Jehuda Ašlag (Baal HaSulam)

Mír ve světě

VŠE SE HODNOTÍ NIKOLI PODLE TOHO, JAK TO V URČITÉM OKAMŽIKU VYPADÁ, ALE PODLE STUPNĚ SVÉHO VÝVOJE

Všechno, co existuje ve skutečnosti, jak to dobré, tak i zlé, a dokonce to nejhorší a nejškodlivější na světě, má právo na existenci. A nelze je zcela vyhlazovat a ničit -naším úkolem je pouze napravit je a vrátit ke Zdroji. I prostý pozorný pohled na proces aktu stvoření stačí k tomu, aby člověk dospěl k uvědomění si velikosti a dokonalosti působení Toho, kdo je jeho Původcem. A proto jsme povinni pochopit a chránit se přezírání kterékoli části stvoření a tvrzení, že je zbytečná a není nutná. Vždyť to je utrhačství vůči aktu stvoření. Jak však je všem známo, Stvořitel nedovršil akt tvoření v okamžiku jeho uskutečnění, a právě proto spatřujeme ve faktu, který před námi vyvstává, že se jak v obecném, tak i jednotlivém nachází v moci zákonů stupňovitého rozvoje, počínaje stadiem, které předchází vzniku, až do stadia dokončení růstu. A z tohoto důvodu, když pociťujeme hořkou chuť plodu na počátku jeho vývoje, nevnímáme to jako chybu nebo defekt plodu, protože je všem známa příčina - plod ještě nedokončil proces svého vývoje. Tak je tomu i ve vztahu k ostatním prvkům skutečnosti: jestliže se nám něco zdá jako špatné a škodlivé, pak to není nic jiného než svědectví toho, že tento prvek se stále ještě nachází v přechodném stadiu procesu svého vývoje. A proto nemáme právo vynášet rozsudek, že je špatný, a pohrdat jím, protože to je nemoudré.

NEOPODSTATNĚNOST „NAPRAVITELŮ SVĚTA“

A odtud dospějeme k pochopení neopodstatněnosti „napravitelů světa“, kteří existovali v každém pokolení, protože považovali člověka za stroj, který nepracuje, jak má, a potřebuje nápravu, to znamená vynětí vadných dílů a jejich výměnu za jiné, dobré. A proto byla veškerá úsilí těchto „napravitelů světa“ zaměřena na to, aby zničili veškeré zlo a to, co škodí v lidském rodě. A po pravdě, kdyby jim Stvořitel neodporoval, rozumí se samo sebou, že by již dávno stačili prosít lidstvo jako skrze síto a zanechat v něm výlučně to dobré, co přináší užitek. Stvořitel však pečlivě chrání každou částečku ve Svém stvoření a nedovoluje nikomu ničit cokoli z toho, co je v Jeho moci. Lze jen napravit ji a proměnit v blaho, jak bylo řečeno výše. V souladu s tím zmizí všichni ti, kteří podobně napravují svět, z tváře Země, ale zlo ve světě nikoli. To existuje a odpočítává počet vývojových stupňů, po nichž musí projít veškeré prvky stvoření, dokud nedosáhnou dokončení svého zrání. A tehdy se špatné vlastnosti samy proměňují v dobré a užitečné kvality, které Stvořitel původně zamýšlel stvořit. A to se podobá plodu, jenž visí na větvi stromu a očekává a odpočítává dny a měsíce, co musí uplynout, dokud nedosáhne zralosti. A tehdy se každému člověku odhalí jeho chuť a sladkost.

URYCHLENÍ NÁPRAVY PŘÍRODY

     Avšak uvedený zákon vývoje, který se vztahuje na celou skutečnost a zaručuje návrat všeho zlého k dobrému a užitečnému, působí, aniž se přitom ptá na názory lidí, obývajících Zemi. Na druhou stranu dal Stvořitel člověku rozum a moc a umožnil mu vzít pod svoji kontrolu uvedený zákon vývoje a řídit jej s urychlováním procesu vývoje podle svého přání, svobodně a zcela nezávisle na běhu času. A dospívá se k tomu, že existují dvě moci, působící v uvedeném procesu vývoje:

• jednou z nich je „moc nebes“, zaručující návrat veškerého zla a toho, co škodí, k dobrému a užitečnému, avšak „ve své době“ – cestou pomalou a bolavou, kdy „objekt vývoje“ zakouší bolest a strašné utrpení, když se nachází pod kolem vývoje, které jej tlačí pod sebe s neuvěřitelnou krutostí.
• druhou je „pozemská moc“, jež znamená lidi, kteří vzali do svých rukou moc nad uvedeným zákonem vývoje a jimž je dáno zcela se osvobodit od pout času. Ti významně urychlují dosažení konečného stadia, jinak řečeno, dokončení svého dozrávání a nápravy, což je koncem jejich vývoje. 

     Jestliže budou uznáni za hodna toho, vezmou do svých rukou zákon vývoje, který musí „projít“ jejich zápornými vlastnostmi a proměnit je v kladné. To znamená, že oni sami musí věnovat pozornost svým záporným vlastnostem a začít je napravovat tím, že je promění v kladné. Tehdy se plně osvobodí od času a od tohoto okamžiku závisí dosažení nejvyššího stupně vývoje na jejich přání, to znamená na kvalitě působení a pozornosti. Tak urychlují přiblížení konečného stadia.

     Jestliže však nebudou uznáni za hodna disponovat vývojem svých špatných vlastností, ale zanechají to v moci nebes, v tomto případě je jim rovněž zaručeno, že se jich nakonec zbaví a dokončí nápravu. Je tomu tak proto, že existuje plná záruka ze strany moci nebes, která působí podle zákona postupného vývoje, stupeň za stupněm, dokud se veškeré zlo a škoda nepromění v dobro a užitek. Podobně tomu je u plodu na stromě. Dokončení je i v tomto případě absolutně zaručeno, ale ve své době. To znamená, že se stává závislým na čase a je na něj zcela vázáno.

     Vždyť v souladu se zákonem stupňovitého vývoje je nezbytné, aby v procesu dosahování jeho zakončení proběhlo množství různých stupňů. A to je obtížný proces, velmi pomalý a neobyčejně dlouhý, který je roztažen na velmi dlouhou dobu. A vzhledem k tomu, že „objektem vývoje“, o němž uvažujeme, jsou živé a cítící bytosti, pak na stupních tohoto vývoje jsou rovněž nuceny prožívat to největší a nejhroznější utrpení, protože síla, spočívající v těchto stupních a nutící člověka přejít z nižšího stupně na vyšší, není nic jiného než síla utrpení a bolesti, hromadící se na nejnižším stupni do takové míry, že se stává nemožným trpět, a v důsledku toho jsou nuceny zanechat tento stupeň a pozvednout se na vyšší.

     Takové je dokončení, zaručené, odpovídající uvedenému zákonu stupňovitého vývoje a nazývané „ve stanovenou dobu“, to znamená závislé na čase. A dosažení konce, zaručené tím, že člověk vezme do svých rukou vývoj svých vlastností, se nazývá „Já urychlím“ a na čase naprosto nezávisí.

DOBRO A ZLO HODNOTÍME PODLE PŮSOBENÍ JEDNOTLIVCE VE VZTAHU KE SPOLEČNOSTI

Dříve než přistoupíme ke zkoumání nápravy zla v celém lidském rodě, musíme stanovit hodnotu abstraktních pojmů dobra a zla. Jinak řečeno, když definujeme působení nebo vlastnosti kategorií dobra a zla, musíme si vysvětlit, vzhledem ke komu jsou tyto vlastnosti nebo působení dobrem a zlem. Abychom to pochopili, musíme dobře vědět, jaká je relativní hodnota jedinečného ve srovnání s celkem, to znamená jednotlivce ve vztahu k jeho společnosti, v níž žije a z níž se živí jak materiálně, tak i duchovně. Skutečnost nám ukazuje, že jednotlivec nemá naprosto žádné právo na existenci, jestliže se izoluje a nemá dosti velkou společnost, která by jej obsluhovala a pomáhala mu zajišťovat jeho potřeby. Z toho plyne, že člověk je od samého počátku stvořen pro život ve společnosti a každý jednotlivec ve společnosti je jako kolečko v systému jednotného kolového mechanismu, v němž jedno kolečko jakožto oddělená jednotka nemá svobodu pohybu. Je vtaženo do společného pohybu všech koleček v daném směru k tomu, aby byl mechanismus učiněn vhodným pro plnění společného úkolu. A jestliže dojde k nějakému polámání v kolečku, není to chápáno jako poškození jednoho tohoto kolečka. Je to hodnoceno z hlediska jeho úlohy a určení v celém mechanismu. Tak i stupeň hodnoty každého z jednotlivců ve společnosti není definován tím, nakolik je dobrý sám o sobě, nýbrž mírou jeho služby společnosti jako celku. A naopak, nehodnotíme stupeň zla každého jednotlivce. Hodnotíme stupeň té škody, kterou působí společnosti jako celku, a nikoli míru osobního zla jeho samotného. A toto všechno je jasné jako den, jak z hlediska pravdy, tak i z hlediska chápání dobra, protože ve společnosti není nic jiného kromě toho, co existuje jednotlivě, a užitek společného je užitkem pro každého. A ten, kdo působí škodu společnému dílu, poškozuje i sám sebe. Člověk, který přináší společnému užitek, získává i svůj podíl, neboť jednotlivosti jsou částí obecného. A to obecné nemá větší hodnotu a množství než souhrn složek svých jednotlivostí. A tak se dospívá k tomu, že společnost a jednotlivec jsou jedno a totéž. Není nic záporného pro jednotlivce v tom, že je podřízen společnosti, neboť jak svoboda společnosti, tak i svoboda jednotlivce představují jedno a totéž. A jaký je mezi nimi poměr dobra, takový je mezi nimi i poměr svobody. Vždyť jak dobré vlastnosti, tak i vlastnosti špatné, a rovněž tak i dobré skutky a skutky zlé jsou hodnoceny pouze v souladu s jejich užitkem pro společnost. Rozumí se samo sebou, že to, co bylo řečeno, se vztahuje pouze na jednotlivce, kteří poctivě plní svoje povinnosti vůči společnosti, když nedostávají více, než jim přísluší a nesahají na podíl bližních. Jestliže se však část společnosti chová jinak, než jak bylo řečeno, dochází v praxi k tomu, že škodí nejen společnosti, nýbrž i sami sobě. Vše, co bylo až dosud řečeno, není nic jiného, než demonstrace slabého bodu, jinak řečeno místa, vyžadujícího svoji nápravu tak, aby každý pochopil, že jeho osobní užitek a užitek společnosti jsou jedno a totéž a že takto svět dojde ke své úplné nápravě.

ČTYŘI KATEGORIE: MILOSRDENSTVÍ, PRAVDA, SPRAVEDLNOST A MÍR – VE VZTAHU JEDNOTLIVCE A SPOLEČNOSTI

Poté, co jsme se dozvěděli, co představuje blaho ve své skutečné podobě, musíme se pozorně zahledět na podstatu a prostředky, které máme k dispozici, abychom zrychlili přiblížení dobra a štěstí. Máme k dispozici čtyři kategorie k dosažení tohoto cíle: milosrdenství, pravdu, spravedlnost a mír. Tyto kategorie až dosud používali všichni ti, kdož napravují svět. Správněji řečeno, v těchto čtyřech kategoriích docházelo až do dnešního dne k vývoji lidstva – nejvyšší správa prošla svou cestou a postupně rozvíjela lidstvo, až je dovedla k nynějšímu stavu. Jak bylo řečeno výše, nejlepší pro nás je vzít zákon vývoje do svých rukou a do své správy, neboť tehdy se zbavíme veškerého utrpení, které nám vyvíjející se historie připravuje od tohoto dne do budoucnosti. V souladu s tím prozkoumáme a proanalyzujeme tyto čtyři kategorie, abychom si vyjasnili, co nám poskytly do dnešního dne, a abychom z toho pochopili, v jakou pomoc z jejich strany můžeme do budoucna doufat.

PRAKTICKÉ OBTÍŽE VE STANOVENÍ „PRAVDY“

Když pozorně zkoumáme kladné vlastnosti „teoreticky“, rozumí se samo sebou, že nemáme lepší vlastnosti než „pravda“. Vždyť to blaho, jejž jsme definovali výše s ohledem na závislost existující mezi jednotlivcem a společností, když jedinec odevzdává a poctivě plní jemu uloženou funkci ve vztahu k celé společnosti a dostává od společnosti svoji část podle spravedlnosti, není nic jiného než „pravda“. Ta je vždy zapotřebí, protože „v praxi“ tuto kvalitu společnost naprosto nepřijímá. V praxi je tento nedostatek pravdy předurčen jí samou. Je zde jakási chyba nebo faktor, který společnosti neumožňuje ji přijmout, a je třeba si vyjasnit, co představuje. Jestliže provedeme hluboký výzkum praktické hodnoty uvedené pravdy, nutně se vysvětlí, že je mlhavá a velmi složitá, takže je pro člověka zhola nemožné ji spatřit. Vždyť pravda nás zavazuje učinit rovnými všechny jednotlivce ve společnosti, aby každý dostával svoji část v souladu s úsilím, které vynakládá, ne méně a ne více. A toto je jediný reálný základ, o němž nelze pochybovat. Vždyť je zřejmé, že skutky každého, kdo chce pro sebe získat užitek ze snahy bližního, odporují zdravému rozumu i kategorii „pravda“, o níž byla řeč. Jak si to ale máme představit, abychom dokázali pochopit smysl této kategorie tak, aby to přijala celá společnost? Například, jestliže posuzujeme otázku na základě všem viditelné práce, to znamená v souladu s počtem odpracovaných hodin, a zavážeme všechny, aby pracovali stejný počet hodin, přesto nám kategorie „pravda“ nebude odhalena. Ba více, ze dvou stran je zde nepokrytá lež: ze strany fyzického stavu pracovníka a z hlediska jeho stavu morálního. Je zcela přirozené, že všichni nemohou pracovat stejně. Vždy se najde někdo, kdo v důsledku vlastní slabosti vynakládá za hodinu práce daleko větší námahu než jeho spolupracovník za dvě hodiny nebo více. Existuje i psychologický problém, protože velký lenoch od přírody rovněž za hodinu vynaloží větší úsilí než jeho spolupracovník za dvě hodiny i více. A z hlediska kategorie absolutní pravdy nemůžeme za účelem zajištění životně nezbytné potřeby zavázat jednu část společnosti, aby vynakládala větší úsilí než zbývající část. V praxi dochází k tomu, že od přírody silní a podnikaví členové společnosti mají výhodu z úsilí, které vynakládají jiní, a zlovolně je vykořisťují, což odporuje kategorii „pravda“. Vždyť oni sami vynakládají nepatrné úsilí ve srovnání se slabými a lenivými členy společnosti. А jestliže vezmeme ještě v úvahu přirozený zákon „následovat většinu“, pak taková podoba pravdy, kdy je za základ brán faktický počet pracovních hodin, je zcela neuskutečnitelná, protože slabí a leniví vždy představují většinu ve společnosti a nedovolí silným a podnikavým, jichž je menšina, aby využili svoje síly a snahy. Tak je jasné, že uvedený základ, který představuje úsilí jednotlivce vzhledem k podmínkám, vytyčovaným kategorií „pravda“, na jejíž straně je i většina společnosti, je prakticky nereálný, neboť nelze prověřovat ani hodnotit sám princip. Z toho plyne, že kategorie „pravda“ nemá praktickou možnost být rozhodujícím faktorem, určujícím cesty jednotlivce i společnosti. Není v ní to, co může plně zajistit životní podmínky v Konečné nápravě světa. Kromě toho jsou ještě větší obtíže než ty, o nichž byla řeč, protože není jasnější pravda než v samotné přirozenosti. A každý člověk má v povaze to, že se cítí ve světě Stvořitele jediným vládcem, protože se domnívá, že všichni byli stvořeni pouze proto, aby usnadnili a zlepšili jeho život s tím, že nepociťuje žádnou povinnost dávat ze své strany cokoli v náhradu. Jednoduše řečeno je v povaze každého člověka využívat život všech stvoření na světě k vlastnímu užitku. A vše, co on dává bližnímu, nedává jinak než z donucení. I tehdy však v tom je využití bližního, prostě se to dělá s velkou lstivostí, aby to bližní nezpozoroval a ustoupil mu. Smysl toho, co bylo řečeno, spočívá v tom, že povaha každé větve je blízká svému kořenu. A vzhledem k tomu, že lidská duše vychází od Stvořitele, Jediného a Jedinečného, a všechno Mu náleží, pak i člověk, který v Něm má počátek, cítí, že všechna stvoření světa musí být podřízena jeho moci a že byla stvořena pro jeho osobní užitek. A to je nezměnitelný zákon. А veškerý rozdíl v lidech spočívá pouze ve volbě. Jeden volí využívání stvoření k dosažení nízkých slastí, druhý k dobytí moci a třetí k získání úcty. Ba co více, kdyby to nestálo obrovské úsilí, souhlasil by každý s využíváním světa k dosažení všeho dohromady: jak bohatství, tak i moci i úcty – je však nucen volit v souladu se svými možnostmi a schopnostmi. Tento zákon lze nazvat „zákonem jedinečnosti“, který žije v lidském srdci. A nikdo se nemůže vyhnout jeho vlivu, každý dostává svoji část, velký v souladu se svou velikostí, malý podle své malosti. Uvedený zákon jedinečnosti, existující v povaze každého člověka, není ani dobrý ani špatný, neboť je přirozenou realitou a má právo na existenci, jako je tomu u libovolné části stvoření. A není nejmenší naděje na to, že by byl zrušen nebo alespoň poněkud zmírněno jeho působení, jako není naděje na zničení celého lidského rodu. A v souvislosti s tím absolutně nejednáme pokrytecky, prohlásíme-li o tomto zákoně, že představuje „absolutní pravdu“. Jak vůbec můžeme přesvědčit jednotlivce, slíbíme-li mu rovnost se všemi členy společnosti, když veškerá snaha jednotlivce je pozvednout se výše, nad celou společnost? Vždyť po všem, co zde bylo řečeno, není pochyb o tom, že v lidské povaze není nic tomu vzdálenějšího. Tak jsme si vysvětlili, že v souladu s kategorií „pravda“ je zcela nereálné učinit šťastným jak život jednotlivce, tak i celé společnosti do té míry, aby to všichni přijali a aby s tím všichni souhlasili, jak tomu musí být v Konečné nápravě.

VYUŽÍVÁNÍ JINÝCH KATEGORIÍ VE SPRÁVĚ MÍSTO KATEGORIE „PRAVDA“

A nyní se obrátíme na tři zbylé kategorie: milosrdenství, spravedlnost a mír, které na první pohled nebyly vytvořeny od samého počátku a mají za úkol poskytnout podporu pravdě, která je v našem světě velmi slabá. Odtud vzaly dějiny vývoje svůj pomalý, stupňovitý pohyb k vybudování života společnosti. Teoreticky všichni členové společnosti souhlasili a bezpodmínečně na sebe přijali správu pravdy; v praxi se však chovali absolutně v rozporu s ní, ne tak, jak bylo dohodnuto. A od té doby se pravdě dostal osud být využívanou těmi nejlživějšími lidmi a nelze ji nalézt ani mezi slabými, ani mezi spravedlivými, aby mohli použít její pomoc, dokonce v té nejmenší míře. Vzhledem k tomu, že se nemohli ve společnosti chovat v souladu s kategorií „pravda“, zvýšil se počet slabých a vykořisťovaných. Zde vzaly svůj počátek a začaly působit v lidském životě kategorie „milosrdenství“ a „spravedlnost“, neboť základ existence společnosti zavazuje silné a úspěšné pomáhat slabým, aby nebyla způsobena škoda společnosti jako celku. A proto se k nim chovali shovívavě, to znamená milosrdně a se soucitem. Povaha věcí je však taková, že v těchto podmínkách se počet slabých a nešťastných zvyšuje do té míry, že začínají představovat hrozbu pro silné, což vede ke srážkám a nesvárům. A to posloužilo jako příčina vzniku kategorie „mír“ ve světě. Takže všechny tyto kategorie: milosrdenství, spravedlnost a mír, se zrodily a začaly se vyvíjet v důsledku slabosti kategorie „pravda“. Ta vedla k rozdělení společnosti na skupiny. Jedny z nich přijaly za základ kategorii „milosrdenství“ a „soucit“, to znamená obětování části vlastního majetku jiným, a druhé kategorii „pravda“, to znamená princip „moje je moje a tvoje je tvoje“. Jednoduše řečeno, tyto dvě skupiny lze rozdělit na „budovatele“ a „ničitele“. Ti, co staví, jsou lidé, kteří se starají o blaho společnosti a jsou ochotni podělit se proto s ostatními o svůj majetek. Avšak těm, kdo mají svou povahou sklon k ničení, je příjemná kategorie „pravda“, to znamená princip „moje je moje a tvoje je tvoje“. Svou povahou jsou ničiteli a dávají přednost zachování svého majetku, aniž jsou ochotni k jakýmkoli obětem ve prospěch jiných, ani když to ohrožuje existenci společnosti.

NADĚJE NA MÍR

Když vnější podmínky přivedly tyto dvě skupiny k vzájemné opozici a došlo k ohrožení jejich existence, objevili se ve společnosti „budovatelé míru“. Odmítali sílu agrese a navrhovali nové, z jejich hlediska spravedlivé principy života společnosti – principy soužití. Tito budovatelé míru, kteří se objevili po všech neshodách, však zpravidla pocházejí z „ničitelů“, zastánců pravdy, principu „moje je moje a tvoje je tvoje“. Je tomu tak proto, že vzhledem k tomu, že jsou silní a podnikaví, jsou pro seberealizaci vždy ochotni riskovat i život jak svůj, tak celé společnosti, jestliže společnost s jejich názorem nesouhlasí. Na druhé straně „budovatelé“, zastánci soucitu a milosrdenství, pro něž je tím hlavním vlastní život i život společnosti, nejsou ochotni vystavovat nebezpečí sebe ani společnost pro to, aby donutili společnost souhlasit s jejich hlediskem, neboť jsou vždy slabou stránkou společnosti, jsouce nazýváni zbabělci a malomyslnými. A rozumí se samo sebou, že ti smělí a riskující nabývají vrchu, protože budovatelé míru vyšli přirozeně z prostředí „ničitelů“, nikoli „budovatelů“. Z výše uvedeného je patrno, že naděje na mír, o nějž s takou netrpělivostí usiluje veškeré naše pokolení, nepředstavuje žádnou hodnotu ani ze strany „subjektu“, ani ze strany „objektu“. Vždyť subjekty jsou budovatelé světa, jak v našem pokolení, tak i v každém jiném, jinak řečeno ti, v jejichž silách je nastolit mír na celém světě, vzhledem k tomu, že jsou jednou provždy stvořeni z tohoto lidského materiálu, který nazýváme „ničitelé“; to jsou právě oni obránci míru, to znamená ti, kteří usilují o to, aby základem světa se stal princip „moje je moje a tvoje je tvoje“. Je přirozené, že tito lidé obhajují svůj názor natolik, že jsou ochotni vystavit nebezpečí svůj život i život společnosti jako celku. A to jim vždy dává sílu zvítězit na tím lidským materiálem, jímž jsou „budovatelé“, obhájci milosrdenství a soucitu, kteří jsou ochotni rozdělit se o svoje ve prospěch blaha ostatních za účelem zachování míru, neboť jsou zbabělí a malomyslní. A tak zjišťujeme, že požadavek pravdy a zničení míru je jedno a totéž a potřeba milosrdenství a budování míru představuje jedno a totéž. A proto nelze v žádném případě doufat v to, že „ničitelé“ nastolí mír. Žádnou hodnotu nemá naděje na mír ani ze strany „objektu“, to znamená ze strany samotných podmínek existence míru, protože stále ještě nejsou vytvořeny podmínky pro šťastný život jednotlivce i společnosti v souladu s kategorií „pravda“, kterou si tak přejí budovatelé míru. Vždyť je a vždy bude existovat nepočetná, ale významná část společnosti, která je nespokojena s podmínkami, jež jí jsou navrhovány, jak jsme již ukázali výše, hovoříme-li o slabosti kategorie „pravda“. A oni jsou vždy ochotným materiálem pro nové iniciátory nesvárů a pro nové budovatele míru, jejichž pokolení se budou do nekonečna střídat.

MÍR PRO URČITOU SPOLEČNOST A MÍR PRO CELÝ SVĚT

Nelze se divit tomu, že směšuji pojmy míru v jedné společnosti a míru v celém světě, neboť jsme ve skutečnosti dosáhli takové úrovně, že je celý svět považován za jeden národ, za jednu společnost; to znamená, že každý člověk ve světě, v důsledku toho, že zajišťuje svoji existenci s využitím celého lidstva, je nucen sloužit mu a pečovat o blaho celého světa. Výše jsme již dokázali absolutní závislost jednotlivce na jeho společnosti, když jsme jej srovnali s malým kolečkem ve stroji. Vždyť život a blahobyt jednotlivce závisí na téže společnosti, a tak je veřejné blaho a blaho osobní jedno a totéž. Platí i opak. A v souvislosti s tím je pravda, že v té míře, v níž je člověk podřízen péči o vlastní blaho, stává se nutně podřízeným i společnosti. A jaký je okruh této společnosti? Je definován tím prostorem, z nějž jednotlivec dostává, co potřebuje. Tak například, v období dávných dějin byl tento prostor definován okruhem jedné rodiny. Jinak řečeno, člověk nepotřeboval žádnou jinou pomoc kromě od členů své rodiny a tehdy, rozumí se samo sebou, nemusel záviset na nikom kromě členů své rodiny. V pozdější době, když se rodiny spojily a usídlily v malých sídlištích a městečkách, stal se člověk závislým na svém městu. A ještě později, když se města a vesnice spojily a vytvořily země, začali blaho člověka zajišťovat všichni obyvatelé země, a tak se stal závislým na obyvatelích celé země. Tak v našem pokolení je blahobyt každého člověka zajišťován všemi zeměmi světa, a v té míře člověk nutně závisí na celém světě, podobně jako kolečko ve stroji. V souvislosti s tím je nepředstavitelná možnost ustavení dobrého a šťastného řádu mírovou cestou v jedné zemi, dokud nebude v každé zemi světa, a naopak. Vzhledem k tomu, že v naší době jsou země již navzájem spojeny zajišťováním životních potřeb jako dříve členové rodiny, nelze už hovořit o spravedlivých cestách, slibujících mír v jedné zemi nebo jednomu národu, a zabývat se jejich hledáním. Je třeba je hledat pro celý svět. Vždyť blaho i zlo libovolného člověka ve světě závisí na míře blaha každého jednotlivce v celém světě a je jím poměřováno. A přestože to je prakticky známo a je to v dostatečné míře pociťováno, na druhé straně si to lidstvo stále ještě potřebným způsobem neuvědomuje. Proč to? Protože podle procesů vývoje v přírodě skutek předchází uvědomění si daného jevu. A pouze skutečnost všechno dokáže a postrčí lidstvo vpřed.

VE SKUTEČNOSTI SI ČTYŘI KATEGORIE NAVZÁJEM ODPORUJÍ

Čtyři zmíněné kategorie: milosrdenství a pravda, spravedlnost a mír, vlastní zvláštním způsobem každému z nás a skryté před ostatními, se rozdělily v povaze člověka nebo v důsledku vývoje nebo v důsledku výchovy a navzájem si odporují. Takže vezmeme-li například kategorii „milosrdenství“ v abstraktní podobě, odhalíme sílu její moci, potlačující všechny ostatní kategorie, to znamená, že v souladu se zákony milosrdenství není pro ostatní kategorie v našem světě prostě místa. Milosrdenství představuje podmínku: „moje je tvoje a tvoje je tvoje“. Kdyby se celé lidstvo chovalo v souladu s touto kategorií, zmizela by veškerá velkolepost a hodnota toho, co spočívá v kategorii „pravda“ a „spravedlnost“. Vždyť jestliže by byl každý svou povahou ochoten odevzdat všechno, co má, bližnímu a nic od něho nedostávat, zmizel by faktor, který nás nutí svému bližnímu lhát. A tehdy by nebylo v zásadě co říci o kategorii „pravda“, neboť pravda a lež na sobě závisí. Vždyť kdyby ve světě nebylo lži, neexistoval by ani pojem „pravda“, nemluvě o tom, že by zmizely i ostatní kategorie, které se objevily pouze proto, aby posílily pravdu, v důsledku toho, že je jí vlastní slabost. Pravda, jejíž princip je definován jako „moje je moje a tvoje je tvoje“, se dostává do rozporu s kategorií „milosrdenství“ a zcela ji nesnáší, protože princip pracovat a pomáhat bližnímu je z hlediska pravdy nesprávný, vždyť to člověka kazí a učí jej to vykořisťovat bližního. A kromě toho pravda tvrdí, že je každý povinen spořit na hubená léta, aby nebyl nucen stát se břemenem na bedrech bližního v těžké době. A kromě toho všeho není člověka, jenž by neměl příbuzné nebo dědice svého majetku, kteří mají v souladu s principem „pravda“ před ostatními přednostní právo. Přirozeným způsobem dochází k tomu, že ten, kdo rozdává svůj majetek ostatním, stává se lhářem ve vztahu k příbuzným a dědicům, jestliže jim nic neodkáže. Mír a spravedlnost si rovněž odporují, protože k tomu, aby byl nastolen mír, je ve společnosti třeba dodržovat určitý počet podmínek, jež umožní moudrým a energickým, kteří na to vynakládají úsilí i rozum, zbohatnout a lenochům a nepraktickým být nemajetnými. Tak energický člověk obdrží svůj podíl a rovněž i podíl svého bližního – lenocha a vychutnává si lepší život, zatím co lenivým a nepraktickým nezbývá ani na nezbytné potřeby a stávají se žebráky. A rozumí se samo sebou, že je nespravedlivé tak těžce trestat lenivé a nepraktické, kteří nikoho neoloupili. V čem spočívá prohřešek a zločin těchto nešťastníků, jestliže jim Vyšší moc neudělila šikovnost a moudrost? Trestat je za to utrpením, které je těžší než smrt? Takže jestliže je spravedlnost podmínkou nastolení míru, pak mír odporuje spravedlnosti. A spravedlnost odporuje míru, protože jestliže by byl ustanoven řád rozdělování majetku v souladu se zásadou spravedlnosti, to znamená, že by leniví a nepraktičtí dostávali významné hodnoty – silní a iniciativní nebudou mít beze sporu klid a oddech, dokud nezruší tuto praxi, která podřizuje silné a energické slabým a vykořisťuje je. A proto není žádná naděje na mír ve společnosti, vždyť spravedlnost míru odporuje.

PŮSOBENÍ VLASTNOSTI JEDINEČNOSTI V EGOISMU – BOŘENÍ A NIČENÍ

Tak je patrno, jak se vlastnosti v nás srážejí a bojují navzájem nejen mezi jednotlivými skupinami, nýbrž i v každém člověku. Čtyři kategorie, jež jsou v něm, jej ovládají buď současně, nebo střídavě, a svádějí mezi sebou takovou bitvu, že zdravý rozum nemůže ustanovit pořádek a přivést je k úplné shodě. Po pravdě řečeno, zdrojem veškerého množství směsic, jež v nás panují, není nic jiného, než vlastnost „jedinečnost“, přítomná v každém z nás ve větší nebo menší míře. A přestože jsme si vysvětlili, že je v něm uložen vysoký, krásný a vznešený smysl, vzhledem k tomu, že tato vlastnost je nám dána přímo od Stvořitele – jediného, jenž je kořenem všech stvoření – je na druhé straně pravda, že když se tento pocit jedinečnosti spojuje s naším úzkým egoismem, jeho účinek se stává ničivým, takže se stal zdrojem veškerých neštěstí světa, těch, k nimž došlo, i těch budoucích. A jak bylo řečeno, neexistuje ani jeden člověk na světě, který by tuto vlastnost neměl, a veškerý rozdíl mezi lidmi je určován pouze způsoby jejího využívání: k uspokojování srdeční vášně, dosažení moci nebo úcty, čímž se stvoření mezi sebou odlišují. Všechna stvoření světa však mají společné to, že každý z nás usiluje o využití všech ostatních pro svou vlastní výhodu a používá veškeré prostředky, jež má k dispozici, a nebere v úvahu, že buduje to svoje na ničení majetku bližního. A není důležité, jaké omluvy si každý pro sebe vymyslí, protože „přání je otcem myšlenky“ a nikoli „myšlenka je přáním“. A jde ještě o to, že o kolik je člověk větší, o kolik je výjimečný, o tolik více a ostřeji pociťuje svoji jedinečnost.

VYUŽÍVÁNÍ JEDINEČNOSTI JAKOŽTO PROSTŘEDKU VÝVOJE JEDNOTLIVCE A SPOLEČNOSTI

Nyní se pokusíme vysvětlit, jaké jsou podmínky, které budou konečně lidstvem přijaty s nastolením míru; dozvědět se, v čem spočívá kladná síla těchto podmínek, která zajistí šťastný život jednotlivců i společnosti; a rovněž co představuje ochotu lidstva projevit nakonec přání přijmout na sebe splnění těchto zvláštních podmínek. Vraťme se však k jedinečnosti v srdci každého člověka, která probouzí přání pohltit všechny a všechno ve svůj prospěch. Kořenem toho je jedinečnost Stvořitele, jež přechází na lidi, kteří jsou Jeho větvemi. Zde však vzniká otázka vyžadující odpověď: proč je v nás tento pocit vzbuzován v natolik zkažené formě, že se stává základem všeho, co škodí a boří ve světě? A jak se Zdroj, rodící vše živé, když trvá, proměňuje ve zdroj veškerého ničení? Tuto otázku nelze zanechat bez odpovědi. Jde o to, že jedinečnost má dvě stránky. Zkoumáme-li ji z hlediska Stvořitele, to znamená ze zorného pole dosažení podobnosti s Jeho jedinečností, pak nás pouze stimuluje k „odevzdávání bližnímu“, protože taková je vlastnost Stvořitele, který nemá vlastnost dostávání. Vždyť nemá nedostatek ničeho a nepotřebuje dostávat cokoli od svých stvoření. A proto i jedinečnost, která je pokračováním vlastnosti Stvořitele v nás, musí v nás být realizována v podobě „odevzdávání bližnímu“ altruisticky a nikoli egoisticky v „dostávání ve svůj prospěch“. Na druhé straně, tj. z hlediska praktického působení této vlastnosti v nás, zjišťujeme, že působí zcela opačně, pouze jako „dostávání ve svůj prospěch“, egoismus, tedy jako přání být nejbohatším a nejvýznamnějším – jediným na světě. A tak si tyto dvě stránky jsou navzájem opačné a jsou od sebe vzdáleny tak daleko jako východ od západu. A v tom právě nacházíme odpověď na zadanou otázku – jak se tato jedinečnost, která vychází od Stvořitele, Pramene života na Zemi, v nás projevuje jako zdroj ničení. Je tomu tak proto, že my tento drahocenný prostředek využíváme s opačným záměrem – dostáváme ve svůj prospěch. Jedinečnost v nás nikdy nebude působit jako odevzdávání bližnímu, tedy altruisticky. Přitom nelze popírat fakt, že mezi námi jsou lidé, v nichž jedinečnost působí v podobě odevzdávání bližnímu. Odevzdávají svůj majetek a svoje úspěchy pro blaho společnosti a tak dále. Jsou to však dvě strany jedné mince a hovoří pouze o dvou bodech vývoje stvoření, kterýžto vývoj vede všechno k dokonalosti. Počínaje stadiem, které předchází zrození, stvoření se pozvedá a postupně stoupá po vývojových stupních, od jednoho stupně ke druhému, vyššímu, od něj k ještě vyššímu, dokud nedosáhne svého nejvyššího určení – na samém počátku předurčené dokonalosti, v níž zůstane navěky. A pořadí vývoje těchto dvou bodů je takové: první bod je počátek vývoje, nejnižší z úrovní, blízký neexistenci. Odpovídá druhé straně vlastnosti jedinečnosti. Druhý bod je stanovená výška, kde si stvoření odpočine a zůstane navěky. Odpovídá první straně vlastnosti jedinečnosti. To období, v němž se nachází, je však již natolik vyvinuté, že se pozvedlo nad mnohé stupně. Pozdvihlo se nad nejnižší stupeň, jímž je uvedená druhá strana jedinečnosti, a značně se přiblížilo k první straně. A proto již jsou mezi námi lidé, kteří využívají svoji jedinečnost v podobě „odevzdávání bližnímu“; je jich však ještě málo, protože se zatím nacházíme uprostřed cesty vývoje. Když dosáhneme nejvyššího bodu žebříčku, budeme všichni používat svoji jedinečnost pouze v podobě „odevzdávání bližnímu“ a nikdy se již nestane, aby ji kdokoli využíval za účelem „dostávání ve svůj prospěch“. V souladu s tím, co již bylo řečeno, jsme nalezli možnost pohlédnout na životní podmínky poslední generace, kdy nastane mír po celém světě, veškeré lidstvo dosáhne nejvyššího bodu první strany a bude využívat svoji jedinečnost pouze v podobě „odevzdávání bližnímu“ a nikoli „dostávání ve svůj prospěch“. Je třeba, abychom zkopírovali formu tohoto života do takové míry, že by nám posloužila jako vzorek a vešla do našeho vědomí v narážejících vlnách našeho života. Možná že stojí za to a je dokonce zapotřebí i v naší generaci uskutečnit pokus připodobnit se takovéto formě života.

ŽIVOTNÍ PODMÍNKY POSLEDNÍ GENERACE

V první řadě musí každý dobře pochopit a vysvětlit svému nejbližšímu okolí, že mír ve společnosti, a to je mír ve státě, i mír na planetě jsou absolutně navzájem spojeny. A dokud společenské zákony všechny neuspokojují a zůstává menšina, jež není spokojena se správou státu, vymyká se státní moci a vyžaduje změnu vlády. A jestliže tato menšina nemá dostatek sil na otevřený boj tváří v tvář, na boj se státní mocí, existuje cesta, jak ji svrhnout oklikou. Například vyvolat srážku dvou států a dovést je k válce; je totiž zcela přirozené, že během války přibude mnoho nespokojenců a tehdy se u nich objeví naděje dosáhnout rozhodující většiny pro změnu vlády a zřídit novou, pro ně příhodnou vládu. Takže mír pro jednotlivce je faktorem přímo ovlivňujícím mír ve státě. Kromě toho, jestliže vezmeme na zřetel onu neustále existující část společnosti, pro niž je válka profesí a nadějí na kariéru, tedy vojáky z povolání a odborníky na zbrojení, kteří představují menšinu ve společnosti, jež má váhu, a přidáme k nim menšinu, která je nespokojená s existujícími zákony, obdržíme vždy existující převládající většinu, usilující o války a krveprolití. A vzhledem k tomu, že mír na planetě a mír v jednotlivém státě na sobě závisí, pak dokonce onu část občanů státu, která je v tomto okamžiku spokojena s existující situací, tedy moudré a podnikavé, vážně znepokojuje bezpečnost vlastního života v důsledku napětí, vycházejícího od těch ničitelů, kteří jsou pod nimi. Takže kdyby chápali hodnotu míru, pak by nesporně rádi přijali způsob života poslední generace, neboť co bys nedal za spásu duše.

UTRPENÍ VE SROVNÁNÍ S POTĚŠENÍMI PŘI DOSTÁVÁNÍ VE SVŮJ PROSPĚCH

Jestliže promyslíme a dobře pochopíme uvedený úmysl, uvidíme, že veškerá obtíž spočívá v nezbytnosti změny naší povahy z přání dostávat ve svůj prospěch na přání odevzdávat bližnímu, protože tato přání si navzájem odporují. Úmysl se však na první pohled zdá fantastický, neboť je to vyšší než lidská povaha. Jestliže však tomu porozumíme, pochopíme, že veškerý rozpor mezi dostáváním ve svůj prospěch a odevzdáváním bližnímu není nic jiného než prostá psychologie, vždyť v praxi svými činy bližním odevzdáváme, aniž dostáváme jakékoli dobro pro sebe. Dostávání ve svůj prospěch, přestože se nám jeví v různých formách, takových jako vlastnění majetku a všechno to, co je rozkoší pro srdce, oči i žaludek, je definováno jedním slovem jako „potěšení“. Takže podstatou dostávání ve svůj prospěch, o něž člověk usiluje, není nic jiného než přání obdržet potěšení. A teď si představte: jestliže shrneme veškerá potěšení, která člověk zakouší po sedmdesát let svého života, na jednu stranu, a veškerou hořkost a utrpení, jež snáší, na stranu druhou – kdyby se mu takovýto závěr objevil před očima, dal by přednost tomu, aby se vůbec nenarodil. A je-li tomu tak, co tedy člověk vyhrává v našem světě, jestliže připustíme, že během svého života dosáhne dvaceti procent potěšení ve srovnání s osmdesáti procenty utrpení? Vždyť kdyby se jedno s druhým srovnalo, zůstává šedesát procent utrpení bez jakékoli kompenzace. Avšak to, co bylo řečeno, je osobní propočet, kdy člověk pracuje ve svůj prospěch. Ale ve světovém měřítku vyrábí více, než dostává pro svou existenci a vlastní potěšení. A jestliže se záměr změní z dostávání na odevzdávání, bude člověk dostávat potěšení v plném rozsahu toho, co vytváří, a to bez nekonečného utrpení.