Tóra říká: "A to jsou jména synů Izraelských, kteří přišli do Egypta... A povstal nový král v Egyptě, který neznal Josefa... A Egypťané zotročili syny Izraele tvrdou prací... A synové Izraelští zasténali z práce a plakali, i vznesl se jejich křik z této práce ke Stvořiteli a uslyšel Stvořitel jejich vzdychání...". 

Je důležité pochopit co znamená: "i vznesl se jejich křik z této práce ke Stvořiteli...". Opravdu nezažili v Egyptě větší utrpení než z práce? Podstata je, že všechny jejich výkřiky, tj. všechno jejich utrpení pocházelo pouze z práce. Je také řečeno: "... a uslyšel Stvořitel jejich vzdychání…", jejich modlitba byla uslyšena díky sténání, jehož příčinou byla jen práce. 

Vysvětlíme to Kabbalistickou metodou. Je známo, že nebude člověk pracovat pro odevzdání, pokud nemá pro to důvod, jak je uvedeno v Zoharu (Kniha 8, str 190, 191): "Existují dva důvody, které motivují dodržovat Tóru a přikázání: 

1. Touha po potěšení tohoto světa. Člověk se obává, že v případě, že nebude dodržovat Tóru a přikázání, Stvořitel ho potrestá; 

2. Touha dostat potěšení budoucího světa. A protože se člověk bojí, že jeho touhy nebudou naplněny, je tato touha příčinou nutící ho dodržovat Tóru a přikázání. A jakmile příčina nutící člověka dodržovat Tóru a přikázání pochází ze sobectví, tělo jeho se pak příliš nebrání, vždyť v míře, v jaké věří na odměnu a trest, tak v této míře je schopen pracovat a každý den cítí jak hromadí. Ve skutečnosti každý den, strávený v dodržování přikázání a studiu Tóry, se připojí k předchozímu a člověk cítí, jako by rozmnožoval svůj majetek v Tóře a přikázání. 

Pravda je, že hlavním záměrem člověka  je “odměna” a nepřemýšlí, aby jeho záměrem bylo "odevzdání" a věří v odměnu a trest, a že bude odměněn podle svých skutků. 

Proto se všechen lidský záměr orientuje na skutky, aby byly správné v každém detailu. A pokud nebudou správné, jistě Stvořitel nebude chtít uznat jeho práci a dát za ně odměnu. Proto, když vidí své skutky jako správné, nemá se čeho více bát. 

A tak se vše co ho zajímá je “množství”, tj. musí se snažit udělat co nejvíce "spravedlivých" věci. A pokud je učencem Tóry, potom ví, že se musí více ponořit do toho co se učí a přikázání je třeba dodržovat důkladnější, aby všechno bylo podle Halachy (zákon). 

Tímto pohledem docházíme k závěru, že lidé, kteří dodržují Tóru a přikázání, spatřují v tom "podřízení Vrcholovému vedení", a tak získávají odměnu v Tomto světě a ve světě Budoucím. Nepotřebují Stvořitele, aby jim dal sílu dodržovat Tóru a přikázání. Neboť v míře své víry v odměnu a trest jim tělo umožňuje dodržovat všechna přikázání - každému podle jeho úrovně. 

Současně ti lidé, kteří chtějí pracovat pro odevzdání (altruisticky) a to bez jakékoliv náhrady, chtějí dodržovat Tóru a přikázání v důsledku vznešenosti Stvořitele a budou velmi poctění, pokud jim bude dovoleno sloužit Stvořiteli, jak je řečeno v Zoharu: "rozechvění před ním - to je hlavní věc... ...musí člověk mít strach ze svého Pána, protože On - Vládce, Hlavní a prvotní Příčina... ". 

Existují tři druhy rozechvění před Stvořitelem: 

1. Strach z trestu na tomto světě. 

2. Strach z trestu v pekle, jako doplněk prvního.   

Ani jeden z nich není skutečné rozechvění, protože tento strach není tím, který přikázal Stvořitel, ale je vyvolán vlastním zájmem, egoizmem. Vidíme, že zdroj rozechvění je v sebedůležitosti. Toto rozechvění je odvozené a vychází ze sobectví. 

3. Hlavní druh rozechvění - když se bojíme Stvořitele , protože On je velký a řídí všechno. To znamená, že samotná velikost Stvořitele je příčinou, která nutí člověka dodržovat Tóru a přikázání. Tehdy to je definováno jako jediná touha - všechno odevzdat Stvořiteli -, "potěšit svého Stvořitele, a nikoli vlastní egoizmus". 

A zde začíná vyhnanství (galut), tj. stav člověka, kdy nedokáže napravit svůj záměr tak, aby jeho práce nebyla kvůli odměně. Brání mu v tom jeho přirozenost. I když se člověk může donutit k práci navzdory přirozenosti těla, stejně jako asketa, který se zabývá sebeomezením, jde proti přirozenosti, ale to patří k činům. To jest v úkonech odporných touhám těla, je člověk schopen jít nad rámec rozumu, což se nazývá "proti touhám těla”. 

Nicméně, nemůže jít proti svým citům a rozumu a říct, že se cítí jinak, než jak se cítí. Například, pokud člověk cítí, že je zima, nebo horko, nemůže potom říci, že jeho pocity nejsou pravdivé, a donutit se cítit se jinak, než se teď cítí. 

Takže, když člověk chce dodržovat Tóru a přikázání, protože chce pracovat pro odevzdání Stvořiteli, povaha jeho tělesné přirozenosti je taková, že mu nedovolí, aby udělal jakýkoliv pohyb dokud v tom neuvidí jakýkoliv prospěch. Z tohoto důvodu nemá žádnou možnost pracovat pro Stvořitele ani pro vlastní prospěch. 

A tady začíná vyhnanství, tedy utrpení z toho, že nevidí sebemenší duchovní pokrok bez ohledu na to, jak moc pracuje. Například, pokud se člověk dvacet let zabývá Tórou a přikázáními, pak na jedné straně se dá říci, že nashromáždil bohatství z těchto dvaceti let výuky. Ale na druhou stranu může říci, že už dvacet let dodržuje Tóru a přikázání, a ještě nedosáhl schopnosti pracovat pro odevzdání, ale naopak, všechny jeho myšlenky a činy jsou založeny na sobectví. 

Tak veškeré utrpení a veškerá bolest, jež člověk cítí, pochází z toho, že nebyl schopen pracovat pro Stvořitele. Chce pracovat pro odevzdání, ale tělo, které je zotročené nečistými silami (Klipot), mu neumožňuje přizpůsobit se tomuto záměru. A pak se volá ke Stvořiteli, aby mu pomohl, protože vidí, že je v exilu mezi nečistými silami, které nad nim vládnou a nevidí žádnou možnost se dostat ven z jejich vlivu. 

A tehdy se jeho modlitba nazývá pravou, protože člověk se nemůže dostat ven z tohoto vyhnanství bez cizí pomoci. Ale jak je známo, neexistuje žádné světlo bez nádoby (Kli), tj. potěšení bez pocitu nedostatku, což je nádobou, do které se dá dostat potěšení. 

Proto, dokud člověk nevstoupí do exilu a nevšimne si, že se nemůže z toho sám dostat, nejde říci, že bude zachráněn. Protože, i když se dovolává záchrany ze stavu v němž se nachází, nejedná se zatím o skutečnou modlitbu, neboť jak může vědět, že se sám nedokáže dostat ven na vlastní pěst? 

A teprve když pocítí vyhnanství, zvolá z hloubi srdce. Aby pocházela jeho modlitba ze srdce, musí být splněny dvě podmínky: 

1. Práce by měla být proti přirozenosti: tj. přát si, aby všechny jeho činy byly pro odevzdání, chtít uniknout vlastnímu egoizmu. Pak můžeme říci, že cítí svoji nedokonalost. 

2. Člověk se musí snažit, odpoutat se od svého sobectví, vynaložit v tomto úsilí, a ujistit se, že se nemůže pohnout ze svého stavu. Zde se mu objeví nedostatek Stvořitele, aby mu pomohl. A teprve pak je jeho modlitba opravdová, protože vidí, že nemůže nic udělat. A teď, když volá o pomoc Stvořitele ví, že to pochází z práce, jak je řečeno: "A synové Izraelští zasténali z práce..." - tj. z toho, že těžce pracovali, chtěli dosáhnout takové úrovně, kde mohou odevzdávat Stvořiteli, ale uviděli, že nejsou schopni se dostat ven ze své přirozenosti, pouze pak zvolali ze srdce. 

Proto je jasně řečeno, "a jejich křik z práce dosáhl Stvořitele..." - tj. největší utrpení, všechny jejich nářky byly pouze z práce, nikoliv z jakéhokoli jiného důvodu. A křičeli, že nemají sily dostat se z vlastního egoizmu a pracovat pro Stvořitele a toto bylo jejich vyhnanství způsobující utrpení, v moci kterého se pocítili. 

Z toho je zřejmé, že v egyptském vyhnanství získali nádoby (Kelim), tj přání, aby jim Stvořitel pomohl dostat se z exilu. Pouze když člověk vidí, že nemá šanci zachránit se, ale jen Stvořitel mu může pomoci, tak teprve pak se jedná o opravdovou modlitbu.