Jehuda Ašlag (Baal HaSulam)

Láska ke Stvořiteli a ke stvořením

Miluj bližního svého jako sebe samého je hlavní (obecný) zákon Kabaly

OBECNÉ A JEDNOTLIVÉ

Tento výrok je jedním z významných a v naší době nejčastěji citovaných výroků. Na druhé straně nikdo nechápe jeho smysl. Vždyť slovo „obecný“ ukazuje na souhrn jednotlivostí, z nichž každá, vzhledem k tomu, že je složkou „obecného“, se k němu vztahuje takovým způsobem, že ve spojení se všemi jednotlivostmi dohromady vytváří ono „obecné“. A jestliže hovoříme o „obecném zákoně Kabaly“, znamená to, že všechny písemné zdroje a náprava jeho 612 egoistických přání, kterou je člověk povinen provést, to je právě onen souhrn jednotlivostí, vztahujících se k pokynu „Miluj bližního svého jako sebe samého“. Na první pohled je však obtížné pochopit, jak tento pokyn může sloužit coby „obecné“ pro všechny nápravy, které požaduje provést Kabala. Maximálně může sloužit jako „obecné“ pro pokyny, týkající se vztahů mezi člověkem a jeho bližním. Avšak v této části, která se zabývá vztahem člověka a Stvořitele, jak je lze uzavřít do rámce výroku „Miluj bližního svého jako sebe samého“?

NEDĚLEJ DRUHÉMU TO, CO SÁM NENÁVIDÍŠ

A jestliže se lze ještě nějak smířit s tím, co bylo řečeno, pak existuje ještě odpověď mudrce Gilela, kterou dal člověku, jenž ho požádal, aby ho naučil veškeré metodice Kabaly „po dobu, co bude stát na jedné noze“: „Nedělej druhému to, co sám nenávidíš. V tom spočívá veškerá metodika Kabaly a ostatní jsou pouze vysvětlivky. Jdi a uč se.“ Takže z této odpovědi jasně vidíme, že veškerá metodika Kabaly je vysvětlování výroku „Miluj bližního svého jako sebe samého.“ A podle slov Gilela i ostatních mudrců, jejichž názor určoval zákony, se stává zcela jasným, že cílem metodiky Kabaly je povznesení člověka do takové výše, aby dokázal splnit podmínku „Miluj bližního svého jako sebe samého“. Vždyť on s naprostou zřejmostí praví: „A ostatní jsou pouze vysvětlivky. Jdi a uč se“. To znamená, že tyto vysvětlivky jsou určeny k tomu, aby nám pomáhaly dosáhnout dodržení tohoto zákona.

MILUJ BLIŽNÍHO SVÉHO JAKO SEBE SAMÉHO

A ještě si musíme vysvětlit, co je podstatou výroku „Miluj bližního svého jako sebe samého“. Doslovně to znamená milovat do takové míry jako miluješ sebe samého. My ale vidíme, že nikdo není schopen toto splnit. Dokonce kdyby bylo řečeno: „Miluj bližního svého tak jako on miluje tebe“, i tehdy by toto mohlo splnit v plném objemu pouze málo z nás, bylo by to však přece jen přijatelné. Avšak milovat tak jako miluješ sebe – je zřejmé, že toto se ukazuje jako nemožné. Dokonce kdyby na světě nebyl nikdo kromě tvého přítele, i tehdy by to bylo nemožné. Tím spíše tedy, když je svět plný lidí. Jestliže člověk začne milovat všechny jako sebe sama, nezbude mu čas na sebe, a vždyť ve své lásce k sobě uspokojuje svoje potřeby plně a s velkým přáním. Není však tomu tak co se týče potřeb společnosti. Ta nemá závažný důvod pro to, aby se u ní objevilo přání pracovat pro ně. A dokonce i kdyby měla přání, cožpak by dokázala splnit to, co bylo řečeno, alespoň v doslovném smyslu? Stačí jí na to síly? A je-li tomu tak, jak může Kabala zavazovat k tomu, co je zcela nemožné splnit? Nelze si však představit, že to, co bylo řečeno, je přehnané, neboť nám bylo dáno varování, jehož se držíme: „Nepřidávej k tomu ani neubírej.“ S tím souhlasí všichni komentátoři, když vysvětlují to, co stojí psáno, v doslovném smyslu. Ba co více, pravili, že člověk je povinen naplňovat potřeby svého bližního dokonce i tehdy, když má sám nedostatek. Tehdy se musí starat o naplnění potřeb svého bližního a sám zůstat v nouzi. Ve vysvětlivkách pokynu milovat bližního (Jeruzalémský Talmud, Traktát Kidušin) se praví, že ten, kdo si kupuje otroka, se podobá tomu, kdo si kupuje svého pána, a jestliže má pouze jeden polštář, je povinen jej odevzdat otrokovi, i kdyby sám měl spát na zemi.

JEDNA NÁPRAVA

Zde vzniká několik otázek. V souladu s tím, co bylo výše řečeno, nikdo z nás požadavky Kabaly nesplňuje. Ba co více, neplníme ten hlavní, protože se zabýváme jednotlivostmi a nedotýkáme se obecného. Mudrci hovoří o oddílu nauky Kabaly, který se vztahuje ke skutkům, jež vedou k cíli, jehož si přejí dosáhnout. A proto hovoří-li o jedné nápravě, mají nepochybně na mysli nápravu praktickou. Za pomoci pouze této nápravy dosáhne člověk skutečného cíle – splynutí se Stvořitelem. Takže v jedné nápravě se stává hodným dosáhnout cíle a splnit svoje předurčení, neboť pod praktickým charakterem skutku se rozumí dosažení nápravy egoismu. Konečným cílem toho je láska „k bližnímu svému jako k sobě samému“ a stupeň, který bezprostředně za tím následuje, je splynutí se Stvořitelem.

A SPLYNOUT S NÍM

Něco je nám ale stále ještě nejasné: Jestliže cílem metodiky Kabaly a veškerého tvůrčího díla je povznesení nízkého lidstva, dokud se nestaneme hodnými tohoto neobyčejného povýšení – splynutí se Stvořitelem, pak nás mohl Stvořitel od samého počátku stvořit v této velikosti a neunavovat stvoření nápravami podle metodiky Kabaly. Je to možno vysvětlit výrokem mudrců, který hlásá, že ten, kdo využívá plody práce druhých, stydí se pohlédnout na sebe, neboť ztratil lidskou podobu… A vzhledem k tomu, že je Stvořitel dokonalý, nemůže od Něho vzejít něco nedokonalé. A proto k tomu, abychom se dokázali těšit z plodů svých snah, připravil nám tuto práci a vytvořil stvoření v tak nízké podobě. Pomocí této práce dosahujeme velikosti svými vlastními snahami a veškeré potěšení, které dostáváme od Stvořitele, pociťujeme jako ti, kteří na ně mají právo, a nikoli jako někdo, kdo dostává dar. Na druhé straně však je nutno pochopit, v čem spočívá zdroj pocitu nízkosti v okamžiku přijetí daru. Lze to pochopit, vyjdeme-li ze zákona, který dobře znají badatelé v oblasti přírody – „povaha kterékoli větve se podobá jejímu kořenu.“ Takže všechno, co existuje v kořeni, bude pro jeho větev žádoucí, bude jí milováno a přinese jí užitek. A naopak, od všeho, co schází v kořeni, se i větev bude snažit vzdálit a nedokáže to trpět, protože jí to způsobuje škodu. A vzhledem k tomu, že naším kořenem je Stvořitel a On nedostává, nýbrž odevzdává, cítíme se nízkými pokaždé, když něco dostáváme od našeho bližního. Takže nyní se nám stává pochopitelným, v čem spočívá podstata toho, co bylo řečeno – „splynout se Stvořitelem.“ Velikost tohoto splynutí spočívá v rovnosti větve svému Kořeni. A příslušně k tomu znamená stav nízkosti vzdálení od Kořene. Jinými slovy, každé stvoření, které kráčí cestou maximálního odevzdání bližnímu, cítí neobyčejné pozvednutí a tím maximalně splývá se Stvořitelem. Jinak řečeno, kterékoli stvoření, které kráčí cestou největšího dostávání a lásky k sobě samému, je nejnižší a nejvíce vzdáleno od Stvořitele. Nápravy však lze dosáhnout metodikou Kabaly, jíž se lidé zpočátku zabývají ve svůj prospěch, to znamená pro obdržení odměny, a posléze získávají záměr ve prospěch Stvořitele místo egoistické sebelásky a pozvednou se na stupeň odevzdávání bližnímu. Této nápravy povahy člověka lze dosáhnout pomocí přirozeného prostředku, jímž je zabývat se Kabalou ve prospěch Stvořitele, vždyť bylo řečeno, že Stvořitel stvořil egoismus a dal metodiku Kabaly pro jeho nápravu, protože světlo ji napravuje k podobnosti Stvořiteli. Tak se stvoření vyvíjí a povznáší do výšky, dokud nedosáhne takového stupně, že zcela ztrácí egoistickou lásku a dostávání ve svůj prospěch a že se jeho vlastnostmi stává odevzdávání.

DVĚ ČÁSTI V METODICE KABALY: NÁPRAVY VZTAHŮ ČLOVĚKA KE STVOŘITELI A NÁPRAVY VZTAHŮ ČLOVĚKA K BLIŽNÍMU

Nehledě na to, že v metodice Kabaly spatřujeme dvě části: první jsou nápravy, týkající se vztahů člověka ke Stvořiteli, a druhou jsou nápravy, týkající se vztahů člověka k bližnímu, obě sledují jeden cíl – vykonávat skutky ve prospěch Stvořitele, vždyť pro stvoření není žádný rozdíl mezi tím, zda pracuje ve prospěch bližního, nebo ve prospěch Stvořitele. Je tomu tak proto, že všechno, co probíhá mimo něj, je hodnoceno jako nereálné. Proto musí člověk započít cestu nápravy od skutků „ve svůj prospěch“ a poté, za působení nápravného světla, přejde od záměru „ve svůj prospěch“ k záměru „ve prospěch Stvořitele.“ Vždyť při dosahování lásky k bližnímu a odevzdávání jemu člověk dosahuje lásky ke Stvořiteli a odevzdávání Jemu, neboť není rozdílu mezi bližním a Stvořitelem, vždyť všechno, co se nachází mimo tělo a mimo výhodu pro sebe, je hodnoceno stejně, nechť je to odevzdávání bližnímu, nebo Stvořiteli. А pokyn „Miluj bližního svého jako sebe samého“ je konečným cílem všech skutků, vzhledem k tomu, že takovouto formu i charakter člověk nejlépe pochopí. Není možno chybovat ve skutcích, neboť je jasné, co je třeba dělat. A člověk ví, že jestliže naplnění potřeb bližního postaví nad naplnění vlastních potřeb, bude to právě ona míra jeho odevzdávání. A proto si neklade za cíl „milovat Stvořitele celým svým srdcem i duší“, neboť je to ve skutečnosti jedno a totéž – vždyť i bližního svého je rovněž povinen milovat z celého srdce i duše. Takový je význam slov „jako sebe samého.“ Vždyť sebe nesporně miluje celým svým srdcem i duší, ale ve svém vztahu ke Stvořiteli se může zmýlit, zatím co bližního má neustále před očima, a tudíž může svůj vztah k němu zhodnotit správně.

PODMÍNKA POSKYTNUTÍ KABALY

Jak ale je možné splnit tuto podmínku lásky k bližnímu, jestliže je na první pohled nesplnitelná? Proto byla metodika Kabaly dána pouze celému národu a poté, co každý i všichni dohromady souhlasili vzít na sebe splnění této podmínky. Vždyť jestliže nebude mít celý národ ve svém životě jinou starost než stát na stráži zájmů bližního, aby neměl v ničem nedostatek, a jestliže to všichni budou dělat se skutečnou láskou a věnují se tomu vší svou substancí, pak nebude mít bezesporu nikdo z národa potřebu pečovat o vlastní existenci, protože se o něj bude starat celý národ.

VŠICHNI V NÁRODĚ IZRAELE JSOU ZA SEBE ODPOVĚDNI

Proto stojí psáno, že celý národ, všichni za sebe navzájem odpovídají. Na první pohled toto tvrzení zcela odporuje zdravému rozumu. Jak je možné odpovídat za provinění člověka, kterého ani neznáme? Z toho, co bylo řečeno, vyplývá, že metodiku Kabaly nelze realizovat jinak než za účasti celého národa, kdy se každý stává odpovědným za bližního, a ti nezodpovědní v národě se stávají příčinou toho, že ti, již usilují o lásku, zůstávají v egoismu, neboť jsou zbaveni pomoci těch nezodpovědných. Výsledkem je, že jestliže část národa neplní to, co jí bylo uloženo, stává se příčinou utrpení celého národa. Zákonem rukojemství (vzájemné záruky) však je svázán nejen jeden národ nebo každý národ uvnitř sebe, nýbrž všechny národy světa dohromady, jak stojí psáno: „I naplní se země znalostí Stvořitele a budou k Němu proudit všechny národy.“ A proto je odpovědnost uložena celému světu, takže nikdo bez pomoci všech národů světa nemůže dosáhnout žádaného dovršení. Tak každá náprava, prováděná jedním člověkem, ovlivňuje celý svět a každá náprava, uskutečňovaná jednotlivcem, vede k rozvoji světa a dosažení tohoto zákona. Narušení, kterého se dopouští, vrací zpátky celý svět.

PROČ JE METODIKA KABALY DÁNA NÁRODU IZRAELE

Proč je metodika Kabaly dána národu Izraele a proč se na tom nepodílely ostatní národy světa? Dosažení Cíle stvoření bylo ve skutečnosti uloženo veškerému lidstvu, nikdo toho není zbaven. Sjednotit se podle zákona vzájemné lásky pomohlo národu Izraele duchovní dosažení kabalistických předků a poté čtyřsetleté egyptské zajetí – to přinutilo národ, aby přijal podmínku „miluj bližního svého jako sebe samého.“ A když přijali na sebe lásku k bližnímu, byla jim metodika Kabaly udělena pro zdokonalení. Národ Izraele zde však plní úlohu „vodičů“. Do té míry, v níž se za pomoci této metodiky spojuje sám národ Izraele, předává tuto metodiku dosahování věčnosti a dokonalosti ostatním národům a naučí ji národy světa, jak stojí psáno: „A všichni mě poznají, mladí i staří.“