme Stvořitele ve vztahu k sobě ve dvou směrech: na cestě Jeho působení ze shora dolů a na cestě Jeho působení ze zdola nahoru.

Tyto dvě cesty jsou stejné a jediný rozdíl mezi nimi je ten, že první cesta vede ze shora dolů, od Stvořitele do našeho světa a druhá cesta začíná v našem světě a vede zdola nahoru po schodech (stupních), které byly proraženy první cestou.

Stupně obou cest jsou totožné, rozdíl je jen v tom, jak na ně vstupuješ: ze shora dolů anebo zdola nahoru. Nacházíš-li se na samotném stupni, je neměnný, ale prohlížíš-li si jej ze shora nebo zdola - vypadá pokaždé jinak.

Obrázek 2.2.1.

První cestou (ze shora dolů) sestupují a postupně se rozvíjí Vyšší kořeny. Proto se tato cesta v kabale nazývá „pořadí sestupu světů, sefirot a parcufim“. Sestupem se rozumí stále větší zahalení ve vztahu k člověku, vzdalování se od Stvořitele, materializace.

Druhá cesta (ze zdola nahoru) se nazývá v kabale pochopením Vyšší síly, Stvořitele. Na této cestě se musíme v našem pohybu zdola nahoru připodobnit každému stupni vytvořenému při pohybu shora dolů. Chápeme Stvořitele postupně: výstupem sestupu Vyšší síly po 125 stupních , které se pro nás stávají stupni (schody) vzestupu.

Člověk, rozumějící Vyšší síle, je povinen jít ze zdola nahoru tou samou cestou, chápajíc každý detail a každý stupeň v naprostém souladu  se zákony, stanovenými při sestupu Vyšší síly ze shora dolu.

Nevytváříme nic nového: ani sebe, ani vyšší stupně, ani metody připodobňování se těmto stupňům. Jediné, co děláme je, že aplikujeme svoje touhy se jim připodobnit. Nacházím-li se na stupni M a chci-li postoupit na stupeň M + 1, pozvedám se na něj jen za podmínky, že se ve mně tato touha skutečně objevila.

Jak můžu chtít, nacházejíc se na nižším stupni, abych se ocitnul na tom horním? Je to možné díky přítomnosti části vyššího stupně ve mně. Je to tato přítomnost, jež mi umožňuje vnímát jej, a pocítit rozdíl mezi stupni – to, čeho musím dosáhnout, abych postoupil k vyššímu stupni.

Obrázek 2.2.2.

Mně je vlastní pouze touha pozvednout se. Vlastnosti nižšího stupně a vlastnosti vyššího, stejně jako i přeměny, které musím v sobě vyvolat, jsou již zafixované a zadané sestupem ze shora dolů. Na mě zaleží jen jediné: přát si. Ovšem toto přání se skládá ze znalostí mého stávajícího stavu (jeho hodnocení  jako absolutně špatného, stavu, ve kterém se nemohu nacházet) a znalosti příštího stavu.

Jako příklad lze uvést onkologického pacienta. Působí v něm síla, která jej zabijí. Pacient by se vzdal všeho, aby se této síly zbavil, ale neví, jak na to. Cítí, že ta síla v něm je, ale jak se zbavit toho, co se nachází v jeho nitru, to neví.

Alespoň stejně silný pocit bychom měli mít i my, abychom se mohli z našeho stupně osvobodit a pozvednout se na ten vyšší. Musí pro nás vyšší stupeň ztělesňovat dokonalost, život, klid, požitek – všechno, bez čeho nemůžeme dál žít. Když vzniká toto napětí mezi stupni M a M + 1, člověk překonává bariéru mezi nimi a postupuje na další stupeň. Zákony a podmínky každého stupně jsou předem zadány a určeny sestupem ze shora dolů.

Úplné pochopení Vyšší řídící síly, Stvořitele, probíhá postupně, projevuje se v pocitech člověka během určité doby, v závislosti na tom, s jakou rychlostí se zbavuje egoizmu. Tento proces pokračuje do té doby, než člověk pochopí všechny vlastnosti, všechny stupně, sestupující ze shora dolů.

Potřebujeme adaptaci, návyk, pochopení, vypracování nových definicí v sobě, porovnání všech faktorů. Právě proto je celý proces roztažený v čase. Hodně zde záleží na okolí, na tom, nakolik člověk vyvíjí úsilí, aby se adoptoval nové situaci, s jakou intenzitou o tom během dne přemýšlí, ale to nejdůležitější – kde bere sílu, aby na to myslel, aby stále podporoval tuto touhu.

Když nás něco bolí, tak na to stále myslíme – není úniku, prostě to bolí. Jak to však udělat, aby to nebolelo? To je to nejdůležitější, co nás může donutit stále na to myslet a mířit nahoru.

Je řečeno: „závist, chtíč a čest vyvádí člověka z tohoto světa“ (Avot, část 4:28). Zdálo by se, že se zde mluví v záporném kontextu: tyto tři lidské vlastnosti přece člověka umrtvují! Ale v kabale se nikdy o ničem nehovoří v záporném kontextu, protože nic záporného neexistuje. Jednoduše je nutné správně využívat závist, vášeň a usilování o úctu, abychom se vyvedli z tohoto světa, z toho stupně, na kterém se nacházíme, na ten vyšší.

Když se dívám na ostatní kabalisty, závidím jim, přeji si získat jejich úctu, přeji si užívat nejvyššího požitku, Stvořitele. Vsávám do sebe vše v míře, v jaké tyto vlastnostmi mám – na první pohled záporné, ale umožňující čerpat od ostatních snahu o dosažení cíle. Přeji si být takový jako oni, vyšší než oni a toto mě posouvá vpřed, začíná mě to pálit, nenechává mě to v klidu. Tehdy se ve mně objevují síly k tomu, abych postupoval dopředu. Přeji-li si to či ne, stále přemýšlím o tom, jakým způsobem se můžu stát lepším, vyšším než ostatní. V tomto spočívá možnost přestupu z jednoho stupně na další.

Zapamatujte si tento výrok. Celý svět by jej interpretoval záporně, ale ve skutečnosti je kladná: „závist, chtíč a čest odvádí člověka z tohoto světa“ (Avot, část 4:28). „ Z tohoto světa“ znamená z toho stupně, na kterém je.

Tyto vlastnosti v nás nejsou vytvořeny zbytečně, jsou zapotřebí pro růst z nižšího stupně na ten vyšší, kde se tyto, jak se zdá, zhoubné vlastnosti a snahy stanou ještě silnější. Ovšem právě tyto vlastnosti nám pomáhají postupovat. Všechno co je v nás stvořeno, není stvořeno pro nic jiného, než pro postup.

Postupné pochopení všech stupňů je předurčeno, a každé následné pochopení je vyšší než předcházející: krok za krokem postupujeme těmito schody. Není to jenom větší pochopení: člověk se úplně mění, jako by se rozpínal v pochopení, v jeho hloubce. Veškerý rozdíl mezi stupni je v hloubce pochopení.

I nyní se nacházíme ve světě Nekonečnosti a vnímáme jej, ale jen v nejmenší možné míře, nazývané „tento svět“. Kromě světa Nekonečnosti a nás ve skutečnosti nic není. Všechno ostatní jsou filtry nacházející se na našich smyslových orgánech.

Obrázek 2.2.3

Nejsilnější filtr, nacházející se v nás a oslabující vnímání světa Nekonečnosti, se nazývá „tento svět“. Jak jej překonáváme – dostáváme se na vyšší stupeň.

Co znamená „vyšší“? Skrz tento svět vidíme další část, další vrstvu světa  Nekonečnosti, který se otvírá o trochu víc, a nazývá se již světem Asija, a tak dál. Postupujeme do hloubky materiálu, myšlenky, Záměru.

2.3. Otázky a odpovědi

Otázka:  Uskutečňuje se pochopení citově nebo rozumově?

Nelze oddělit jedno od druhého, právě proto říkáme „Ohr AB-SAG“ – světlo  chochmy a biny společně. My samotní jsme touha po požitku a pociťujeme buď požitek, nebo jeho nepřítomnost, utrpení. Abychom dosáhli požitku ve stavu utrpení, vytváří touha rozum, který zpracovává informace, stává se pomocným orgánem nutným pro dosažení požitku.

Pokud se vždy, v jakýkoliv okamžik, moje touha shoduje s mými možnostmi, rozum nepotřebuji. Proč bych jej potřeboval? Když chceš, aby se člověk vyvíjel, vytvoř mu odpor, těžkosti, zadávej mu úkoly, neumožňuj mu naplnění – bude ho hledat a tímto způsobem v sobě bude rozvíjet rozum. Proto čím vyšší je touha v nějakém objektu vesmíru, tím bude mít vyvinutější rozum – jinak není možné touhu ukojit.

Chceš, aby se dítě  vyvíjelo – omezuj ho, nedávej mu všechno, co bude chtít. Ať si samo najde, samo dosáhne. Všechny dětské hry jsou založeny na tomto principu. Pokaždé mu uložíme úkol, aby mělo snahu dosáhnout cíle, ale musí být pro něj dostatečně složitý, aby vyvíjelo svůj rozum. Rozum je však pomocnou, druhořadou částí vůči touze.

Touha je vytvořena Stvořitelem. Když touha začala pociťovat nepřítomnost naplnění, vydala se toto naplnění hledat. Systém, který se vyvíjel důsledkem tohoto hledání, se nazývá rozumem.

Pocit naplnění se dosahuje výhradně v touze. Zeptáte se: „Jaký má požitek vědec? Užívá si srdcem nebo rozumem?“ Pouze v srdci. Říká se, že „srdce chápe“. I touha ke studiu věd, k racionálnímu bádání se stejně pociťuje v srdci. Proč je tedy tato touha abstraktní a ne citová? Protože je příliš odtržena od živočišných tužeb a my ji pociťujeme ne jako potřebu organizmu, ale jako potřebu intelektu. Ale i přesto to není rozum, je to touha.

Rozum  je výkonný mechanizmus, seřízený jen pro dosažení toho, k čemu existuje touha. Ve skutečnosti je rozum absolutně mrtvý stroj, ale vždy pracuje pro touhu, a proto ho oduševňujeme.

Otázka: Co se týče kabalistického jazyka: když chemik vysvětluje, co to je za pocit – „láska“, říká, že se v mozku produkuje hormon, odpovídající tomuto pocitu. Mluví o tom však hodně strohým jazykem. Proč to kabala, mluvící též o pocitech, rovněž popisuje suše jazykem parcufim a sefirot?

Chemik tvrdí, že pokud mně někdo vstříkne nějakou látku nebo připojí elektrodu do mozku, budu pociťovat lásku nebo nenávist a budu si myslet, že se nacházím v určitém imaginárním světě. Chemie hovoří o příčinách lidských pocitů, ovšem uvažuje o nich na jiné úrovni, než na které je pociťuje člověk.

Vztah ke světu je jiný u chemika a u obyčejného člověka, na kterém se provádí chemický pokus. Ovšem i samotný vědec-chemik se v době provádění pokusu, před i po něm, nachází v tom samém světě, v tom samém dění. Jakým způsobem člověk odráží svět, ve kterém se nachází, záleží na tom, jak jej vnímá. I když se snaží chovat k pokusu objektivně a vědecky,  je to přece jen nemožné, neboť on sám je součástí prostředí tohoto pokusu.

V čem je rozdíl mezi kabalou a chemii a proč kabalistická věda operuje takovým strohým jazykem? Kabala nehovoří jazykem pocitů, ale o příčinách pocitů. Pokud se sebou chceme něco udělat, přecházíme z úrovně zkušeností samotných na úroveň jejich následků – na úroveň pocitů. Pociťuji jak samotný vliv, tak jeho výsledek. Pozvedám se z úrovně činnosti a začínám žít pocity, touhami a ne činností samotnou.

Když věda kabaly hovoří o nějaké té činnosti, není to činnost sama od sebe. Záleží na tobě, vneseš-li do této činnosti pocit nebo ne. V knize Baal Sulama „Učení Deseti Sefirot“ čteme o prvním, druhém, třetím a čtvrtém stupni vývoje touhy, o masachu, světlech, rešimot. Je to podobné, jako když hudebník čte partituru. Když se dívám na noty, na všechny ty tečky a háčky, nevím, co s nimi mám dělat. Ale on se na ně může dívat a plakat. Muzikant se dívá na noty a cítí tu hudbu, může jí jen podle not zazpívat. Ale já se na ně dívám a necítím nic.

Je to o pochopení jazyka. Pokud vnímáš kabalistickou knihu jako nudnou a strohou, tak neříkej, že ji kabalista napsal ve strohé formě. Takové je jenom tvé vnímání. Kabalisti ji vnímají úplně jinak. Občas jsem položil svému Učiteli otázku, která mi se zdála vesměs strohá a formální, ale on z ní nejednou byl tak nadšený, že malém vyskočil ze židle. Pro mě to byla v podstatě „strohá věda“, ale on ji vnímal na pocitové úrovni. To jsou úplně jiné věci. Pocity, které nesměřuji na sebe, ale které se týkají splynutí se Stvořitelem, mají nezměřitelnou sílu.

Otázka: Říkal jste, že střetnutí dvou protikladných principů, dvou protikladných vlastnosti je to, co nám vykresluje obraz světa. Jak se může stát, že z úrovně „vlastností“ najednou vzniká takový vyhraněný obraz?

Možná se daný materiál vnímá jako nějaká abstrakce, ale podívejte se například na obrazovku televize. Proč u nás nevzniká otázka, jak se tam, do této krabice, vešlo několik lidí, jak se tam dostali, jak se pohybují? Chápeme, že je to zdánlivý a nereální obraz. Copak jsou tady přítomni ve skutečnosti? Jen se vysílá nějaký signál a my vidíme někoho na obrazovce.

Všichni jsme zcela pod vlivem sil, které na nás působí a vytváří v nás obraz tohoto světa. Můžeme člověka například umístit do uzavřené místnosti, do nějaké sféry, která bude uvnitř celá televizní obrazovkou, a budeme mu promítat život. Pokud nikdy neviděl nic jiného a byl pouze v této místnosti, tak toto bude jeho realita. Bude si myslet, že žádný jiný život neexistuje. Až potom si řekne, že to na něj sehráli!

Obraz tohoto života může být sestaven ze sil přesně tak, jako se obraz na obrazovce skládá z různých vektorů. Co je to za síly? Možná je tento obraz složen ze vztahů mezi námi a možná podle jiného vzorce. Podle toho se může obraz měnit ve všech dimenzích. Toto určuje rozdílnost mezi stupněm světů, kterými procházíme.

Přesněji to zatím nelze vysvětlit, zkuste se sami trochu zamyslet, hledejte svoje vlastní pochopení. Hlavně musíte pochopit, že světy jsou velice relativní pojem. Neexistují samy od sebe. Světy existují jen v člověku jako vztah mezi člověkem a Stvořitelem, platný v tento daný okamžik.

Svět není něco nezávisle existujícího, ale je to míra mého splynutí se Stvořitelem, která se pro mě takto projevuje. Dnes vidím ve světě velký počet lidí, sedm miliard, kolem mě stále někdo pobíhá, určitým způsobem na mě působí. Já si ale říkám: ne-ne, to všechno je Stvořitel, který takto přede mnou vykreslil realitu a tato realita na mě působí tímto způsobem. Ve skutečnosti zde není žádných sedm miliard, není ani tento svět, není vůbec nic: je to pouze forma, v níž se projevuje můj vztah ke Stvořiteli.

Pokud se můj vztah ke Stvořiteli změní, změní se i tato forma. Místo této různorodosti  začnu pociťovat jedinou sílu a z ní vycházející ke mně neměnný vztah. Odejde pocit toho, že mě jeden nyní miluje, druhý se mi směje, jeden mi přeje dobro, druhý zase zlo, a já se též chovám k lidem různě. Spojím je ve svém vztahu a oni se spojí ve vztahu ke mně.

Obraz se skládá z rozložení různých vektorů, můžeme jej sestavit tak či jinak, jako záběr na obrazovce televize.

V ekonomice je zvykem sestavovat grafy. Třeba chci vidět formou grafu náš stav ve světě v závislosti na nějakém ukazateli, jednou pro celé lidstvo, pak podle jednotlivých zemí a ještě jiných parametru a podobně. Takto získáváme pro jeden a tentýž stav různé pohledy, pokaždé si vybíráme jiný vektor, kterým měříme něco existujícího ve světě.

Podobně je i náš obraz světa následkem našeho vztahu ke Stvořiteli. Když se náš vztah k Němu mění, mění se i svět. Tomuto se říká pozvednout se ze světa Asija ke světům Jecira, Beria, Acilut.

Otázka: Změní se obraz, který vnímáme pomocí našich pěti smyslových orgánů, nebo zůstane stejný?

Existuje citový obraz mého vztahu se Stvořitelem a je též obraz, vnímaný mými pěti smyslovými orgány, fyzickým tělem. Tento obraz dočasně slouží jako základ, spojující mě s ostatními lidmi, protože jej pociťuji ve svých smyslech stejně tak, jako všichni ostatní.

To, co se bude dít, až se vystoupíme nad tento stav, pociťujíc splynutí se Stvořitelem, se v dané etapě nedá vyjádřit slovy.

Otázka: Pokud tento fyzický obraz světa potřebuji pouze k tomu, abych byl spojen společnými pocity s jinými lidmi, tak proč jej mám zachovávat, když si vytvořím svůj vztah ke Stvořiteli?

Nejsi na tomto světě sám, patříš do jednotného systému a tvůj život není nikdy pouze tvým osobním životem. To platí pro jakéhokoliv člověka – jak pro toho největšího, nejunikátnějšího, tak i pro toho nejobyčejnějšího. V každém případě se hodnotí pouze měrná váha, vklad člověka ve vztahu k celému systému. Sám od sebe nepředstavuje žádnou důležitost.