Předmluva ke spisu Talmud Eser Sefirot (TES).

Jehuda Ašlag (Baal Sulam)

Předmluva ke spisu Talmud Eser Sefirot (TES)

Především je třeba říci, že považuji za krajně nezbytné vyhodit do vzduchu železnou stěnu, která nás odděluje od nauky kabaly počínaje časy zničení Chrámu až do nynějšího pokolení. Tato stěna nás velmi zatížila a vzbuzuje obavy, aby lid Izraele na kabalu vůbec nezapomněl.

Když se obracím na srdce nějakého člověka slovy o studiu kabaly, jeho první otázka zní takto: „K čemu potřebuji vědět, kolik je andělů na nebesích a jak se jmenují? Cožpak bez těchto znalostí nedokážu plnit celou Tóru ve všech jejích podrobnostech a jemnostech?“

Za druhé se zeptá: „Cožpak již mudrci nestanovili, že zpočátku je třeba plně si osvojit Talmud a zákony? A kdo dokáže oklamat sám sebe tím, když se domnívá, že již zakončil studium celé otevřené Tóry a schází mu pouze Tóra skrytá?“

Za třetí: člověk se bojí, aby z tohoto studia něco nepropásl. Vždyť se již stávalo, že lidé sešli z cesty Tóry z důvodů studia nauky kabaly. „A je-li tomu tak, k čemu mi je toto neštěstí? A jaký hlupák se pro nic za nic vystaví nebezpečí?

Za čtvrté: „Ani ti, kteří se zabývají tímto studiem, je nepovolují nikomu kromě Stvořitelových sluhů; a ne každý, kdo si přeje přiblížit se Stvořiteli, se k němu přiblížit dokáže.“

Za páté a to je to hlavní: „Existuje pravidlo: při jakékoli pochybnosti pohlédni na to, co praví lid. A moje oči vidí, že všichni mudrci Tóry v mém pokolení se přidržují téhož názoru a varují se studia skryté části, ale v odpověď na otázky poskytují doporučení o tom, že mimo veškeré pochybnosti je lépe prostudovat stránku Gemary, než zabývat se kabalou.“

Přesto, obrátíme-li se k hledání odpovědi pouze na jednu nejznámější otázku, jsem přesvědčen o tom, že všechny tyto problémy a pochybnosti zmizí ze zorného pole, a když člověk pohlédne jejich směrem, spatří, že prostě nejsou. Jde o tíživou otázku, kterou si kladou všichni lidé: „V čem je smysl našeho života?“ Léta tohoto našeho života nás stojí tolik, jinak řečeno, trpíme pro ně obrovské množství strádání a mučení, abychom je nakonec zakončili. Kdo si je vychutnává? Nebo mám-li být přesnější, komu působím slast?“

A pravda je v tom, že badatelé různých pokolení se již unavili přemýšlením o tom; a není třeba hovořit o našem pokolení, v němž se nikomu nezachce ani pomyslit na tuto otázku. Na druhé straně však zůstala podstata otázky beze změny v celé své síle a hořkosti, a někdy nás překvapí tím, že nám spaluje rozum a snižuje nás do prachu dříve, než se nám podaří nalézt všem známou „chytristiku“ – vrhnout se bez rozmyšlení do proudu života tak jako včera.

K rozluštění této mlhavé hádanky bylo řečeno: „Okuste a uzříte, že Stvořitel je dobrý.“ Právě ti, kteří plní, jak je ustanoveno, Tóru a přikázání, zakouší chuť života, vidí a dosvědčují, že Stvořitel je dobrý. Jak pravili mudrci, On stvořil světy, aby poskytl slast Svým stvořením, vždyť Dobrému je vlastní konat dobro.

Avšak samozřejmě ten, kdo ještě neokusil život v plnění Tóry a přikázání, nemůže pochopit a pocítit, že Stvořitel je dobrý, jak pravili mudrcové, a že veškerý Stvořitelův záměr při stvoření člověka spočíval pouze v tom, aby mu poskytl slast. A proto mu není jiné rady než plnit Tóru a přikázání, jak je ustanoveno.

A o tom stojí psáno v Tóře (kapitola Nicavim): „Hleď, předložil jsem ti dnes život a dobro i smrt a zlo (Devarim - Deuteronomium, 30:15). Jinak řečeno, před poskytnutím Tóry nebylo před námi nic kromě smrti a zla. Jak pravili mudrcové: „Hříšníci se ve svém životě nazývají mrtvolami.“ Vždyť smrt je pro ně lepší než život, neboť strádání a mučení, která prožívají na podporu své existence, mnohokrát předčí to malé potěšení, jež pociťují v tomto životě.

Nyní však jsme byli uznáni za hodna Tóry a přikázání a když je plníme, přicházíme ke skutečnému životu, radostnému a poskytujícímu radost těm, kdo Tórou žijí, jak bylo řečeno: „Okuste a uzříte, že Stvořitel je dobrý.“ A o tom bylo řečeno: „Hle, nabídl Jsem ti dnes život a dobro - to, co jste před odevzdáním Tóry vůbec neměli.“

Výrok končí těmito slovy: „Zvol si život, abys mohl žít ty i tvoje potomstvo.“ Na první pohled je to opakování jednoho a téhož: „Zvol si život, abys mohl žít.“ Zde se však má na mysli život v plnění Tóry a přikázání, tehdy je to skutečný život, zatím co život bez Tóry a přikázání je těžší než smrt. A o tom pravili mudrcové: „Hříšníci se ve svém životě nazývají mrtvolami.“

А proto stojí psáno: „Abys mohl žít ty i tvoje potomstvo.“ Jinak řečeno, nestačí, že život bez Tóry nepřináší žádnou slast tomu, kdo jej žije, on kromě toho nedokáže poskytnout potěšení ostatním. To znamená, že mu nepřinášejí slast ani synové, které plodí, neboť i život těchto synů je rovněž těžší než smrt. A jaký dar jim zanechává jako dědictví?

Avšak ten, kdo žije Tórou a přikázáními, nejen že sám dochází k potěšení ze svého života, rád kromě toho zplodí syny a předá jim příděl tohoto dobrého života. A o tom stojí psáno: „Abys žil ty i tvoje potomstvo,“ protože člověk nachází dodatečné potěšení v životě svých synů, jejichž příčinou se stal.

Ve světle toho, co bylo řečeno, pochop výrok mudrců ohledně výrazu: „Zvol si život.“ Zde je: Velím vám zvolit si část, nazývanou životem, jako člověk, který praví svému synovi: „Zvol si nejkrásnější část z mého odkazu.“ Postaví jej před onu krásnou část a praví: „Toto si zvol.“ A o tom bylo řečeno: „Stvořitel je můj úděl a můj los, Ty podporuješ můj osud. Vložil Jsi moji ruku na můj dobrý osud a pravil Jsi: „Toto si vezmi.“

Na první pohled jsou tato slova nepochopitelná. Vždyť bylo řečeno: „Zvol si život,“ což znamená, že si člověk vybírá sám. Mudrcové však praví, že Stvořitel staví člověka před krásnou část. Je-li tomu tak, zdalipak tu není volby? A navíc říkají, že Stvořitel vkládá ruku člověka na dobrý osud. To je velmi podivné, vždyť je-li tomu tak, kde je lidská volba?

A ve světle výše vyložených vysvětlení pochop přesný význam slova mudrců. Vždyť pravdivé a velmi správné je to, že Stvořitel Sám vkládá ruku člověka na dobrý osud tím, že mu dává potěšení a slast uvnitř materiálního života, plného strádání a mučení a zbaveného veškerého obsahu. Z toho plyne, že nutně člověka strhává a on od něj utíká, jakmile je mu ukázáno (třeba i skrze škvírku) nějaké klidné místo. Chce tam utéci od tohoto života, který je těžší než smrt. A pro člověka není většího pokynu ze strany Stvořitele, než je tento.

Avšak volba člověka spočívá pouze v posílení, pokud se samozřejmě vyžaduje velká práce a četná úsilí, dokud člověk neočistí svoje tělo a nedokáže plnit Tóru a přikázání, jak je stanoveno, to znamená, nikoli ve prospěch vlastního potěšení, nýbrž aby poskytl potěšení Stvořiteli, což se nazývá „lišma“. A pouze takto je člověk uznán za hodna šťastného a slastného života, který doprovází plnění Tóry.

Než však člověk dosáhne takového očištění, samozřejmě provádí volbu, aby se posílil na dobré cestě pomocí všemožných prostředků a chytristiky. A učiní všechno, co je v jeho silách, dokud nedokončí práci spojenou s očištěním; a neklesne pod tíží svého břemene uprostřed cesty.

A ve světle toho pochop slova mudrců z traktátu Avot: „Taková je cesta Tóry: sněz pouze kousek chleba se solí, zapij náprstkem vody, spi na zemi, žij nuzným životem a vynakládej úsilí na Tóru. Učiníš-li tak, budeš šťasten a bude ti dobře. Jsi šťasten v tomto světě a dobře ti bude ve světě budoucím.

A je třeba se zeptat ohledně těchto slov: čím se liší nauka Tóry od ostatních světových věd, které nevyžadují asketismus a nuzný život, pouze práci, zcela dostatečnou pro jejich dosažení: A v nauce Tóry, i když velmi mnoho pracujeme, to stále nestačí k jejímu dosažení, neuchýlíme-li se k takovým omezením, jako kousek chleba se solí, nuzný život atd.

A zakončení těchto slov je ještě podivuhodnější: „Učiníš-li tak, budeš šťasten v tomto světě a bude ti dobře ve světě budoucím.“ Připusťme, že v budoucím světě mi bude dobře. Když však se v tomto světě omezuji v jídle, pití a spánku a žiji nuzným životem, jak je možno hovořit o takovém životě: „Jsi šťasten v tomto světě“? Cožpak se takovýto život nazývá šťastným v pojetí tohoto světa?

A přesto, jak bylo řečeno, jde o práci v Tóře a plnění přikázání, jak je ustanoveno, za co nejpřísnější podmínky, že se to provádí proto, aby bylo poskytnuto potěšení Stvořiteli a nikoli s cílem vlastní slasti. Dosáhnout toho nelze jinak než prostřednictvím velké práce a četných úsilí spojených s očišťováním těla.

První způsob spočívá v tom, aby se člověk naučil nedostávat nic ve prospěch vlastního potěšení, dokonce i tehdy, jsou-li to věci povolené a nezbytné pro potřeby lidského těla, takové jako jídlo, pití, spánek a podobné nutné atributy. Tím se člověk v procesu zajištění své existence zcela zbaví veškerého potěšení, které jej doprovází dokonce z nutnosti, dokud nezačne žít nuzným životem v pravém smyslu slova.

A tehdy, poté, co člověk k tomu přivykl a v jeho těle už není ani nejmenší přání přijmout jakékoli potěšení pro sebe, od tohoto okamžiku se může zabývat Tórou a plnit přikázání podle téhož principu, to znamená, aby poskytl potěšení Stvořiteli a nikoli pro vlastní potěšení z čehokoli.

A když je uznán za hodna toho, je mu dáno ochutnat šťastný život, plný blaha a potěšení, bez jakéhokoli roztrpčení, život otevírající se v práci s Tórou a přikázáními lišma. Jak praví rabi Mehir (traktát Avot, 86): „Každý, kdo se zabývá Tórou lišma, je uznán za hodna mnohého. Ba co více, celý svět pro něho nabývá smyslu a odhalují se mu tajemství Tóry a on se stává jakoby zesilujícím se pramenem.“

A je o něm řečeno: „Zakuste a uzříte, že Stvořitel je dobrý,“ neboť právě ten, kdo okusí chuť práce v Tóře a přikázáních lišma, je uznán za hodna spatřit Stvořitelův záměr, spočívající pouze v tom, aby potěšil stvoření, protože Dobrému je vlastní tvořit dobro. A člověk je veselý a radostný v letech svého života, která mu Stvořitel daroval, a celý svět mu přináší pouze užitek.

Nyní pochopíš obě strany mince v práci s Tórou a přikázáními. Jedna strana – to je cesta Tóry, tj. velká přípravná práce, během níž člověk musí připravit svoje tělo, které očistil dříve, než bude uznán za hodna vlastního plnění Tóry a přikázání. Tehdy se nesporně zabývá Tórou a přikázáními nikoli lišma, nýbrž s příměsemi vlastního potěšení, vždyť ještě nestačil očistit svoje tělo od přání těšit se pomíjivými hodnotami tohoto světa. A v tu dobu je mu uloženo žít nuzným životem a pracovat v Tóře, jak se praví v Mišně.

Když však člověk zakončil a dovršil cestu Tóry a již očistil svoje tělo a je hoden plnit Tóru a přikázání lišma, aby poskytl slast Stvořiteli, tehdy přechází k druhé straně mince – k životě v rozkoši a ve velkém pokoji. Takovému životu je věnován záměr stvořitelského díla – „poskytnout slast stvořením“. Jinak řečeno, jde o nejšťastnější život na tomto světě i ve světě budoucím.

Tím se výrazně projevuje velký rozdíl mezi naukou Tóry a ostatními vědami světa: dosažení ostatních věd světa vůbec nezlepšuje život na tomto světě, neboť nedává člověku ani povšechné uspokojení náhradou za ona mučení a strádání, která prožívá během svého života. Proto když člověk zkoumá ostatní vědy, není povinen napravovat svoje tělo a stačí mu pouze práce, kterou do toho vkládá, jako i u kterýchkoli výdobytků tohoto světa, kupovaných úsilím a prací do nich vloženými.

Na rozdíl od toho veškerá práce s Tórou a přikázáními spočívá v přípravě člověka na to, aby byl hoden obdržení všeho toho blaha, které spočívá v záměru stvořitelského díla „poskytnout slast stvořením“. A proto musí člověk samozřejmě očistit svoje tělo, aby se stal vhodným a důstojným příjemcem tohoto Stvořitelova blaha.

To, co bylo řečeno v Mišně, se jasně projevuje: „Jestliže to uděláš takto, budeš šťasten na tomto světě.“ Mudrcové byli zde v nejvyšší míře úmyslně přesní, aby ukázali, že šťastný život na tomto světě je připraven pouze pro toho, kdo dovršil cestu Tóry. Tak zde uváděná omezení v jídle, pití a spánku a nuzný život se vyskytují pouze během doby, kdy člověk prochází po cestě Tóry. Právě to měli na mysli mudrcové, když pravili: „Taková je cesta Tóry“.

Když však člověk zakončil tuto cestu lo lišma v životě nuzném a omezeném, stane se, jak o tom praví závěrečná část výroku Mišny: „Jsi na tomto světě šťasten“, protože byl člověk uznán za hodna toho štěstí a blaha, jež spočívá v záměru stvořitelského díla, a celý svět ti bude přinášet pouze užitek, to znamená dokonce i tento svět, a tím více svět budoucí.

V knize Zohar (Berešit, 31, str. 2) stojí psáno: „I řekl Stvořitel: „Buď světlo“ – a bylo světlo (Tóra, Berešit – Genesis, 1:3). Vzniklo světlo pro tento svět a vzniklo světlo pro svět budoucí. Smysl toho spočívá v tom, že v prapůvodním skutku byly stvořeny ve své podobě a na celou svoji výšku, to znamená, ve vší své dokonalosti a velkoleposti. A proto světlo, stvořené první den stvořitelského díla, vzniklo ve veškeré své dokonalosti, včetně života na tomto světě, maximálně zjemnělého a příjemného – v míře, vyjádřené slovy „a bylo světlo“.

Avšak, podle slov mudrců, k tomu, aby připravil možnost volby a práce, Stvořitel se zastavil a skryl je pro spravedlivé do budoucnosti. Proto pravili svým čistým jazykem: „Vzniklo světlo pro tento svět“. Na tom se však nezastavil, „vzniklo světlo pro svět budoucí“. To znamená, že ti, kdož se zabývají Tórou a přikázáními lišma, jsou uznáni za hodna jeho až v budoucnosti. To se dá vysvětlit takto: bude to v budoucnosti, po skončení očisty svého těla cestou Tóry, když se stanou důstojnými pro toto obrovské světlo a v tom smyslu, jak pravili mudrcové: „Svůj svět spatříš za života“.

Ze slov mudrců Talmudu však vidíme, že nám usnadnili cestu Tóry více než mudrcové Mišny, neboť pravili: „Člověk se vždycky musí zabývat Tórou a přikázáními dokonce lo lišma, a od lo lišma dojde k lišma, neboť světlo, spočívající v Tóře, je vrací ke Zdroji.“

Tím nám poskytli nový prostředek místo asketismu popsaného v Mišně - „světlo, spočívající v Tóře“, v němž existuje síla, dostatečná k tomu, aby člověka navrátila ke Zdroji a přivedla jej k tomu, aby se zabýval Tórou a přikázáními lišma. Vždyť oni zde neuvedli asketismus, nýbrž ukázali, že zabývat se pouze Tórou a přikázáními poskytuje člověku dostatek světla, které jej navrací ke Zdroji, aby se mohl zabývat Tórou a přikázáními pro poskytnutí potěšení Stvořiteli, a vůbec ne pro vlastní slast, což se nazývá „lišma“.

Pravda, na první pohled je možno pochybovat o jejich slovech: cožpak jsme nenašli některé žáky, jimž práce s Tórou nepřinesla prospěch tak, že by mohli být uznáni za hodna toho, aby prostřednictvím světla, které v ní spočívá, dospěli k lišma? Práce s Tórou a přikázáními lo lišma však znamená, že člověk věří ve Stvořitele, v Tóru, v odměnu a trest a zabývá se Tórou proto, že Stvořitel velel zabývat se jí, ale spojuje vlastní slast s poskytnutím potěšení Stvořiteli.

A jestliže po vší práci v Tóře a přikázáních je člověku jasné, že prostřednictvím tohoto zaměstnání a velké snahy neobdržel žádnou slast a osobní výhodu, bude litovat veškerých úsilí, jež věnoval, neboť od samotného počátku se trýznil v přesvědčení, že rovněž obdrží potěšení z takových svých úsilí, což se nazývá lo lišma.

A nehledě na to dovolili mudrcové, aby se začínala práce s Tórou a přikázáními rovněž lo lišma, vzhledem k tomu, že od lo lišma se přechází k lišma. Nesporně však jestliže takový člověk ještě nebyl uznán za hodna víry ve Stvořitele a Jeho Tóru a setrvává v pochybnostech, pak mudrcové o něm nepravili: „Od lo lišma přecházejí k lišma.“ A není o něm řečeno: „Práce s Tórou vede k tomu, že světlo, které v ní spočívá, vrací ke Zdroji.“ Vždyť světlo, spočívající v Tóře, svítí pouze tomu, kdo má víru. Ba více, velikost tohoto světla odpovídá síle jeho víry. A ti, kteří víru nemají, naopak obdrží od Tóry temnotu a v jejich očích se tmí.

A v souvislosti s tím již mudrcové uváděli krásné podobenství na slova: „Běda těm, kdo žízní po dni Stvořitele! K čemu vám je onen den Stvořitele? Je to temnota, nikoli světlo!“ (Amos, 5:18). Podobenství vypráví o kohoutovi a netopýru, kteří očekávají světlo. Kohout pravil netopýrovi: „Já očekávám světlo, protože světlo je moje. A k čemu je tobě světlo?“ (Sanhedrin, 98, str. 2). Z toho je patrno, proč oni žáci nebyli uznání za hodna dospět od lo lišma k lišma. Neměli víru, a proto nedostali od Tóry žádné světlo, a to znamená, že budou chodit ve tmě a zemřou, aniž dosáhli moudrosti.

Těm však, kdož byli uznáni za hodna plné víry, mudrcové slíbili, že budou-li se zabývat Tórou, dokonce i lo lišma, navrátí je světlo, které se v ní ukrývá, ke Zdroji. A dokonce bez předběžných strádání a asketického života budou uznáni za hodna Tóry lišma, jež vede k životu plnému štěstí a blaha na tomto světě i ve světě budoucím. Je o nich řečeno: „Tehdy se budeš kochat Stvořitelem a Já tě pozvednu na výšiny země (Ješajahu, 58:14).

A podobně jako to, co bylo uvedeno výše, jsem vysvětlil kdysi obrazný výrok mudrců: „Ten, pro něhož je jeho Tóra jeho řemeslem.“ V práci s Tórou se poznává velikost víry člověka, neboť slova „jeho řemeslo“ („umanuto“ אומנתו) se skládá ze stejných písmen jako slova „jeho víra („emunato“ אמונתו) Je to podobné tomu, jako když si člověk, který důvěřuje svému příteli, půjčuje jeho peníze. Možná že mu věří pouze na jeden groš a jestliže ten prosí o dva groše, přítel mu odmítne je půjčit. A možná že mu uvěří na sto grošů, ale nikoli více. Snad mu uvěří do takové míry, že mu půjčí polovinu svého majetku, ale nikoli majetek celý. A třeba to bude i tak, že mu beze stínu strachu svěří celý majetek. Tato poslední varianta je považována za úplnou víru, zatím co předchozí případy jsou považovány za víru nikoli úplnou, nýbrž částečnou, ve větší či menší míře.

Přesně tak jeden člověk, v souladu s velikostí své víry ve Stvořitele, věnuje zaměstnání Tórou a práci pouze jednu hodinu denně. Druhý, podle míry své víry ve Stvořitele, Mu věnuje dvě hodiny. A třetí nepohrdne ani jediným okamžikem svého volného času a využívá jej, aby se zabýval Tórou a prací. A bylo řečeno, že pouze víra tohoto posledního člověka je dokonalá, protože věří Stvořiteli na celý svůj majetek. Na rozdíl od něho není víra těch předchozích stále ještě úplná.

Takže člověk nemá očekávat, že práce s Tórou a přikázáními lo lišma jej přivede k lišma, dokud duší nepozná, že byl uznán za hodna potřebné víry ve Stvořitele a Jeho Tóru, neboť tehdy jej světlo, jež spočívá v Tóře, vrátí ke Zdroji a člověk bude uznán za hodna dne Stvořitele, který je celý světlo. Vždyť víra očišťuje oči člověka, aby se potěšil ze Stvořitelova světla, dokud jej světlo, spočívající v Tóře, nevrátí ke Zdroji.

А lidé, kteří jsou bez víry, podobají se netopýrům, kteří nemohou hledět na denní světlo, protože se pro ně proměňuje v temnotu hroznější než noční tma, vždyť se živí pouze v temnu noci. Tak i oči těch, kteří nemají víru, slepnou při Stvořitelově světle. A proto se pro ně světlo mění ve tmu a elixír života se pro ně stává smrtelným jedem. O nich stojí psáno: „Běda těm, kdož žízní po dnu Stvořitele! K čemu vám je den Stvořitele? Je to temnota, nikoli světlo!“ A proto je třeba nejprve dosáhnout úplné víry.

Ve světle toho, co bylo řečeno, se vysvětluje problém z „Tosfot“ (Taanit, 7): „Pro každého, kdo se zabývá Tórou lišma, se Tóra stává elixírem života. A pro každého, kdo se zabývá Tórou lo lišma, se proměňuje ve smrtelný jed.“ Mudrcové se zeptali: „Cožpak není řečeno, že člověk se musí vždycky zabývat Tórou, i kdyby jen lo lišma, protože od lo lišma se přechází k lišma?“

Podle toho, co bylo vyloženo výše, lze provést prosté rozdělení:

– na ty, kteří se zabývají Tórou ve smyslu přikázání o studiu Tóry a v jakémkoli případě i když věří v odměnu a trest, přesto spojují vlastní potěšení a osobní výhodu se záměrem poskytnout radost Stvořiteli. A proto světlo, které spočívá v Tóře, je vrací ke Zdroji a oni přicházejí k lišma;

– a na ty, kteří se zabývají Tórou nikoli ve smyslu přikázání o studiu Tóry, neboť nevěří v odměnu ani trest do takové míry, aby v její prospěch věnovali tolik úsilí, a věnují snahy pouze ve prospěch svého vlastního potěšení. A proto se pro ně Tóra stává smrtelným jedem, neboť světlo, jež v ní spočívá, se pro ně mění ve tmu.

А proto se studující před učením zavazuje, že se posílí ve víře ve Stvořitele a Jeho řízení odměny a trestu. Jak pravili mudrcové: „Věrný je Ten, pro Koho ty pracuješ, aby ti byla dána odměna za tvoje práce“ (Výroky mudrců. 6:5). A žák věnuje svoje úsilí na to, aby bylo věnováno ve prospěch přikázání Tóry. A takovou cestou bude uznán za hodna těšit se světlu, které v ní spočívá, a jeho víra bude rovněž posílena a vzroste zázračným působením tohoto světla. Jak stojí psáno: „To dá tvému tělu zdraví a svěžest tvým kostem“ (Mišlej – Přísloví, 3:8).

A tehdy bude jeho srdce nesporně připraveno, neboť z lo lišma přijde lišma. Tak dokonce ten, kdo sám ví, že ještě nebyl uznán za hodna víry, má naději dosáhnout toho pomocí práce s Tórou. Vždyť jestliže obrátí srdce a rozum k tomu, aby byl prostřednictvím Tóry uznán za hodna víry ve Stvořitele, pak již není většího přikázání než toto. Jak pravili mudrcové: „Přišel Habakuk a převedl všechno na jedno: spravedlivý bude žít svou vírou“ (Makot, 24).

Ba více, není mu jiné rady kromě této. Jak stojí psáno (v traktátu Bava-Batra, 16, str. 1): „Pravil Raba: Žádal Job, aby byl celý svět osvobozen z omezení. Pravil před Ním: „Vládce světa. Ty jsi stvořil spravedlivé, Ty jsi stvořil hříšníky, kdo Ti v tom zabrání?“ A vysvětluje Raši: „Ty jsi stvořil spravedlivé prostřednictvím dobrého sklonu a hříšníky prostřednictvím zlého sklonu. A proto se nikdo nezachrání před Tvou rukou, vždyť kdo Ti v tom zabrání? Hřešící jsou Tvými nevolníky.“ A co odpověděli Jobovi přátelé? (Jov – Jób, 16:4)? „Tím ničíš bázeň a obracení ke Stvořiteli proměňuješ v nic. Stvořitel stvořil zlý sklon a stvořil Tóru jako koření pro jeho nápravu.“

Vysvětluje Raši: „On stvořil Tóru – koření, které zavrhuje „zločinné myšlenky“. Jak stojí psáno (v traktátu Kidušin, 30): Jestliže ti tento nečestný způsobil škodu, přitahuj jej ke studiu. Jestliže je kámen – on se změkčí. Přece nejsou nevolníky, vždyť se mohou spasit.“

Je však jasné: i když praví, že přijali toto koření, nemohou se osvobodit od soudu, jsou-li v nich stále ještě zločinné myšlenky; to znamená, že stále ještě jsou na pochybách a zlý sklon se dosud nezměkčil. Vždyť je pochopitelné, že Stvořitel, který stvořil zlý sklon a dal mu sílu, znal i to, jak stvořit spolehlivý lék a koření, aby zničil síly zlého sklonu a zcela jej vymýtil.

Jestliže se kdokoli zabýval Tórou a nemohl od sebe oddálit zlý sklon, je to proto, že z nedbalosti nevěnoval potřebné úsilí a práci, jak bylo řečeno: „Nevěnoval úsilí a nalezl – nevěř.“ Nebo možná nabrali požadované „množství“ úsilí, ale byli nedbalí co do „kvality“, to znamená, že během práce s Tórou nevynaložili rozum ani srdce na to, aby byli uznáni za hodna přitáhnout světlo, které spočívá v Tóře a nese víru do lidského srdce, nýbrž se zabývali Tórou tak, že se odpoutávali od hlavního požadavku na ni – světla, jež vede k víře. A přestože byli původně zaměřeni na Stvořitele, odpoutávali se od Něho během studia.

Ale tak nebo jinak se nesmíme osvobozovat od soudu pod záminkou přinucení, vzhledem k tomu, že mudrcové nás zavazují k opaku tvrzením: „Stvořil jsem zlý sklon a stvořil jsem Tóru jako koření pro jeho nápravu.“ A byla-li zde nějaká výjimka, Jóbova otázka by zůstávala v platnosti.

Pomocí toho všeho, co bylo dosud vysvětlováno, jsem odstranil obrovský požadavek co se týče slov raba Chaima Vitalija v předmluvě ke knize Brána předmluv Ari a v Předmluvě ke knize Strom života:

„Avšak nechť člověk nehovoří: ´Půjdu a začnu se zabývat naukou Kabaly´“ – dokud se nezačne zabývat Tórou, Mišnou a Talmudem. Neboť již pravili naši mudrcové: nechť člověk nevchází do zahrady (pardes), dokud nenaplní svůj život masem a vínem. Vždyť se to podobá duši bez těla, pro kterou není odměny, skutků ani zúčtování, dokud se nespojí s tělem, celistvým a napraveným 613 přikázáními Tóry.

A naopak, jestliže se zabývá studiem Mišny a Babylonského Talmudu a nevěnuje čas na studium tajemství Tóry a její skryté části, podobá se to tělu, které sedí ve tmě bez lidské duše – Stvořitelovy svíce, která v něm svítí. A tehdy tělo vysychá, protože nevdechuje pramen života.

Proto mudrcův žák, který se zabývá Tórou lišma, musí se zpočátku zabývat studiem Tóry, Mišny a Talmudu, nakolik to může jeho rozum vydržet, a poté se začne zabývat poznáním svého Stvořitele cestou studia kabaly. Jak přikázal král David svému synu Šelomovi: „Poznej Stvořitele, svého Otce a služ Mu“ (Písmo, Divrej a-Jamim, 28:9). Jestliže však tomuto člověku bude těžko při studiu Talmudu, bylo by lepší, kdyby je odložil poté, co se v něm pokusil o štěstí, a začal se zabývat kabalou.

A o tom stojí psáno: „Tudíž žák, který za pět let nespatřil dobré znamení ve svém studiu, již je neuvidí (traktát Chulin, str. 24). Každý však, komu se studuje snadno, je povinen věnovat studiu Galachy jednu nebo dvě hodiny denně a věnovat úsilí na řešení obtížných otázek, vznikajících v prostém pochopení Galachy.“

Na první pohled jsou jeho slova velmi podivná, neboť říká, že když člověk ještě neuspěl ve studiu otevřené části, musí se jít zabývat kabalou, což odporuje jeho slovům o tom, že nauka kabala bez otevřené části Tóry je jako duše bez těla, pro kterou není skutku, zúčtování ani odměny. A důvod, který uvádí o žákovi, který nespatřil dobrého znamení, je ještě podivnější. Vždyť mudrcové doporučili odložit z tohoto důvodu studium Tóry pouze za účelem upozornit jej, aby revidoval svoji cestu a pokusil se studovat u jiného rava nebo podle jiného traktátu, avšak, rozumí se samo sebou, v žádném případě nesmí zanechat Tóry, dokonce ani její otevřené části.

Rovněž je obtížné pochopit jak výroky Chaima Vitala, tak i Gemary, z nichž vyplývá, že člověk potřebuje určitou přípravu a zvláštní úspěchy, aby byl uznán za hodna moudrosti Tóry. Cožpak nenapsali mudrcové (Midraš Raba, kap. Ve-zot a-beracha): „Pravil Stvořitel lidu Izraele: „Váš život, veškerá moudrost a celá Tóra – to jsou prosté věci. Každý, kdo se Mne bojí a plní příkazy Tóry – to je celá Tóra a veškerá moudrost v jeho srdci.“ Výsledkem je to, že není zapotřebí žádného předběžného úspěchu, nýbrž je nutná pouze zázračná síla bázně před Stvořitelem a pouze plněním přikázání je člověk uznán za hodna veškeré moudrosti Tóry.

Vskutku, jestliže věnujeme pozornost jeho slovům, stanou se nám jasnými jako den. Vždyť to, co bylo řečeno: „Lépe je člověku odložit Talmud, poté co se pokusil o štěstí v otevřené části Tóry,“ znamená nikoli štěstí v bystrosti rozumu a ve znalostech, nýbrž to, co jsme si již vysvětlili výše, když jsme zkoumali výraz: „Já jsem stvořil zlý princip a stvořil jsem Tóru jako koření pro jeho nápravu.“ To znamená, že člověk pracoval a vynakládal úsilí v otevřené Tóře, avšak zlý princip stále ještě zůstává u moci a vůbec se nezměkčil, protože se člověk stále ještě nezachránil před zločinnými myšlenkami, jak pravil výše Raši při vysvětlování slov: „Stvořil Jsem Tóru jako koření pro jeho nápravu.“

A proto Chaim Vital radí člověku, aby odložil Talmud a zabýval se kabalou, neboť přitáhnout světlo, které spočívá v Tóře, je snadnější studiem a úsilím v kabale než úsilím v otevřené Tóře. Příčina je velmi prostá: moudrost otevřené Tóry je oděna do vnějších materiálních oděvů, takové jako zákony o krádeži, loupeži, škodě atd.; a kterémukoli člověku je proto velmi zatěžko nastavit během studia rozum a srdce na Stvořitele, aby přitáhl světlo, které v Tóře spočívá.

Tím spíše, jestliže se člověku studuje Talmud jen s obtížemi, jak dokáže navíc ještě pamatovat během studia na Stvořitele? Vždyť vzhledem k tomu, že jde o materiální věci, nemohou se v jednu a tutéž dobu u něho spojit se záměrem, obráceným ke Stvořiteli.

A proto Chaim Vital radí zabývat se naukou kabaly, vždyť její moudrost je oděna do Stvořitelova jména. A tehdy samozřejmě člověk dokáže bez práce, během studia, nastavit rozum a srdce na Stvořitele, třebaže je maximálně nevnímavý vůči studiu, neboť studium této nauky a studium Stvořitele jsou jedno a totéž. A to je velmi prosté.

A proto Chaim Vital uvádí krásné potvrzení z Gemary: „Tudíž žák, který za pět let nespatřil ve svém studiu dobré znamení, již je neuvidí.“ A proč člověk nespatřil dobré znamení ve svém studiu? Samozřejmě pouze pro nedostatek záměru v srdci a nikoli pro nedostatečnou schopnost studovat, neboť moudrost Tóry nevyžaduje žádné zvláštní nadání. Jak je uvedeno výše: „Pravil Stvořitel lidu Izraele: „Váš život, veškerá moudrost a celá Tóra – to jsou prosté věci. Každý, kdo se Mne bojí a plní pokyny Tóry – v jeho srdci je celá Tóra a veškerá moudrost.“

Je však samozřejmě zapotřebí čas, aby bylo možno přivyknout na světlo, které spočívá v Tóře a přikázáních, a já nevím, kolik. Člověk může na to čekat všech 70 let svého života, a proto nás varuje Brajta (traktát Chulin, 24), že není správné čekat více než pět let. A rabi Josi praví: „I tři roky jsou zcela dostatečné, abychom byli uznáni za hodna moudrosti Tóry.“ Jestliže člověk nespatřil dobré znamení za tuto dobu, nechť neklame sám sebe marnými nadějemi a lživými výmluvami, nechť však ví, že dobré znamení již nikdy neuvidí.

A proto ihned pocítí nezbytnost nalézt pro sebe dobrý prostředek, s jehož pomocí dokáže dospět k lišma a být uznán za hodna moudrosti Tóry. Brajta však neupřesňuje, co je to za prostředek, nýbrž pouze varuje, aby člověk nezůstával v tomtéž stavu při očekávání ještě něčeho. A o tom hovoří rav: nejzdařilejším a nejspolehlivějším prostředkem pro člověka je studium nauky kabaly. Nechť zcela odstoupí od práce na otevřené Tóře – vždyť se v ní již pokusil o štěstí a neuspěl. Nechť věnuje veškerý svůj čas nauce kabaly – spolehlivému prostředku dosažení úspěchu.

A to je velmi prosté: zde se ani slovem nehovoří o studiu otevřené Tóry za účelem získání znalostí, potřebných pro praktické provádění této práce. Jde o to, že „nevědomec není zbožný, ale chyba v učení se rovná zlému úmyslu a jeden hříšník zničí mnoho blaha.“ Proto je člověk povinen za každou cenu opakovat materiál v dostatečné míře, aby neutrpěl nezdar ve svém konání.

Zde však jde pouze o moudrost otevřené Tóry při posuzování obtížných otázek, vznikajících při prostém výkladu Galachy, jak praví sám rav Chaim Vital, to znamená o tu část ve studiu Tóry, která se nevyžaduje při praktické práci. A zde lze usnadnit studium výzkumem materiálu ze zkratek a nikoli z původních pramenů. I při tom však je nezbytné seriózní studium, neboť ten, kdo zná zákon z původního pramene, liší se od toho, kdo jej zná ze stručného popisu. A k tomu, aby v tom nechyboval, praví rav Chaim Vital na samém začátku, že duše se spojuje s tělem pouze tehdy, jestliže je celistvé a je-li napraveno 613 pokyny Tóry.

Nyní uvidíš, že veškeré obtížné otázky, které jsme uvedli na počátku této Předmluvy, jsou marnost nad marnost. Nejsou nic jiného než pasti, které klade zlý princip, když loví bezelstné duše, aby je vyhnal ze světa, aniž lační.

Posoudíme první otázku. Lidé se považují za schopné plnit celou Tóru bez znalosti nauky kabaly. A já jim říkám: je to dobře, jestliže dokážete studovat Tóru a dodržovat přikázání, jak přikazuje lišma, to znamená ve prospěch poskytnutí potěšení jedině Stvořiteli. Tehdy vskutku nepotřebujete studium kabaly, protože v tom případě se o vás praví: „Duše sama člověka naučí.“ Vždyť tehdy, jak pravil rabi Meir v traktátu Avot, se vám otevírají veškerá tajemství Tóry podobně jako sílící pramen, a nemusíte se uchylovat k pomoci knih.

Jestliže se prozatím nacházíte v etapě práce v lo lišma, ale chováte naději, že prostřednictvím toho budete uznáni za hodna lišma, musím se vás zeptat: kolik let se tím zabýváte? Jestliže jste ještě nedokončili pět let v souladu s Tana Kama nebo tři roky podle rabiho Josi, tehdy budete muset ještě čekat a doufat.

Jestliže však vaše práce na Tóře v lo lišma zaujala více než tři roky podle rabiho Josi nebo více než pět let v souladu s Tana Kama, pak vás Brajta varuje, že již nespatříte dobré znamení na této cestě, po níž kráčíte! A proč máte klamat svoje duše marnými nadějemi, zatím co máte tak blízký a spolehlivý prostředek, jako studium nauky kabaly, což jsem odůvodnil výše, vzhledem k tomu, že studium otázek této nauky je totéž co studium samotného Stvořitele?

Dotkneme se nyní druhé otázky. Bylo řečeno, že je zpočátku nezbytné „plně si osvojit Talmud a zákony“. Je tomu tak, rozumí se samo sebou, podle všeobecného tvrzení. Samozřejmě však je toto všechno řečeno pro ten případ, jestliže jste již byli uznáni za hodna studia lišma, nebo dokonce lo lišma, jestliže jste ještě nedokončili příslušně tři roky nebo pět let. Na druhé straně po uplynutí tohoto časového úseku, jak vás upozorňuje samotná Brajta, již nikdy nespatříte dobré znamení. A proto jste povinni pokusit se o štěstí ve studiu kabaly.

A rovněž je nezbytné vědět, že nauka kabaly má dvě části.

První část se nazývá „tajemství Tóry“, kterou je zakázáno odhalovat jinak než náznakem z úst mudrce v oboru kabaly tomu, kdo je chápe svým rozumem. Jak Skutek stvoření (Maase-Merkava), tak i Počáteční skutek (Maase-Berešit) rovněž patří k této části. Mudrcové Zoharu nazývají tuto část: „první tři sefiry“ Keter, Chochma a Bina. A i ona se nazývá „hlava parcufu“.

Druhá část se nazývá „chutě“ Tóry, které lze odhalovat, ba více, jejich odhalování je velkým přikázáním. Tato část se v Zoharu nazývá „sedm nižších sefir parcufu“ a jmenuje se rovněž „tělo parcufu“.

Vždyť v každém z duchovních parcufů je deset sefir, které se nazývají: Keter, Chochma, Bina, Chesed, Tiferet, Necach, Hod, Jesod a Malchut. Z nich první tři sefiry se nazývají „hlava parcufu“ a sedm nižších sefir mají jméno „tělo parcufu“. Dokonce v duši nejnižšího člověka jsou rovněž kategorie těchto výše uvedených deseti sefir. A tak je tomu v každé kategorii, jak v Nejvyšších, tak i v nejnižších.

Sedm nižších sefir, které jsou tělem parcufu, se nazývají „chutě“ Tóry a smysl toho spočívá ve slovech: „patro zakouší potravu“. Jde o to, že světla, která se odhalují pod třemi prvními sefirami, jež jsou hlavou parcufu, se nazývají „chutě“ a Malchut hlavy (Malchut de-roš) se nazývá „patro“. A proto se tato světla jmenují „chutě“ Tóry. Jinak řečeno, odhalují se od patra v hlavě, jež je zdrojem všech chutí a představuje Malchut hlavy. Odtud níže neexistuje žádný zákaz jejich odhalení. Ba více, odměna tomu, kdo je odhaluje, je bezmezně a nesmírně veliká.

Tyto tři první a sedm nižších sefir – ve své společné struktuře nebo v každé ze všech jednotlivých součástí, na jaké je jen lze rozdělit – jsou rozmístěny tak, že dokonce tři první sefiry Malchut konce světa Asija patří k „tajemstvím Tóry“, která je zakázáno odhalovat; a sedm nižších sefir, které se nacházejí v Keteru hlavy světa Acilut, patří k „chutím“ Tóry, které odhalovat lze. A tyto otázky jsou vysvětlovány v knihách o kabale.

A zdroj toho lze nalézt v traktátu Pesachim (str. 119): „Stojí psáno (Ješajahu, 23): ´I budou jeho obchod i mzda věnovány Stvořiteli. Nebudou sbírány a uchovávány, neboť pro žijící před Stvořitelem bude obchod jeho, aby jedl dosyta a skrýval Atika.´ Co znamená „skrývat Atika“? To znamená ukrývat to, co skryl Atik Jomin. A co je to? Tajemství Tóry. A někteří tvrdí, že to znamená odhalovat to, co skryl Atik. Co je to? Chutě Tóry.“

A Rašbam vysvětlil: „Atik – to je Stvořitel, jak stojí psáno: ´I trůní Atik Jomin.´“ Tajemství Tóry – to je Skutek stvoření a Původní skutek. A smysl „Stvořitelova jména“ spočívá ve slovech: „Toto je Moje jméno pro svět.“ „Skrývat“ znamená nepředávat každému, nýbrž pouze tomu, jehož srdce je neklidné. „Odhalovat to, co skryl Atik“ znamená skrývat tajemství Tóry, jež byla původně skryta, která Atik Jomin odhalil a dal právo je odhalovat. A ten, kdo je odhaluje, je uznán za hodna toho, o čem se praví v tomto výroku.

Z toho je patrný obrovský rozdíl mezi tajemstvími Tóry a jejími „chutěmi“. Ten, kdo dosahuje tajemství Tóry, dostává ohromnou odměnu za to, že je ukrývá a nikoli odhaluje. Na rozdíl od toho ten, kdo dosahuje chutí Tóry, dostává nesmírnou odměnu za to, že je odhaluje ostatním. A jeden výklad neodporuje jinému, neboť každý vysvětluje smysl různých částí výroku. První se vztahuje k poslední části výroku – „skrývat Atika“ a hovoří o tom, že se velká odměna poskytuje za ukrytí tajemství Tóry. A druhý výklad se vztahuje na začátek výroku – „jíst dosyta“, což znamená „chutě“ Tóry, jak bylo řečeno: „A patro zakouší potravu“, neboť světla „chutí“ (taamim) se nazývají zakoušení. Tak lze vysvětlit smysl získání velké odměny, o níž se hovoří ve výroku o odhalení „chutí“ Tóry. (Mezi těmito dvěma přístupy není rozpor, prostě jeden hovoří o tajemstvích Tóry a druhý o „chutích“ Tóry). Avšak jak ten, tak onen se domnívají, že tajemství Tóry je nezbytné ukrývat, zatím co „chutě“ Tóry odhalovat.

Zde máš jasnou odpověď na čtvrtou a pátou otázku, uvedené na začátku této Předmluvy. Ve slovech mudrců a ve Svatých knihách lze nalézt výroky o tom, že Tóra se předává pouze těm, jejichž srdce je neklidné. Jde o tu část, která se nazývá „tajemství Tóry“ a představuje tři první sefiry a hlavu. Ta se předává pouze skromným a za známých podmínek; a ve všech napsaných a vytištěných knihách o kabale nenalezneš ani zmínky o nich, neboť to je to, co skryl Atik, jak se praví v Gemaře.

Kromě toho řekni sám, zda lze pochybovat o spravedlivých, kteří jsou největšími lidmi národa, zvolenými ze zvolených, takových jako autoři knih Jecira i Zohar a rabi Išmael, autor knihy Brajta, dále rav Chaj Gaon a rabi Chamaj Gaon, rabi z Garmizy a ostatní První („Rišonim“), až k Rambanovi a Baal-Turimovi, Baal Šulchanovi Aruchovi, Vilenskému Gaonovi, Gaonovi z Lady, a ostatním spravedlivým (čest jejich památce). Z nich vychází pro nás veškerá otevřená Tóra a z jejich úst žijeme, když se dozvídáme o skutcích, jež mají za cíl nacházet milost ve Stvořitelových očích. Vždyť oni všichni psali a publikovali knihy o nauce kabaly, neboť není většího odhalení než sepsání knihy. Ten, kdo píše knihu, neví, jací lidé ji budou studovat. Možná že do ní nahlédnou vyložení hříšníci – a v tomto případě není většího odhalení tajemství Tóry.

Cožpak je však možné si pomyslit, že tito čistí mudrcové naruší i maličko z toho, co jednoznačně zakazují odhalovat Mišna a Gemara, jak stojí psáno v traktátu Chaliga a v Ejn doršin?

Naopak, je nezvratné to, že všechny napsané a publikované knihy jsou „chutě“ Tóry, které Atik původně skryl a poté odhalil, jak bylo řečeno: „patro zakouší potravu“. A tato tajemství nejen není zakázáno odhalovat, nýbrž naopak – odhalovat je se jeví jako velké přikázání (jak stojí psáno výše v traktátu Pesahim, 119). A odměna toho, kdo umí odhalovat a odhaluje je, je značně velká. Jde o to, že na odhalování tohoto světla do značné míry – právě do značné míry – závisí příchod spravedlivého spasitele, a to již brzy, v těchto dnech.

Existuje velká nutnost vysvětlit to, proč příchod spravedlivého spasitele závisí na šíření studia kabaly masám, což je tak dobře známo ze Zoharu a všech knih o kabale. Samy masy však tím nesnesitelně opovrhují.

Vysvětlení této otázky je uvedeno v Tikunej Zohar (30:5, „Nativ tiňjana“). Stručný překlad: „Tehdy, kdy se Šechina spouští do vyhnanství, tento duch vane na ty, kdož se zabývají Tórou, neboť se Šechina nachází mezi nimi. Všichni se podobají skotu, který požírá trávu. Když činí jakékoli milosrdenství, činí je pro sebe. A dokonce i všichni ti, kdož studují Tóru, když činí jakékoli milosrdenství, činí je pro sebe. Tehdy duch odchází a nevrací se na svět. A to je duch Mašiacha (mesiáše).

Běda jim, těm, pro koho duch Mašiacha odchází ze světa a na svět se nevrací. Oni činí Tóru suchou a nepřejí si vynakládat úsilí v nauce kabaly. Tito lidé vedou k tomu, že pramen moudrosti vysychá, to znamená písmeno jod ve jménu HAVAJAH. A odejde duch Mašiacha, duch moudrosti (chochma) a pochopení (bina), duch myšlenky a odvahy
(gevura), duch vědění (daat) a bázně před Stvořitelem. „I pravil Stvořitel: „Buď světlo“ – to je světlo lásky a milosrdenství. Jak stojí psáno: „“Miloval jsem tě odvěkou láskou“ (Jeremijáš, 31:3). A o tom stojí psáno: „Nebuďte a neburcujte lásku, dokud nebude chtít
sama (Píseň písní, 3:5). A tehdy to je láska nikoli pro odměnu. Neboť láska a bázeň ve prospěch získání odměny náleží služce. „Třese se země pod otrokem, který vládne… a služkou, která dědí po své paní“ (Mišlej, 30:21).

Začneme vysvětlovat Tikunej Zohar od konce k začátku. Praví se, že bázeň a láska, které člověk pociťuje při práci s Tórou a přikázáními, má za cíl získání odměny. Jinak řečeno, člověk doufá, že díky Tóře a práci získá určité blaho. A v tom spočívá smysl „služky“, o níž bylo řečeno: „Služka, která dědí po své paní.“

Na první pohled je to obtížné pochopit. Vždyť bylo řečeno: „Člověk se musí neustále zabývat Tórou a přikázáními, dokonce bez ohledu na to, že to činí lo lišma.“ Proč se však „třásla země“? A ještě je třeba pochopit, proč práce v lo lišma patří právě do kategorie „služky“. A výraz „dědí po své paní“ – jaké zde může být dědictví?

Danou otázku lze pochopit, když ji spojíme se vším, co bylo vyloženo výše. Vždyť mudrcové povolili práci v lo lišma pouze proto, že od lo lišma člověk přichází k lišma, neboť „světlo spočívající v Tóře je vrací ke Zdroji“. A proto se bude práce v lo lišma považovat za „služku a pomocnici“, která provádí nízkou práci pro svoji paní – Šechinu. Vždyť na konci člověk dospěje k lišma a je uznán za hodna záření Šechiny. V takovém případě i „služka“, to znamená práce v lo lišma, se považuje za „spravedlivou služku“, protože pomáhá a připravuje duchovno, a nazývá se „čistý“ svět Asija.

Jestliže však je víra člověka nedokonalá a on se zabývá Tórou a prací pouze proto, že mu Stvořitel přikázal učit se – pak se, jak jsme si vysvětlili výše, v takové Tóře vůbec neodhalí světlo, jež v ní spočívá, neboť oči člověka jsou poškozeny a mění světlo ve tmu, podobně jako netopýr. Takové zaměstnání již překračuje vládu „spravedlivé služky“, protože s její pomocí člověk nebude uznán za hodna dospět k lišma, a tudíž přechází do vlády klipy, „nečisté služky“, která dědí Tóru a práci a bere si ji pro sebe. A proto „se třásla země“, vždyť, jak je známo, země se nazývá „Šechina“, a onu Tóru a práci, které by měly přejít do vlády Šechiny, uloupí „špatná služka“, která je spouští do vlády klipot. A výsledkem toho je, že služka dědí po paní.

A tak je vysvětleno v Tikunej Zohar tajemství přísahy: „Nebuďte a neburcujte lásku, dokud nebude chtít sama.“ Je důležité, aby lid Izraele přitáhl Nejvyšší světlo milosti, jež se nazývá „láska z milosrdenství“. Neboť to je to „toužebně očekávané“, co je přitahováno právě prostřednictvím práce v Tóře a přikázáních nikoli pro odměnu. Je tomu tak proto, že s pomocí tohoto světla milosti se k lidu Izraele přitahuje světlo Nejvyšší moudrosti (chochma), které se odhaluje ve světle milosti a odívá se do tohoto světla, které přitáhlo lid Izraele.

Toto světlo chochma je tajemství toho, co bylo řečeno: „A spočívá na něm Stvořitelův duch: duch moudrosti a pochopení, duch myšlenky a odvahy, duch vědění a bázně před Stvořitelem“ (Ješajahu, 11:2). To je řečeno o Králi Mesiáši: „I přinese znamení národům, a shromáždí vyhnance Izraele a rozptýlené z Judei shromáždí ze čtyř konců země.“ Vždyť poté, co pomocí světla Chesed lid Izraele přitáhne světlo chochma, odhalí se Mesiáš a shromáždí vyhnance z Izraele.

Vždyť všechno závisí na studiu Tóry a práci v lišma. Díky tomu je člověk schopen přitáhnout velké světlo Chesed, do nějž se odívá světlo chochma, jež přichází hned za ním. A to je tajemství přísahy: „Nebuďte a neburcujte.“ Neboť dokonalé vysvobození a shromáždění vyhnanců je bez toho nemožné, neboť takový je řád kanálů duchovna.

А mudrcové rovněž vyložili tato slova: „Nad vodami se vznášel duch Stvořitele.“ (Tóra, Berešit – Genesis, 1:1). Co je to „duch Stvořitele“? Během vyhnání lidu Izraele se všichni ještě zabývají Tórou a přikázáními lo lišma. Jestliže však to je ona kategorie lo lišma, z níž přicházejí lišma, pak mezi nimi přebývá Šechina pouze ve stadiu vyhnání, neboť ještě nedospěli k lišma.

I o tom bylo řečeno: Šechina se nachází ve skrytu, ale na konci budou uznáni za hodna odhalení Šechiny. Tehdy se bude vznášet duch Krále Mesiáše nad těmi, kdo se zabývají Tórou a přikázáními, a bude je povzbuzovat, aby dospěli k lišma tajemstvím toho, co bylo řečeno: „Světlo, spočívající v Tóře, je navrací ke Zdroji.“ Tóra pomáhá a připravuje na záření Šechiny, její paní.

Avšak jestliže takové studium v lo lišma není hodno toho, aby bylo přivedeno k lišma, tehdy je Šechina zkrušena a praví, že v těch, kdož se zabývají Tórou, není duch člověka, pozvedajícího se vzhůru, nýbrž jsou spokojeni s duchem živočicha, který se spouští dolů, a veškerá jejich práce s Tórou a přikázáními slouží k vlastní výhodě a uspokojení. A takové studium Tóry není schopno přivést je k lišma, vždyť se nad nimi nevznáší duch Mesiáše, nýbrž od nich nenávratně odchází, protože nečistá služka odebírá jejich Tóru a dědí po paní – vždyť oni nejdou cestou vedoucí od lo lišma k lišma.

I když však neuspějí prostřednictvím práce s otevřenou Tórou, neboť v ní není světlo a ona je suchá z důvodu jejich malého rozumu – v kterémkoli případě, mohou uspět prostřednictvím studia kabaly, neboť světlo, které v ní spočívá, je oděno do oděvů Stvořitele, to znamená do jeho jména a sefir. Tehdy by mohli snadno dospět k lo lišma, které je vede k lišma, a duch Stvořitele by se vznášel nad nimi, což je smyslem toho, co bylo řečeno: „Světlo Tóry je navrací ke Zdroji.“

A přesto si v žádné podobě nepřejí studium kabaly. Proto vyvolávají bídu, ponížení, rozvracení, vraždy a ničení ve světě, neboť duch Mesiáše, duch Chochmy a Biny, odchází.

Ze slov Tikunej Zohar se vysvětluje následující. Existuje přísaha o tom, že se světlo milosrdenství a lásky na světě neprobudí dříve, než skutky lidu Izraele v Tóře a přikázáních získají místo záměru obdržet odměnu záměr potěšit Stvořitele, což je tajemství přísahy: „Zapřísahám vás, dcery jeruzalémské“ (Píseň písní, 5:8). Tak trvající vyhnanství a strádání, která trpíme, závisí na nás a očekávají naše řešení. Až dosud nebudeme uznáni za hodna práce v Tóře a přikázáních lišma. A jestliže jen budeme toho hodni, ihned se probudí toto světlo lásky a milosrdenství, jehož zázračnou vlastností se uskuteční slova: „I spočívá na něm duch milosrdenství a pochopení.“ A tehdy budeme uznáni za hodna dokonalého osvobození.

А rovněž byla vysvětlena nemožnost toho, aby veškerý lid Izraele dospěl k tomuto velkému očištění jinak než prostřednictvím studia kabaly, která představuje nejsnadnější cestu, dostatečnou i pro nerozumné. Na druhé straně, cestou práce pouze s otevřenou Tórou budou uznáni za hodna toho pouze jednotlivci, nadaní zázračnou silou, přičemž prostřednictvím velkého úsilí – ale nikoli větší část národa (z důvodů, vysvětlených v § 22). A tím se jasně vysvětlila nicotnost čtvrté a páté otázky, uvedených na začátku této Předmluvy.

Co se týče třetí otázky, spočívající ve strachu, abychom si něco nenechali ujít, pak není čeho se zde bát, protože lidé kdysi scházeli z cesty Stvořitele ze dvou důvodů:

· buď narušili slova mudrců v těch věcech, které je zakázáno odhalovat;

· nebo proto, že vnímali slova kabaly v jejich vnějším významu, to znamená v souladu s materiálními pokyny, a porušili přikázání: „Nezobrazíš si Stvořitele zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí.“ (Tóra, Šemot – Exodus, 20:4).

A proto kolem této nauky vskutku stála nepřekonatelná stěna až do dnešního dne. Mnozí činili pokusy, přistupovali ke studiu a nemohli v něm pokračovat pro nedostatečné pochopení a z materiálních termínů. A proto jsem se postaral v komentářích ke knize Panim meirot u-masbirot vysvětlit velkou knihu Ariho Strom života tím, že jsem abstrahoval materiální formy a dal je do souvislosti s duchovními zákony nad prostor a čas - tak, aby každý začátečník dokázal pochopit smysl a odůvodnění těchto věcí se zachováním jasnosti úsudku a v nejprostší podobě; ne hůře, než jak je chápána Gemara pomocí výkladu Raši.

Budeme pokračovat v šíření pojmu závaznosti zaměstnání s Tórou a přikázáními lišma. Je třeba pochopit sám termín: „Tóra lišma“. Proč žádaná dokonalá práce je definována jako lišma (přesně „v její prospěch“) a nežádoucí práce jako „lo lišma“ (přesně „nikoli v její prospěch“)? Vždyť v prostém pojetí jestliže člověk, který se zabývá Tórou a přikázáními, se zavazuje zaměřit svoje srdce na potěšení Stvořitele a nikoli na vlastní výhodu, bylo by třeba to definovat termínem: „Tora lišmo“ (Tóra v Jeho prospěch“) a v opačném případě: „Tora lo lišmo („Tóra nikoli v Jeho prospěch“), přičemž máme na mysli Stvořitele. Proč se to definuje termíny „lišma“ a „lo lišma“, které mají na zřeteli Tóru?

Samo sebou se rozumí, že je zde větší smysl, než jak to je slyšet z toho, co bylo řečeno, vždyť tento výraz potvrzuje, že Tóra v jeho prospěch (lišmo), to znamená ve prospěch potěšení Stvořitele, stále ještě nestačí, že je nezbytné rovněž zaměstnání v její prospěch (lišma), to znamená ve prospěch Tóry. A to vyžaduje vysvětlení.

Jde o to, že, jak je známo, Tóra se nazývá „Tóra života“. Stojí psáno: „Dají život těm, kteří je nalézají (Mišlej – Přísloví, 4:22), „Pro nás není to slovo prázdné, ono je váš život“ ( Devarim – Deuteronomium, 32:47). A proto smysl termínu „Tora lišma“ spočívá v tom, že práce s Tórou a přikázáními přináší člověku život a prodloužení dnů, neboť tehdy Tóra odpovídá svému názvu.

Dospíváme k tomu, že člověku, který nezaměřuje svoje srdce a rozum na to, co bylo řečeno výše, přináší práce s Tórou a přikázáními opak života a prodloužení dnů, to znamená absolutně to neodpovídá jménu Tóry; vždyť ona se nazývá „Tóra života“. Pochop to. Tato slova vykládají mudrcové (traktát Taanit, 7, str. 1): „Pro každého, kdo se zabývá Tórou lo lišma, se ona stává smrtelným jedem. Pro každého však, kdo se zabývá Tórou lišma, se stává elixírem života.“

Tato slova však potřebují vysvětlení: je třeba pochopit, jak a v čem se Tóra stává pro člověka smrtelným jedem. Nestačí, že pracuje nadarmo a zbytečně a nemá z těchto starostí a práce žádný užitek – navíc sama Tóra a práce se pro něho mění ve smrtelný jed. A to je velmi podivné.

Ponejprve si vysvětlíme slova mudrců (traktát Megila, 6, str. 2), kteří pravili: „Pracoval a nalezl – věř, nepracoval a nalezl – nevěř.“ Zde je třeba položit otázku týkající se výrazu „pracoval a nalezl“, který vypadá, že odporuje sám sobě. Vždyť slovo „pracoval“ svědčí o práci a starostech, jimiž se platí za každý žádaný přínos; přitom se za významný přínos platí velkým úsilím a za méně významný přínos malým.

„Nález“ tomu odporuje. On zpravidla přichází k člověku, když je jeho pozornost zcela odpoutána, bez jakýchkoli přípravných starostí, úsilí a plateb. A proto jak můžeš říci: „Pracoval a nalezl?“ Vždyť jestliže byla vložena práce, bylo by zapotřebí říci „pracoval a koupil“ nebo „pracoval a byl uznán za hodna“ atd., a nikoli „pracoval a nalezl“.

41. Stojí psáno: „Kdo Mne za úsvitu hledají, naleznou Mne (Mišlej – Přísloví, 8,17). V Zoharu je položena otázka týkající se toho: „Kde se nalézá Stvořitel?“ Mudrcové pravili, že Jej nalézají pouze v Tóře. A rovněž o slovech: „Vskutku jsi Ty Stvořitel, který se ukrývá“ (Ješajahu, 45:16) pravili, že Stvořitel ukrývá Sebe v Tóře. A je třeba náležitě pochopit jejich slova. Vždyť na první pohled je Stvořitel ukryt pouze v materiálnu, v pomíjejících hodnotách tohoto světa, které se nacházejí mimo Tóru. Jak můžeš říci opak: že ukrývá Sebe pouze v Tóře? A co se týče obecného mínění, podle nějž se Stvořitel ukrývá tak, že je třeba si Jej přát – k čemu je Mu tento úkryt? A kromě toho, ze slov „všichni ti, kdo Mne hledají, naleznou Mne“ vyplývá následující: „všichni, kteří si Jej přejí, Jej naleznou.“ A je třeba dobře pochopit podstatu tohoto přání a podstatu tohoto nálezu: co jsou oni a k čemu jsou?

Ty však musíš vědět, v čem spočívá příčina veškeré této velké vzdálenosti. To, že jsme tak vzdáleni od Stvořitele a do takové míry jsme schopni přestoupit Jeho přání, není vyvoláno ničím jiným, než jedinou příčinou, která se stala zdrojem veškerých strádání a mučení, jež snášíme, a všech zlých úmyslů a chyb, jichž se dopouštíme.

Na druhé straně je pochopitelné, že po odstranění této příčiny se ihned zbavíme veškerého hoře a strádání a ihned budeme uznáni za hodna splynutí se Stvořitelem celým srdcem i duší. A zde ti řeknu, že tato prapůvodní příčina nespočívá v ničem jiném, než v „nicotnosti našeho pojetí Jeho řízení Svých stvoření“. Nechápeme Jej, jak by bylo třeba.

Předpokládejme, že by Stvořitel řídil Svá stvoření ve zjevné podobě tak, že by například každý, kdo snědl něco zakázaného, ihned zemřel na místě a každý, kdo dodržuje přikázání, by v něm nalezl zázračnou slast, podobnou těm nejkrásnějším potěšením tohoto materiálního světa. Vždyť tehdy by ani jeden hlupák nepomyslel na to, aby okusil něco zakázaného, protože by věděl, že ihned pro to ztratí život – přesně tak, jako nepomyslí na to, aby skočil do plamene.

A jaký by to byl hlupák, který by zanechal nějaké přikázání, aniž je neprodleně splnil s veškerou pohotovostí – jak nemůže zmeškat nebo zanechat nějaké velké materiální potěšení, jež se mu dostává do rukou, aniž je chytí okamžitě s veškerou hbitostí, jaké je schopen. Proto kdyby před naším zrakem stálo zjevné řízení, byli by všichni lidé naprostými spravedlivými.

Z toho je patrno, že nám v našem světě schází pouze zjevné řízení. Je tomu tak proto, že by při zjevném řízení by byli všichni lidé naprostými spravedlivými a splynuli by se Stvořitelem v dokonalé lásce. Neboť by samozřejmě bylo velkou ctí pro každého z nás, aby se sblížil se Stvořitelem a zamiloval si Jej celým srdcem a celou duší a navždy s Ním splýval, aniž by ztrácel jediný okamžik.

Tak to ovšem není a není odměny za přikázání na tomto světě a ti, kdo porušují Jeho přání, vůbec nejsou trestáni před našima očima, ale Stvořitel je vůči nim trpělivý. Ba více, občas se nám zdá, že všechno je naopak, jak stojí psáno (Žalmy, 73:12): „Ano, to jsou svévolníci: bez starostí věčně kupí jmění.“ A proto ne každý, kdo si přeje přiblížit se Stvořiteli, dokáže se k Němu přiblížit, ale klopýtáme na každém kroku až k tomu, o čem praví mudrcové:“Mezi tisíci jsem našel jednoho člověka“ (Kohelet – Kazatel, 7:28). Tisíc přichází se učit a jeden vychází na světlo.

Proto je pochopení Stvořitelova řízení příčinou veškerého blaha a nepochopení je příčinou všeho zla. Z toho plyne, že to je pól, kolem nějž se všichni lidé otáčejí, k trestu, nebo k milosrdenství.

Když se pozorně vcítíme do dosažení řízení, které lidé pociťují, zjistíme, že se dělí na čtyři druhy. Každý druh znamená jiné vnímání Stvořitelova řízení. Tak existují čtyři úrovně dosažení řízení. Po pravdě řečeno, jsou pouze dva: ukrytí tváře a odhalení tváře, dělí se však na čtyři, neboť existují:

· dvě úrovně v řízení ukrytí tváře, a to: jednoduché ukrytí a ukrytí uvnitř ukrytí;

· dvě úrovně v řízení odhalení tváře, a to: řízení odměny a trestu a řízení věčnosti.

Stojí psáno (Devarim – Deuteronomium, 31:17): „V onen den vzplane proti němu Můj hněv. Opustím je a skryji před nimi Svou tvář. Bude za pokrm svým nepřátelům a stihne ho mnohé soužení. V onen den řekne: ´Zdali mě nestihlo toto zlo proto, že můj Stvořitel není uprostřed nás? A Já onoho dne skryji nadobro svou tvář pro všechno to zlo, jehož se dopustil, když se obrátil k jiným bohům.´“

A když pohlédneš na tato slova, zjistíš, že na začátku je napsáno: „V onen den vzplane Můj hněv… a skryji Svou tvář“, což znamená jedno ukrytí. A poté je napsáno: „a stihne ho mnohé soužení… A Já onoho dne skryji nadobro Svou tvář,“ což znamená dvojí ukrytí. A je třeba pochopit: co představuje toto dvojí ukrytí?

Nejdříve však musíme pochopit, co znamená „tvář“ Stvořitele, o níž stojí psáno: „a skryji Svou tvář“. Pochopíš to na příkladu s člověkem: když spatří přítelovu tvář, ihned ho pozná. A když spatří přítele zezadu, není si jist, zdali ho poznává, a může začít pochybovat: možná že to je někdo jiný a nikoli jeho přítel.

Stejné je to s tím, co je zde před námi: všichni znají a pociťují Stvořitele jako dobrého a Dobrému je vlastní konat dobro. Proto když Stvořitel nese dobro Svým stvořením, která stvořil štědrou rukou, znamená to, že Jeho tvář je stvořením odhalena, vždyť tehdy Jej všichni znají. Neboť On jedná, jak odpovídá Jeho jménu, což bylo vysvětleno výše ohledně otevřeného řízení.

Když však Stvořitel koná vůči Svým stvořením opačně, než je popsáno výše, to znamená, když lidé pociťují strádání a bolest v jeho světě, definuje se to jako odvrácená strana Stvořitele. Vždyť jeho tvář, tj. dokonalá míra Jeho blaha, je před nimi absolutně skryta a takové chování neodpovídá Jeho jménu. Podobá se to člověku, který vidí svého přítele zezadu a může zapochybovat, a pomyslet si: „Možná že to je někdo jiný?“.

A o tom je řečeno: „V onen den vzplane Můj hněv a skryji před nimi Svou tvář.“ Neboť ve hněvu , kdy stvoření pociťují strádání a muka, dochází k tomu, že Stvořitel skrývá Svou tvář, která je dokonalou mírou Jeho blaha, a je odhalena pouze Jeho odvrácená strana. A tehdy je nezbytné velké upevnění víry ve Stvořitele, abychom se uvarovali zločinných myšlenek, neboť je obtížné poznat jej zezadu. A to se nazývá „jednoduchým ukrytím“.

Když však strádání a muka maximálně vzrůstají, vyvolává to dvojité ukrytí, nazývané v knihách „ukrytím uvnitř ukrytí“. A to znamená, že není vidět dokonce ani Jeho odvrácená strana; jinak řečeno lidé nevěří, že se Stvořitel na ně hněvá a trestá je, a podmiňují to náhodou a přírodou, jakož i dospívají k odmítání Jeho řízení odměny a trestu. A o tom stojí psáno: „A Já onoho dne skryji nadobro svou tvář… když se obrátil k jiným bohům.“ To znamená, že dospívají k odmítání a obracejí se ke klanění modlám.

Avšak předtím, kdy jde pouze o jednoduché ukrytí, výrok končí těmito slovy: „V onen den řekne: ´Zdali mě nestihlo toto zlo proto, že můj Stvořitel není uprostřed nás?´“ Jinak řečeno, lidé ještě věří v řízení odměny a trestu a říkají, že utrpení a strádání k nim přicházejí proto, že nesplynuli se Stvořitelem, jak stojí psáno: „Zdali mě nestihlo toto zlo proto, že můj Stvořitel není uprostřed nás?“ A to se definuje tak, že oni ještě vidí Stvořitele, ale pouze z jeho odvrácené strany. A proto se to nazývá „jednoduché ukrytí“, to znamená pouze ukrytí tváře.

Tím se vysvětlily dvě úrovně vnímání ukrytého řízení, které pociťují stvoření: jednoduché ukrytí a ukrytí uvnitř ukrytí.

Jednoduché ukrytí znamená pouze ukrytí tváře, kdy je lidem odhalena odvrácená strana. Jinak řečeno, oni věří, že strádání jim způsobil Stvořitel za trest. A i když je pro ně zatěžko neustále poznávat Stvořitele z odvrácené strany, a z tohoto důvodu porušují přikázání, na druhé straně se i tehdy nazývají „nedokončenými hříšníky“. To znamená, že toto porušování se podobá opomenutím, neboť se jich dopustili pro množství utrpení, a lidé vcelku věří v odměnu a trest.

А ukrytí uvnitř ukrytí znamená, že se před nimi ukryla dokonce odvrácená strana, neboť oni nevěří v odměnu a trest. A porušení přikázání, kterých se dopouštějí, jsou definována jako zlé úmysly. Nazývají se „dokončenými hříšníky“, protože povstávají s tvrzením, že Stvořitel vůbec neřídí Svoje stvoření, a obracejí se ke klanění modlám, jak stojí psáno: „Když se obrátil k jiným bohům.“

Je třeba vědět, že veškerá práce, která je prováděna při plnění Tóry a přikázání cestou volby, je konána hlavně ve dvou výše uvedených stadiích skrytého řízení. O tomto časovém úseku bylo řečeno: „Za snahu je mzda“ (traktát Avot, 5:23). Jde o to, že Stvořitelovo řízení není zjevné a nelze Jej vidět jinak než ve skrytu tváře, to znamená pouze z jeho odvrácené strany, podle vzoru člověka, který vidí svého přítele zezadu, a proto je schopen zapochybovat a pomyslet si: „Možná že to je někdo jiný.“ A na této cestě je volba vždy v rukou člověka: splní-li Stvořitelovo přání, nebo Jeho přání poruší.

Vždyť snahy a bolest, které člověk zakouší, přinášejí mu pochybnosti o realitě Stvořitelova řízení Svých stvoření, buď v prvním stadiu – to je opomenutí, nebo ve stadiu druhém, a to je zlý úmysl. Tak nebo jinak člověk přebývá ve velkém utrpení a vynakládá obrovské úsilí. O tomto časovém úseku se praví: „Všechno, co máš vykonat, konej podle svých sil“ (Tóra, Kohelet – Kazatel, 9:10), protože člověk nebude uznán za hodna odhalení tváře, znamenajícího dokonalou míru Stvořitelova blaha, dokud se nevynasnaží a neučiní všechno, co jen je v jeho silách provést. A snaze odpovídá mzda.

Avšak poté, co Stvořitel vidí, že člověk dokončil míru svého úsilí a zakončil všechno, co mu bylo uloženo vykonat silou své volby a upevnění víry ve Stvořitele, tehdy mu Stvořitel pomůže, a člověk je uznán za hodna dosažení zjevného řízení, to znamená odhalení tváře. A tehdy je uznán za hodna dokonalého návratu, který znamená, že se navrací a splývá se Stvořitelem celým srdcem a celou duší, jak samo sebou vyplývá z dosažení zjevného řízení.

Výše uvedené dosažení a návrat přicházejí k člověku ve dvou etapách. První je absolutní dosažení řízení odměny a trestu. A kromě toho, že jasně dosahuje odměny za každé přikázání v budoucím světě, je uznán za hodna rovněž dosáhnout zázračného potěšení při splnění přikázání ihned na tomto světě. A kromě toho, že dosahuje hořkého trestu, vyplývajícího z každého porušení přikázání, po své smrti, je uznán za hodna rovněž pocítit hořkou chuť každého porušení již za života. A rozumí se samo sebou, že ten, kdo je uznán za hodna tohoto zjevného řízení, je přesvědčen, že již více nezhřeší, jako je si jist člověk, že nezačne odsekávat svoje údy a a nezpůsobí si hrozné utrpení. A rovněž je si jist, že nezanechá přikázání, aniž je ihned splní, jakmile to bude v jeho silách, jako je přesvědčen člověk, že neopustí ani jednu slast tohoto světa nebo velkou výhodu, která se mu dostává do rukou.

A z toho pochop slova mudrců: „Co znamená návrat? – Dokud o člověku nedosvědčí Ten, kdo zná tajemství, že se již nevrátí ke své hlouposti.“ Na první pohled jsou tato slova podivná. Vždyť je-li tomu tak, kdo se pozvedne na nebesa, aby uslyšel Stvořitelovo svědectví? A před kým musí Stvořitel o tom svědčit? Cožpak nestačí, že Sám Stvořitel ví, že se člověk navrátil vším svým srdcem a již nezhřeší?

Avšak z toho, co jsme si vyjasnili, to zcela prostě plyne. Vždyť člověk skutečně nemůže být absolutně přesvědčen, že již nezhřeší, dokud není uznán za hodna dosažení řízení odměny a trestu, to znamená odhalení tváře. A odhalení tváře je to, co se z hlediska Stvořitelova vysvobození nazývá svědectvím; vždyť právě vysvobození, uskutečňované Samotným Stvořitelem a přivádějící člověka k dosažení odměny a trestu, mu slibuje, že již nezhřeší.

Tak vychází najevo, že Stvořitel svědčí o člověku. A o tom bylo řečeno: „Co znamená návrat?“ Jinými slovy, kdy bude člověk přesvědčen, že byl uznán za hodna dokonalého návratu? K tomu mu bylo dáno jasné znamení: když o něm Ten, kdo zná tajemství, dosvědčí, že se již nevrátí ke své hlouposti. To znamená když bude uznán za hodna odhalení tváře; tehdy vysvobození člověka Samotným Stvořitelem o něm svědčí, že se již nevrátí ke své hlouposti.

Tento výše popsaný návrat se nazývá „návrat z bázně“, protože i když se člověk navrátil ke Stvořiteli celým srdcem a celou duší do takové míry, že o něm Ten, kdo zná tajemství, dosvědčuje, že se již nevrátí ke své hlouposti – na druhé straně veškeré toto přesvědčení, že již nezhřeší, je podmíněno jeho dosažením a pocítěním trestu a těžkých strádání, vyplývajících z porušení přikázání. A proto je člověk přesvědčen, že nezhřeší, stejně tak jako je si jist, že si nezpůsobí hrozné utrpení.

Konec konců je návrat a přesvědčení způsobeno pouze strachem z trestu, vyplývajícího z porušení přikázání. Dochází k tomu, že návrat je podmíněn pouze strachem z trestu. Proto se to nazývá „návrat z bázně“.

Z toho jsou pochopitelná slova mudrců: „Ten, kdo provádí návrat z bázně, je uznán za hodna toho, že zlý úmysl se pro něho stává opomenutím.“ A je třeba pochopit, jak k tomu dochází. Z vysvětlení uvedeného výše (§ 52) dobře pochopíš, že zlý úmysl, jejž se člověk dopouští, vyplývá z obdržení řízení dvojitého ukrytí, to znamená ukrytím uvnitř ukrytí. Jinými slovy, člověk nevěří v řízení odměny a trestu. Na druhé straně stadium jednoduchého ukrytí znamená, že člověk věří v řízení odměny a trestu - avšak pro množství utrpení dospívá někdy k zločinným myšlenkám, protože i když věří, že utrpení k němu přišlo za trest, podobá se tomu, kdo při pohledu na svého přítele zezadu je schopen zapochybovat a pomyslet si: „Možná že to je někdo jiný“. A tyto prohřešky jsou pouze opomenutí, neboť člověk všeobecně věří v řízení odměny a trestu.

A proto poté, co je člověk uznán za hodna návratu z bázně, jehož smysl spočívá v jasném dosažení řízení odměny a trestu do takové míry, že je si jist, že nezhřeší – zcela se pro něho napravuje stadium ukrytí uvnitř ukrytí. Vždyť nyní vidí na vlastní oči, že existuje řízení odměny a trestu. A je mu jasné, že veškeré četné utrpení, které kdy zakoušel, bylo pro něho trestem od Stvořitelova řízení za hříchy, jichž se dopustil. A tehdy se mu dodatečně odhalilo, že se kdysi hořce mýlil. A proto vymycuje tyto zlé úmysly i s kořenem.

Nikoli však zcela, nýbrž tak, že se pro něho stávají opomenutími. To znamená, že se podobají porušením, jichž se dopouštěl ve stadiu jednoduchého ukrytí, kdy scházel z pravé cesty z pomatení rozumu, způsobeného množstvím utrpení, které zbavují člověka zdravého rozumu. A to se považuje pouze za opomenutí.

Avšak jednoduché ukrytí, v němž se vyskytoval předtím, člověk tímto návratem vůbec nenapravil. Jeho nápravy jsou skutečné až od toho okamžiku, kdy byl uznán za hodna odhalení tváře, a dále. V minulosti však, kdy ještě nebyl hoden návratu, zůstalo ukrytí tváře a všechna opomenutí pro něho takovými, jakými byly, bez jakékoli nápravy a změny. Vždyť i tehdy rovněž věřil, že neštěstí a utrpení k němu přišlo jako trest. Jak stojí psáno: „I řekne v ten den: ´Nebylo tomu snad proto, že můj Stvořitel není u mne, že mne postihlo toto neštěstí?´“

A proto se dosud nenazývá úplným spravedlivým. Jestliže je však člověk uznán za hodna odhalení tváře, což znamená dokonalou míru Stvořitelova blaha, v souladu s jeho jménem – pak se právě on nazývá „spravedlivým“ (§ 55), neboť dokládá Stvořitelovo řízení tak, jak je ve skutečnosti, a uznává, že Stvořitel jedná se svými stvořeními na základě absolutního dobra a dokonalosti, čímž koná dobro jak špatným, tak i dobrým.

A proto, člověk, když je uznán za hodna odhalení tváře, od tohoto okamžiku a dále je hoden nazývat se spravedlivým. Vzhledem k tomu však, že všechno úplně nenapravil, nýbrž pouze stadium ukrytí uvnitř ukrytí, to znamená, že stadium jednoduchého ukrytí ještě nenapravil a náprava je vskutku až od tohoto okamžiku dále, vyplývá z toho, že vzhledem k tomu, že ještě nebyl uznán za hodna návratu, není dosud hoden nazývat se spravedlivým. Vždyť v tomto případě pro něho zůstává ukrytí tváře takovým, jakým bylo dosud. A proto se člověk nazývá nedokončeným spravedlivým; jinak řečeno, je ještě nezbytné napravit jeho minulost.

A rovněž se nazývá střední, protože když byl uznán tak nebo jinak za hodna návratu z bázně, díky dokonalé práci s Tórou a dobrým skutkům se stal způsobilým k tomu, aby byl uznán za hodna návratu rovněž z lásky. A tehdy bude uznán za hodna stupně „úplného spravedlivého“. Tak z toho vyplývá, že je uprostřed mezi bázní a láskou a z tohoto důvodu se nazývá střední. Na rozdíl od toho dříve nebyl zcela vhodný, třeba jen pro to, aby se připravil k návratu z lásky.

Tím se jasně vysvětlil první stupeň dosažení odhalení tváře, to znamená dosažení a pocítění řízení odměny a trestu, kdy Ten, kdo zná tajemství, dosvědčí o člověku, že se již nevrátí ke své hlouposti. A to se nazývá návrat z bázně, kdy se zlý úmysl pro něho stává opomenutím. A člověk se nazývá nedokončeným spravedlivým. A rovněž se nazývá středním.

Nyní si vysvětlíme druhý stupeň dosažení odhalení tváře: dosažení dokonalého, skutečného, věčného řízení. To znamená, že Stvořitel řídí Svá stvoření jako Dobrý a Ten, kdo koná dobro jak špatným, tak i dobrým. A nyní se člověk nazývá úplným spravedlivým a je to „návrat z lásky“. A je uznán za hodna toho, že se zlý úmysl pro něho mění v zásluhy.

Tak byly vysvětleny všechny čtyři stupně pochopení řízení, vlastní stvořením. Přitom tři první stupně: dvojité ukrytí, jednoduché ukrytí a dosažení řízení odměny a trestu – nejsou nic jiného než příprava, díky níž je člověk uznán za hodna čtvrtého stupně: dosažení skutečného věčného řízení.

Je však třeba pochopit, proč člověku nestačí třetí stupeň, který je dosažením řízení odměny a trestu. Vždyť, jak jsme si řekli, již byl uznán za hodna toho, že Ten, kdo zná tajemství, o něm dosvědčuje, že již nezhřeší. A proč se přesto všechno ještě nazývá středním nebo nedokončeným spravedlivým. Vždyť sám tento název dokazuje, že práce člověka je stále ještě nežádoucí ve Stvořitelových očích a stále ještě existuje nedostatek a chyba v jeho Tóře a práci.

Nejprve proanalyzujeme otázku vykladačů přikázání lásky ke Stvořiteli: jak nás Tóra zavázala přikázáním, jehož plnění naprosto není v našich silách? Vždyť člověk je schopen zlomit se a podřídit pro plnění čehokoli, avšak lásce nevládne žádné podřízení a přinucení na světě.

Bylo vysvětleno, že díky náležitému plnění všech 612 přikázání dosahuje člověk automaticky lásky ke Stvořiteli. A proto se má za to, že je v jeho silách splnit toto přikázání. Vždyť on může zlomit a podřídit se náležitým plněním 612 přikázání a tehdy je uznán za hodna rovněž lásky ke Stvořiteli.

Tato slova mudrců však ještě vyžadují široké vysvětlení. Vždyť konec konců jsme si neměli zasloužit lásku ke Stvořiteli v podobě přikázání, neboť při jeho plnění nemáme možnost jakéhokoli skutku nebo podřízení ze své strany. Ona však přichází automaticky poté, co dovršujeme plnění 612 přikázání. A proto nám zcela postačuje pokyn k plnění 612 přikázání. Proč bylo napsáno přikázání lásky?

Abychom to pochopili, musíme nejprve skutečně pochopit samotnou podstatu lásky ke Stvořiteli. A je třeba vědět, že všechny přirozené sklony a vlastnosti, založené v člověku a sloužící mu ve vztahu k bližním, jsou nezbytné pro práci pro Stvořitele. Byly stvořeny a v člověku založeny od samého počátku pouze za účelem konečné úlohy, která je cílem a výsledkem pro každého člověka, jak bylo řečeno: „A nebude odvržen od Něho odvržený.“ A tehdy jsou všechny člověku zapotřebí, aby se zdokonalil s jejich pomocí na cestě získávání hojnosti a aby splnil Stvořitelovo přání.

A o tom stojí psáno: „Každého, kdo je nazván Mým jménem, jsem stvořil pro Svoji slávu“ (Ješajahu, 43:7). A rovněž: „Stvořitel učinil vše k Svému cíli“ (Mišlej – Přísloví, 16:4). A prozatím je pro člověka připraven celý svět, aby se všechny jeho sklony a vlastnosti rozvíjely a zdokonalovaly tím, že je bude používat ve vztahu ke stvořením, aby se stala hodna svého cíle.

A o tom bylo řečeno: „Člověk je povinen říci: ´Pro mne je stvořen svět´“. Neboť veškerá stvoření světa jsou potřebná pro jednotlivce, vždyť rozvíjejí a přizpůsobují sklony a vlastnosti každého jednotlivého člověka, dokud nebudou vhodné jakožto pomocný nástroj pro práci pro Stvořitele.

A proto musíme pochopit podstatu lásky ke Stvořiteli, vycházejíce z vlastností lásky, vlastních člověku v jeho vztahu k bližnímu. Láska ke Stvořiteli je rovněž nevyhnutelně ovlivňována těmito vlastnostmi, neboť byly od počátku založeny v člověku pouze ve prospěch Stvořitele. A když pohlédneme na vlastnosti lásky mezi člověkem a jeho bližním, nalezneme v nich čtyři stupně lásky, jeden nad druhým. To znamená dva v počtu čtyř.

První stupeň je „závislá láska“. Ta znamená, že v důsledku velkého blaha, slasti a užitku, které člověk obdržel od svého bližního, duší splynul s bližním v nádherné lásce. A zde jsou možné dva stupně. První spočívá v tom, že dříve než se seznámili a začali se milovat, působili si navzájem zlo, avšak nepřejí si to pamatovat, neboť „láska přikrývá všechna přestoupení“ (Mišlej – Přísloví, 10:12). A druhý stupeň spočívá v tom, že vždy přinášeli sobě navzájem pouze dobro a užitek, a dokonce vzpomínky o škodě a nějakém zlu mezi nimi nikdy nebylo.

Druhý stupeň je „nezávislá láska“- Ta znamená, že člověk poznal ctnost svého bližního, velkolepou a o mnoho převyšující všechno, co lze jen pomyslit a představit si, a v důsledku toho duší splynul s bližním v nekonečně velké lásce. Zde jsou rovněž možné dva stupně. První existuje předtím, než se člověk dozví o všech zvycích a činech svého bližního ve vztahu k jiným lidem; a tehdy je tato láska definována jako „neabsolutní láska“.

Vždyť jeho bližní vykonává takovéto skutky s jinými lidmi, až se při povrchním pohledu zdá, že jim z lehkomyslnosti působí neštěstí a škodu. A kdyby ten, kdo ho miluje, to spatřil, veškerá ctnost, kterou připisoval bližnímu, by byla poškozena a láska mezi nimi by se narušila. Člověk se však ještě neseznámil s touto částí skutků svého bližního. A proto je jejich láska stále ještě dokonalá a podivuhodně velká.

Druhý stupeň nezávislé lásky je čtvrtý stupeň lásky vůbec, a i on vyplývá z uznání ctnosti bližního. Kromě toho však milující zná všechny zvyky a skutky svého bližního, které má vůči každému člověku bez výjimky. Prověřil a nalezl, že v nich nejen není ta nejmenší závada, ale dobrota bližního je nekonečně převyšuje a překračuje všechno myslitelné a představitelné. A nyní je to „věčná absolutní láska“.

Všechny tyto čtyři stupně lásky, projevované ve vztahu mezi člověkem a jeho bližním, působí rovněž ve vztahu mezi člověkem a Stvořitelem. Ba více, v tom, co se týče lásky ke Stvořiteli, se staly stupni v řetězci příčin a následků. Není možné být uznán za hodna ani jednoho z nich, dokud člověk nebude hoden prvního stupně – závislé lásky. A poté, co bude uznán za hodna jí ve vší úplnosti, stane se tento první stupeň příčinou toho, že člověk je uznán za hodna stupně druhého. A poté, co je hoden druhého stupně a dospěl k jeho konci, stává se tento stupeň příčinou, na jejímž základě se stává hodným třetího stupně. A stejně tak třetí stupeň se stává příčinou čtvrtého, věčné lásky.

A v souvislosti s tím vzniká otázka: jak si člověk může představit nezbytnost být uznán za hodna prvního stupně lásky ke Stvořiteli – který je prvním stupněm závislé lásky, přicházející v důsledku velkého blaha, získaného od milovaného – zatím co není odměny za přikázání na tomto světě?

Ba více, jak jsme si vysvětlili, každý člověk je povinen projít dvěma prvními stupni řízení ukrytí tváře, což znamená, že v tomto časovém úseku je ukryta Stvořitelova tvář. Jinými slovy to je míra Jeho dobra, vždyť Dobrému je vlastní konat dobro (§47). A proto tehdy lidé zakoušejí strádání a mučení.

Vysvětlili jsme si však, že veškeré zaměstnání s Tórou a prací cestou volby je prováděno hlavně právě v době ukrytí. V takovémto případě, jak si člověk může představit, že bude uznán za hodna druhého stupně závislé lásky, který znamená, že od samého počátku až do tohoto dne mu milovaný přinášel pouze nesmírné a úžasné blaho a nezpůsobil mu to nejmenší zlo? Nemluvě o tom, jak si člověk může představit, že bude uznán za hodna třetího nebo čtvrtého stupně?

My jsme se však ponořili do hlubokých vod. Měli bychom alespoň odtud pozvednout drahocennou perlu. A proto si vysvětlíme slova mudrců (traktát Berachot, 17): „Svůj svět spatříš za života a tvůj zůstatek je pro život v budoucím světě.“ Zde je třeba pochopit, proč místo toho, aby bylo řečeno: „Svůj svět obdržíš za života“ pravili pouze: „spatříš“? Vždyť jestliže chtěli požehnat, měli by žehnat až do konce, to znamená, aby člověk dosáhl a obdržel svůj svět ještě za života. A kromě toho je třeba vůbec pochopit, k čemu je člověku vidět jeho budoucí svět ještě za života. Cožpak není smutné, že jeho zůstatek je pro život v budoucím světě? A ještě: proč uvedli toto požehnání na začátku?

A především je třeba pochopit, jak člověk vidí svůj budoucí svět za života. Vždyť samozřejmě materiálníma očima nic duchovního nespatříme. A kromě toho, Stvořitel nemá ve zvyku měnit prapůvodní pořádky, neboť veškeré prapůvodní pořádky ustanovil Stvořitel od jejich počátku pouze proto, že jsou nejzdařilejší pro cíl, který je od nich vyžadován; jinak řečeno, aby byl člověk jejich prostřednictvím uznán za hodna splynout s Ním, jak bylo řečeno: „Veškeré Stvořitelovy skutky jsou pro toho, kdo Jej uctívá.“ A proto je třeba pochopit, jak si člověk může představit vidění svého světa za života.

Já ti řeknu, že toto vidění přichází k člověku díky prozření v Tóře, podle toho, co bylo řečeno: „Otevři svoje oči a já uvidím zázraky Tvé Tóry.“ O tom zaklínají duši, dříve než vejde do těla (traktát Nida, str. 30): „Dokonce jestliže ti celý svět řekne, že jsi spravedlivý, zůstávej ve svých očích hříšníkem.“ To znamená právě ve svých očích.

Smysl spočívá v tom, že dokud jsi nebyl uznán za hodna „prozření“ v Tóře, považuj se za hříšníka. A nebalamuť se tím, že jsi v celém světě znám jako spravedlivý. Z toho rovněž pochopíš, proč mudrcové uvedli požehnání „svůj svět spatříš za života“ do jeho čela. Vždyť před tím člověk není uznán za hodna ani stupně „nedokonalého spravedlivého“.

Je však třeba pochopit následující. Jestliže člověk skutečně o sobě ví, že již splnil celou Tóru, a celý svět s ním souhlasí – proč mu toto všechno vůbec nestačí, ale je přiveden k přísaze a má úmysl považovat se za hříšníka? A ty ho připodobňuješ k hříšníkovi proto, že mu schází onen nádherný stupeň prozření v Tóře, aby spatřil svůj svět za života?

Byly však již vysvětleny čtyři způsoby, jak lidé dosahují Stvořitelova řízení, a to: dva v ukrytí tváře a dva v odhalení tváře. A byl vysvětlen smysl „ukrytí tváře“ před stvořeními, který má velký záměr dát lidem možnost vynakládat úsilí a zabývat se prací na Stvořitele v Tóře a přikázáních cestou „volby“. Jde o to, že tehdy ve Stvořitelových očích vzrůstá potěšení z práce lidí na jeho Tóře a přikázáních více než potěšení z nejvyšších andělů, kteří nemají volby, jsou však povinni, jak je známo, vykonávat svoje poslání.

Avšak bez ohledu na veškerou chválu, uvedenou na adresu ukrytí tváře, toto ukrytí se nepovažuje za dokonalost, nýbrž pouze za „přechodné“ stadium. Vždyť právě odtud jsou lidé uznáváni za hodna veškeré očekávané dokonalosti. Jinak řečeno, člověk je uznán za hodna pro něho připravené odměny za přikázání pouze díky svým snahám v Tóře a v dobrých skutcích v době ukrytí tváře, kdy koná podle vlastní „volby“. Jde o to, že tehdy pociťuje strádání v důsledku posílení víry ve Stvořitele při plnění Jeho přání. A veškerá odměna pro člověka je měřena pouze podle utrpení, které zakouší z plnění Tóry a přikázání, jak je řečeno: „Utrpení odpovídá mzda.“

A proto je každý člověk povinen projít tímto „přechodným“ obdobím ukrytí tváře. A když je dokončuje, je uznán za hodna dosažení zjevného řízení, to znamená odhalení tváře. Předtím však, než je uznán za hodna odhalení tváře, i když člověk vidí odvrácenou stranu, nemůže se alespoň jednou nedopustit porušení přikázání.

Nejen že v jeho silách není splnit všech 613 přikázání, neboť láska nepřichází cestou donucování a násilí, nýbrž ani v 612 přikázáních není dokonalý. Neboť i jeho bázeň není trvalá, jak náleží. A v tom spočívá tajemství toho, že numerický význam slova Tóra podle gematrie je 611 (a veškerá gematrie ukazuje na odvrácenou stranu). Jinak řečeno, ani 612 přikázání nemůže člověk splnit jak náleží. A to je tajemství toho, co bylo řečeno: „Nebude třeba přít se věčně“ („bude přít se“ – podle gematrie 612). Výsledkem toho však bude, že člověk bude uznán za hodna odhalení tváře.

První stupeň odhalení tváře, představující absolutně jasné dosažení řízení odměny a trestu, přichází k člověku pouze prostřednictvím vysvobození ze strany Stvořitele, kdy zázračným dosažením je člověk uznán za hodna prozření v Tóře a „stává se jakoby sílícím pramenem“ (traktát Avot, 76). A v každém přikázání Tóry člověk, když ji již splnil díky úsilí vynaloženému podle vlastního výběru, je uznán za hodna spatřit odměnu za snahu, která je mu předurčena v budoucím světě, a rovněž velkou ztrátu, vyplývající z porušení přikázání.

A i když k němu ještě nedospěla odměna, protože není odměny za přikázání na tomto světě, přesto člověku stačí toto zjevné a nemizící dosažení k tomu, aby zakoušel velkou slast při splnění každého přikázání, protože „všechno to, co má být vymáháno, se podobá již získanému.“ Vezměme například obchodníka, který uzavřel transakci, na níž vydělá velkou částku. Nechť obdrží zisk za dlouhou dobu, avšak v kterémkoli případě, jestliže si je jist bez toho nejmenšího stínu pochybností, že zisk obdrží včas, pak je jeho radost taková, jako kdyby zisk obdržel již okamžitě.

Je samo sebou pochopitelné, že takové zjevné řízení svědčí o člověku, že od tohoto okamžiku a dále bude splývat s Tórou a přikázáními celým srdcem a celou duší, přičemž se bude stranit a vyhýbat porušením přikázání stejně, jako utíká od ohně. A přestože je ještě nedokončený spravedlivý, neboť nebyl dosud uznán za hodna návratu z lásky – v kterémkoli případě pomáhá úzké splynutí s Tórou a dobrými skutky člověku postupně k tomu, aby byl uznán za hodna rovněž návratu z lásky, to znamená druhého stupně „odhalení tváře“. Tehdy je schopen plnit všech 613 přikázání v dokonalosti a stává se úplným spravedlivým.

Nyní se nám jasně vysvětluje otázka týkající se přísahy, k níž je přiváděna duše před jejím příchodem na tento svět: „Dokonce jestliže ti celý svět říká, že jsi spravedlivý, zůstávej ve svých očích hříšníkem.“ Zeptali jsme se: Jestliže celý svět souhlasí s člověkem v tom, že je spravedlivý, proč je povinen považovat se za hříšníka a nedůvěřovat v tom celému světu?

A kromě toho, je třeba pokračovat a položit otázku o slovech: „Dokonce jestliže říká celý svět“. Co znamená toto svědectví celého světa? Cožpak člověk nezná sám sebe lépe než celý svět? A nebylo by tehdy třeba zformulovat jeho přísahu takto: „Ani jestliže ty sám víš, že jsi spravedlivý“?

A nakonec to nejsložitější: Gemara jasně praví (traktát Berachot, 61), že člověk je v duši povinen vědět, zda je úplným spravedlivým, čili nikoli. Vždyť existuje povinnost a realita vyžadující, aby byl vskutku úplným spravedlivým. Ba více, člověk je povinen sám prozkoumat a poznat tuto pravdu. V takovémto případě, jak je duše přiváděna k přísaze navždy zůstávat ve vlastních očích hříšnou a nikdy nepoznat pravdu, jestliže ji mudrcové zavázali k opaku?

A přesto jsou tato slova velmi přesná, vždyť dokud člověk nebyl zázračným dosažením uznán za hodna prozření v Tóře, které je dostatečné k jasnému dosažení řízení odměny a trestu – samozřejmě že se žádným způsobem nemůže dopouštět sebeklamu a považovat se za spravedlivého, neboť nutně cítí, že mu scházejí dvě nejuniverzálnější přikázání Tóry: „lásky a bázně“.

Nechť jde dokonce pouze o to, aby byl člověk uznán za hodna dokonalé bázně, když „dosvědčí o člověku Ten, kdo zná tajemství, že se již nevrátí ke své hlouposti“ z důvodu velké bázně před trestem a ztrátami z porušení přikázání. Člověk si to nemůže představit, dokud není uznán za hodna úplného, jasného a absolutního dosažení řízení odměny a trestu, to znamená nezíská první stupeň odhalení tváře, jejž si zasloužil díky prozření v Tóře. A není zapotřebí hovořit o lásce, která zcela překračuje rámec jeho možností, neboť ona závisí na pochopení srdce. Žádné úsilí a přinucení zde člověku nepomůže.

A proto přísaha zní: „Dokonce jestliže ti celý svět říká, že jsi spravedlivý…“ Neboť tato dvě přikázání – „láska a bázeň“ – jsou dána pouze samotnému člověku a nikdo z obyvatel světa kromě něho je nemůže rozlišovat a poznávat. Proto, když lidé spatří člověka jakožto dokonalého v 611 přikázáních, ihned říkají, že jistě splnil i přikázání lásky a bázně. A vzhledem k tomu, že povaha člověka nutí k tomu, aby věřil světu, může zcela upadnout do hořkého omylu. A proto je duše již před svým příchodem na tento svět o tomto zaklínána; a Stvořiteli, dej, aby nám to pomohlo. Člověk je přece, rozumí se samo sebou, sám povinen zkoumat a poznávat v duši, je-li úplným spravedlivým; o tom jsme hovořili výše.

Vysvětluje se rovněž i to, nač jsme se tázali: Jak lze být uznán za hodna dokonce prvního stupně lásky, jestliže v tomto světě (v tomto životě) neexistuje odměna za přikázání? Nyní je zcela pochopitelné, že člověk ve skutečnosti nesmí obdržet odměnu za přikázání v tomto životě, neboť o tom mudrcové upřesnili : „Svůj svět spatříš za života a tvůj zůstatek je pro život v budoucím světě.“ Poukazují na to, že odměna za přikázání leží nikoli v tomto světě, nýbrž ve světě budoucím.

Ale k tomu, aby viděl, znal a pociťoval budoucí odměnu za přikázání v budoucím světě, je to člověk vskutku povinen absolutně přesně znát již za života prostřednictvím svého nádherného dosažení v Tóře. Jde o to, že tak nebo jinak je tehdy uznán za hodna stadia závislé lásky – prvního stupně odchodu z ukrytí tváře a příchodu k odhalení tváře, které je nezbytné pro člověka k náležitému plnění Tóry a přikázání, aby „o něm dosvědčil Ten, kdo zná tajemství, že se již nevrátí ke své hlouposti.“

Od nynějška člověk vynakládá úsilí v dodržování Tóry a přikázání na úrovni závislé lásky, získané díly poznání odměny, která jej očekává v budoucím světě, jak bylo řečeno: „Všechno, co má být vymáháno, se podobá již získanému.“ A tehdy je uznán za hodna druhého stupně odhalení tváře, což znamená Stvořitelovo řízení světa, vyplývající z Jeho věčnosti a opravdovosti, tedy z toho, že je dobrý a koná dobro jak špatným. tak i dobrým.

A člověk je uznán za hodna nezávislé lásky, když se zlé úmysly pro něho stávají zásluhami. Od tohoto okamžiku a dále se nazývá „úplným spravedlivým“, neboť může plnit Tóru a přikázání v lásce a bázni. A úplným se nazývá proto, že získal všech 613 přikázání v dokonalosti.

Tím je vyřešena otázka člověka, který je uznán za hodna třetího stadia řízení, to znamená řízení odměny a trestu, když již ten, kdo zná tajemství, svědčí o něm, že se více nevrátí ke své hlouposti. A na druhé straně se takovýto člověk stále ještě nazývá pouze „nedokončený spravedlivý“. Nyní je zcela pochopitelné, že mu konec konců stále ještě schází jedno přikázání, to znamená přikázání lásky. A on je samozřejmě nedokončen – vždyť musí nutně dovršit 613 přikázání, jež nezbytně představují první krok na práh dokonalosti.

Ze všeho toho, co zde bylo řečeno, se vysvětluje, nač se zeptali mudrcové: „Jak nás Tóra zavázala k přikázání lásky, jestliže v naší moci vůbec není zabývat se tímto přikázáním nebo alespoň nějak se k němu přiblížit? Nyní pochopíš, proč nás o tom varovali mudrcové: „Vynakládal jsi úsilí, ale nenalezl – nevěř.“ A rovněž: „Člověk je vždy povinen zabývat se Tórou a přikázáními lo lišma, neboť z lo lišma přichází lišma (traktát Pesahim, 50). A o tom rovněž svědčí slova: „Kdo Mne za úsvitu hledají, naleznou Mne“ (Mišlej – Přísloví, 8:17).

Takto praví mudrcové (traktát Megila, 6): „Pravil rabi Jicchak: „Jestliže ti řekne člověk: „Pracoval jsem a nenalezl – nevěř. Nepracoval a nalezl – nevěř. Pracoval a nalezl – věř.“

Položili jsme si otázku týkající se výrazu: „Pracoval a nalezl – věř“, který na první pohled odporuje sám sobě. Vždyť práce ukazuje na získání a nález na to, že přichází k člověku bez jakékoli starosti a neočekávaně. Proto by bylo třeba říci: Pracoval a koupil“.

Věz však, že pod „nálezem“, o němž se zde hovoří, se chápe následující výrok: „Ti, kdo Mne hledají, naleznou Mne.“ Má se na mysli nález Stvořitelovy tváře v souladu se slovy knihy Zohar o tom, že Stvořitele lze najít pouze v Tóře. To znamená, že prostřednictvím úsilí v Tóře jsme uznáni za hodna nalézt odhalenou tvář Stvořitele. A proto byli mudrcové přesní ve svých slovech, když pravili: „Pracoval a nalezl – věř“. Neboť práce je vynakládána v Tóře a nález spočívá v odhalení tváře Stvořitelova řízení.

Mudrcové záměrně nepravili: „Pracoval a byl uznán za hodna“ nebo „Pracoval a koupil“. Jde o to, že tehdy by nám zbývala možnost chybovat v tomto ohledu tím, že bychom se rozhodli, že obdržením nebo získáním se má na mysli získání pouze Tóry. A proto byli přesní ve výrazu „nalezl“, aby se ukázalo, že mají na zřeteli něco nad získání Tóry, to znamená nález odhalené tváře Stvořitelova řízení.

Tím se vysvětluje to, co bylo řečeno: „Nepracoval a nalezl – nevěř.“ Vždyť na první pohled se to zdá podivným: koho by napadlo, že lze být uznán za hodna Tóry bez práce na ní. Tento výraz je však založen na následujícím výroku: „Kdo Mne za úsvitu hledají, naleznou Mne“ (Tóra, Mišlej – Přísloví, 8:17). Vždyť by bylo možno pomyslet si, že zde není zapotřebí zvláštní úsilí, a dokonce malý člověk, který není připraven vynaložit na to úsilí žádné, rovněž Stvořitele nalezne. Právě před tím nás varovali mudrcové, abychom takovémuto výkladu nevěřili. Naopak, úsilí je zde nezbytné, a jestliže „nepracoval a nalezl – nevěř“.

A z toho pochop, proč se Tóra nazývá životem. Jak bylo řečeno: „Hleď, předložil Jsem ti dnes život a dobro (Devarim – Deuteronomium, 30, 15). A rovněž: „Zvol život.“ A dále: „… život těm, kteří …nalézají“ (Mišlej – Přísloví, 4:22). To vyplývá z toho, co bylo řečeno: „V jasné tváři králově je život (Mišlej, 16:15). Je tomu tak proto, že Stvořitel je Zdrojem veškerého života a veškerého blaha. A proto je život přitahován k těm větvím, které splývají se svým Zdrojem. Jde o ty lidi, kteří vynaložili úsilí a nalezli světlo Stvořitelovy tváře, to znamená, že se zázračným dosažením stali hodnými prozření v Tóře. A nakonec byli uznáni za hodna odhalení tváře, což znamená dosažení pravého řízení, hodného Stvořitelova jména Dobrý. Vždyť Dobrému je vlastní konat dobro.

A ti, kdož byli uznáni za hodna, již nemohou ustoupit od náležitého plnění přikázání, podobně jako člověk, který není schopen odejít od nádherného potěšení, jejž se mu dostává do rukou. Ale před porušením přikázání utíkají jako před požárem. A o nich je řečeno: „Vy, kteří jste splynuli s vaším Stvořitelem, žijete všichni dnes.“ Vždyť Stvořitelova láska přichází a dává se jim jako přirozená láska přirozenými kanály, jež jsou připraveny pro člověka povahou stvořitelského díla. A nyní větev splynula se svým kořenem, jak je třeba, a život k ní nepřetržitě přichází ze svého zdroje ve velké hojnosti. A proto se Tóra nazývá život.

А proto nás mudrcové upozornili na mnoha místech na závaznou podmínku při práci s Tórou: aby toto zaměstnání bylo právě lišma. To znamená takové, abychom byli díky Tóře uznáni za hodna života, vždyť Tóra je život. A pro to nám byla dána, jak bylo řečeno: „A zvol si život.“. Z tohoto důvodu je každý člověk povinen během práce s Tórou vynakládat při ní úsilí a zaměřit rozum i srdce na to, abychom v ní nalezli světlo „tváře Krále života“. Máme tím na mysli dosažení zjevného řízení, které se nazývá světlo tváře.

Každý člověk je k tomu způsobilý, jak bylo řečeno: „Kdo Mne hledají, naleznou Mne.“ A také: „Pracoval a nenalezl – nevěř.“ Člověku k tomu schází jen maličkost – pouhé úsilí. A o tom stojí psáno: „Pro každého, kdo se zabývá Tórou lišma, se Tóra stává elixírem života“ (Taanit, 7, str. 1). To znamená, že stačí, aby člověk zaměřil rozum a srdce na to, aby byl uznán za hodna života, v čemž spočívá smysl „lišma“.

Nyní uvidíš, jak se vysvětluje otázka vykladačů přikázání lásky. Pravili, že toto přikázání není v našich rukou, protože láska nepřichází cestou přinucení a podřízení. A není tu zcela žádný problém, neboť je to naprosto v našich rukách. Vždyť každý člověk může vynakládat úsilí v Tóře, dokud nenalezne dosažení zjevného řízení Stvořitele, jak bylo řečeno: „Pracoval a nalezl – věř.“

A když je člověk uznán za hodna zjevného řízení, přichází k němu láska již automaticky přirozenými kanály. Jestliže však z jakékoli příčiny nevěří, že lze toho být hoden na základě vlastního úsilí, znamená to, že bezpodmínečně nevěří slovům mudrců a představuje si, že úsilí každému nestačí. A to je v rozporu s výrokem: „Pracoval a nenalezl – nevěř“, a rovněž se slovy: „Kdo Mne hledají, naleznou Mne“. Mudrcové jasně pravili: „hledají“, to znamená kdokoli, malý i velký. Člověku je však samozřejmě zapotřebí úsilí.

A z toho, co jsme si vysvětlili, pochop slova: „Pro každého, kdo se zabývá Tórou lo lišma, se Tóra stává smrtelným jedem“ (traktát Taanit, 7, str. 1). Bylo řečeno rovněž: „Vskutku se Ty, stvořiteli, skrýváš.“ Jde o to, že Stvořitel se skrývá v Tóře. A my jsme se zeptali: Cožpak rozum nepřivádí k tomu, že je Stvořitel ukryt ve shonu tohoto světa, s tím, že tento shon leží mimo Tóru a nikoli v samotné Tóře, kde pouze je jediné místo odhalení? A ještě jsme se zeptali: Toto ukrytí, jímž se Stvořitel skrývá, aby Jej lidé hledali a nalézali, k čemu mi je?

100

Z toho, co si vysvětlujeme, dobře pochopíš, že ukrytí, jímž se Stvořitel skrývá, aby si Jej lidé přáli, znamená ukrytí tváře, při němž On postupuje se Svými stvořeními v souladu se dvěma stadii: jednoduchým ukrytím a ukrytím uvnitř ukrytí. A Zohar k nám hovoří: Ať u nikoho nevznikne myšlenka, že si Stvořitel přeje zůstat na takovémto stadiu řízení, kdy je jeho tvář ukryta před stvořeními. Podobá se to však člověku, který se úmyslně skrývá, aby ho jeho bližní hledal a nalezl.

Stejně tak je to se Stvořitelem. Když zachází se Svými stvořeními v ukrytí tváře, má to pouze jednu příčinu. Chce, aby si stvoření přála odhalení Jeho tváře a aby Jej nalezla. Vždyť by stvoření neměla žádnou cestu ani přístup k tomu, aby byla uznána za hodna světla tváře Krále života, kdyby Stvořitel s nimi zpočátku nejednal v ukrytí tváře. Tak veškeré ukrytí je prostě příprava na odhalení tváře.

101

A proto je řečeno, že se Stvořitel skrývá v Tóře. Vždyť podle strádání a mučení, jimiž trpí v období ukrytí tváře, se člověk, který porušuje a zmenšuje Tóru a přikázání, liší od člověka, který zmnožuje úsilí v Tóře a dobrých skutcích. První z nich je nejvíce připraven na to, aby ospravedlnil svého Pána, to znamená aby rozhodl, že toto utrpení k němu přišlo, protože porušoval a snižoval Tóru.

Na rozdíl od toho, tomu druhému je nejvíce obtížné ospravedlnit svého Pána, vždyť podle svého rozumu si nezasloužil tak těžký trest. A kromě toho vidí, že jeho bližní, kteří jsou horší než on, nestrádají až do takové míry. Jak stojí psáno: „To jsou svévolníci: bez starostí věčně kupí jmění (Žalm, 73, 12) a dále: „Zbytečně jsem si uchoval ryzí srdce“ (Žalm, 73, 13).

Z toho je ti jasné, že dokud člověk není uznán za hodna řízení odhalení tváře, Tóra a přikázání, v nichž zvětšoval svoje úsilí, mu ztěžují ukrytí tváře do ještě větší míry. Proto bylo řečeno, že se Stvořitel skrývá v Tóře. A vskutku, ona veškerá tíha, kterou člověk nejvíce pociťuje prostřednictvím Tóry, není nic jiného než výzvy, jimiž Tóra sama k němu volá tak, že ho povzbuzuje, aby si maximálně pospíšil a kvapil při vynakládání množství úsilí, které se od něho vyžaduje k tomu, aby neprodleně uznal člověka za hodna odhalení tváře v souladu se Stvořitelovou vůlí.

102

A proto je řečeno, že pro každého, kdo se učí lo lišma, se Tóra stává smrtelným jedem. Neboť nestačí, že nevychází z ukrytí tváře k odhalení, protože nezaměřil rozum na to, aby vynaložil úsilí a byl uznán toho hodným. Navíc Tóra, jíž se hodně zabývá, mu přidává ukrytí tváře v obrovské míře, dokud člověk nepadne do ukrytí uvnitř ukrytí, které znamená smrt, neboť je zcela odtržen od svého kořene. A výsledkem toho je, že se pro něho Tóra stává smrtelným jedem.

103

Tím se vysvětlují dva termíny, používané v Tóře: „odhalené“ a „skryté“. A je třeba pochopit, k čemu mi je skrytá Tóra. A proč není odhalena celá Tóra. V tom však je přítomen hluboký vnitřní smysl, neboť „skrytá“ Tóra naznačuje, že Stvořitel „se skrývá v Tóře“. A proto se nazývá skrytá Tóra.

A odhalená se nazývá proto, že se Stvořitel odhaluje prostřednictvím Tóry. A z tohoto důvodu pravili kabalisté a rovněž stojí psáno v modlitební knížce Vilenského Gaona, že způsob dosažení Tóry začíná tajemstvím a končí prostým smyslem („pešat“). Jinak řečeno, díky požadovanému úsilí, které člověk vynakládá od samého počátku ve skryté Tóře, je uznán za hodna odhalené Tóry, která znamená prostý smysl. Tak člověk začíná skrytým, což se nazývá tajemství, a poté, co je uznán za hodna toho, končí prostým smyslem.

104

Tak jsme si dobře vysvětlili, jak lze být uznán za hodna prvního stupně lásky, která představuje lásku závislou. Nyní je nám známo, že i když není odměny za přikázání v tomto světě, v jakémkoli případě je dosažení odměny za přikázání přítomno v životě tohoto světa. Přichází k člověku prostřednictvím prozření v Tóře. A toto jasné dosažení je pro člověka absolutně totožné s obdržením odměny za přikázání ihned na místě.

A proto člověk pociťuje neskonalou dobrotu Stvořitele, uzavřenou v úmyslu stvořitelského díla, který spočívá v tom, aby potěšil Svoje stvoření plnou, dobrou a štědrou rukou. A z tohoto velkého blaha, jejž člověk dosahuje, se mezi ním a Stvořitelem odhaluje zázračná láska, jež je člověku nepřetržitě poskytována stejnými cestami a kanály, jimiž se odhaluje i přirozená láska.

105

Toto všechno však k člověku přichází od doby jeho dosažení a dále. A zůstává ještě stadium strádání, podmíněných řízením v ukrytí tváře, která člověk trpěl, dříve než byl uznán za hodna uvedeného odhalení tváře. A i když si je nechce pamatovat, protože veškeré zločiny pokryje láska, přesto jsou považována samozřejmě za velkou vadu dokonce i z hlediska lásky mezi lidmi a tím více co se týče skutečného Stvořitelova řízení, neboť On je dobrý a koná dobro jak špatným, tak i dobrým.

Proto je třeba pochopit, jak může být člověk uznán za hodna lásky ke Stvořiteli v takové míře, kdy pocítí a pozná, že mu Stvořitel vždycky přinášel úžasné blaho od okamžiku jeho narození a dále a nezpůsobil mu ani to nejmenší zlo za celý jeho život. A to je druhé stadium lásky.

106

Abychom to pochopili, potřebujeme slova našich mudrců, kteří pravili: „K tomu, kdo provádí návrat z lásky, se zlé úmysly staly zásluhami.“ To znamená, že nestačí, že Stvořitel člověku odpouští zlé úmysly, ale veškeré zlé úmysly a porušení přikázání, jichž se dopustil, Stvořitel proměňuje v přikázání.

107

Člověk je uznán za hodna světla tváře do takové míry, že každé jeho porušení přikázání – včetně těch, jichž se dopustil se zlým úmyslem – se pro něho proměňuje v přikázání. A tehdy se díky tomu stává veselým a raduje se ze zakoušeného mučení, hořkého utrpení a četných starostí, jimiž prošel za svůj život od té doby, co podléhal dvěma stadiím ukrytí tváře. Je tomu tak proto, že právě to mu přineslo ony veškeré zlé úmysly, jež se pro něho nyní proměnily v přikázání z důvodu světla Stvořitelovy tváře, jež je zázračná až k podivu.

A jakákoli muka nebo starosti, jež člověka zbavují rozumu, kdy trpěl nezdary v chybách při jednoduchém ukrytí nebo ve zlých úmyslech při dvojitém ukrytí, se pro něho nyní proměňují ve faktor příčinnosti a obyčejnou přípravu na plnění přikázání a obdržení velké a nádherné věčné odměny za ni. А proto se pro člověka veškeré strádání proměňuje ve velkou radost a jakékoli zlo v úžasné blaho.

108

Podobá se to historce, kterou si lidé vyprávějí o židovi, který věrně sloužil v domě jednoho pána, jenž jej měl rád jako sebe sama. Jednou se stalo, že pán odjel a zanechal svoje záležitosti v rukou zástupce. A tento člověk Izrael nenáviděl. Provedl toto: obvinil žida a za trest ho udeřil pětkrát holí všem na očích, aby jej jaksepatří ponížil. Když se vrátil onen pán, přišel žid k němu a vyprávěl mu všechno, co se s ním přihodilo. Pán se velmi rozhněval, pozval si zástupce a přikázal mu, aby dal neprodleně židovi do rukou po tisíci dukátů za každou ránu, kterou mu uštědřil. Žid je vzal a vrátil se k sobě domů. Tam ho žena nalezla v pláči. Velmi znepokojena se jej zeptala: „Co se ti stalo, co ti pán udělal?“ Vyprávěl jí to. Tehdy se ho zeptala: Tak proč pláčeš?“ A on odpověděl: „Pláču proto, že mě udeřil jen pětkrát. Vždyť kdyby mě udeřil alespoň desetkrát, měl bych teď deset tisíc dukátů.“

109

Tak je patrno, že poté, co byl člověk uznán za hodna odpuštění hříchů, když se pro něho zlé úmysly staly zásluhami, je hoden přejít se Stvořitelem k druhému stupni lásky. To znamená, že milovaný nezpůsobil tomu, kdo jej miluje, za celý svůj život žádné zlo a dokonce ani stín zla, ale věrně mu od narození přináší velké a úžasné blaho. Tak návrat z lásky a obrácení zlých úmyslů v zásluhy přichází společně.

110

Dosud jsme si vysvětlili pouze závislou lásku na jejích dvou úrovních. Stále však je ještě třeba pochopit, jak se člověk stává hodným dospět se svým Stvořitelem ke dvěma stadiím nezávislé lásky.

V této otázce se vyžaduje dobře pochopit to, co bylo řečeno v traktátu Kidušin (str. 40): „Nechť bude člověk vždycky vidět sebe tak, jakoby byl z poloviny vinen a z poloviny spravedlivý. Když splnil jedno přikázání, je šťasten, že se sklonil k misce zásluh. Když se dopustil porušení přikázání, běda mu, protože se sklonil k misce viny. Rabi Eliazar, syn rabiho Šimona, praví: „Vždyť je svět souzen podle většiny a jednotlivec je souzen podle většiny. Proto jestliže člověk splnil jedno přikázání, je šťasten, že přiklonil sebe i celý svět k misce zásluh. A jestliže se dopustil jednoho porušení přikázání, běda mu, neboť přiklonil sebe i celý svět k misce viny. Vždyť pro jediný hřích ztratil on i celý svět velké blaho.“

111

Na první pohled jsou tato slova obtížně pochopitelná od začátku do konce. Vždyť on praví, že člověk, který splnil jedno přikázání, ihned přiklání misku vah k ospravedlnění, neboť je souzen podle většiny. Cožpak se to nevztahuje pouze na ty, kdož jsou z poloviny vinni a z poloviny ospravedlnění? O tom rabi Eliazar, syn rabiho Šimona, nehovoří vůbec. Tak to hlavní zůstává nejasné. Raši jeho slova vyložil tak, že je podmínil tím, co bylo řečeno: „Nechť člověk vždycky vidí sám sebe tak, jakoby byl z poloviny vinen a z poloviny spravedlivý.“ A rabi Eliazar, syn rabiho Šimona, dodává, že člověk musí vidět i celý svět tak, jakoby všichni byli z poloviny vinni a z poloviny spravedliví. To hlavní však zůstává nejasným. Proč změnil svoje slova, jestliže smysl je stejný?

112

Největší obtíž spočívá v samotné podstatě věci, v tom, aby člověk spatřoval sám sebe tak, jakoby byl pouze z poloviny vinen. A to je udivující, vždyť jestliže člověk zná svoje četné hříchy, jak dokáže zalhat, když řekne, že je rozdělen napůl? Cožpak Tóra nepravila: „Podlehli lživému slovu?“ A ještě, vždyť se říká: „Jeden hříšník zničí mnoho blaha.“ To znamená, že pro jedno porušení přikázání přiklání sebe i celý svět k obvinění. Vždyť jde o skutečnou realitu a nikoli o nějakou klamnou iluzi s tím, že si člověk musí sebe i celý svět představovat jako její část.

113

A rovněž je nepochopitelné, zda je možno, aby v každém pokolení nebylo mnoho lidí, kteří plní jedno přikázání. A jak se svět přiklání k ospravedlnění? Z toho plyne, že se stav vůbec nemění a svět žije, jak to je zavedeno. Zde se požaduje dodatečná hloubka, neboť na první pohled nelze těmto slovům nijak rozumět.

Vůbec nejde o člověka, jehož hříchy jsou četné. Není správné jej učit lži o tom, že je rozdělen napůl, a obelstívat se tím, že mu schází pouze jedno přikázání. Takovýto přístup vůbec nepatří k cestě mudrců. Jde však o člověka, který cítí a představuje si, že je úplným spravedlivým, protože se domnívá, že žije v plné dokonalosti. A je tomu tak proto, že již byl uznán za hodna prvního stupně lásky prostřednictvím prozření v Tóře, kdy Ten, kdo zná tajemství, o něm dosvědčuje, že se více nevrátí ke své hlouposti.

О takovémto člověku hovoří výše uvedená slova. Prosvětlují mu cestu a dokazují mu, že on stále ještě není spravedlivý, nýbrž střední, to znamená že je napůl vinen a napůl ospravedlněn. A je tomu tak proto, že mu stále ještě schází „jedno přikázání“ ze 613 přikázání Tóry – přikázání lásky. Vždyť svědectví Toho, kdo zná tajemství, že již nezhřeší, je podmíněno pouze jasností, s níž člověk dosahuje velké ztráty způsobené porušením přikázání. To se považuje za bázeň před trestem, a proto se to nazývá „návrat z bázně“.

114

Výše bylo rovněž vysvětleno, že tento stupeň návratu z bázně napravuje člověka pouze od okamžiku návratu a dále. Veškeré to hoře a strádání, která zakoušel předtím, než byl uznán za hodna odhalení tváře, však zůstává, jakým bylo, bez jakékoli nápravy. Porušení přikázání, jichž se člověk dopustil, rovněž nebyla plně napravena, nýbrž zůstávají v kategorii opomenutí.

115

A proto bylo řečeno, aby člověk, jemuž stále ještě schází „jedno přikázání“, spatřoval sebe tak, jakoby byl napůl vinen a napůl ospravedlněn. To znamená nechť si sebe představuje tak, že doba návratu mu leží uprostřed jeho let, a tak je „napůl vinen“. Jinak řečeno, za tu polovinu let, kterou člověk prožil do návratu, je samozřejmě vinen, neboť návrat z bázně tato léta nenapravuje.

A z toho rovněž plyne, že je „napůl ospravedlněn“. To znamená, že za polovinu let od doby návratu a dále je člověk samozřejmě ospravedlněn, protože je přesvědčen, že již nezhřeší. Tak v první polovině svých let je vinen a v druhé polovině je ospravedlněn.

116

Člověku bylo řečeno, aby o sobě přemýšlel takto: jestliže splnil „jedno přikázání“, to znamená ono přikázání, které mu schází do 613 – je šťasten, že se přiklonil k ospravedlněni. Je tomu tak proto, že ten, kdo je uznán za hodna přikázání lásky díky návratu z lásky, si tím zasluhuje to, že zlé úmysly se mu proměňují v zásluhy. Tehdy veškerá strádání a smutky, jež člověk zakusil za celý život, dříve než byl uznán za hodna návratu, se mu proměňují v nekonečně nádherné potěšení do takové míry, že on sám lituje, že jimi netrpěl mnohokrát více. Jako v podobenství o pánovi a židovi, který jej miloval. A toto se nazývá „příklon k ospravedlnění“. Vždyť všechny pocity člověka, jež jsou spojeny s opomenutími a zlými úmysly, se mu proměnily v „zásluhy“. A to je onen příklad k „misce ospravedlnění“, vždyť miska plná viny se proměnila v misku plnou zásluh. A tato proměna se nazývá v jazyce mudrců příklonem.

117

Kromě toho rav varuje člověka, že dokud je střední a nebyl uznán za hodna „jednoho přikázání“, které mu schází z počtu 613, nechť v sebe nevěří až do dne své smrti. A nebude se spoléhat na sebe ani na základě svědectví Toho, kdo zná tajemství, že se již nevrátí ke své hlouposti. Jde o to, že člověk je schopen ještě se dopustit porušení přikázání. A proto nechť si o sobě myslí, že jestliže se dopustil jednoho porušení – běda mu, že se přiklonil k vině.

Neboť tehdy bude ihned ztraceno veškeré jeho nádherné dosažení v Tóře i veškeré odhalení tváře, jejž byl uznán za hodna, a on se vrátí do stadia ukrytí tváře. Z toho plyne, že člověk se přiklání k vině, protože tehdy budou ztraceny veškeré zásluhy a blaha dokonce za druhou polovinu jeho let. Jako důkaz toho rav praví: „Jeden hříšník zničí mnoho blaha.“

118

Nyní pochopíš to, co doplnil rabi Eliazar, syn rabiho Šimona, i příčinu, proč neuvádí větu o napůl vinném a napůl ospravedlněném. Vždyť se v ní hovoří o druhém a třetím stadiu lásky a rabi Eliazar, syn rabiho Šimona, hovoří o čtvrtém stadiu lásky – lásky věčné, to znamená o odhalení tváře Stvořitele, jakým je: Dobrý a Ten, kdo koná dobro jak špatným, tak i dobrým.

119

Tak jsme si vysvětlili, že být uznán za hodna čtvrtého stadia je možno pouze v době, kdy člověk má povědomost a zná všechny záležitosti milovaného z hlediska jeho vztahu ke všem ostatním, bez jediné výjimky. A z tohoto stejného důvodu mu stále ještě nestačí velká zásluha spojená s příklonem k ospravedlnění k tomu, aby byl uznán za hodna dokonalé lásky, to znamená čtvrtého stadia. Je tomu tak proto, že nyní člověk dosahuje Stvořitelova milosrdenství jakožto Dobrého a Toho, kdo koná dobro jak špatným, tak i dobrým, pouze na základě Jeho řízení ve vztahu k sobě samému.

On však ještě neví o stejně vznešeném a zázračném Stvořitelově řízení ostatních stvoření světa. A výše bylo vysvětleno, že člověk dosud nezná veškeré záležitosti milovaného ve vztahu k ostatním, bez jediné výjimky – láska ještě není věčná. Proto je člověk povinen přiklonit rovněž celý svět k ospravedlnění. A pouze tehdy se mu odhaluje věčná láska.

120

O tom hovoří rabi Eliazar, syn rabiho Šimona: „Celý svět je posuzován podle většiny a i jednotlivec je souzen podle většiny. A vzhledem k tomu, že hovoří o celém světě, nemůže říci, jak stojí psáno, aby člověk viděl všechny napůl vinnými a napůl ospravedlněnými. Vždyť tento stupeň přichází k člověku až tehdy, když je uznán za hodna odhalení tváře a návratu z bázně. Jak tedy rabi Eliazar může toto říci o celém světě, zatím co nebyli uznáni za hodna takového návratu? A proto je povinen pouze říci, že svět je posuzován podle většiny a i jednotlivec je souzen podle většiny.

Jde o to, že si lze pomyslet, jakoby byl člověk uznán za hodna stadia úplného spravedlivého pouze tehdy, jestliže se nedopustil žádného porušení přikázání a nezhřešil ani jednou za svůj život; a ti, kdož zakusili neúspěch v hříších a zlých úmyslech, již nejsou hodni stadia úplných spravedlivých. Z tohoto důvodu nás učí rabi Eliazar, syn rabiho Šimona, že tomu tak není a svět je posuzován podle většiny, stejně tak jako jednotlivec. Když člověk uskutečnil návrat z bázně, je ihned uznán za hodna 613 přikázání a nazývá se střední, to znamená, že za polovinu svých let je vinen a za druhou polovinu je ospravedlněn. A hle, poté, co vyšel ze stadia středního, jestliže jen doplní jedno přikázání, to znamená přikázání lásky – má se za to, že je podle většiny ospravedlněn a přiklání všechno k ospravedlnění. To znamená, že miska porušení přikázání se rovněž proměňuje v zásluhy.

Tak dokonce jestliže člověk drží v ruce plnou misku hříchů a zlých úmyslů, všechny se proměňují v zásluhy. A samozřejmě že se tehdy podobá takovému člověku, který nikdy nezhřešil. A je považován za úplného spravedlivého. To znamená, že svět a rovněž jednotlivec jsou posuzováni podle většiny. Jinými slovy, porušení přikázání, jichž se dopustil před návratem, vůbec nejsou brána v úvahu, protože se proměnila v zásluhy. Ba i dokončení hříšníci, kteří byli uznáni za hodna návratu z lásky, jsou přece považováni za úplné spravedlivé.

121

A z tohoto důvodu praví rav, že jestliže jednotlivec splnil „jedno přikázání“ po návratu z bázně, když mu schází pouze „jedno přikázání“, je šťasten, že přiklonil sebe i celý svět k ospravedlnění. To znamená, že je nejen uznán za hodna přiklonit se prostřednictvím návratu z lásky, který uskutečnil, k ospravedlnění, nýbrž je rovněž uznán za hodna přiklonit k ospravedlnění celý svět.

Smysl toho spočívá v tom, že je uznán za hodna pozvednout se k zázračným dosažením v Tóře, dokud se mu neodhalí, že nakonec budou všichni obyvatelé celého světa uznáni za hodna návratu z lásky. Tehdy se i nad nimi odhalí a on uvidí ono celé zázračné řízení, jejž dosáhl ve vztahu k sobě, a oni všichni budou rovněž přikloněni k ospravedlnění. A tehdy zhynou hříchy a ztratí se z tváře země a hříšníci již nebudou.

Sami obyvatelé světa ještě nebyli uznáni za hodna ani návratu z bázně. V kterémkoli případě však, když jednotlivec dosahuje příklonu k ospravedlnění, jejž ještě budou muset dosáhnout jasně a absolutně, podobá se to stadiu: „svůj svět uvidíš za života“. To bylo řečeno ve vztahu k člověku, který uskutečňuje návrat z bázně. A jak jsme uvedli, ten, kdo je tím nadšen a těší se tomu, jako kdyby ihned obdržel dosažení. Vždyť „všechno, co podléhá vymáhání, se podobá již získanému“.

Stejně tak tomu je i zde. Když jednotlivec dosahuje návratu celého světa, pak se ohledně něho má za to, že lidé již skutečně byli uznáni za hodna návratu z lásky. A jakoby každý z nich přiklonil svoje viny k ospravedlnění, až k tomu, že mu zcela stačí znát Stvořitelovy skutky ve vztahu ke každému obyvateli světa. A to je to, co praví rabi Eliazar, syn rabiho Šimona: „Člověk je šťasten, že přiklonil sebe i celý svět k ospravedlnění.“ Od tohoto okamžiku se má zato, že zná všechny cesty Stvořitelova řízení ve vztahu ke každému stvoření v odhalení skutečné tváře. To znamená, že Stvořitel je Dobrý a Ten, kdo koná dobro jak špatným, tak i dobrým. A vzhledem k tomu, že člověk to ví, znamená to, že byl uznán za hodna čtvrtého stadia lásky - lásky věčné.

A rovněž rabi Eliazar, syn rabiho Šimona, varuje člověka, že dokonce poté, co byl uznán za hodna přiklonit k ospravedlnění celý svět, v jakémkoli případě, nechť v sebe nevěří až do dne své smrti. A jestliže utrpí nezdar v jednom porušení přikázání, bude ihned ztraceno veškeré jeho dosažení i nádherné blaho, jak bylo řečeno: „Jeden hříšník zničí mnoho blaha.“

Tím se vysvětlilo, čím se slova rabiho Eliazara, syna rabiho Šimona, liší od těch výroků, které hovoří pouze o druhém a třetím stadiu lásky, a proto nepřipomínají příklon celého světa k ospravedlnění. Na rozdíl od toho rabi Eliazar, syn rabiho Šimona, hovoří o čtvrtém stadiu lásky, kterou si lze představit pouze tehdy, dosáhneme-li příklonu celého světa k ospravedlnění. Stále ještě je ale třeba pochopit, na základě čeho jsou uznáni za hodna tohoto nádherného dosažení, které přiklání celý svět k ospravedlnění.

122

A je nutno pochopit to, co stojí psáno (traktát Taanit, 11, str. 1) : „Zatím co společnost přebývá v hoři, nechť člověk neřekne: ´Půjdu domů a budu jíst a pít, a mír tobě, moje duše.´“ A jestliže tak činí, bylo o něm řečeno (Ješajahu, 22:13): „A hle, veselí a radost: Porážejí skot a řežou ovce, jedí maso a pijí víno: ´Budeme jíst a pít, vždyť zítra zemřeme!´“ O tom se praví: „Velitel vojsk odhalil mému sluchu: nebude vám odpuštěn tento hřích, dokud nezemřete.“ Dosud je to míra středních. O míře hříšníků však bylo řečeno: „Přijďte, vezmu víno a napijeme se chmele a bude stejný i zítřejší den.“ O tom se praví: „Spravedlivý zahynul a člověk si to nebere blízko k srdci, že od zla zahynul spravedlivý“ (Ješajahu, 57:1). Člověk však bude trpět se společností a bude uznán za hodna spatřit její utěšení.

123

Na první pohled nejsou tato slova mezi sebou spojena. Vždyť rav chce vyvodit z toho, co bylo řečeno, svědectví pro to, že člověk je povinen sám strádat se společností. Jestliže však je tomu tak, k čemu bychom měli rozlišovat a provádět hranici mezi mírou středních a mírou hříšníků? A ještě, co je to za upřesňující obrat: „míra středních“ a „míra hříšníků“? A proč nepraví prostě: „střední“ a „hříšníci“? K čemu tu jsou „míry“? A dále, když člověk sám nestrádá se společností, odkud vyplývá, že jde o hřích? A rovněž to, že nevidíme žádný trest týkající se míry hříšníků, ale je řečeno: „Spravedlivý zahynul a člověk si to nebere blízko k srdci.“ A jestliže hříšníci zhřešili, co takového provedl spravedlivý, že bude potrestán? A co je hříšníkům do toho, jestliže spravedlivý zemřel?

124

Měl bys však znát, že všechny ty tři míry středních, hříšníků a spravedlivých nejsou přítomny ve zvláštních lidech, nýbrž v každém člověku na světě. V každém člověku je třeba rozlišovat tři výše popsané míry. Jde o to, že během ukrytí tváře pro člověka, ještě předtím, než je uznán za hodna alespoň návratu z bázně, je považován za patřícího k míře hříšníků.

A poté, jestliže je uznán za hodna návratu z bázně, je považován za patřícího k míře středních. A poté, jestliže je uznán za hodna rovněž návratu z lásky v jejím čtvrtém stadiu, to znamená věčné lásky, je považován za úplného spravedlivého. A proto se praví nejen „střední“ a „spravedliví“, nýbrž „míra středních“ a „míra hříšníků“.

125

A ještě je třeba mít na paměti, že nelze být uznán za hodna čtvrtého stadia lásky, jestliže člověk není nejprve uznán za hodna dosažení stadia odhalení tváře, což čeká celý svět. Tím je schopen přiklonit i celý svět k ospravedlnění, jak pravil rabi Eliazar, syn rabiho Šimona. A již bylo vysvětleno, že odhalení tváře nutně proměňuje jakékoli utrpení a muka období ukrytí v nádherné potěšení. Až k tomu, že člověk lituje malosti strádání, jímž trpěl.

A proto je třeba se zeptat: což člověk není povinen, když se přiklání k ospravedlnění, pamatovat si veškeré utrpení a mučení, jež zakoušel v období ukrytí tváře? Proto existuje realita, v niž se všichni pro něj proměňují v nádherné potěšení. Když však přiklání celý svět k ospravedlnění, odkud zná míru utrpení a mučení, jež zakoušejí všechna stvoření na světě, aby byl schopen pochopit, jak se přiklánějí k ospravedlnění, stejně tak jako člověk, který přiklání sebe sama?

A k tomu, aby miska ospravedlnění celého světa nedovažovala, zatím co člověk bude ochoten přiklonit všechny k ospravedlnění, nemá žádný jiný prostředek kromě toho, aby dal přednost tomu, že bude vždy sám strádat pro neštěstí společnosti. Stejně tak jako strádá pro vlastní neštěstí. Neboť tehdy bude miska celého světa stát připravena pro člověka jako jeho vlastní miska viny. Tak jestliže bude uznán za hodna přiklonit se k ospravedlnění, dokáže k ospravedlnění přiklonit celý svět, čímž bude uznán za hodna stadia úplného spravedlivého.

126

Z toho je zřejmé, že jestliže sám člověk netrpí spolu se společností, pak i tehdy, jestliže je uznán za hodna návratu z bázně, to znamená míry středního, spadá do těchto slov: „A hle, veselí a radost.“ To znamená, že člověk, který je uznán za hodna požehnání „spatříš svůj svět za života“ a vidí veškerou odměnu za přikázání, která je pro něho připravena v budoucím světě, je samozřejmě „pln veselí a radosti“ a říká si:“Porážejí skot a podřezávají ovce, jedí maso a pijí víno: ´Budeme jíst a pít, vždyť zítra zemřeme!´“ To znamená, že je pln velké radosti díky odměně, která je mu slíbena v budoucím světě. A o tom s velkou radostí praví: „Neboť zítra zemřeme!“ a vymůže od Toho, Kdo platí, život v budoucím světě po své smrti.

O tom však bylo napsáno: „I odhaleno bylo mému sluchu Velitelem vojsk: nebude vám odpuštěn hřích, dokud nezemřete.“ Jinak řečeno, tato slova potvrzují opomenutí člověka. Jde o to, že bylo vysvětleno, že pro toho, kdo uskutečňuje návrat z bázně, zlé úmysly se proměňují pouze v opomenutí. V takovém případě, vzhledem k tomu, že člověk nestrádal se společností a nemůže být uznán za hodna návratu z lásky, při němž zlé úmysly se proměňují v zásluhy, nezbytně z toho vyplývá, že jeho opomenutí nebudou nikterak vykoupena za života. Jak se tedy člověk může radovat ze svého života v budoucím světě? O tom bylo řečeno: „Nebude vám tento hřích odpuštěn“ – to znamená opomenutí – „dokud nezemřete.“ Jinak řečeno, dokud člověk nezemře, je zbaven možnosti odpuštění.

127

A ještě bylo řečeno, že je to „míra středních“. To znamená že jde o období po návratu z bázně a dále. V tuto dobu se člověk nazývá střední. A o míře hříšníků co je řečeno? Jinými slovy, co zůstane z té doby, kdy člověk pobýval v ukrytí tváře a patřil k „míře hříšníků“? Vysvětlilo se, že návrat z bázně nenapravuje to, co s ním bylo dříve.

A proto jsou o tom řečena jiná slova: „Přijďte, vezmu víno a napijeme se chmele a stejný bude i zítřejší den.“ Jde o ty dny a léta, která člověk prožíval v ukrytí tváře, aniž je ještě napravil. Tehdy patřil k „míře hříšníků“. Tyto stavy si nepřejí, aby zemřel, neboť, jsouce mírou hříšníků, nemají po smrti podíl na budoucím světě.

A proto v hodinu, kdy se míra středních v člověku raduje a jásá, „vždyť zítra zemřeme“ a budeme uznáni za hodna života v budoucím světě, míra hříšníků v člověku praví něco jiného: „Stejný bude i zítřejší den.“ To znamená, že se chce radovat a přebývat na tomto světě věčně, protože ještě nemá žádný podíl na světě budoucím. Vždyť jej člověk nenapravil, protože pro něho není jiná náprava, než za pomoci návratu z lásky.

128

A o tom bylo řečeno: „Spravedlivý zahynul.“ To znamená, že pro člověka se ztratilo stadium úplného spravedlivého, jejž musí být uznán za hodna. „A není člověka, který by si bral k srdci, že pro zlo zahynul spravedlivý.“ Neboť tento střední netrpěl se společností, a proto nemůže být uznán za hodna návratu z lásky, což proměňuje zlé úmysly v zásluhy a zlo v nádherné potěšení. Naopak, veškerá opomenutí a neštěstí, která člověk protrpěl, dříve než byl uznán za hodna návratu z bázně, až dosud zůstávají v platnosti co se týče míry hříšníků, kteří pociťují zlo od Stvořitelova řízení. A pro toto zlo, které dosud pociťují, se nemůže stát úplným spravedlivým.

A proto bylo řečeno: „Není člověka, který by si to bral k srdci.“ Jinými slovy, tento člověk si nebere k srdci, „že pro zlo zahynul spravedlivý“. Má se na zřeteli: pro „zlo“, které stále ještě pociťuje od období, které uplynulo ve Stvořitelově řízení. To znamená, že pro člověka bylo ztraceno stadium spravedlivého. Zemře a osvobodí se od celého světa pouze ve stadiu středního. Je tomu všemu tak proto, že člověk, který netrpí se společností, není uznán za hodna vidět útěchu společnosti, protože se nemůže přiklonit k ospravedlnění a spatřit jejich útěchu. A proto nebude nikdy uznán za hodna stadia spravedlivého.

129

Tak ze všeho, co bylo až dosud řečeno, byli jsme uznáni za hodna dozvědět se, že není ten, kdo byl zrozen z ženy, který neprojde třemi výše uvedenými mírami:

· mírou hříšníků;

· mírou středních;

· mírou spravedlivých.

A nazývají se mírami, protože vyplývají z měr jejich dosažení Stvořitelova řízení. To odpovídá tomu, co pravili mudrcové: „Jakou mírou člověk měří – takovou je měřeno i jemu“ (traktát Sota, 8). Neboť ti, kdož dosahují míry Stvořitelova řízení ze stadia ukrytí tváře, jsou považováni za nacházející se v míře hříšníků: buď nedokončených hříšníků z hlediska jednoduchého ukrytí, nebo dokončených hříšníků z hlediska ukrytí dvojitého.

Podle jejich rozumu a pocitu je svět vystaven špatnému řízení, to znamená oni „hřeší“ tím, že dostávají od Stvořitelova řízení strádání a mučení a zakoušejí celý den pouhopouhé zlo. A ještě více „hřeší“, protože se domnívají, že všichni obyvatelé světa jsou řízení stejně jako oni špatným řízením.

A proto se ti, kteří dosahují řízení z ukrytí tváře, nazývají hříšníky. Z hlubin jejich cítění se v nich odhaluje toto jméno a závisí na pochopení srdce. A vůbec nejsou důležitá slova nebo mysl, ospravedlňující Stvořitelovo řízení v hodinu, kdy mysl odporuje cítění všech údů a smyslových orgánů, které neumějí, podobně jako tato mysl, vynuceně lhát sobě samým.

Z tohoto důvodu jsou ti, kdož se nacházejí v dané míře dosažení řízení, považováni za přiklánějící sebe i celý svět k obvinění, jak je řečeno výše ve slovech rabiho Eliazara, syna rabiho Šimona. Je tomu tak proto, že si představují, že všichni obyvatelé světa jsou řízeni stejně jako oni nikoli tím dobrým řízením, jaké má být vzhledem ke Stvořitelovu jménu – Dobrý a Ten, kdo koná dobro jak špatným, tak i dobrým.

130

А ti, kdož jsou uznáni za hodna dosáhnout a pocítit Stvořitelovo řízení na prvním stupni odhalení tváře, nazývaném „návrat z bázně“, jsou považováni za míru středních, neboť jejich pocity se dělí na dvě části, jež se nazývají „dvě misky vah“. Vždyť nyní, když jsou uznáni za hodna „odhalení tváře“ ve stadiu „svůj svět spatříš za života“, minimálně od tohoto okamžiku a dále již dosáhli dobrého Stvořitelova řízení, jež odpovídá Jeho dobrému jménu. A proto mají „misku ospravedlnění“.

Neštěstí a hořké utrpění, jež se silně projevuje v jejich pocitech od časů těch dnů a let v minulosti, však nezmizelo. Tehdy byli řízeni ukrytím tváře, neboť ještě nebyli uznáni za hodna výše uvedeného návratu. To všechno zůstává v platnosti a nazývá se „miska viny“. Tak oni mají tyto dvě misky, umístěné jedna proti druhé tak, že od okamžiku návratu před nimi stojí v plné síle miska viny a za nimi jim slíbená miska ospravedlnění. Tím pro ně doba návratu leží „uprostřed“ mezi vinou a ospravedlněním. A proto se nazývají „střední“.

131

A ti, kdož byli uznáni za hodna druhého stupně odhalení tváře, který se nazývá „návrat z lásky“, při němž se zlé úmysly pro ně stávají zásluhami, jsou považováni za ty, kteří přiklonili „misku obvinění“ k „misce ospravedlnění“. Jinými slovy, veškerá strádání a mučení, vytesaná do jejich kostí v době, kdy byli vystaveni řízení ukrytím tváře, byla nyní přikloněna a proměnila se v „misku ospravedlnění“, protože veškeré utrpení a hoře se proměnilo v neskonale nádhernou slast. Nazývají se nyní „spravedliví“, neboť ospravedlňují Stvořitelovo řízení.

132

Je třeba vědět, že míra středních je možná dokonce v tom období, kdy je člověk vystaven řízení ukrytím tváře. Díky dodatečným úsilím spojeným s upevněním víry v odměnu a trest se jim odhaluje světlo velké jistoty ve Stvořiteli. Jsou ve své době uznáni za hodna stupně odhalení Stvořitelovy tváře v souladu s mírou středních. Nedostatek však spočívá v tom, že oni nemohou vydržet ve svých vlastnostech, aby takovými zůstali trvale. Jde o to, že zůstat natrvalo lze pouze prostřednictvím návratu z bázně.

133

Je rovněž třeba znát následující. Řekli jsme si, že svoboda volby bývá pouze v době ukrytí tváře. To však neznamená, že poté, co byl člověk uznán za hodna řízení odhalením tváře, se od něho již nevyžadují žádné starosti a úsilí v práci s Tórou a přikázáními. Ba více, základní část práce s Tórou a přikázáními začíná až poté, co byl člověk uznán za hodna návratu z lásky. Vždyť až tehdy se může zabývat Tórou a přikázáními v lásce a bázni, jak je nám přikázáno. „Svět byl stvořen pouze pro úplné spravedlivé (traktát Berachot, 61).

Podobá se to králi, který projevil přání shromáždit v zemi všechny své nejoddanější stoupence a uvést je do práce uvnitř svého paláce. Co učinil? Rozeslal po zemi otevřený příkaz, aby každý zájemce, malý i velký, k němu přišel, zabývat se vnitřními pracemi v paláci. Postavil však ze svých otroků množství strážců ke vchodu do paláce a na všech cestách vedoucích k němu a přikázal jim, aby lstí zmátli všechny, kdož se přibližují k paláci, a svedli je z cesty, jež tam vede.

Rozumí se samo sebou, že všichni obyvatelé země se rozběhli ku králově paláci, ale byli svedeni lstí snaživých strážců. A mnozí z nich přemohli ony strážce a dosáhli toho, že se mohli přiblížit ke vchodu do paláce. Strážci u vchodu však byli nejsnaživější. Kohokoli, kdo se přibližoval ke vchodu, odváděli a mátli s obrovským elánem, dokud se nevrátil tam, odkud přišel. A znovu přicházeli a odcházeli a opět se vzmužili a znovu přicházeli a zase odcházeli. Tak to trvalo několik dnů nebo let, dokud se lidé ve svých pokusech neunavili. A pouze hrdinové mezi nimi, jejichž míra trpělivosti vydržela, porazili ony strážce, otevřeli vchod a ihned byli uznáni za hodna uzřít tvář krále, který udělil každému z nich funkci, jež byla pro něho vhodná. A rozumí se samo sebou, od těch dob a dále neměli co činit s těmi strážci, kteří je odváděli a mátli, čímž jim činili život trpký po několik dnů nebo let, když přicházeli ke vchodu a opět odcházeli. Bylo tomu tak proto, že byli uznáni za hodna pracovat a sloužit před velkolepostí světla královy tváře uvnitř jeho paláce.

Stejně je tomu tak v práci úplných spravedlivých. Volba odpovídající období ukrytí tváře se samozřejmě již neprovádí od doby, kdy rozevřeli dveře k dosažení zjevného řízení. K hlavní práci Stvořitele přistupují právě ve stadiu odhalení tváře a tehdy začínají kráčet po četných stupních schodiště, jehož základ je na zemi a vrchol dosahuje nebes. Jak bylo řečeno: „Spravedliví půjdou od úspěchu k úspěchu.“ Podle výkladu mudrců, každý spravedlivý závidí slávě svého bližního. A tato práce je činí způsobilými k plnění Stvořitelovy vůle, aby se v nich uskutečnil Jeho úmysl stvořitelského díla: „potěšit stvoření“ Svou dobrou a štědrou rukou.

134

Je žádoucí znát tento Nejvyšší zákon: odhalení je možné pouze tam, kde bylo ukrytí. Stejně jako v záležitostech tohoto světa, kde nepřítomnost předchází existenci. Vždyť pšenice klíčí pouze tam, kde byla zaseta a shnila. Totéž platí i o Nejvyšším světě: ukrytí a odhalení se k sobě mají jako knot a plamen, jenž k němu lne. Vždyť díky veškerému ukrytí, které přichází k nápravě, se odhaluje jemu odpovídající světlo. A odhalené světlo k němu lne jako plamen ke knotu. Pamatuj na to na všech svých cestách.

135

Na druhé straně pamatuj na slova mudrců o tom, že veškerá Tóra – to jsou Stvořitelova jména. A na první pohled jsou tato slova nepochopitelná, protože v Tóře je možno nalézt množství hrubých slov. Například jména hříšníků, faraon, Biliam a jim podobná, „zákaz“, „odporná“, krutá prokletí atd. Jak tedy lze pochopit, že toto všechno jsou Stvořitelova jména?

136

Abychom tomu porozuměli, musíme vědět, že naše cesty nejsou Jeho cestami. Naše cesty spočívají v tom, abychom přišli od nedokonalosti k dokonalosti a Jeho cestou k nám přicházejí veškerá odhalení od dokonalosti k nedokonalosti. Je tomu tak proto, že se na počátku vytváří a před Ním vychází z absolutní dokonalosti a tato dokonalost sestupuje od Jeho tváře níže, zkrácení za zkrácením, po několika stupních, dokud nedospěje k poslední etapě největšího zkrácení, což odpovídá našemu materiálnímu světu. A tehdy se ono odhaluje pro nás zde, v tomto světě.

137

Z toho, co bylo řečeno, pochop, že Tóra, jejíž výška morálních kvalit nezná mezí, nebyla vytvořena a nepředstoupila před Stvořitele ihned taková, jaká před námi stojí zde v tomto světě. Vždyť je známo, že Tóra a Stvořitel jsou jedno, ale v Tóře našeho světa to je zcela nepozorovatelné. Kromě toho se pro toho, kdo se jí zabývá lo lišma, Tóra stává smrtelným jedem.

Avšak, jak bylo řečeno výše, na počátku, kdy byla vytvořena před Stvořitelem, byla vytvořena a vyšla v absolutní dokonalosti, to znamená vskutku ve stadiu „Tóra a Stvořitel jsou jedno“. A to je to, co se v předmluvě k Tikunej Zohar (str. 3) nazývá „Tóra světa Acilut“: „Stvořitel, světlo a Jeho skutky jsou v ní jedno.“ A poté sestoupila od Jeho tváře a stupňovitě se zkrátila mnoha zkráceními, dokud nebyla dána na Sinaji, kdy byla napsána taková, jaká předstupuje před nás zde v tomto světě, ve svém odění do hrubých oděvů materiálního světa.

138

Je však třeba vědět, že i když vzdálenost mezi oděvy Tóry v tomto světě a oděvy ve světě Acilut je nezměrná, na druhé straně, v samotné Tóře, to znamená ve světle, jež se ukrývá uvnitř oděvů, není žádný rozdíl mezi Tórou světa Acilut a Tórou tohoto světa, jak stojí psáno: „Já svoje skutky neměním“ (Malachi, 3:6).

Kromě toho nejsou tyto hrubé oděvy naší Tóry světa Asija o nic méně cenné co se týče světla, jež se do ní odívá. Naopak, z hlediska jejich konečné nápravy nesmírně převyšují svým významem veškeré čisté oděvy Tóry ve Vyšších světech.

A je to proto, že ukrytí je příčinou odhalení. Po veškeré nápravě se ukrytí v době otevření stává odhalením, jako knot světlem, jež k němu lne. A čím větší je ukrytí, tím větší světlo se odhalí a bude k němu lnout během jeho nápravy. Tak všechny ty hrubé oděvy, do nichž se oděla Tóra v našem světě, nejsou o nic méně hodnotné než světlo, jež se do ní odívá, a dokonce tomu je naopak.

139

A tak zvítězil Mojžíš nad anděly svým tvrzením: „Cožpak je mezi vámi závist? Je mezi vám zlý princip?“ (traktát Šabbat, 89). Jinak řečeno, jak se zjišťuje, větší ukrytí odhaluje větší světlo. Ukázal jim, že za pomoci čistých oděvů, do nichž se odívá Tóra ve světě andělů, se nemohou odhalit velká světla, ale v oděvech tohoto světa je něco takového možné.

140

Tak vyšlo najevo, že není žádný rozdíl v čemkoli mezi Tórou světa Acilut, kde „Tóra a Stvořitel jsou jedno“, a Tórou tohoto světa. A veškerý rozdíl spočívá pouze v oděvech, neboť oděvy v tomto světě tají Stvořitele a skrývají Jej.

A věz, že podle jména Svého odění do Tóry se Stvořitel nazývá „Učitelem“, aby ti bylo zřejmé, že dokonce během ukrytí tváře a dokonce ve stadiu dvojího ukrytí Stvořitel přebývá v Tóře a je do ní oděn. Je tomu tak proto, že On je „Učitel“ a ona „Učení“ (hebrejsky Tora). A hrubé oděvy Tóry před našima očima jsou křídla, jež pokrývají a ukrývají Učitele, oděného a skrývajícího se v nich.

Avšak kdy je člověk uznán za hodna odhalení tváře ve čtvrtém stadiu návratu z lásky, hovoří se o něm: „Nebude se více skrývat tvůj Učitel a tvoje oči budou patřit na tvého Učitele“ (Ješajahu, 30:20), protože od tohoto okamžiku a dále oděvy „Učení“ již „Učitele“ nepokrývají a neukrývají. Člověku se navěky odhalí, že „Tóra a Stvořitel jsou jedno“.

141

A z toho pochop výrok: „Mne zanechali a Moji Tóru uchovali.“ To znamená: „Dobře, kdyby Mne zanechali a Moji Tóru uchovali, vždyť světlo, jež se v ní ukrývá, navrací ke Zdroji“ (Jeruzalémský Talmud, traktát Chagiga, č. 1, zákon 7). Na první pohled to je podivné. Má se však na zřeteli to, že lidé se postili a strádali, aby nalezli odhalení Stvořitelovy tváře, jak stojí psáno: „Přejí si blízkost Stvořitele“ (Ješajahu, 58:2).

A hovoří se k nim Stvořitelovým jménem: „Dobře, kdybyste Mne zanechali, protože veškerá vaše úsilí jsou marná a neplodná, neboť se nacházím pouze v Tóře. Proto chraňte Tóru. A tam mne hledejte. A světlo, které se v ní ukrývá, vás navrátí ke Zdroji, a vy Mne naleznete.“, jak se vysvětluje ze slov: „Kdo Mne hledají, naleznou Mne.“

142

A nyní lze vysvětlit podstatu nauky kabaly alespoň v nicotné míře, dostatečné pro správnou představu o povaze této nauky, abychom se neuváděli v omyl lživými výmysly, které tvoří představy větší části lidské masy.

A je třeba vědět, že se Tóra dělí na čtyři stadia, zahrnující veškerou skutečnost. Tři stadia se rozlišují v celkové realitě tohoto světa a nazývají se: svět, rok a duše. A čtvrté stadium představuje cesty existence těchto tří částí reality, to znamená jejich potravu, řízení a veškeré případy jejich projevu.

143

Vnější strana reality, například nebesa, nebeská klenba, země, moře a podobná místa, jež jsou v Tóře popisována – to všechno se nazývá „svět“.

А vnitřní strana reality – to je člověk, živočichové, zvířata, ptáci podle jejich druhů a tomu podobná v Tóře zmiňovaná stvoření, která se vyskytují na místech, jež se nazývají „vnější strana“. A oni se nazývají „duše“.

А rozvoj reality podle jejich pokolení se nazývá „příčina a následek“. Je to například v Tóře popisovaný vývoj hlav pokolení od Prvního člověka až k Jeošuovi a Kalevovi, kteří přišli do země Izrael. Přitom je otec považován za „příčinu“ svého syna, který se stal jeho „následkem“. A kategorie tohoto vývoje prvků reality cestou příčiny a následku se nazývá „rok“.

Všechny cesty existence reality popsané v Tóře jak z vnější, tak i z vnitřní strany, podle všech způsobů jejich řízení a případů jejich projevu se nazývají „existence reality“.

144

Věz, že čtyři světy, nazývané v nauce kabaly světy Acilut, Berija, Jecira a Asija, se rozšířily a vyšly jeden z druhého jako razítko a otisk. Všechno, co je zapsáno na razítku, určitě zůstane i na jeho otísku – nebude ani menší, ani větší. Stejně tomu tak bylo i při šíření světů. Všechna čtyři stadia, vyskytující se ve světě Acilut: svět, rok, duše a cesty jejich existence – všechna se odrazila a odhalila podle stejného principu i ve světě Berija. A přesně tak přešla ze světa Berija do světa Jecira, až do samého světa Asija.

Tak stadia „svět“ a „duše“ v námi viditelné realitě se všemi cestami jejich existence, které zde na tomto světě předstupují před naše oči, vznikla a odhalila se zde ze světa Jecira. A svět Jecira opět z toho, který je nad ním.

Tak zdroj všech těch četných prvků, které předstupují před naše oči, se nachází ve světě Acilut. Ba více, dokonce to všechno nové, co dnes vzniká v tomto světě, se musí nejprve odhalit výše, ve světě Acilut. A odtud postupuje, šíří se a odhaluje se nám v tomto světě.

A o tom pravili mudrcové: „Není dole stébla trávy, aby nemělo úděl a dozorce shůry, který ji bije, což doprovází slovy: ´Vyrůstej!´“ (Berešit-Raba, č. 10). A o tomto stojí psáno: „Člověk dole nepohne ani prstem, dokud o něm něco neprohlásí shůry“ (traktát Chulin, str. 7).

145

Tak se Tóra odívá do tří kategorií reality: svět, rok, duše a cesty jejich existence v tomto světě jsou materiální, jak je řečeno výše. Odtud plyne zákaz, neřest a vada, jež spočívají v otevřené Tóře. Výše jsme si vysvětlili, že je Stvořitel do ní oděn podle zásady „Tóra a Stvořitel jsou jedno“, ale ve velkém ukrytí, neboť tyto materiální oděvy jsou křídla, jež Jej pokrývají a ukrývají.

А odění Tóry do čisté kategorie světa-roku-duše a druhů jejich existence ve třech Vyšších světech Acilut, Berija a Jecira se nazývá ve svém souhrnu „nauka kabaly“.

146

Tak jsou nauka kabaly a otevřená Tóra jedno a totéž. Dokud však člověk požívá řízení odhalením tváře a Stvořitel se skrývá v Tóře, má se za to, že se člověk zabývá otevřenou Tórou. To znamená, že není způsobilý k tomu, aby obdržel jakékoli přisvětlení od Tóry světa Jecira, nemluvě již o tom, co je výše než svět Jecira.

Když je však člověk uznán za hodna odhalení tváře, začíná se zabývat naukou kabaly. Vždyť samotné oděvy otevřené Tóry se pro něho zjemnily a jeho Tóra se stala Tórou světa Jecira, která se nazývá naukou kabaly. A dokonce když je člověk uznán za hodna Tóry světa Acilut, neznamená to, že se v jeho očích změnila písmena Tóry. Prostě se stejné oděvy otevřené Tóry pro něho zjemnily a staly se velmi čistými, jak je řečeno: „Nebude se již tvůj Učitel ukrývat a tvoje oči budou vidět tvého Učitele.“ A tehdy dospěli ke stadiu: „Stvořitel, světlo a Jeho skutky jsou v ní jedno.“

147

Aby to měl rozum poněkud snadnější, uvedu ti příklad. Dokud se člověk nacházel v období ukrytí tváře, písmena a oděvy Tóry povinně skrývaly Stvořitele; vždyť člověk zakoušel nezdary proto, že se dopouštěl zlých úmyslů a opomenutí. A tehdy se nacházel pod hrozbou trestu, to znamená hrubých oděvů Tóry; neřesti, zákazu, chyb atd.

Když však je člověk uznán za hodna otevřeného řízení a stadia návratu z lásky, v němž zlé úmysly se pro něho stávají zásluhami, tehdy veškeré zlé úmysly a opomenutí, v nichž utrpěl nezdar od doby své existence pod ukrytím tváře, snímají hrubé a tolik hořké oděvy a odívají se do oděvů světla, přikázání a zásluh. Jde o to, že tyto hrubé oděvy se samy proměnily v zásluhy a nyní jsou oděvy, vycházejícími ze světa Acilut nebo Berija, které neukrývají a nepokrývají „Učitele“. Kromě toho, „tvoje oči budou vidět tvého Učitele.“

Vždyť není žádný rozdíl v čemkoli mezi Tórou světa Acilut a Tórou v tomto světě, to znamená mezi naukou kabaly a otevřenou Tórou. A veškerý rozdíl spočívá pouze v člověku, který se zabývá Tórou. Dva pracují s Tórou, jedním zákonem a vskutku v jednom a tomtéž jazyce, avšak na druhé straně bude pro jednoho tato Tóra naukou kabaly a Tórou světa Acilut a pro druhého bude otevřenou Tórou světa Asija.

148

Na základě toho pochop oprávněnost slov z modlitební knížky Vilenského Gaona. V požehnání Tóry napsal, že Tóra se počíná tajemstvím, to znamená otevřenou Tórou světa Asija, která patří do kategorie ukrytého, neboť se tam Stvořitel zcela ukrývá. Poté se přechází k narážce, to znamená k tomu, co se nejvíce odhaluje v Tóře světa Jecira. Tedy dokud člověk nebude uznán za hodna prostého smyslu – tajemství Tóry světa Acilut, která se nazývá „prostý smysl“, neboť shodila všechny oděvy, ukrývající Stvořitele.

149

Nyní můžeme zformulovat i určitý pojem a představu o čtyřech čistých světech, známých v nauce kabaly pod jmény Acilut, Berija, Jecira a Asija, a rovněž o čtyřech nečistých světech ABJA, které se nacházejí naproti čistým světům ABJA. Lze to pochopit ze čtyř stadií dosažení Stvořitelova řízení a ze čtyř stupňů lásky. Nejprve si rozebereme čtyři čisté světy ABJA a započneme zdola, od světa Asija.

150

V předchozích oddílech nám byla vysvětlena dvě první stadia řízení v ukrytí tváře. Věz, že obě patří do světa Asija. A proto je napsáno v knize Strom života, že svět Asija je z velké části zlo, a i to nepatrné dobro, které v něm přebývá, je rovněž smíšeno se zlem až k nepoznání. Vždyť z jednoduchého ukrytí vyplývá, že jeho velká část je zlo. Máme na mysli strádání a bolest, jež pociťují ti, kdož jsou vystaveni tomuto řízení. A z dvojího ukrytí vyplývá, že i dobro je smíšeno se zlem, neboť zůstává naprosto nepoznatelným.

Dále, první stadium odhalení tváře je stadium „světa Jecira“, a proto je napsáno v knize Strom života (Verata 58, č. 3), že svět Jecira je napůl dobrem a napůl zlem. Jinak řečeno, první stadium odhalení tváře je prvním stadiem závislé lásky, které se nazývá pouze „návrat z bázně“; a ten, kdo jej dosahuje, se nazývá „střední“, neboť je napůl vinen a napůl ospravedlněn.

Láska ve druhém stadiu je rovněž závislá, avšak mezi člověkem a Stvořitelem není ani památky po škodě a jakémkoli zlu. Totéž se vztahuje i na třetí stadium lásky, které je prvním stadiem lásky nezávislé. Obě tato stadia patří do kategorie „světa Berija“. A proto je napsáno v knize Strom života, že větší část světa Berija je dobro a menší zlo a toto malé zlo je nerozlišitelné. To znamená, jak bylo řečeno výše, že tím, že je uznán za hodna jednoho přikázání, střední se přiklání k ospravedlnění, a proto se nazývá „z větší části dobrý“. Jinými slovy, je to druhé stadium lásky A nerozlišitelné malé zlo ve světě Berija vyplývá z třetího stadia lásky, jež je nezávislá. A i když se člověk již přiklonil k ospravedlnění sebe sama, stále ještě nepřiklonil celý svět, a proto jeho malá část je zlo. Je tomu tak proto, že jeho láska se ještě nestala věčnou. Tato nepatrnost je však nepozorovatelná, neboť člověk ještě nepocítil žádné zlo a škodu dokonce vzhledem k ostatním.

Čtvrté stadium lásky, to znamená nezávislá a věčná láska, patří do kategorie světa Acilut. A o tom praví kniha Strom života: Ve světě Acilut není ani to nejmenší zlo. Tam „zlý nemůže být u tebe hostem“ (Žalmy, 5:5), protože poté, co člověk přiklonil k ospravedlnění rovněž i celý svět, láska se stává věčnou a absolutní a nikdy již nebude představa o jakémkoli pokrytí nebo ukrytí. Vždyť tam je místo absolutního odhalení, jak bylo řečeno: „Nebude se již ukrývat tvůj Učitel, a tvoje oči budou vidět tvého Učitele“. Jde o to, že člověk již zná všechno, co má Stvořitel do činění se všemi stvořeními v kategorii skutečného řízení, které se odhaluje z Jeho jména: Dobrý a Ten, kdo koná dobro špatným i dobrým.

151

Z toho lze pochopit rovněž kategorii čtyř nečistých světů ABJA, jež se nacházejí naproti čistým světům ABJA podle zásady: „jedno naproti druhému stvořil Stvořitel.“ Systém nečistých sil světa Asija přebývá ve dvou úrovních ukrytí tváře a tento systém panuje proto, aby byl člověk přinucen přiklonit všechno k misce viny.

А nečistý svět Jecira drží ve svých rukou misku viny, nenapravenou v čistém světě Jecira. Tím panuje nad středními, kteří od světa Jecira dostávají podle principu „jedno naproti druhému stvořil Stvořitel“.

Nečistý svět Berija drží ve svých rukou sílu, dostatečnou k tomu, aby byla zrušena závislá láska, to znamená aby bylo zlikvidováno pouze to, na čem tato láska závisí. A to je nedokonalost lásky druhého stadia.

Nečistý svět Acilut drží ve svých rukou onu nepatrnost zla, jejíž přítomnost je ve světě Berija nerozlišitelná z důvodu třetího stadia lásky. A i když je to skutečná láska, čerpající ze síly Dobrého a Toho, kdo koná dobro jak špatným, tak i dobrým, a patřící k čistému světu Acilut, na druhé straně vzhledem k tomu, že člověk nebyl uznán za hodna přiklonit takovýmto způsobem i celý svět k ospravedlnění, je nečistota schopna svrhnout lásku na základě faktoru řízení ostatních.

152

I o tom se praví v knize Strom života: Nečistý svět Acilut stojí naproti světu Berija a nikoli naproti světu Acilut. Vždyť v čistém světě Acilut, z nějž pochází pouze čtvrté stadium lásky, vůbec nemá vládu nečistota, neboť člověk, který již přiklonil svět k ospravedlnění, zná všechny Stvořitelovy skutky rovněž i v tom, co se týče řízení všech stvoření, díky dosažení Stvořitelova jména: Dobrý a Ten, kdo koná dobro jak špatným, tak i dobrým.

Ze světa Berija pochází třetí stadium lásky, které ještě nepřiklonilo celý svět k ospravedlnění. Proto tam ještě je jakýsi háček pro nečistotu, avšak tato nečistota je definována jako nečistý svět Acilut, neboť je uložena naproti třetímu stadiu, které představuje nezávislou lásku. A nezávislá láska patří do kategorie světa Acilut.

153

Tak jsme si vysvětlili čtyři čisté světy ABJA a čtyři nečisté světy ABJA, z nichž každý stojí proti čistému světu a představuje nedostatek jemu opačného čistého světa. Nazývají se čtyři nečisté světy ABJA.

154

Tato slova jsou dostatečná pro každého studujícího, aby pochopil svým rozumem podstatu nauky kabaly alespoň v nicotné míře. A musíš vědět, že většina autorů knih o kabale adresovala svoje knihy pouze těm studujícím, kteří již byli uznáni za hodna odhalení tváře a všech nejvyšších dosažení. Nelze se však tázat: Jestliže již byli uznáni za hodna toho, tehdy jistě všechno znají z vlastního dosažení? Proč ještě mají studovat kabalistické knihy jiných?

Tato otázka není z moudrých, neboť je to podobné člověku, který se zabývá otevřenou Tórou, aniž má tu nejmenší představu o záležitostech tohoto světa z hlediska kategorií „svět“, „rok“ a „duše“. Nezná situace, do nichž se mohou dostat lidé, nezná jejich chování ve vztahu k sobě a jejich chování vůči ostatním. Nezná živočichy, zvířata ani ptáky tohoto světa. Cožpak můžeš připustit, že by takový člověk byl schopen náležitě pochopit jakoukoli otázku v Tóře? Vždyť by převracel otázky Tóry z hlavy na nohy, od zla k dobru a od dobra ke zlu – nic by nechápal.

Totéž se vztahuje i k otázce, která stojí před námi. I když je člověk uznán za hodna dosažení, nechť je to dokonce dosažení od Tóry světa Acilut - v kterémkoli případě, zná z toho pouze to, co se týče jeho vlastní duše. On však ještě musí poznat absolutním způsobem všechny tři kategorie „svět“, „rok“ a „duše“ ve všech jejich podobách a variantách chování, aby měl možnost chápat otázky Tóry, vztahující se k danému světu. A tyto otázky se ve všech podrobnostech a jemnostech vysvětlují v knize Zohar a v pravých knihách o kabale, které je každý moudrý a chápající člověk povinen studovat ve dne v noci.

155

A je třeba položit si otázku: Proč zavázali kabalisté každého studovat nauku kabaly? V tom se ovšem skrývá velká a rozhlášení hodná věc, vzhledem k tomu, že ti, kteří se zabývají naukou kabaly, mají neocenitelně nádhernou vlastnost. I když nechápou, co se učí, díky silnému přání a úsilí poznat studovaný materiál probouzejí a přivolávají k sobě světla, jež obklopují jejich duše.

To znamená, že každému člověku z národa Izraele je zaručeno nakonec získat veškerá nádherná dosažení, jimiž se Stvořitel v úmyslu stvořitelského díla rozhodl potěšit každé stvoření. A ten, kdo nebyl uznán za hodna v tomto okamžiku, bude uznán za hodna v druhém atd., dokud nebude uznán za hodna dokončit úmysl Stvořitele. A dokud člověk nebyl uznán za hodna své dokonalosti, jsou pro něho určena ona světla, jejichž úkolem je přijít k němu jakožto obklopující světla. A jejich význam je v tom, že jsou pro něho připravena, avšak od člověka očekávají, aby očistil svoji nádobu, do níž dostává, a tehdy se tato světla odějí do připravených nádob.

A proto i v tuto hodinu, kdy se člověku nádob nedostává a zabývá se touto naukou s tím, že připomíná názvy světel a nádob, které se vztahují k jeho duši, ihned na něho do určité míry svítí. Svítí mu však bez odění do vnitřní části jeho duše, protože se nedostává nádob, vhodných k jejich obdržení. Přesto však svit, jehož se mu dostává postupně během studia, přitahuje k němu Nejvyšší okouzlení a naplňuje jej duchovnem a čistotou, které značně přibližují člověka k dosažení dokonalosti.

156

Existuje však přísná podmínka pro studium této nauky: nezhmotňovat pojmy domnělými a materiálními věcmi, neboť tím lidé porušují přikázání: „Abyste si…neudělali…sochu, zpodobení čehokoli…“ (Devarim – Deuteronomium, 4:23). Kromě toho to přináší škodu místo užitku. A proto mudrcové varovali, abychom tuto nauku studovali až po uplynutí čtyřiceti let nebo z úst rava atd. – z opatrnosti. A to všechno je podmíněno tím, co bylo řečeno výše.

Proto, abychom uchránili studující před jakýmkoli zhmotněním, pracuji na knize Učení o deseti sefirách podle Ariho, v níž sestavuji z Ariho knih všechny základní články, týkající se vysvětlení deseti sefir, a vykládám je co možná prostě a lehkým jazykem. Podle nich jsem zpracoval tabulku otázek a tabulku odpovědí na všechna slova a na všechny otázky. „Nechť se uskuteční vůle Stvořitelova.“

Předmluva ke spisu Talmud Eser Sefirot (TES).

Kabbalah Library

Hlavní menu

Novinky a oznámení

Facebook

Share On