Pravda a víra jsou dva protikladné pojmy. Vidíme, že v naší modlitbě, kterou pro nás stanovili členové Velkého Shromáždění, zároveň existují dvě opačné strany věci. Na jedné straně je pořadí modlitby postaveno tak, že je ji třeba říci pravě v té době, kdy má člověk jakýkoliv nedostatek. Mudrci řekli, že modlitba by měla vycházet ze srdce, to znamená, aby byl nedostatek pocítěn z celého srdce.

To znamená, že srdce by nemělo mít jakékoliv sebemenší místo, kde by byla celistvost, úplnost. Naopak - srdce musí mít nedostatek. A čím větší je nedostatek, tím lépe se přijímá modlitba.

Kniha "Zohar" odkazuje na tři modlitby: Modlitba Mojžíše - modlitba, která nemá podobenství v jiném člověku; Modlitba Davida - modlitba, kterou nemá žádný jiný král; a je tu ještě modlitba chudáka. Která z něj je nejdůležitější? Modlitba chudáka je mnohem důležitější modlitbou, než modlitby Mojžíše a Davida, a důležitější než jakákoliv z ostatních modliteb, které ve světě existují.

Jaký to má význam? Říká se, že srdce chudého je rozbito. A Stvořitel, jak je známo, se nachází v blízkosti těch, kdo mají zlomené srdce. A chudák se s Ním pořád hádá a Stvořitel pozorně poslouchá jeho slova.

V souladu s knihou "Zohar" je nejlepší modlitba člověka se zlomeným srdcem, který nemá nic pro oživení duše. O takovém stavu se říká, že modlitba vychází ze srdce. A tato modlitba je nejdůležitější ze všech modliteb, které jen ve světě existují, protože tento člověk nemá nic, na co by mohl říci - já mám a jiní nemají. Takový člověk je plný nedostatků. A toto je čas a místo pro opravdovou modlitbu pocházející ze srdce. To znamená, že čím větší je nedostatek, tím výraznější je modlitba.

Kromě samotné modlitby, tj. prosby, mudrci zavedli řád chvály a poděkování, které jsou v rozporu s požadavkem. Jak je zvykem ve světě, pokud člověk dělá jinému něco dobrého, druhý mu děkuje. Ale objem vděčnosti vždy záleží na množství toho dobrého, co bylo uděláno.

Například jeden z přátel pomohl druhému tak, že šlo o polovinu příjmů, tj. druhému tento příjem stačil jen na polovinu požadovaného pro domácnost. V tomto případě je jeho poděkování neúplné. Ale pokud jeden z přátel nejen plně uspokojil veškeré potřeby druhého, ale dal více, druhý mu bude děkovat upřímně a celým svým srdcem.

V návaznosti na výše řečené se ukazuje, že pokud člověk děkuje Stvořiteli a chválí Ho a dělá to z celého srdce, musí pak samozřejmě vidět, že Stvořitel splňuje všechny jeho potřeby. V opačném případě jeho modlitba nebude opravdová.

Člověk se musí snažit vidět, že všechny jeho nedostatky jsou naplněny Stvořitelem. A teprve pak Mu může upřímně poděkovat. A právě toto je ta služba, pro kterou se rozhodli mudrcové v modlitbě.

Ukazuje se, že modlitba a prosba z jedné strany a služba a chvála z druhé, jsou v rozporu. Protože modlitba a prosba je úplná pouze tehdy, když je člověk doslova přeplněn nedostatky a touhou. Všechno je zcela jinak, pokud jde o sloužení a chválu - tentokrát člověk musí mít splněna všechna přání, aby jeho vděčnost byla upřímná.

A musíme pochopit, proč se ve skutečnosti mudrci rozhodli pro právě takový postup v modlitbě, jaká je v tom nezbytnost a co nám dává takový postup? A další věc: jak se dají spojit tyto dva protiklady?

ARI řekl: "V děloze ženy musí být "dveře", jsou zapotřebí proto, aby plod neměl možnost vyjít ven tak dlouho, dokud není plně vyvinut.  A musí mít taky "sílu", která tvoří plod".

A vysvětluje se význam toho, co je řečeno. Že v materiálním světě, pokud v důsledku jakéhokoli porušení v systému plození dětí došlo u ženy k nějaké chybě, nastal potrat, tj. embryo "vyšlo" ven nedostatečně vyvinuté. Takový proces nelze nazvat porod, protože zárodek není životaschopný. Proto se říká, že došlo k potratu, což znamená, že se nenarodil, ale "spadl" ("byl vyhozen").

Stejně tak jeto v duchovních světech. V "Ibure" - periodě rozvoje duchovního embrya - existují dvě úrovně:

a) Samotný "Ibur", tj. úroveň "malého stavu". A toto je jeho skutečná podoba.

b) Ale tento stav je považován za nedostatečný. A pokud v jakémkoli místě v systému svatosti existuje jakýkoliv nedostatek, potom je to klíčem pro temné, sobecké sily. A pak to může vést k "potratu", tj. ke stavu "zoufalství", pádu. Pod pojmem "potrat" v duchovních světech máme na mysli duchovní objekt, k jehož pádu dojde před ukončením procesu jeho vývoje.

Proto zde musí být duchovní síla, která by držela embryo, odhazovala od něho sobecké síly, poskytovala zárodku pocit duchovní dokonalosti, celistvosti a růst.

Ale jak je možné, aby embryo rostlo v době, kdy se stále nemůže dostat ani vlastní malý stav? Vždyť zatím nemá připravené žádné touhy, nádobu, do které by mohlo dostat pro odevzdání.

K tomuto je vysvětlení. Mudrci říkají, že zárodek v děloze matky jí to, co jí jeho matka. Jak je uvedeno v traktátu "Gittin : "Plod je kyčel matky ", tj. zatímco plod je v děloze matky, není samostatným subjektem, a proto dostává vše, co potřebuje, od matky. To znamená, že všechno dostává skrze nádoby matky.

Proto, pokud plod ještě nemá touhy, do kterých by mohl dostat "velký stav", může jej dostat pomocí vyšší duchovního objektu, kterým je jeho "matka". Protože plod naprosto neprojevuje své vlastnosti a je pouhou součástí vyššího duchovního objektu.

A když plod obdrží možnost pro růst, stává se celostní, kompletní. Nyní temné síly nemají spojení, a proto se stav růstu nazývá omezující, brzdicí silou. A tato síla nedává duchovnímu plodu "vypadnout". Stejně jako v hmotném světě se matka snaží chránit své dítě, které nosí pod srdcem, aby se mu nic nestalo.

Z toho vyplývá, že duchovní činnost člověka má dva stavy. První - skutečný stav, ve kterém se nachází člověk, tj. malý. V tomto stavu všechno, co si myslí a dělá, je jím vnímáno jako stav bezvýznamnosti, maličkosti. Člověk to začne cítit v době, kdy chce jít cestou Pravdy, tj. cestou duchovní práce. Pak začne vidět, jak je vzdálen touhy dávat, že není v jeho silách udělat jakýkoliv čin dávání. A tomu se říká úroveň pravdy, to znamená, že je to skutečný stav, ve kterém se nachází.

Jak již bylo řečeno, v průběhu malého stavu klipot mají spojení s tím, kdo se nachází v tomto stavu, a mohou vyvolat "potrat". Takže člověk, který začal postupovat cestou Pravdy, se nachází ve stavu duchovního zrození, a sobecké síly, které na něj působí, mohou vyvolat "potrat." To znamená, že člověk může spadnout z duchovního úrovně, na kterém se nachází. Pokud se tak stalo, musí člověk začít svoji duchovní práci znovu, jako kdyby nikdy předtím nezačal sloužit Stvořiteli.

Proto existuje síla, která chrání duchovní "plod" od vypadnutí. Člověk musí mít pocit celistvosti a dokonalosti, tj. musí cítit, že nemá žádný nedostatek v duchovní práci a že se nyní blíží ke Stvořiteli, úplně s Ním splynul. A nikdo mu nemůže říct, že nepostupuje ve službě pro Stvořitele.

V opačném případě se člověk marně snaží, není hoden sloužit Stvořiteli, a proto by neměl vyskakovat a měl by postupovat stejně, jako všichni ostatní. Proč tento člověk vyvolává zmatek tím, že chce být na vyšší úrovni, než všichni ostatní? Kromě toho absolutně nedostává uspokojení ze své duchovní práce.

"Toto dává sílu, abyste mohli obdržet myšlenky a touhy, které vás musí zbavit služby obecenstvu, a umožnit postupovat dále směrem k Pravdě. To je správné a nazývá se to "pravda". Můžete však vidět, že i když chcete sledovat cestu pravdy, nejste na to připraveni. Buď z důvodu nedostatečných schopností, nebo kvůli nedostatečné síle překonání vlastní povahy, jejichž základem je sobectví. Proto musíš opustit tuto duchovní práci a vrátit se ke stavu obecenstva, nebýt drzý a raději odbočit z této cesty."

Aby ale člověk nespadl pod vládu těchto argumentů, potřebuje pomocnou sílu. Musí totiž věřit nad rozumem, že začal postupovat na cestě Pravdy. A to je velmi velký a významný úspěch. Člověk ale nemá možnost posoudit význam toho, že začal jít touto cestou. Protože pro to je třeba napravené přání, naplněné světlem Stvořitele.

Ale toto všechno se vztahuje k období, kdy šlo o přání vyššího duchovního objektu, tj. Stvořitel ví, kdy určitý člověk musí pocítit své spojení s Ním. Ve svých vlastních přáních se člověk cítí mnohem hůře, než předtím, kdy šel obvyklou cestou jako všichni ostatní a když každý den cítil, že se přidává něco k dodržování Tóry a přikázání. Ale teď, když začal jít vlastní cestou, tj. stále uvažuje, co může udělat ve Jménu Stvořitele, nakolik se může zbavit sobectví, v tomto období všechno vypadá úplně jinak.

A pak, v závislosti na tom, jak blízko se přiblížil k Pravdě, si začíná uvědomovat pravdu. A ona je v tom, že člověk se nemůže dostat ven z pod nadvlády sobectví. Nicméně, s použitím touhy vyššího, tj. vírou nad rozumem, člověk může zvednout sám sebe a říct: "Pro mne je velmi důležité, že dávám Stvořiteli, a chci, aby mne Stvořitel přiblížil k Sobě. Věřím, že Stvořitel ví, kdy nastane můj čas, abych pocítil, že On mě přiblížil. Do té doby jsem přesvědčen, že Stvořitel ví, co je pro mě dobré.

Musím věřit, že Stvořitel se mnou zachází jako "Dobrý a Konající dobro." A když tomu věřím, pak mi pošle znamení, abych mohl děkovat a chválit Stvořitele.

A samozřejmě musíme pochopit, že je to pro naše dobro. Že právě za pomoci víry budeme schopni dosáhnout cíle - dostat pro dávání. Stvořitel nás nemusel vést pomocí víry, ale pomocí poznání. Přesto tomu tak není.

Nyní je na čase pochopit odpověď na otázku, kterou jsme si položili na začátku. Proč jsou zapotřebí dva protikladné pojmy? Na jedné straně musíme následovat cestu pravdy, tj. povědomí našeho skutečného stavu, v němž máme pocit, že se nevzdalujeme sobectví a nepřibližujeme se k lásce k bližnímu.

Vidíme, že duchovní svět pro nás není moc důležitý. Cítíme, že máme velký nedostatek. Litujeme toho, ubližuje nám, že jsme tak vzdálení od Stvořitele. A toto vše se nazývá pravdou. To znamená, že cítíme svůj stav v souladu se smysly, které máme.

Navíc máme cestu vírou nad rozumem, tj. nebrat v úvahu naše znalosti. Jak se říká, "jejich oči nevidí, jejich uši neslyší", tj. musíš věřit, že Stvořitel se na nás dívá a On ví, co je pro nás dobré a co špatné. Proto Stvořitel chce, abych cítil  svůj stav tak, jak to cítím. A osobně je mi jedno, jak se cítím, protože chci dávat radost Stvořiteli.

Proto, hlavní co musím dělat, je sloužit ve jménu Stvořitele. I když mám pocit, že není žádná dokonalost v mé práci, nicméně ve vnímání Vyššího, tedy ze strany Vyššího, jsem ve stavu dokonalosti. Takže mám právo sloužit Králi, dokonce i na té nejmenší pozici. Vidím to jako velkou zásluhu, že Stvořitel mi dal příležitost se k Němu trochu přiblížit.

Takže teď můžeme pochopit, co je to pravda a víra. Pravda je, když člověk vidí svůj skutečný stav, a proto má příležitost pro upřímnou modlitbu, protože má pocit nedostatku, který je třeba naplnit. Proto se člověk může modlit ke Stvořiteli a žádat, aby On se naplnil jeho nedostatek, až pak se člověk může pozvedat se žebříkem Svatosti. Víra je pak úroveň celistvosti, dokonalosti, která dává člověku příležitost upřímně děkovat a chválit Stvořitele. Až pak může být potěšen.

V Masehet "Berachot" je řečeno: "Vždy to tak bude: člověk nejprve nastaví důležitost Stvořitele, a pak Mu vzdá poctu modlitbou." Baal HaSulam vysvětluje: "Každý, kdo se chce na něco zeptat kohokoliv, požádat o cokoliv, by měl jistě vědět:

a) že ten druhý má to, co žádám - protože pokud ne, nemá smysl jej žádat

b) že je dobrý. Vždyť se může stát, že má to, co potřebuji, ale není ochoten mi to dát.

A tak musíme nejprve pochopit velikost Stvořitele. Člověk musí věřit, že Stvořitel má absolutně vše, co žádá, a navíc je Stvořitel Dobry a Milosrdný a dává každému prosícímu všechno pro jeho blaho.

A proto, když se přátelé spolu setkávají, musí mít toto setkání určitý cíl. Koneckonců každý do něj investuje část svého času, který by mohl použít pro osobní potřebu, ale posune všechny své záležitosti kvůli účasti na setkání. Znamená to, že člověk chce něco získat. Pokud je to tak, pak je třeba se postarat, aby každý ze setkání se odcházel se ziskem.

Ale občas, když během setkání skupiny všichni cítí důležitost tohoto setkání, nevznikne ani myšlenka: co je to, co jsem obdržel, s čím odcházím domů? Co konkrétně jsem získal na setkání přátel, co jsem neměl dříve, než jsem si připojil ke skupině? A pak člověk vidí, že nemá naprosto nic.

Je to podobné tomu, o čemž je psáno: "Když vstoupíš do vinice bližního svého a budeš mít dost, ale své nádoby nenaplníš." To znamená, že když se setkávají přátelé (což je "vinice bližního"), když sedí, jedí a pijí spolu, mluví, tělu se dostává potěšení od samotného procesu. A podobá se to tomu, jak je napsáno: "A budeš jist ovoce, co hrdlo ráčí."

Ale když odcházejí domů, chtějí vědět, co mají ve svých kelim-nádobách takového, co může dávat pocit života – pro existenci doma. A při odchodu ze setkání vidí - "a do svých nádob nevezmeš" - nic nezůstalo v kelim-touhách pro oživení duše po setkání.

Člověk by měl věnovat pozornost tomu, aby v momentě, kdy vynakládá jakékoliv úsilí, nezůstal bez odměny. Jak žádáme v modlitbě: "Abychom nepracovali za nic." Když člověk jde na schůzku, mělo by se mu tam dostat naplnění, aby cestou domů měl možnost vidět, co má uložit dovnitř svých kelim-tužeb. A pak se bude mít čím živit až do příštího setkání. A musí také pamatovat, že všechno toto získal během setkání přátel.

Proto musí nejprve upřesnit důležitost schůzky a potom vybrat, co z toho chce mít pro sebe. Jak to bylo výše popsáno mudrci: "Vždy nejprve určí velikost Stvořitele, a pak se k němu povznese modlitbou."

Na začátku schůzky ve svých projevech je nutné hovořit o důležitosti skupiny. A každý, jeden po druhém, se musí snažit předat tu důležitost, která je v něm, a nemluvit o ničem jiném kromě výhody skupiny tak dlouho, dokud nebude pomocí přátel  detekována tato důležitost.

Pak musí konstatovat, že dokončili první fázi jednání a jít do druhé části. Dále je nutné, aby každý zvlášť řekl, co se podle jeho názoru dá udělat, jaké kroky provést, aby každý ve skupině měl možnost obdržet lásku k přátelům. To jest, co každý může udělat, aby získal schopnost milovat ve svém srdci každého člověka ve skupině osobně. A po dokončení druhé etapy - odpovědi co udělat pro skupinu - začíná nový stupeň - praktická realizace přáteli stanovených řešení.

Co se týče významu skupiny (společnosti), je k přečtení v knize "Matan Torah" (137 str.). Vysvětluje se tam význam lásky mezi členy skupiny, že spojením přátel se dá přijít k odhalení velikosti Stvořitele. Protože celý svět je ponořen do sobeckého egoismu a on chce jít cestou odevzdání.  To je proti světskému vnímání, protože taková je naše přirozenost, se kterou jsme se narodili v návaznosti na záměr stvoření - "touhu Stvořitele činit dobro".

A všechna energie, se kterou se můžeme postavit proti vlastní přirozenosti, to znamená učinit něco opačného proti našemu chápání, zřejmě není dostatečná. Nestačí ani to, že si nepřejeme přijímat pro svůj osobní prospěch, ale že si přejeme dávat. To znamená, že všechny naše činy musejí být jen pro radost toho, kdo nás stvořil, neboť veškerá naše energie pochází z moci, obsažené v odevzdání. Jako když člověk dává tomu, kdo je pro něj velmi důležitý a drahý a z tohoto pak dostává potěšení. Ukazuje se, že bez získání požitku není člověk schopen sebemenšího činu, protože to je proti jeho přirozenosti.

Ale je na nás změnit zdroj potěšení. To znamená, že místo toho, abychom dostávali potěšení z přijímání, budeme si přát dostávat potěšení z činu odevzdání. Říká se tomu "porovnání vlastností". Musíme si říci: stejně jako Stvořitel vidí potěšení v tom, že dává stvořením, stejně tak musíme mít radost z toho, že dáváme Stvořiteli.

V opačném případě, pokud dáváme Stvořiteli bez radosti a potěšení, nedosahujeme podobenství vlastností. Jak řekli naši mudrci: "Nebylo radosti před Ním ani ten den, kdy byly stvořeny nebe a země. A nebylo u Stvořitele radosti ode dne stvoření světa podobné té, kterou se bude radovat spolu se spravedlivým ve světě budoucím." (Zohar, 1, 115).

Proto pokud nemáme radost ve chvíli, kdy plníme přikázání Stvořitele, je zřejmé, že i když je naším záměrem odevzdávat, nelze mluvit o "Porovnání vlastností." Protože člověk nemůže být šťastný nikde jinde, než v místě, kde se nachází potěšení. 

Takže jestli člověk nemá potěšení a radost z toho, že dává Stvořiteli, nenazývá se to zatím "porovnáním vlastností," protože ještě existuje místo pro vyšší potěšení. Stále mu totiž ještě chybí potěšení, které má Stvořitel v moment odevzdání stvořením.

Znamená to, že základem, na kterém můžeme dostat potěšení a radost, je to, že je nám dovolen určitý druh potěšení. A co více, je velkou zásluhou dostávat potěšení z činu odevzdání. Znamená to pracovat se stejným cílem – vážit si duchovního. A to spočívá v soustředění se na toho, "na Koho se obracím", "s Kým mluvím", "Čí přikázání plním" a "Čí Tóru studuji". To znamená, že je nutné hledat možnosti (tipy, nápady, způsoby jednání ), jak si uvědomit význam Dárce Tóry.

A člověk by měl, než bude hoden jakéhokoli svícení se shora, hledat lidi víceméně stejné jako on, kteří také hledají způsoby, jak zvětšit důležitost duchovního, být alespoň v nějakém kontaktu se Stvořitelem (vůbec v jakékoliv formě). Protože již mnozí pochopili důležitost tohoto, bude mít každý možnost získat podporu od svého přítele.

A je nutné "nejmenší množství - jsou to dva." To znamená, že pokud dva přátelé sedí spolu a přemýšlejí o tom, jak zvětšit důležitost Stvořitele, již mají sílu zvýšit povědomí o velikosti Stvořitele. Jako povzbuzení zdola na tento čin pak přichází motivace se shora a potom začnou trochu cítit velikost Stvořitele.

V souladu s tím, co je psáno - "ve množství národa je velikost Krále", je zřejmé, že čím větší je množství, tím více působí síla. To znamená, že se vytváří bohatší atmosféra vznešenosti a významu Stvořitele. A pak každý svým tělem cítí, že za všechny činy, kterými chce pracovat pro duchovno (což se nazývá "odevzdání Stvořiteli"), je oceněn nevýslovným bohatstvím, protože byl poctěn možností vstoupit do kruhu lidí, kteří jsou odměněni službou Králi. Pak je z každého malého činu plný radosti a potěšení, že má teď čím posloužit Králi.

A do té míry, do které skupina během shromáždění přemýšlela o velikosti Stvořitele, se projevilo pochopení v každém jednotlivci v jeho míře, že Stvořitel je důležitý. Pak může být jeden celý den ve světě radosti a zábavy. A z každé maličkosti, kterou dělá pro Stvořitele, dostává potěšení. Protože, pokud si na okamžik vzpomene, že je třeba přemýšlet o duchovním, hned si říká: "Už jsem vděčný, vážím si a chválím Stvořitele", protože věří, že ho Stvořitel povolal a chce s ním mluvit.

Když si člověk představí, že Král se na něj obrací a říká mu, že si s ním chce povídat, velmi se raduje a má dobrou náladu! A samozřejmě, že v takové dobré náladě by jej nenapadlo přemýšlet o ničem jiném. Jen by se trošku styděl, že nezná zákony a zvyky Krále, jak se má chovat, když se na něj Král obrací.

To, že může pracovat pro Krále, je jím považováno za neocenitelný poklad. Protože, konec konců trochu zná zákony, aby jejich pomocí dodržoval přikázání Krále. Zákony, které se učil ve škole, když byl malý. A samozřejmě teď, když už vyrostl a chce sloužit Králi, rozhodně mu chybí znalosti zákonů Krále. Ukazuje se, že všechny starosti člověka jsou pouze v tom, že neví, z čeho bude mít více radosti Král - z jakého činu nebo záměru. A kromě toho on žije ve světě, který je dobrý ze všech stran. Na toto celá skupina musí myslet, když se schází dohromady. Musí mluvit o důležitosti skupiny, jak již bylo řečeno, "Vždy člověk nejprve nastaví velikost Stvořitele, a pak Mu povznese modlitbu."

Stejně tak je to ve skupině. Pokud chce něco požádat od skupiny, což se nazývá "modlitba," musí nejprve pro sebe vytvořit význam skupiny "A teprve pak činit modlitbu." To znamená požádat skupinu, aby mu dala to, co od ní chce.

V tomto případě musí nejprve vidět, co skupina má. Jaké hodnoty mají její členové, které bych mohl obdržet prostřednictvím spojení s nimi. A je možné, že to, co mají, on nepotřebuje, ale naopak se spíš vyhýbá a nechce se k nim přiblížit ani na vzdálenost výstřelu z luku.

A proto člověk musí být vždy ve střehu, když přichází na setkání skupiny - zda přátele mají ten cíl, kterého chce dosáhnout. A každý z nich je součástí tohoto cíle. A on si myslí, že, samozřejmě, pokud budou všichni dohromady nasměrováni na jeden cíl, bude každý mít na tomto cíli vlastní část a  zároveň taky všechny části přátel ve skupině. Pak se ukáže, že každý ve skupině bude mít stejnou moc, jako má celá skupina spolu.

To znamená, že každý člen skupiny musí věnovat velkou pozornost cíli setkání.  To je nutné k navození pocitu, že každý obdržel něco, co může investovat do svých kelim-tužeb. Aby nikdo nezůstal ve stavu, o kterém se říká: "A do svých nádob nenasbíráš." Každý by měl brát v úvahu, že pokud se setkání nevěnuje zvláštní pozornost, je pak ztracen nejen od sám, ale škodí celé skupině.

To je podobné příkladu, který je uveden v Midraše: "Dva přišli na loď a jeden z nich začal dělat otvor ve dně. Zeptal se ho ten druhý: "Proč vrtáš díru?" A on odpoví: "Neměj  starosti, vždyť vrtám pod sebou, ne pod tebou." A první mu řekl: "Blázen, vždyť oba na této lodi zahyneme."

Po projednání významu a nezbytnosti skupiny začíná stanovení pořadí naprav: jak a čím může být skupina posílena, aby byla jednotná - jak je psáno: "a stál tam Izrael, utábořil se naproti hoře", (Exodus 19), což je vysvětleno v komentáři: "všichni jako jeden - jedno srdce ". A postup by měl být takový, aby každý, kdo má nějaký nápad, který by mohl přinést zisk, měl možnost ho projednat s ostatními. Rozhodnutí musí být uznané všemi a každým, aby neexistoval žádný nátlak.

Do teď se mluvilo o vztahu mezi člověkem a jeho přítelem, který nám dá vztah mezi člověkem a Stvořitelem, jak je psáno v knize "Matan Torah" (str.137). V souladu s tím, když se mluví o důležitosti lásky mezi přáteli, jsme zjistili, že celý význam spočívá v tom, že nás tato láska přivede ke spojení se Stvořitelem. Takže nesmíme zapomínat, že pochopení významu lásky mezi přáteli, by nás mělo přivést k pochopení důležitosti lásky mezi člověkem a Stvořitelem.