Pravda a víra jsou dva protikladné pojmy. Vidíme, že v naší modlitbě, kterou pro nás stanovili členové Velkého Shromáždění, zároveň existují dvě opačné strany věci. Na jedné straně je pořadí modlitby postaveno tak, že je ji třeba říci pravě v té době, kdy má člověk jakýkoliv nedostatek. Mudrci řekli, že modlitba by měla vycházet ze srdce, to znamená, aby byl nedostatek pocítěn z celého srdce.
To znamená, že srdce by nemělo mít jakékoliv sebemenší místo, kde by byla celistvost, úplnost. Naopak - srdce musí mít nedostatek. A čím větší je nedostatek, tím lépe se přijímá modlitba.
Kniha "Zohar" odkazuje na tři modlitby: Modlitba Mojžíše - modlitba, která nemá podobenství v jiném člověku; Modlitba Davida - modlitba, kterou nemá žádný jiný král; a je tu ještě modlitba chudáka. Která z něj je nejdůležitější? Modlitba chudáka je mnohem důležitější modlitbou, než modlitby Mojžíše a Davida, a důležitější než jakákoliv z ostatních modliteb, které ve světě existují.
Jaký to má význam? Říká se, že srdce chudého je rozbito. A Stvořitel, jak je známo, se nachází v blízkosti těch, kdo mají zlomené srdce. A chudák se s Ním pořád hádá a Stvořitel pozorně poslouchá jeho slova.
V souladu s knihou "Zohar" je nejlepší modlitba člověka se zlomeným srdcem, který nemá nic pro oživení duše. O takovém stavu se říká, že modlitba vychází ze srdce. A tato modlitba je nejdůležitější ze všech modliteb, které jen ve světě existují, protože tento člověk nemá nic, na co by mohl říci - já mám a jiní nemají. Takový člověk je plný nedostatků. A toto je čas a místo pro opravdovou modlitbu pocházející ze srdce. To znamená, že čím větší je nedostatek, tím výraznější je modlitba.
Kromě samotné modlitby, tj. prosby, mudrci zavedli řád chvály a poděkování, které jsou v rozporu s požadavkem. Jak je zvykem ve světě, pokud člověk dělá jinému něco dobrého, druhý mu děkuje. Ale objem vděčnosti vždy záleží na množství toho dobrého, co bylo uděláno.
Například jeden z přátel pomohl druhému tak, že šlo o polovinu příjmů, tj. druhému tento příjem stačil jen na polovinu požadovaného pro domácnost. V tomto případě je jeho poděkování neúplné. Ale pokud jeden z přátel nejen plně uspokojil veškeré potřeby druhého, ale dal více, druhý mu bude děkovat upřímně a celým svým srdcem.
V návaznosti na výše řečené se ukazuje, že pokud člověk děkuje Stvořiteli a chválí Ho a dělá to z celého srdce, musí pak samozřejmě vidět, že Stvořitel splňuje všechny jeho potřeby. V opačném případě jeho modlitba nebude opravdová.
Člověk se musí snažit vidět, že všechny jeho nedostatky jsou naplněny Stvořitelem. A teprve pak Mu může upřímně poděkovat. A právě toto je ta služba, pro kterou se rozhodli mudrcové v modlitbě.
Ukazuje se, že modlitba a prosba z jedné strany a služba a chvála z druhé, jsou v rozporu. Protože modlitba a prosba je úplná pouze tehdy, když je člověk doslova přeplněn nedostatky a touhou. Všechno je zcela jinak, pokud jde o sloužení a chválu - tentokrát člověk musí mít splněna všechna přání, aby jeho vděčnost byla upřímná.
A musíme pochopit, proč se ve skutečnosti mudrci rozhodli pro právě takový postup v modlitbě, jaká je v tom nezbytnost a co nám dává takový postup? A další věc: jak se dají spojit tyto dva protiklady?
ARI řekl: "V děloze ženy musí být "dveře", jsou zapotřebí proto, aby plod neměl možnost vyjít ven tak dlouho, dokud není plně vyvinut. A musí mít taky "sílu", která tvoří plod".
A vysvětluje se význam toho, co je řečeno. Že v materiálním světě, pokud v důsledku jakéhokoli porušení v systému plození dětí došlo u ženy k nějaké chybě, nastal potrat, tj. embryo "vyšlo" ven nedostatečně vyvinuté. Takový proces nelze nazvat porod, protože zárodek není životaschopný. Proto se říká, že došlo k potratu, což znamená, že se nenarodil, ale "spadl" ("byl vyhozen").
Stejně tak jeto v duchovních světech. V "Ibure" - periodě rozvoje duchovního embrya - existují dvě úrovně:
a) Samotný "Ibur", tj. úroveň "malého stavu". A toto je jeho skutečná podoba.
b) Ale tento stav je považován za nedostatečný. A pokud v jakémkoli místě v systému svatosti existuje jakýkoliv nedostatek, potom je to klíčem pro temné, sobecké sily. A pak to může vést k "potratu", tj. ke stavu "zoufalství", pádu. Pod pojmem "potrat" v duchovních světech máme na mysli duchovní objekt, k jehož pádu dojde před ukončením procesu jeho vývoje.
Proto zde musí být duchovní síla, která by držela embryo, odhazovala od něho sobecké síly, poskytovala zárodku pocit duchovní dokonalosti, celistvosti a růst.
Ale jak je možné, aby embryo rostlo v době, kdy se stále nemůže dostat ani vlastní malý stav? Vždyť zatím nemá připravené žádné touhy, nádobu, do které by mohlo dostat pro odevzdání.
K tomuto je vysvětlení. Mudrci říkají, že zárodek v děloze matky jí to, co jí jeho matka. Jak je uvedeno v traktátu "Gittin : "Plod je kyčel matky ", tj. zatímco plod je v děloze matky, není samostatným subjektem, a proto dostává vše, co potřebuje, od matky. To znamená, že všechno dostává skrze nádoby matky.
Proto, pokud plod ještě nemá touhy, do kterých by mohl dostat "velký stav", může jej dostat pomocí vyšší duchovního objektu, kterým je jeho "matka". Protože plod naprosto neprojevuje své vlastnosti a je pouhou součástí vyššího duchovního objektu.
A když plod obdrží možnost pro růst, stává se celostní, kompletní. Nyní temné síly nemají spojení, a proto se stav růstu nazývá omezující, brzdicí silou. A tato síla nedává duchovnímu plodu "vypadnout". Stejně jako v hmotném světě se matka snaží chránit své dítě, které nosí pod srdcem, aby se mu nic nestalo.
Z toho vyplývá, že duchovní činnost člověka má dva stavy. První - skutečný stav, ve kterém se nachází člověk, tj. malý. V tomto stavu všechno, co si myslí a dělá, je jím vnímáno jako stav bezvýznamnosti, maličkosti. Člověk to začne cítit v době, kdy chce jít cestou Pravdy, tj. cestou duchovní práce. Pak začne vidět, jak je vzdálen touhy dávat, že není v jeho silách udělat jakýkoliv čin dávání. A tomu se říká úroveň pravdy, to znamená, že je to skutečný stav, ve kterém se nachází.
Jak již bylo řečeno, v průběhu malého stavu klipot mají spojení s tím, kdo se nachází v tomto stavu, a mohou vyvolat "potrat". Takže člověk, který začal postupovat cestou Pravdy, se nachází ve stavu duchovního zrození, a sobecké síly, které na něj působí, mohou vyvolat "potrat." To znamená, že člověk může spadnout z duchovního úrovně, na kterém se nachází. Pokud se tak stalo, musí člověk začít svoji duchovní práci znovu, jako kdyby nikdy předtím nezačal sloužit Stvořiteli.
Proto existuje síla, která chrání duchovní "plod" od vypadnutí. Člověk musí mít pocit celistvosti a dokonalosti, tj. musí cítit, že nemá žádný nedostatek v duchovní práci a že se nyní blíží ke Stvořiteli, úplně s Ním splynul. A nikdo mu nemůže říct, že nepostupuje ve službě pro Stvořitele.
V opačném případě se člověk marně snaží, není hoden sloužit Stvořiteli, a proto by neměl vyskakovat a měl by postupovat stejně, jako všichni ostatní. Proč tento člověk vyvolává zmatek tím, že chce být na vyšší úrovni, než všichni ostatní? Kromě toho absolutně nedostává uspokojení ze své duchovní práce.
"Toto dává sílu, abyste mohli obdržet myšlenky a touhy, které vás musí zbavit služby obecenstvu, a umožnit postupovat dále směrem k Pravdě. To je správné a nazývá se to "pravda". Můžete však vidět, že i když chcete sledovat cestu pravdy, nejste na to připraveni. Buď z důvodu nedostatečných schopností, nebo kvůli nedostatečné síle překonání vlastní povahy, jejichž základem je sobectví. Proto musíš opustit tuto duchovní práci a vrátit se ke stavu obecenstva, nebýt drzý a raději odbočit z této cesty."
Aby ale člověk nespadl pod vládu těchto argumentů, potřebuje pomocnou sílu. Musí totiž věřit nad rozumem, že začal postupovat na cestě Pravdy. A to je velmi velký a významný úspěch. Člověk ale nemá možnost posoudit význam toho, že začal jít touto cestou. Protože pro to je třeba napravené přání, naplněné světlem Stvořitele.
Ale toto všechno se vztahuje k období, kdy šlo o přání vyššího duchovního objektu, tj. Stvořitel ví, kdy určitý člověk musí pocítit své spojení s Ním. Ve svých vlastních přáních se člověk cítí mnohem hůře, než předtím, kdy šel obvyklou cestou jako všichni ostatní a když každý den cítil, že se přidává něco k dodržování Tóry a přikázání. Ale teď, když začal jít vlastní cestou, tj. stále uvažuje, co může udělat ve Jménu Stvořitele, nakolik se může zbavit sobectví, v tomto období všechno vypadá úplně jinak.
A pak, v závislosti na tom, jak blízko se přiblížil k Pravdě, si začíná uvědomovat pravdu. A ona je v tom, že člověk se nemůže dostat ven z pod nadvlády sobectví. Nicméně, s použitím touhy vyššího, tj. vírou nad rozumem, člověk může zvednout sám sebe a říct: "Pro mne je velmi důležité, že dávám Stvořiteli, a chci, aby mne Stvořitel přiblížil k Sobě. Věřím, že Stvořitel ví, kdy nastane můj čas, abych pocítil, že On mě přiblížil. Do té doby jsem přesvědčen, že Stvořitel ví, co je pro mě dobré.
Musím věřit, že Stvořitel se mnou zachází jako "Dobrý a Konající dobro." A když tomu věřím, pak mi pošle znamení, abych mohl děkovat a chválit Stvořitele.
A samozřejmě musíme pochopit, že je to pro naše dobro. Že právě za pomoci víry budeme schopni dosáhnout cíle - dostat pro dávání. Stvořitel nás nemusel vést pomocí víry, ale pomocí poznání. Přesto tomu tak není.
Nyní je na čase pochopit odpověď na otázku, kterou jsme si položili na začátku. Proč jsou zapotřebí dva protikladné pojmy? Na jedné straně musíme následovat cestu pravdy, tj. povědomí našeho skutečného stavu, v němž máme pocit, že se nevzdalujeme sobectví a nepřibližujeme se k lásce k bližnímu.
Vidíme, že duchovní svět pro nás není moc důležitý. Cítíme, že máme velký nedostatek. Litujeme toho, ubližuje nám, že jsme tak vzdálení od Stvořitele. A toto vše se nazývá pravdou. To znamená, že cítíme svůj stav v souladu se smysly, které máme.
Navíc máme cestu vírou nad rozumem, tj. nebrat v úvahu naše znalosti. Jak se říká, "jejich oči nevidí, jejich uši neslyší", tj. musíš věřit, že Stvořitel se na nás dívá a On ví, co je pro nás dobré a co špatné. Proto Stvořitel chce, abych cítil svůj stav tak, jak to cítím. A osobně je mi jedno, jak se cítím, protože chci dávat radost Stvořiteli.
Proto, hlavní co musím dělat, je sloužit ve jménu Stvořitele. I když mám pocit, že není žádná dokonalost v mé práci, nicméně ve vnímání Vyššího, tedy ze strany Vyššího, jsem ve stavu dokonalosti. Takže mám právo sloužit Králi, dokonce i na té nejmenší pozici. Vidím to jako velkou zásluhu, že Stvořitel mi dal příležitost se k Němu trochu přiblížit.
Takže teď můžeme pochopit, co je to pravda a víra. Pravda je, když člověk vidí svůj skutečný stav, a proto má příležitost pro upřímnou modlitbu, protože má pocit nedostatku, který je třeba naplnit. Proto se člověk může modlit ke Stvořiteli a žádat, aby On se naplnil jeho nedostatek, až pak se člověk může pozvedat se žebříkem Svatosti. Víra je pak úroveň celistvosti, dokonalosti, která dává člověku příležitost upřímně děkovat a chválit Stvořitele. Až pak může být potěšen.
V Masehet "Berachot" je řečeno: "Vždy to tak bude: člověk nejprve nastaví důležitost Stvořitele, a pak Mu vzdá poctu modlitbou." Baal HaSulam vysvětluje: "Každý, kdo se chce na něco zeptat kohokoliv, požádat o cokoliv, by měl jistě vědět:
a) že ten druhý má to, co žádám - protože pokud ne, nemá smysl jej žádat
b) že je dobrý. Vždyť se může stát, že má to, co potřebuji, ale není ochoten mi to dát.
A tak musíme nejprve pochopit velikost Stvořitele. Člověk musí věřit, že Stvořitel má absolutně vše, co žádá, a navíc je Stvořitel Dobry a Milosrdný a dává každému prosícímu všechno pro jeho blaho.
A proto, když se přátelé spolu setkávají, musí mít toto setkání určitý cíl. Koneckonců každý do něj investuje část svého času, který by mohl použít pro osobní potřebu, ale posune všechny své záležitosti kvůli účasti na setkání. Znamená to, že člověk chce něco získat. Pokud je to tak, pak je třeba se postarat, aby každý ze setkání se odcházel se ziskem.
Ale občas, když během setkání skupiny všichni cítí důležitost tohoto setkání, nevznikne ani myšlenka: co je to, co jsem obdržel, s čím odcházím domů? Co konkrétně jsem získal na setkání přátel, co jsem neměl dříve, než jsem si připojil ke skupině? A pak člověk vidí, že nemá naprosto nic.
Je to podobné tomu, o čemž je psáno: "Když vstoupíš do vinice bližního svého a budeš mít dost, ale své nádoby nenaplníš." To znamená, že když se setkávají přátelé (což je "vinice bližního"), když sedí, jedí a pijí spolu, mluví, tělu se dostává potěšení od samotného procesu. A podobá se to tomu, jak je napsáno: "A budeš jist ovoce, co hrdlo ráčí."
Ale když odcházejí domů, chtějí vědět, co mají ve svých kelim-nádobách takového, co může dávat pocit života – pro existenci doma. A při odchodu ze setkání vidí - "a do svých nádob nevezmeš" - nic nezůstalo v kelim-touhách pro oživení duše po setkání.
Člověk by měl věnovat pozornost tomu, aby v momentě, kdy vynakládá jakékoliv úsilí, nezůstal bez odměny. Jak žádáme v modlitbě: "Abychom nepracovali za nic." Když člověk jde na schůzku, mělo by se mu tam dostat naplnění, aby cestou domů měl možnost vidět, co má uložit dovnitř svých kelim-tužeb. A pak se bude mít čím živit až do příštího setkání. A musí také pamatovat, že všechno toto získal během setkání přátel.
Proto musí nejprve upřesnit důležitost schůzky a potom vybrat, co z toho chce mít pro sebe. Jak to bylo výše popsáno mudrci: "Vždy nejprve určí velikost Stvořitele, a pak se k němu povznese modlitbou."
Na začátku schůzky ve svých projevech je nutné hovořit o důležitosti skupiny. A každý, jeden po druhém, se musí snažit předat tu důležitost, která je v něm, a nemluvit o ničem jiném kromě výhody skupiny tak dlouho, dokud nebude pomocí přátel detekována tato důležitost.
Pak musí konstatovat, že dokončili první fázi jednání a jít do druhé části. Dále je nutné, aby každý zvlášť řekl, co se podle jeho názoru dá udělat, jaké kroky provést, aby každý ve skupině měl možnost obdržet lásku k přátelům. To jest, co každý může udělat, aby získal schopnost milovat ve svém srdci každého člověka ve skupině osobně. A po dokončení druhé etapy - odpovědi co udělat pro skupinu - začíná nový stupeň - praktická realizace přáteli stanovených řešení.
Co se týče významu skupiny (společnosti), je k přečtení v knize "Matan Torah" (137 str.). Vysvětluje se tam význam lásky mezi členy skupiny, že spojením přátel se dá přijít k odhalení velikosti Stvořitele. Protože celý svět je ponořen do sobeckého egoismu a on chce jít cestou odevzdání. To je proti světskému vnímání, protože taková je naše přirozenost, se kterou jsme se narodili v návaznosti na záměr stvoření - "touhu Stvořitele činit dobro".
A všechna energie, se kterou se můžeme postavit proti vlastní přirozenosti, to znamená učinit něco opačného proti našemu chápání, zřejmě není dostatečná. Nestačí ani to, že si nepřejeme přijímat pro svůj osobní prospěch, ale že si přejeme dávat. To znamená, že všechny naše činy musejí být jen pro radost toho, kdo nás stvořil, neboť veškerá naše energie pochází z moci, obsažené v odevzdání. Jako když člověk dává tomu, kdo je pro něj velmi důležitý a drahý a z tohoto pak dostává potěšení. Ukazuje se, že bez získání požitku není člověk schopen sebemenšího činu, protože to je proti jeho přirozenosti.
Ale je na nás změnit zdroj potěšení. To znamená, že místo toho, abychom dostávali potěšení z přijímání, budeme si přát dostávat potěšení z činu odevzdání. Říká se tomu "porovnání vlastností". Musíme si říci: stejně jako Stvořitel vidí potěšení v tom, že dává stvořením, stejně tak musíme mít radost z toho, že dáváme Stvořiteli.
V opačném případě, pokud dáváme Stvořiteli bez radosti a potěšení, nedosahujeme podobenství vlastností. Jak řekli naši mudrci: "Nebylo radosti před Ním ani ten den, kdy byly stvořeny nebe a země. A nebylo u Stvořitele radosti ode dne stvoření světa podobné té, kterou se bude radovat spolu se spravedlivým ve světě budoucím." (Zohar, 1, 115).
Proto pokud nemáme radost ve chvíli, kdy plníme přikázání Stvořitele, je zřejmé, že i když je naším záměrem odevzdávat, nelze mluvit o "Porovnání vlastností." Protože člověk nemůže být šťastný nikde jinde, než v místě, kde se nachází potěšení.
Takže jestli člověk nemá potěšení a radost z toho, že dává Stvořiteli, nenazývá se to zatím "porovnáním vlastností," protože ještě existuje místo pro vyšší potěšení. Stále mu totiž ještě chybí potěšení, které má Stvořitel v moment odevzdání stvořením.
Znamená to, že základem, na kterém můžeme dostat potěšení a radost, je to, že je nám dovolen určitý druh potěšení. A co více, je velkou zásluhou dostávat potěšení z činu odevzdání. Znamená to pracovat se stejným cílem – vážit si duchovního. A to spočívá v soustředění se na toho, "na Koho se obracím", "s Kým mluvím", "Čí přikázání plním" a "Čí Tóru studuji". To znamená, že je nutné hledat možnosti (tipy, nápady, způsoby jednání ), jak si uvědomit význam Dárce Tóry.
A člověk by měl, než bude hoden jakéhokoli svícení se shora, hledat lidi víceméně stejné jako on, kteří také hledají způsoby, jak zvětšit důležitost duchovního, být alespoň v nějakém kontaktu se Stvořitelem (vůbec v jakékoliv formě). Protože již mnozí pochopili důležitost tohoto, bude mít každý možnost získat podporu od svého přítele.
A je nutné "nejmenší množství - jsou to dva." To znamená, že pokud dva přátelé sedí spolu a přemýšlejí o tom, jak zvětšit důležitost Stvořitele, již mají sílu zvýšit povědomí o velikosti Stvořitele. Jako povzbuzení zdola na tento čin pak přichází motivace se shora a potom začnou trochu cítit velikost Stvořitele.
V souladu s tím, co je psáno - "ve množství národa je velikost Krále", je zřejmé, že čím větší je množství, tím více působí síla. To znamená, že se vytváří bohatší atmosféra vznešenosti a významu Stvořitele. A pak každý svým tělem cítí, že za všechny činy, kterými chce pracovat pro duchovno (což se nazývá "odevzdání Stvořiteli"), je oceněn nevýslovným bohatstvím, protože byl poctěn možností vstoupit do kruhu lidí, kteří jsou odměněni službou Králi. Pak je z každého malého činu plný radosti a potěšení, že má teď čím posloužit Králi.
A do té míry, do které skupina během shromáždění přemýšlela o velikosti Stvořitele, se projevilo pochopení v každém jednotlivci v jeho míře, že Stvořitel je důležitý. Pak může být jeden celý den ve světě radosti a zábavy. A z každé maličkosti, kterou dělá pro Stvořitele, dostává potěšení. Protože, pokud si na okamžik vzpomene, že je třeba přemýšlet o duchovním, hned si říká: "Už jsem vděčný, vážím si a chválím Stvořitele", protože věří, že ho Stvořitel povolal a chce s ním mluvit.
Když si člověk představí, že Král se na něj obrací a říká mu, že si s ním chce povídat, velmi se raduje a má dobrou náladu! A samozřejmě, že v takové dobré náladě by jej nenapadlo přemýšlet o ničem jiném. Jen by se trošku styděl, že nezná zákony a zvyky Krále, jak se má chovat, když se na něj Král obrací.
To, že může pracovat pro Krále, je jím považováno za neocenitelný poklad. Protože, konec konců trochu zná zákony, aby jejich pomocí dodržoval přikázání Krále. Zákony, které se učil ve škole, když byl malý. A samozřejmě teď, když už vyrostl a chce sloužit Králi, rozhodně mu chybí znalosti zákonů Krále. Ukazuje se, že všechny starosti člověka jsou pouze v tom, že neví, z čeho bude mít více radosti Král - z jakého činu nebo záměru. A kromě toho on žije ve světě, který je dobrý ze všech stran. Na toto celá skupina musí myslet, když se schází dohromady. Musí mluvit o důležitosti skupiny, jak již bylo řečeno, "Vždy člověk nejprve nastaví velikost Stvořitele, a pak Mu povznese modlitbu."
Stejně tak je to ve skupině. Pokud chce něco požádat od skupiny, což se nazývá "modlitba," musí nejprve pro sebe vytvořit význam skupiny "A teprve pak činit modlitbu." To znamená požádat skupinu, aby mu dala to, co od ní chce.
V tomto případě musí nejprve vidět, co skupina má. Jaké hodnoty mají její členové, které bych mohl obdržet prostřednictvím spojení s nimi. A je možné, že to, co mají, on nepotřebuje, ale naopak se spíš vyhýbá a nechce se k nim přiblížit ani na vzdálenost výstřelu z luku.
A proto člověk musí být vždy ve střehu, když přichází na setkání skupiny - zda přátele mají ten cíl, kterého chce dosáhnout. A každý z nich je součástí tohoto cíle. A on si myslí, že, samozřejmě, pokud budou všichni dohromady nasměrováni na jeden cíl, bude každý mít na tomto cíli vlastní část a zároveň taky všechny části přátel ve skupině. Pak se ukáže, že každý ve skupině bude mít stejnou moc, jako má celá skupina spolu.
To znamená, že každý člen skupiny musí věnovat velkou pozornost cíli setkání. To je nutné k navození pocitu, že každý obdržel něco, co může investovat do svých kelim-tužeb. Aby nikdo nezůstal ve stavu, o kterém se říká: "A do svých nádob nenasbíráš." Každý by měl brát v úvahu, že pokud se setkání nevěnuje zvláštní pozornost, je pak ztracen nejen od sám, ale škodí celé skupině.
To je podobné příkladu, který je uveden v Midraše: "Dva přišli na loď a jeden z nich začal dělat otvor ve dně. Zeptal se ho ten druhý: "Proč vrtáš díru?" A on odpoví: "Neměj starosti, vždyť vrtám pod sebou, ne pod tebou." A první mu řekl: "Blázen, vždyť oba na této lodi zahyneme."
Po projednání významu a nezbytnosti skupiny začíná stanovení pořadí naprav: jak a čím může být skupina posílena, aby byla jednotná - jak je psáno: "a stál tam Izrael, utábořil se naproti hoře", (Exodus 19), což je vysvětleno v komentáři: "všichni jako jeden - jedno srdce ". A postup by měl být takový, aby každý, kdo má nějaký nápad, který by mohl přinést zisk, měl možnost ho projednat s ostatními. Rozhodnutí musí být uznané všemi a každým, aby neexistoval žádný nátlak.
Do teď se mluvilo o vztahu mezi člověkem a jeho přítelem, který nám dá vztah mezi člověkem a Stvořitelem, jak je psáno v knize "Matan Torah" (str.137). V souladu s tím, když se mluví o důležitosti lásky mezi přáteli, jsme zjistili, že celý význam spočívá v tom, že nás tato láska přivede ke spojení se Stvořitelem. Takže nesmíme zapomínat, že pochopení významu lásky mezi přáteli, by nás mělo přivést k pochopení důležitosti lásky mezi člověkem a Stvořitelem.
|
Člnok č. 13, 1984
Zvyčajne, keď sa hovorí o duchovnom objekte, hovoríme o jeho vyššom, ktorým je Nešama, aby tak každý vedel, že bol preňho pripravený vyšší stupeň, ktorým je Nešama, aby vyvolal v jeho srdci túžbu dosiahnuť ho a premýšľať nad tým, aký je dôvod pre to, že ho ešte nedosiahol. Potom dôjde k poznaniu, že všetko, čo potrebujeme, aby sme dosiahli duchovnosť, je rovnocennosť (ekvivalencia) formy.
Telo je zrodené s prirodzenou sebaláskou, ktorá je rozdielnosťou formy od Stvoriteľa, ktorého dosahujeme iba ako dávajúci. Preto by sme mali očistiť naše telá a dôjsť do stavu rovnocennosti formy tak, aby každý chcel robiť iba to, čo je dávaním. Práve tým bude môcť dosiahnuť tento vyšší stav nazývaný Nešama. Preto stále hovoríme v termínoch telo a Nešama (duša).
Ale keď sa odvolávame na poriadok (postupnosť) v práci, po stupni tela nasleduje stupeň Nefeš. Preto je napísané: „A budeš milovať Pána svojho Boha celým svojím srdcom a celou svojou dušou (hebr. Nefeš),“ pretože toto je ďalší stupeň, ktorý nasleduje po tele.
Preto sa hovorí: „Celým svojím srdcom,“ a následne „Celou svojou dušou“. Inými slovami, každý musí byť ochotný dať Stvoriteľovi všetko, čo má. Ale potom, keď dosiahne vyšší stupeň, t. j. Ruach (duch), a potomNešama, mal by byť stále ochotný dať Stvoriteľovi všetko. Ale text začína prvým stupňom, ktorý nasleduje po tele.
Všetko, čo človek má, musí odovzdať Stvoriteľovi. To znamená, že nerobí celkom nič pre svoj vlastný prospech. Ale všetko je v prospech Stvoriteľa. To sa posudzuje tak, že všetky jeho činy sú iba za účelom dávania, zatiaľ čo on je úplne bezvýznamný. No všetko je v prospech Stvoriteľa.
Teraz môžeš porozumieť tomu, čo je napísané v Knihe Zohar (Teruma – Príspevok), s. 219, bod 479 v KomentáriSulam): „‚Celou svojou dušou.‘ Pýta sa: ‚Malo by byť povedané: ‚V tvojej duši’, čo je ‚Celou svojou dušou‘? Prečo hovorí ‚Celou svojou dušou‘?‘ Odpovedá, že prichádza, aby zahrnul Nefeš, Ruach, Nešama. Preto ‚Celou svojou dušou‘, kde ‚celou‘ vyjadruje to, čo táto Nefeš uchopuje.“
Odtiaľ vidíme, že Zohar vysvetľuje to „celé“ (tiež „všetko“), čo nám Tóra pridáva, ako príchod, aby nám bolo oznámené, že Nefeš a Ruach sú zahrnuté v Nešame. No úmyselne začína s Nefeš, pretože po tele prichádzaNefeš. Ale keď hovoríme o duchovnosti vo všeobecnosti, duchovnosťou mienime Nešamu, ako je napísané: „A On vdýchol do jeho nozdier Nešamu („dušu“ alebo „dych“) života.“
Aby sme získali stupeň NaRaN (Nefeš, Ruach, Nešama), musíme ísť cestou dávania a pokúšať sa vyjsť zo sebalásky. To sa nazýva „cestou pravdy“, čo znamená, že keď
tak činíme, dosiahneme vlastnosť pravdy, ktorá existuje v Jeho prozreteľnosti, ktorá sa vo vzťahu k nám správa s vlastnosťou láskavosti.
To sa nazýva „Stvoriteľovou pečaťou je pravda.“ To znamená, že cieľom práce Stvoriteľa, t. j. Jeho práce v stvorení svetov – ktorým je robiť dobro Jeho stvoreniam – je to, že človek musí dosiahnuť Stvoriteľovu vlastnosť pravdy. Človek spozná, že dosiahol túto úplnosť potom, čo dosiahol riadenie Stvoriteľa ako dobrotivého, či má hojnosť. Ale mal by tiež vidieť, že ostatní majú rovnako hojnosť, to znamená, vidieť, že každý má dokonalú hojnosť.
V „Úvode do štúdia desiatich Sefirot“ (bod 150) sa uvádza: „Štvrté rozlíšenie (aspekt) lásky, ktorá je nepodmienenou láskou, je večné. To preto, že potom, čo posúdil celý svet priaznivo, láska je večná a absolútna. Vo svete nemôže byť ukrytie a skrytosť, pretože je to miesto úplného odhalenia tváre, ako je napísané: ‚Tvoj Učiteľ sa viac nebude pre tebou skrývať, ale tvoje oči uzrú tvojho Učiteľa,‘ pretože už pozná všetky Stvoriteľove činy so všetkými ľuďmi vo forme pravej Prozreteľnosti, ktorá sa zjavuje z Jeho mena: ‚Dobro, ktoré koná dobro dobrým a zlým.‘“
Z toho preto vyplýva, že ak niekto dosiahne úplnú dokonalosť, dosiahne svoj pravý stav. No pred tým existujú predbežné stupne, ako sa uvádza v „Úvode do štúdia desiatich Sefirot“, že prvé rozlíšenie (aspekt) je kajanie sa zo strachu. Je o ňom napísané (bod 63): „Prvý stupeň dosiahnutia odhalenia tváre, t. j. dosiahnutie a precítenie Prozreteľnosti odmeny a trestu takým spôsobom, že On, ktorý pozná všetky tajomstvá (záhady), bude [o ňom] svedčiť, že sa naspäť nevráti k hlúposti, sa nazýva ‚kajanie sa zo strachu‘. V tom čase sa jeho hriechy preňho stanú chybami a on sa nazýva ‚neúplne spravodlivý‘ alebo ‚priemerný‘.“
No podľa toho, čo je uvedené vyššie, existuje ďalšie znamenie o tom, že človek kráča po ceste pravdy – stav popretia. Inými slovami, napriek tomu, že vidí, že teraz je v horšom stave, t. j. prv, než začal putovať po ceste pravdy, sa cítil bližšie ku Keduši (svätosti), zatiaľ čo teraz, keď začal putovať po tejto ceste, cíti sa vzdialenejší [cieľu]. Ale podľa známeho pravidla: „Svätosť je zvýšená, nie znížená,“ tu kladieme otázku: „Prečo teraz, keď putuje po ceste pravdy, cíti, že upadá, namiesto toho, aby cítil, že postupuje, ako by to malo byť, ak by putoval po ceste pravdy? Napokon by sa nemal odkloniť od svojho predchádzajúceho stavu.“
Odpoveď je taká, že musí existovať neprítomnosť pred tým, než nastane prítomnosť. To znamená, že najskôr musí byť Kli (nádoba), ktorá sa nazýva „nedostatok“, a [až] potom bude existovať priestor, ktorý bude možné ako nedostatok naplniť. Preto, po prvé, každý musí ísť dopredu a dostať sa zakaždým bližšie k pravde. Inými slovami, zakaždým, keď človek postupuje, vidí svoju situáciu: že je vnorený do sebalásky. A zakaždým by mal vidieť stále jasnejšie, že sebaláska je zlá, pretože sebaláska je tým, čo nám bráni v tom, aby sme dosiahli potešenie a radosť, ktoré pre nás pripravil Stvoriteľ, pretože práve toto nás oddeľuje od Stvoriteľa.
Podľa toho môžeme pochopiť, že o tom, čo si niekto myslí – že teraz upadá, keď začal putovať po ceste pravdy, – musí vedieť, že to nie je pravda. Skôr postupuje smerom k pravde. Predtým, keď jeho práca nebola založená na dávaní a viere, bol vzdialený od toho, aby videl pravdu. No teraz musí prísť a pocítiť to zlo, ktoré je v ňom, ako je napísané: „Preto s tebou nesmie byť žiaden cudzí boh.“
Naši mudrci povedali: „Kto je cudzí boh v ľudskom tele? Je to zlá náklonnosť.“ Inými slovami, v človeku je jeho veľkým zlom práve vôľa prijímať.
A potom, keď dosiahol rozoznanie zla, môže povedať, že ho pôjde napraviť. Z toho vyplýva, že pred dosiahnutím tohto zla v takom rozsahu, kde ho viac nemôže tolerovať, nebolo čo napraviť. Tak on skutočne prešiel dlhú cestu vpred k pravde, aby uzrel svoju skutočnú situáciu.
A keď niekto v sebe vidí zlo v takom rozsahu, že ho viac nemôže tolerovať, začína hľadať pomoc, ako sa z neho dostať. No jedinou radou pre človeka z Izraela je obrátiť sa na Stvoriteľa, aby mu otvoril jeho oči a jeho srdce a naplnil ho vznešenou hojnosťou, ako povedali naši mudrci: ‚Tomu, kto prichádza, aby bol očistený, sa dostáva pomoci.“
Keď potom prijíma pomoc od Stvoriteľa, všetky nedostatky budú naplnené svetlom Stvoriteľa, a on začína stúpať na stupňoch svätosti, pretože v ňom už bola pripravená potreba tým, že došiel k tomu, aby uzrel svoj pravý stav. Preto teraz existuje miesto, aby prijal svoju úplnosť.
A potom človek začína vidieť, ako sa každý deň podľa svojej práce pozdvihuje stále vyššie. No musíme neustále zobúdzať to, na čo zabúda srdce, čo je potrebné pre nápravu srdca, – Lásku k priateľom – ktorej účelom je dosiahnutie lásky k druhým.
Pre srdce, ktoré sa nazýva „sebaláska“, to nie je príjemné. Preto počas stretnutia priateľov musíme pamätať na kladenie otázky, čo znamená, že každý by sa mal sám seba pýtať, koľko sme pokročili v láske k druhým a koľko sme urobili pre to, aby sme si v tejto záležitosti navzájom pomohli.
Článok č. 10, 1984
Otázka: Aký je stupeň, ktorý musíme dosiahnuť, aby sme sa nemuseli reinkarnovať?
Je napísané v knihe Ša’ar Hagilgulim (Bránka k reinkarnáciám), že „Všetky deti Izraela sa musia reinkarnovať, až kým nebudú úplní so všetkými svetlami NaRaNChaJ (Nefeš, Ruach, Nešama, Chaja, Jechida). No väčšina ľudí nemá všetkých päť častí nazývaných NaRaNChaJ; majú iba Nefeš, ktorý je zo sveta Asija.“
To znamená, že každá osoba musí napraviť iba svoju vlastnú časť a koreň svojej vlastnej duše – a nič viac. A to završuje to, čo má daná osoba napraviť.
Vec sa má tak, že musíme vedieť, že všetky duše pochádzajú z duše Adama HaRišona. Po hriechu dotýkajúceho sa Stromu múdrosti sa Adamova duša rozbila do 600 000 duší. To znamená, že jediné svetlo, ktoré Adam HaRišon mal v záhrade Eden, ktoré Svätý Zohar nazýva „Zihara Ilaa“ (Vyššie svetlo), sa rozptýlilo do mnohých častí.
V knihe Panim Masbirot (s. 56) Baal HaSulam píše: „Po dôkladnom zmiešaní so zlom (po hriechu) sa vytvorila veľká štruktúraKlipot so silou prisať sa ku Keduši (Svätosti)“. Za účelom, aby sa ich [Klipot] vystríhalo, Svetlo siedmich dní Stvorenia bolo rozdelené do veľmi malých častí, ktoré sú príliš malé na to, aby z nich Klipot sali.
Možno to porovnať s kráľom, ktorý si želal doručiť veľkú sumu peňazí svojmu synovi, ktorý žil za morom. Beda: celý národ v kráľovej krajine boli samí rafinovaní zlodeji a [kráľ] nemohol nájsť ani jedného lojálneho posla. Čo urobil? Rozdelil peniaze do halierov a poslal ich veľkým množstvom poslov. Tak zistili, že potešenie z krádeže nebolo hodné toho, aby sa zachovali nečestne k svojmu kráľovi [a doručili celý obnos kráľovskému synovi].
Týmto spôsobom, v [dlhom] čase a v mnohých dušiach, cez osvetlenie dní bolo možné roztriediť všetky sväté iskry, ktoré boli okradnuté Klipot, hriechom Stromu múdrosti.
„Mnoho duší“ sa vzťahuje na rozdelenie do Vnútorných svetiel a mnoho dní predstavuje rozdelenie do mnohých Vonkajších svetiel. A jednotlivé kúsky sa kumulujú do veľkého Svetla, v ktorom hrešil Adam HaRišon, a potom privedú koniec nápravy.
To vedie k záveru, že každý je zrodený iba s malým kúskom duše Adama HaRišona. Keď každý napraví príslušný kúsok, nemusí sa viac reinkarnovať. Preto každý môže napraviť iba to, čo patrí k jeho vlastnému dielu.
Je o tom napísané v Ariho Strome života: „Niet dňa, ktorý by bol podobný inému, momentu podobný inému, ani osoby podobnej inej. A Helbona (súčasť posvätného kadidla) napraví to, čo Levona (iná súčasť posvätného kadidla) nenapraví. Každý musí napraviť svoju časť.“
No my vieme, že každý má [k dispozícii určitý] výber, pretože nebol zrodený ako spravodlivý. Naši mudrci povedali (Nida 16b): „Rabi Hanina Bar Pappa povedal: ‚Anjel určený pri zrode sa nazýva Laila (Noc). Vezme kvapku a predloží ju pred Stvoriteľa hovoriac: ‚ Vládca sveta táto kvapka, čo sa z nej stane – hrdina alebo slaboch, mudrc alebo hlupák, boháč alebo chudák?‘ Ale nehovorí: ‚spravodlivý alebo hriešny‘.“
To znamená, že nik sa nerodí ako spravodlivý, pretože „sa nepýta: ‚spravodlivý alebo hriešny‘.“ To je ponechané na našu voľbu, [voľbu] každého podľa jeho práce na Tóre a Micvot. Podľa toho je každý odmenený očistením svojho srdca, napravením toho, čo [napraviť] musí, podľa koreňa jeho duše; až potom je úplný.
|