SVOBODA VŮLE

"Vyryto na deskách přikázání"

Nečti "vyryto" ("Harut"), ale "svoboda" ("Herut")

což znamená -  "vysvobodili se od anděla smrti. 

– Midraš Šemot Raba, 41

Tato slova musí být objasněna, jak se záležitost přijetí metodiky Kabala vztahuje k osvobození od smrti? Navíc poté, co skrze přijetí metodiky dosáhli věčného těla, které nemůže zemřít, jak jej znovu ztratili? Může věčné zmizet?

SVOBODA VŮLE

Abychom porozuměli ušlechtilému konceptu “svoboda od anděla smrti,” musíme nejprve pochopit koncept svobody, jak je normálně chápána vším lidstvem.

Je obecným hlediskem, že je svoboda považována za přírodní zákon, který se vztahuje k veškerému životu. Tak vidíme, že zvířata, která upadnou do zajetí, umírají, když je oloupíte o jejich svobodu. To je pravým svědectvím toho, že Vyšší řízení  nesouhlasí s zotročením žádného stvoření. Není to bezdůvodně, že po několik minulých století lidstvo zápasilo, aby pro jednotlivce získalo určitou míru svobody.

Přesto tento koncept, vyjádřený ve slově “svoboda,” zůstává nejasný, a pokud se do významu tohoto slova ponoříme hlouběji, nezbude zde téměř nic. Neboť než můžete hledat svobodu jednotlivce, musíte předpokládat, že jakýkoliv jednotlivec, sám o sobě, má tu vlastnost, nazývanou “svoboda,” myšleno, že může jednat podle své vlastní svobodné volby.

POTĚŠENÍ A BOLEST

Avšak když činy jednotlivce prozkoumáme, shledáme je nucenými. Je nucen je dělat a nemá svobodu volby. V jistém smyslu je jako pečeně vařící se na plotně; nemá jinou možnost než se vařit. A musí se vařit, protože mu Vyšší řízení spoutalo život dvěma řetězy: potěšením a bolestí.

Živé bytosti nemají svobodu volby – zvolit bolest či odmítat potěšení. A výhoda člověka nad zvířaty je v tom, že může mířit na vzdálený cíl, myšleno souhlasit s určitým množstvím současné bolesti s volbou budoucího užitku či potěšení, které bude dosaženo po nějaké době. 

Ale ve skutečnosti zde není nic víc než zdánlivě komerční kalkulace, kde se budoucí prospěch či potěšení zdá lepší a výhodnější než agónie, kterou zakoušejí od bolesti, jíž na sebe souhlasili vzít v současnosti. Je zde pouze záležitost dedukce – že odečtou bolest a utrpení od očekávaného potěšení, a zůstává zde nějaký nadbytek.  

Tak je potěšení pouze prodlouženo. A tak se někdy stane, že jsme mučeni, protože jsme neshledali dosažené potěšení nadbytkem, ve který jsme doufali, ve srovnání s agonií, kterou jsme protrpěli; proto jsme v deficitu. Je to vše činěno, jako činí obchodníci.

A když je vše řečeno a učiněno, není zde rozdílu mezi člověkem a zvířetem. A pokud je toto případem, není zde žádná svobodná volba, ale jen přitahující síla, přitahující je vpřed k jakémukoliv přelétavému potěšení a odpuzující je od bolestných okolností. A Vyšší řízení je vede do jakéhokoliv místa, které si zvolí, prostřednictvím těchto dvou sil, aniž by se v této záležitosti zeptala na jejich názor.

Navíc dokonce i určování typu potěšení a prospěchu je zcela mimo jeho svobodnou volbu kromě následování vůle ostatních, jak chtějí oni a ne on. Například sedím, oblékám se, mluvím a jím. Dělám všechno toto ne proto, že chci sedět tímto způsobem, mluvit tímto způsobem, či se oblékat tímto způsobem, ale protože po mě ostatní chtějí, abych seděl, oblékal se, mluvil a jedl tímto způsobem. Vše to následuje touhu a rozmar společnosti, ne mou vlastní svobodnou vůli.

Navíc tyto věci dělám ve většině případů proti své vůli. Protože by pro mě bylo pohodlnější se chovat jednoduše, bez jakéhokoliv břemena. Ale ve všech svých pohybech jsem připoután železnými řetězy k chutím a způsobům ostatních, které vytvářejí společnost.

Tak mi řekni, kde je má svoboda vůle? Na jedné straně, pokud budeme předpokládat, že vůle nemá svobodu, pak jsme všichni jako stroje, jednající a tvořící skrze vnější síly, které je nutí jednat tímto způsobem. To znamená, že jsme uvězněni ve vězení Prozřetelnosti, která nás podle své vůle za použití těchto dvou řetězů strká a tlačí, kam uzná za vhodné.

Ukazuje se, že zde v tomto světě není žádná taková věc, jako je sobectví, neboť zde není nikdo svobodný a nestojí na svých vlastních dvou nohách. Nejsem vlastník činu a nejsem účinkujícím, protože chci účinkovat, ale je na mě účinkováno nuceným způsobem a bez mého vědomí. Tak odměna a trest zanikají.

A je to dosti zvláštní nejen pro ortodoxní, kteří věří v řízení Stvořitele a mohou se na Něj spoléhat, že se On v tomto počínání snaží jen o to nejlepší. Je to ještě divnější pro ty, kteří věří v přírodu, jelikož podle výše uvedeného jsme všichni uvězněni řetězy slepé přírody bez jakéhokoliv vědomí a zodpovědnosti. A my, vyvolený druh s rozumem a poznáním jsem se stali hračkou v rukou slepé přírody, která nás svádí z cesty, a kdo ví kam?  

ZÁKON KAUZALITY

Stojí za to si nechat nějaký čas k uchopení tak důležité věci, myšleno jak existujeme ve světě jako bytosti s "já," kde na sebe každý z nás pohlíží jako na unikátní entitu, jednající na vlastní pěst, nezávislou na vnějších, cizích a neznámých silách. A objevuje se nám toto bytí - já?

Ve skutečnosti je zde mezi všemi elementy reality před námi obecné spojení, které poslouchá zákon kauzality, cestou příčiny a následku, pohybujíce se dopředu. A jako celek, tak i každý předmět za sebe, myšleno jedna každá bytost ze čtyř typů ve světě - nehybného, vegetativního, pohyblivého a mluvícího - poslouchá zákon kauzality cestou příčiny a následku.

Navíc je každá specifická forma osobního chování, kterou bytost v tomto světě následuje, tlačena prastarými příčinami, nutíce ji přijmou tu změnu v chování a žádnou jinou. A to je zjevné všem, kdo zkoumají cesty přírody z čistě vědeckého hlediska a beze špetky zaujatosti. Vskutku musíme analyzovat tuto záležitost, abychom si ji umožnili prozkoumat ze všech stran.  

ČTYŘI FAKTORY

Mějte na paměti, že každý vznik, objevující se bytostech ve světě, nesmí být vnímán jako existence z absence ("eš me-ain"), ale jako existence z existence ("eš mi-eš") skrze skutečnou entitu, která odvrhla svou předchozí formu a oděla svou současnou.

Proto musíme pochopit, že v každém vzniku ve světě jsou čtyři faktory, které určují stvoření. Jsou nazývány jmény:

A. Zdroj.

B. Neměnné vystupování příčiny a následku, vztahující se k vlastnímu atributu zdroje.

C. Jeho vnitřní vystupování příčiny a následku, které se mění kontaktem s cizími silami.

D. Vystupování příčiny a následku cizích věcí, které jej ovlivňují zvenčí.

A objasním je jeden po druhém:

PRVNÍ DŮVOD: ZDROJ, PRVNÍ HMOTA

A) “Zdroj” je první hmotou, vztahující se k tomu bytí. Neboť “zde není nic nového pod sluncem,” a vše, co se stane v našem světě, není existencí z absence, ale existencí z existence. Je to entita, která svlékla svůj předešlý tvar a vzala na sebe jinou formu, odlišnou od první. A ta entita, která odvrhla svou předchozí formu, je definována jako "zdroj." V ní leží potenciál, předurčený být odhalen a určený na konci formace této podstaty. Proto je jasně považován za jeho prvořadou příčinu.  

DRUHÝ DŮVOD: PŘÍČINA A NÁSLEDEK, KTERÉ VYPLÝVAJÍ ZE SEBE

B) To je vystupování příčiny a následku, které se vztahuje k vlastnímu atributu zdroje, a které je neměnné. Vezměte si například klas pšenice, který shnil v zemi a došel do stavu zasetí mnoha klasů obilí. Tak je nyní tento shnilý stav považován za „zdroj,“ myšleno že esence pšenice svlékla svou předchozí podobu, „podobu pšenice, a vzala na sebe nové rozlišení, to shnilé pšenice, což je semeno, zvané „zdroj,“ které nemá vůbec žádnou podobu. Nyní, poté co shnila v zemi, se stala způsobilou k odění jiné formy, formy mnoha klasů pšenice, zamýšlených, aby povstaly z toho zdroje, kterým je semeno.      

Je známo všem, že tento zdroj není předurčen stát se ani vločkami, ani ovsem, ale pouze se srovnat se svou předchozí podobou, která jej opustila, a kterou je jediný klas pšenice. A ačkoliv se v kvalitě a kvantitě do určité míry mění, neboť v předchozí podobě to byl jediný klas a nyní je zde deset klasů, a v chuti a vzezření také, esence podoby pšenice zůstává neměnná.

Tak je zde vystupování příčiny a následku, připisované vlastnímu atributu zdroje, které se nikdy nemění. Tak, jako jsme řekli, z pšenice nikdy nepovstanou vločky, a to se nazývá „druhým důvodem.“ 

TŘETÍ DŮVOD: VNITŘNÍ PŘÍČINA A NÁSLEDEK

C) To je vystupování vnitřní příčiny a následku zdroje, které se mění poté, co se setká s cizími silami ve svém prostředí. Tak shledáváme, že z jednoho klasu obilí, které shnije v zemi, povstane mnoho klasů, někdy větších a lepších než před zasetím.

Proto zde musí být zahrnuty další faktory, spolupracující a spojující se se silou, zahalenou v prostředí, myšleno se „zdrojem.“ A kvůli tomu se nyní objevily přídavky v kvalitě a kvantitě, které chyběly v předchozí formě pšenice. Těmi jsou minerály a materiály v zemi, déšť a slunce. Všechny tyto na ní pracují tím, že poskytují ze svých sil a přidávají se k síle uvnitř zdroje samotného. A skrze vystupování příčiny a následku v tom vzniku vyprodukovaly mnohost v kvantitě a v kvalitě.

Musíme pochopit, že se tento třetí faktor přidává k niternosti zdroje, jelikož je kontroluje síla, skrytá ve zdroji. Všechny tyto změny nakonec náleží pšenici a žádné jiné rostlině. Proto je definujeme jako vnitřní faktory. Avšak liší se od druhého faktoru, který je zcela neměnný, zatímco třetí faktor se mění jak v kvalitě, tak v kvantitě.

ČTVRTÝ DŮVOD: PŘÍČINA A NÁSLEDEK SKRZE VNĚJŠÍ VĚCI

To je vystupování příčiny a následku cizích věcí, které na to působí zvenčí. Jinými slovy nemají k pšenici přímý vztah jako minerály, déšť či slunce, ale jsou jí cizí jako třeba věci poblíž nebo vnější události jako je bouře, vítr, atd.

A shledáte, že se během jejího růstu v pšenici čtyři faktory kombinují. Každý určitý stav, jemuž je pšenice podrobena během té doby, je podmiňován čtyřmi z nich a je jimi určována kvalita a kvantita každého stavu. A jak jsme vyobrazili na pšenici, tak je to pravidlem v každém vzniku ve světě, dokonce i v myšlenkách a ideách.

Pokud si pro sebe například vyobrazíme nějaký konceptuální stav v určitém jedinci, jako třeba stav, kdy je člověk věřící nebo ateista, nebo extrémně ortodoxní nebo ne tak extrémně, nebo uprostřed, pochopíme, že stav je v tom člověku určován výše uvedenými čtyřmi faktory.   

VROZENÁ VLASTNICTVÍ

Příčina prvního důvodu je zdroj, což je jeho první látka. Člověk je vytvořen existence-z-existence, myšleno z myslí jeho předků. Tak je to do určité míry jako kopírování z knihy do knihy. To znamená, že téměř všechny záležitosti, které byly přijaty a dosaženy v otcích a praotcích jsou zde zkopírovány též.    

Ale rozdílem je to, že jsou v abstraktní formě, velmi podobné zaseté pšenici, která není pro setí způsobilá, dokud neshnila a neshodila svou předchozí podobu. Tak je to případem i s kapkou semene, z něhož je zrozen člověk: není v něm nic z podoby jeho praotců, pouze abstraktní síla.

Neboť stejné ideje, které byly v jeho praotcích koncepty se v něm obrátily v pouhé tendence, nazývané „instinkty“ nebo „návyky,“ aniž by jeden dokonce věděl, proč dělá to, co dělá. Vskutku jsou to skryté síly, které zdědil od svých předků takovým způsobem, že k nám skrze dědictví od našich předků nepřicházejí jen materiální vlastnictví, ale koncepty, jimiž se naši otcové zabývali, k nám z generace na generaci přicházejí dědictvím též.

O odtud se vynořují různorodé tendence, které v lidech nacházíme, jako je tendence věřit či kritizovat, tendence se spokojit s materiálním životem či touha pouze po ideách, opovrhování životem bez ctižádosti, lakomý, ústupný, drzý nebo stydlivý.

Všechny tyto obrazy, které se objevují v lidech, nejsou jejich vlastními vlastnostmi, které získali, ale pouhým dědictvím, které jim bylo dáno jejich předky. Je známo, že je v mozku zvláštní místo, kde tyto dědičnosti přebývají. Nazývá se „medula oblongata” (prodloužená mícha) neboli „nevědomí“ a všechny tendence se objevují zde.

Ale protože se koncepty našich předků, získané skrze jejich zkušenosti, v nás staly pouhými tendencemi, jsou považovány za stejné jako zasetá pšenice, která svlékla svou původní podobu a zůstala holá, majíce pouze potenciální síly, hodné přijetí nových forem. V naší záležitosti tyto tendence odějí formu konceptů. To je považováno za první podstatu, a to je primárním faktorem, zvaným „zdroj.“ V něm přebývají všechny síly unikátních tendencí, které zdědil od svých předchůdců, a které jsou definovány jako „rodové dědictví.“    

Mějte na paměti, že některé z těchto tendencí přicházejí v negativní formě, myšleno opačné těm, které byly v jeho předcích. Proto řekli, „Vše, co je skryto v otcově srdci, se otevřeně vynoří v synovi.“

Důvodem pro toto je, že zdroj svleče svou původní podobu, aby na sebe vzal novou formu. Proto je to blízké ztrátě podob konceptů jeho předků, jako ztrácí pšenice, která hnije v zemi, podobu, která v pšenici existovala. Avšak stále to závisí na dalších třech faktorech.  

VLIV PROSTŘEDÍ

Druhý důvod je neměnné, přímé vystupování příčiny a následku, vztahující se ke vlastnímu atributu zdroje. Myšleno, jak jsme objasnili s pšenicí, která hnije v zemi, prostředí ve kterém zdroj odpočívá, jako je půda, minerály a déšť, vzduch a slunce, ovlivňuje setbu dlouhým řetězem příčiny a následku v dlouhém a postupném procesu, stav za stavem, dokud neuzrají.

A znovu přebírá svou původní podobu, podobu pšenice, ale odlišnou v kvalitě a kvantitě. V jejich obecném aspektu zůstávají zcela nezměněné; proto z nich nevyrostou ani vločky, ani oves. Ale ve svém jednotlivém aspektu se mění v kvantitě, jelikož z jednoho klasu povstane tucet či dva tucty klasů a v kvalitě, jelikož jsou lepší či horší než původní podoba pšenice.

Je to stejné zde: člověk je jako „zdroj“ umístěn do prostředí, myšleno do společnosti. A je jí nezbytně ovlivněn, jako pšenice svým prostředím, neboť zdroj není než surová forma. Tak je skrze neustálý kontakt s prostředím a společností jimi postupně ovlivňován skrze řetěz posloupných stavů, jeden za druhým jako příčina a následek.

V té době jsou tendence zahrnuté v jeho zdroji změněny a nabírají formu konceptů. Například pokud jeden od svých předků zdědí tendenci k lakotě, jak roste, staví pro sebe koncepty a ideje, které rozhodujícím způsobem vyvozují, že je pro člověka dobré být lakomý. Tak ačkoliv byl jeho otec štědrým, může od něj zdědit negativní tendenci – být lakotným, neboť nepřítomnost je právě tak dědictvím jako přítomnost.

Nebo pokud jeden zdědí od svých předchůdců tendenci být svobodomyslný, staví pro sebe takové ideje a přebírá z nich takové úsudky, že je pro člověka dobré být svobodomyslným. Ale kde jeden nachází tyto rozsudky a důvody? Jeden to vše nevědomky bere ze svého prostředí, neboť oni mu předávají své pohledy a záliby ve formě postupné příčiny a následku.

Proto na ně člověk pohlíží jako na své vlastnictví, která získal skrze svou svobodnou myšlenku. Ale zde je také, stejně jako s pšenicí, neměnná část zdroje, což je to, že tendence, které zdědil, zůstávají nakonec takové, jako byly v jeho praotcích. A to se nazývá „druhý faktor.“

NÁVYK SE MĚNÍ V DRUHOU PŘIROZENOST

Třetí důvod je vystupování přímé příčiny a následku, které ovlivňují zdroj a mění jej. Protože zděděné tendence v člověku se mohou díky prostředí stát koncepty, fungují stejnými směry, jako tyto koncepty definují. Například člověk střídmé povahy, v němž se skrze prostředí tendence k lakotě proměnila v koncept, vidí šetrnost skrze nějakou rozumnou definici.

Předpokládejme, že se tímto chováním chrání před tím, aby potřeboval ostatní. Tak získal míru šetrnosti, a když je tento strach nepřítomen, může se jí zříci. Tak se z tendence, kterou zdědil od svých praotců, podstatně změnil k lepšímu. A někdy jeden svou špatnou tendenci dokáže vykořenit úplně. To je činěno návykem, který má schopnost stát se druhou přirozeností.

V tomto je síla člověka větší než ta rostliny. Neboť pšenice se může změnit ve své soukromé části, zatímco člověk má schopnost se měnit skrze příčinu a následek prostředí dokonce i v obecných částech, to jest zcela vykořenit tendenci a obrátit ji na její protiklad.        

VNĚJŠÍ FAKTORY

Čtvrtým důvodem je vystupování příčiny a následku, které zdroj ovlivňují věcmi, které jsou mu zcela cizí a působí na něj zvenčí. To znamená, že se tyto věci vůbec nevztahují k vystupování růstu zdroje, aby jej ovlivňovaly přímo, ale místo toho působí nepřímo. Například peněžní problémy, zátěže, nebo větry, atd., mají své úplné, pomalé a postupné pořadí stavů cestou „příčiny a následku,“ a mění koncepty člověka k lepšímu či horšímu.

Tak jsem vytyčil čtyři přirozené faktory, že každá myšlenka a idea, která se v nás objeví, není než jejich ovocem. A dokonce i kdyby jeden seděl a zvažoval něco celý den, nebude schopen přidat či změnit to, co mu tyto čtyři faktory dávají. Jakýkoliv dodatek, který může přidat, je v kvantitě: ať velký intelekt nebo malý. Ale v kvalitě nemůže přidat ani trochu. To protože ony jsou těmi, které nuceně určují podstatu a podobu ideje a závěru, aniž by se ptaly na náš názor. Tak jsme v rukou těchto čtyř faktorů jako hlína v rukou hrnčíře. 

SVOBODNÁ VOLBA

Avšak když prozkoumáme tyto čtyři faktory, shledáme, že ačkoliv naše síla nestačí, abychom čelili prvnímu faktoru, „zdroji,“ před ostatními třemi faktory, jimiž se zdroj mění v jeho jednotlivých částech a někdy také ve své hlavní části, máme stále schopnost a svobodnou volbu se chránit skrze návyk, který jej obdařuje druhou přirozeností.

PROSTŘEDÍ JAKO FAKTOR

Tato ochrana znamená, že v záležitosti našeho prostředí, máme vždy možnost volby, týká se to přátel, knih, učitelé, a tak dále. Je to jako člověk, který od svého otce zdědil pár klasů pšenice. Z tohoto malého množství dokáže vypěstovat tucty klasů tím, že pro svůj "zdroj" zvolí prostředí, což je úrodná půda se všemi nezbytnými minerály a surovými materiály, které pšenici hojně vyživují.

Je zde také záležitost práce vylepšování vnějších podmínek, aby vyhovovaly potřebám rostliny a růstu, neboť moudrý udělá dobře, že zvolí nejlepší podmínky a najde požehnání. A hlupák vezme z čehokoliv, co před něj přichází, a tak obrátí setbu v prokletí místo v požehnání.

Tak celá její chvála a duch záleží na volbě prostředí, ve kterém pšenici sít. Avšak poté, co byla zaseta na vybraném místě, je konečná podoba pšenice určena podle míry, kterou je prostředí schopno poskytovat.

Tak je tomu s naším tématem, neboť je pravdou, že touha nemá svobodu. Místo toho je poháněna čtyřmi výše uvedenými faktory. A jeden je nucen si myslet a zkoumat, jak ty navrhují, zbaven jakékoliv síly kritizovat či měnit jako pšenice, která byla zaseta ve svém prostředí.

Avšak pro vůli je zde svoboda vybrat zpočátku takové prostředí, takové knihy a takové průvodce, kteří mu vštípí dobré koncepty. Pokud to jeden neudělá, ale je ochoten vstoupit do jakéhokoliv prostředí, které se před ním objeví, a přečíst jakoukoliv knihu, která padne do jeho ruky, je zavázán spadnout do špatného prostředí nebo promarnit svůj čas na bezcenné knihy, které jsou hojné a k nimž je lehčí přijít. Následkem bude nucen do chybných konceptů, které jej nutí hřešit a zatracovat. Bude jistě potrestán, ne kvůli svým zlým myšlenkám či činům, ve kterých nemá volbu, ale protože nezvolil bytí v dobrém prostředí, neboť v tom definitivně volba je.

Proto ten, kdo se neustále snaží volit lepší prostředí je hoden chvály a odměny. Ale zde to také není kvůli jeho dobrým myšlenkám či skutkům, které k němu přichází bez jeho volby, ale kvůli jeho úsilí získat dobré prostředí, které mu přináší tyto dobré myšlenky a skutky. Je to jako rabi Jehošua Ben Perachija řekl, "Udělej si rava a kup si přítele."      

NEZBYTNOST ZVOLIT DOBRÉ PROSTŘEDÍ

Nyní můžete porozumět slovům rabína Josiho Ben Kismy (Avot 86), který odpověděl člověku, který mu nabídnul žít ve svém městě a chtěl mu za to dát tisíce zlaťáků: "Dokonce i když mi dáš všechno zlato a stříbro a drahokamy na světě, budu žít jen v místě Tóry." Tato slova se zdají příliš vznešená, aby je naše prosté mysli uchopily, neboť jak se mohl vzdát tisíců zlaťáků pro tak malou věc, jako je žití v místě, kde nejsou učedníci Tóry, zatímco on sám byl velikým mudrcem, který se nepotřeboval učit od nikoho? Vskutku mystérium.

Ale jak jsme viděli, je to prostá věc a měla by být sledována jedním každým z nás. Neboť ačkoliv má každý "svůj vlastní zdroj," síly jsou otevřeně odhaleny jen skrze prostředí, ve kterém je. To je podobné pšenici, zaseté v zemi, jejíž síly se stanou patrnými jen skrze její prostředí, což je půda, déšť a světlo slunce.

Tak rabín Josi Ben Kisma správně předpokládal, že kdyby opustil dobré prostředí, které zvolil, a padl do škodlivého prostředí ve městě, kde není Tóra, nejen že by byly poškozeny jeho původní koncepty, ale všechny ostatní síly, skryté v jeho zdroji, které ještě neodhalil v činu, by zůstaly skryty. To protože by nebyly podrobeny správnému prostředí, které by je bylo schopno aktivovat.

Jak jsme objasnili výše, pouze v záležitosti volby prostředí je měřena vláda člověka nad sebou a za toto by měl přijímat buď odměnu nebo trest. Proto se jeden nesmí divit mudrci, jako byl rabín Josi Ben Kisma, že zvolil dobré a odmítl špatné, a že nebyl pokoušen materiálními a tělesnými věcmi, jelikož zde vyvozuje: "Když jeden zemře, nevezme si s sebou stříbro, či zlato, či drahokamy, ale pouze Tóru a dobré skutky."

A tak naši mudrci varovali, "Udělej si rava a kup si přítele." A je zde také volba knih, jak jsme zmínili, neboť pouze v tom je jeden kárán či chválen - ve své volbě prostředí. Ale poté, co prostředí zvolil, je v jeho rukou jako hlína v rukou hrnčíře. 

KONTROLA MYSLI NAD TĚLEM

Někteří vnější současní mudrcové, poté co zvažovali výše uvedenou záležitost a viděli, jak mysl člověka není než ovocem, které vyrůstá z událostí života, usoudili, že mysl nemá nad tělem vůbec žádnou kontrolu, ale že člověka kontrolují a aktivují pouze životní události, vtištěné ve fyzických šlachách mozku. A mysl člověka je jako zrcadlo, odrážející podoby před ním. A ačkoliv je zrcadlo přenašečem těchto tvarů, nemůže aktivovat nebo pohybovat podobami, které jsou v něm odražené.

Taková je i mysl. Ačkoliv jsou životní události ve všech jejich rozlišeních příčiny a následku viděny a rozpoznávány myslí, mysl je nicméně zcela neschopná kontrolovat tělo, uvádět jej do pohybu, myšleno přivádět jej blíže k dobrému a vzdalovat jej od špatného. To protože duchovní a fyzické jsou jeden druhému zcela vzdáleny, a není mezi nimi zprostředkovatelský nástroj, aby umožnil duchovní mysli aktivovat a řídit hmotné tělo, jak o tom bylo dlouze diskutováno.

Ale kde jsou chytří, tam přerušují. Představivost člověka používá mysl stejně, jako mikroskop slouží oku: bez mikroskopu by neviděl nic škodlivého kvůli malosti (té věci). Ale poté, co skrze mikroskop uviděl škodlivé bytí, se člověk od neblahého faktoru vzdálí.  

Tak je to mikroskop, co člověka přivádí k tomu, aby se vzdálil škodě, a ne smysl, protože smysl neodhalil neblahý faktor. A do té míry mysl plně kontroluje tělo člověka, aby jej odvrátila od špatného a přivedla jej blíže dobrému. Tak na všech místech, kde atribut těla nedokáže rozpoznat prospěšné či škodlivé, potřebuje pouze důvtip mysli.

Navíc jelikož člověk zná svou mysl, která je pravým závěrem životních zkušeností, může proto přijmout poznání a porozumění od důvěryhodného člověka a vzít to jako zákon, ačkoliv mu jeho životní události tyto koncepty ještě neodhalily. Je to jako člověk, který žádá o radu doktora a poslouchá ho, dokonce i když ničemu svou vlastní myslí nerozumí. Tak jeden nepoužívá mysl ostatních méně, než používá svou vlastní.

Jak jsem objasnili výše, jsou zde pro Prozřetelnost dvě cesty, aby se ujistila, že člověk dosáhne dobrého, závěrečného cíle:

A. Cesta bolesti.

B. Cesta Tóry.

Všechna jasnost v cestě Tóry pramení jen z tohoto. Pro tyto jasné koncepce, které byly odhaleny a rozpoznány po dlouhém řetězu událostí v životech proroků a mužů Božích, zde přichází člověk, který je plně využívá a má z nich prospěch, jako by tyto koncepty byly událostmi jeho vlastního života. Tak vidíte, že je osvobozen od všech soužení, které by musel prožít, než by mohl tuto jasnou mysl vyvinout sám. Tak jeden šetří jak čas, tak bolest.

Může to být přirovnáno k nemocnému člověku, který nechce poslouchat doktorovy příkazy, dokud sám neporozumí, jak by jej tato rada mohla vyléčit, a tak začne studovat medicínu. Mohl by od své nemoci zemřít, než se medicínu naučí.

Taková je i cesta bolesti vs. Cesta Tóry. Ten, kdo nevěří konceptům, které mu Tóra a proroctví radí přijmout bez vlastního pochopení, k těmto konceptům musí z životních událostí přijít sám tím, že bude následovat řetěz příčiny a následku. Tyto jsou zkušenosti, které velice urychlují a mohou v nich, jak jsme viděli, vyvinout pocit rozpoznání zla bez vlastní volby člověka, ale kvůli jeho snahám získat dobré prostředí, které vede k těmto myšlenkám a činům.  

SVOBODA JEDNOTLIVCE

Nyní jsme přišli k důkladnému a preciznímu porozumění svobody jednotlivce. Avšak to se vztahuje pouze k prvnímu faktoru, „zdroji,“ což je první podstatou každého člověka, myšleno všechny charakteristiky, které od našich praotců dědíme a jimiž se jeden od druhého lišíme.  

To protože dokonce i když tisíc lidí sdílí stejné prostředí takovým způsobem, že je zbylé tři faktory ovlivňují rovnoměrně, stále nenajdete dva lidi, kteří by sdíleli stejný atribut. To protože každý z nich má svůj vlastní unikátní zdroj. To je jako zdroj pšenice: ačkoliv se třemi zbývajícími faktory velmi mění, stále si ponechává podobu pšenice a nikdy na sebe nevezme formu jiného druhu.  

OBECNÁ PODOBA PŘEDCHŮDCE NENÍ NIKDY ZTRACENA

Je tomu tak, že každý „zdroj,“ který svlékl svou předběžnou podobu předchůdce a vzal na sebe novou podobu výsledkem tří faktorů, které k němu byly přidány, a které jej podstatně mění, původní podoba předchůdce stále zůstává a nikdy nepřevezme podobu jiného člověka, který jej připomíná, stejně jako nebude oves nikdy připomínat pšenici.

Tomu je protože jeden každý zdroj je v sobě dlouhou sekvencí generací, složených z několika stovek generací, a zdroj zahrnuje koncepce jich všech. Avšak nejsou v něm odhaleny stejnými cestami jako se objevily v předchůdcích, tedy ve formách idejí, ale pouze jako abstraktní formy. Proto v něm existují ve formě abstraktních sil, zvaných „tendence“ a „instinkty,“ aniž by znal jejich důvod, nebo proč dělá, co dělá. Tak zde nikdy nemohou být dva lidé se stejným atributem.

NEZBYTNOST ZACHOVÁNÍ SVOBODY JEDNOTLIVCE

Vězte, že toto je jediné pravé vlastnictví jednotlivce, které nesmí být poškozeno či změněno. To protože koncem všech těchto tendencí, které jsou zahrnuty ve zdroji, je materializovat se a přijmout formu konceptů, když ten jednotlivec roste a získává svou vlastní mysl jako výsledek zákona evoluce, který ten řetěz kontroluje a pohání jej vždy dopředu, jako bylo vysvětleno ve článku „Mír.“ Také se učíme, že jedna každá tendence je zavázána se proměnit v ušlechtilý a nezměřitelně důležitý koncept.

Tak kdokoliv, kdo vyhladí tendenci jednotlivce a vykoření ji, způsobuje světu ztrátu tohoto ušlechtilého a podivuhodného konceptu, zamýšleného se vynořit na konci řetězu, neboť tato tendence se nikdy znovu v žádném jiném těle nevynoří. Shodně s tím musíme pochopit, že když určitá tendence nabere formu konceptu, nemůže být nadále rozlišena jako dobrá či špatná. To protože taková odlišení jsou rozpoznávána jen když jsou stále tendencemi nebo nedospělými koncepty, a žádným způsobem není jakýkoliv z nich rozpoznán, když zaujmou podobu pravých konceptů.

Z výše uvedeného se dozvídáme, jakou strašnou křivdu způsobují ty národy, které nutí svou vládu menšinám, zbavujíce je svobody, aniž by jim umožnily žít jejich životy podle tendencí, které zdědily od svých předků. Není na ně pohlíženo jako na více než na vrahy.

A dokonce i ti, kteří nevěří v náboženství či v smysluplné vedení, mohou porozumět nezbytnosti zachovávat svobodu jednotlivce sledováním systému přírody. Neboť můžeme vidět, jak všechny národy, které kdy během generací padly, k tomu přišly jen díky svému útlaku menšin a jednotlivců, kteří proto proti nim rebelovali a zničili je. Proto je jasné všem, že ve světě nemůže existovat mír, pokud nebudeme brát v potaz svobodu jednotlivce. Bez ní by mír nebyl udržitelný a zkáza by převládla.

Tak jsme s nejvyšší přesností jasně definovali esenci jednotlivce, po odečtení všeho, co si bere od veřejnosti. Ale nyní čelíme otázce: „Kde je nakonec jednotlivec samotný?“ Vše, týkající se jednotlivce, co jsme dosud řekli, je vnímáno pouze jako vlastnost jednotlivce, zděděná od jeho předků. Ale kde je jednotlivec samotný, následník a nositel té vlastnosti, který požaduje, abychom jeho vlastnost chránili?

Ze všeho, co bylo dosud řečeno, teprve musíme najít bod „já“ v člověku, který před námi stojí jako nezávislá jednotka. A proč potřebuji první faktor, který je dlouhým řetězem tisíců lidí, jednoho po druhém z generace na generaci, jimiž pokládáme obraz jednotlivce jako následníka? A pro co potřebuji zbylé tři faktory, jimiž jsou tisíce lidí, stojící jeden vedle druhého ve stejné generaci? Nakonec není každý jednotlivec než veřejným strojem, navždy připraveným sloužit veřejnosti, jak uzná za vhodné. Myšleno, stal se podřízeným dvěma typům publika:

A. Z perspektivy prvního faktoru se stal podřízeným velkému publiku z minulých generací, stojících jedna za druhou.

B. Z perspektivy tří ostatních faktorů se stal podřízeným svému současnému publiku.

Toto je vskutku univerzální otázkou. Pro tento důvod mnozí odporují výše zmíněné přirozené metodě, ačkoliv důkladně znají její platnost. Místo toho volí metafyzické metody nebo dualismus, nebo transcendentalismus, aby pro sebe vyobrazili nějaký duchovní objekt, a jak sedí uvnitř těla, v duši člověka. A je to ta duše, která se učí, a která řídí tělo, a je to esence člověka, jeho „já.“

A možná by tyto interpretace mohly ulehčit mysli, ale problémem je, že nemají žádné vědecké řešení toho, jak může mít duchovní objekt nějaký kontakt s fyzickými atomy, aby je uváděl do jakéhokoliv druhu pohybu. Veškerá jejich moudrost jim nepomohla najít most, po které by šlo překročit tuto širokou a hlubokou trhlinu, která se roztahuje mezi duchovní entitou a hmotným atomem. Tak z těchto metafyzických metod nezískala věda nic.

VŮLE PŘIJÍMAT - EXISTENCE Z ABSENCE

Abychom zde vědeckým způsobem udělali krok dopředu, vše, co potřebujeme, je moudrost kabaly. Tomu je protože v moudrosti kabaly jsou zahrnuta všechna ostatní učení ve světě. Co se týče duchovních světel a nádob, učíme se, že z perspektivy Tvorby, kterou On stvořil jako existenci z absence, primární inovace platí jen pro jeden aspekt, definovaný jako "vůle přijímat." Všechny ostatní záležitosti v celé Tvorbě nejsou vůbec inovacemi; nejsou existencí z absence, ale existencí z existence. To znamená, že se šíří přímo z Jeho esence, jako se světlo šíří od slunce. Tam také není nic nového, protože to, co se nachází v jádru slunce, se šíří na povrchu.

Avšak vůle přijímat je úplnou novinkou. Myšlenou, před Stvořením taková věc v realitě neexistovala, jelikož On nemá aspekt touhy přijímat, jelikož On předchází všechno, takže od koho by přijímal?

Z tohoto důvodu je tato vůle přijímat, kterou extrahoval jako existenci z absence, úplnou novinkou. Ale veškerý zbytek není považován za inovaci, která by mohla být nazývána "Tvorba." Proto jsou všechny nádoby a těla, jak z duchovních světů, tak z fyzických světů, považována za duchovní nebo hmotnou podstatu, jejíž přirozeností je vůle přijímat.

DVĚ SÍLY VE VŮLI PŘIJÍMAT: PŘITAHUJÍCÍ SÍLA A ODMÍTAJÍCÍ SÍLA

Dále potřebujete zjistit, že v té síle, nazývané "vůle přijímat," rozlišujeme dvě síly:

A. Přitahující síla.

B. Odmítající síla.

Důvodem je, že každé tělo nebo nádoba, definovaná vůlí přijímat je vskutku omezená, myšleno kvalitou, kterou přijme, a kvantitou, kterou přijme. Tudíž se všechny kvantity a kvality, kterou jsou mimo její hranice, jeví být proti její přirozenosti; proto je odmítá. Tak je tato "vůle přijímat," ačkoliv je považována za přitahující sílu, nucena stát se také odmítající silou.

JEDEN ZÁKON PRO VŠECHNY SVĚTY

Ačkoliv moudrost kabaly nezmiňuje nic z našeho hmotného světa, stále je zde jen jeden zákon pro všechny světy (jako je psáno v článku „Esence moudrosti kabaly“ v sekci „Zákon kořene a větve“). Tak všechny hmotné entity v našem světě, tedy vše, uvnitř toho prostoru, ať je to nehybné, vegetativní, pohyblivé, duchovní předmět nebo hmotný předmět, pokud chceme u každého z nich rozlišit unikátní, vlastní aspekt, jak se dokonce jen v nejmenších částicích jedno od druhého odlišují, nečiní to více než „vůli přijímat.“ To je z perspektivy vytvořené Tvorby celá specifická forma, omezující ji v kvantitě a v kvalitě. Výsledkem je v ní přitahující síla a odpuzující síla.

Avšak cokoliv dalšího, co v ní kromě těchto dvou sil existuje, je považováno za štědrost z Jeho esence. Ta štědrost je pro všechny bytosti rovná a nepředstavuje v ohledu ke Tvorbě žádnou inovaci, jelikož se šíří existencí z existence.

Také nemůže být připsána žádné specifické jednotce, ale pouze věcem, které jsou společné všem částem Tvorby, malým či velkým. Každý z nich z této štědrosti přijímá podle své vůle přijímat, a toto omezení definuje každého jednotlivce a jednotku.

Tak jsem evidentně – z čistě vědeckého hlediska – dokázal „já“ (ego) každého jednotlivce vědeckou, zcela kritice vzdornou metodou, dokonce i podle systému fanatických, automatických materialistů. Odteď nemáme potřebu pro tyto kulhající metody, nasáklé metafyzikou.    

A samozřejmě to nečiní rozdíl, zda je tato síla, jež je vůlí přijímat, výsledkem a ovocem materiálu, který ji vytvořil skrze chemii, nebo je ten materiál výsledkem a ovocem té síly. To protože víme, že hlavní věcí je, že pouze tato síla, vtištěná v každém bytí a atomu „vůle přijímat,“ je uvnitř jeho hranic jednotkou, kde je oddělována a rozlišována od svého prostředí. A to je pravdou jak pro jediný atom, či pro skupinu atomů, nazývaných „tělo.“  

Všechna ostatní rozlišení, ve kterých je nadbytek té síly, se žádným způsobem nevztahují k té částici či skupině částic s ohledem k sobě, ale pouze s ohledem k celku, což je štědrost, šířená k nim od Stvořitele, která je společná všem částem Tvorby pospolu, bez rozlišování specificky vytvořených těl.

Nyní porozumíme záležitosti svobody jednotlivce podle definice prvního faktoru, který jsme nazvali „zdroj,“ kde všechny předchozí generace, které jsou předchůdci toho jednotlivce, vtiskly svou přirozenost. Jak jsme objasnili, význam slova „jednotlivec“ není než hranicí vůle přijímat, vtištěné v jeho skupině molekul.

Tak vidíte, že všechny tendence, které zdědil od svých předků, skutečně nejsou ničím víc než hranicemi jeho vůle přijímat, vztahující se buď k přitahující síle v něm, nebo k odmítající síle v něm, a které se před námi jeví jako tendence k lakotě nebo štědrosti, tendenci se družit nebo zůstat odloučen, a tak dále.

Kvůli tomu jsou tyto opravdu jeho já (egem), bojujícím o svou existenci. Tak pokud od toho jednotlivce vymýtíme jen jedinou tendenci, je to považováno, jako bychom od jeho esence odřezávali skutečný orgán. A je to také považováno za opravdovou ztrátu pro Tvorbu, protože není žádná jiná jako tato, a ani už nikdy v celém světě nebude.     

Poté, co jsme podle přírodních zákonů důkladně objasnili oprávněné právo jednotlivce, obraťme se podívejme se, jak praktické to je, aniž bychom kompromitovali teorii etiky a státnictví. A co je nejdůležitější: jak je toto právo používáno naší svatou Tórou.

NÁSLEDOVÁNÍ KOLEKTIVU

Naše svaté písmo říká: „Následuj kolektiv“ (Pusť se za kolektivem). To znamená, že kdekoliv je zde spor mezi kolektivem a jednotlivce, jsme povinni vládnout podle vůle kolektivu. Tak vidíte, že kolektiv má právo zbavit jednotlivce svobody.

Ale čelíme zde obtížné otázce, vážnější než ta první. Zdá se, jakoby toto pravidlo lidstvo způsobovalo úpadek, místo aby jej podporovalo. Tomu je protože zatímco je většina lidstva nerozvinutá, a ti rozvinutí jsou vždy malou menšinou, pokud budete vždy určovat podle vůle kolektivu, jež jsou nerozvinutí a nezodpovědní, nebudou pohledy a touhy moudrých, kteří jsou ve společnosti vždy menšinou, nikdy slyšeny a brány v potaz. Tak odsoudíte osud lidstva k regresi, neboť nebude schopné udělat ani jediný krok dopředu.

Avšak jak bylo vysvětleno v článku „Mír,“ sekce „Nezbytnost zachovávat se zákony přírody opatrnost,“ jelikož je nám Prozřetelností přikázáno žít společenský život, stali jsme se zavázanými dodržovat všechny zákony, týkající se udržení společnosti. A pokud jsme poněkud nedbalými, příroda se na nás pomstí, nehledě na to zda chápeme či nechápeme důvody zákonů.      

A můžeme vidět, že zde není jiné uspořádání, jímž ve společnosti žít, kromě následování zákona „Následování kolektivu,“ který uvádí do pořádku každý rozpor a strast ve společnosti. Tak je tento zákon jediným nástrojem, který dává společnosti udržitelnost. Z tohoto důvodu je považován za jednu z přirozených Micvot (přikázání) Prozřetelnosti, a musíme jej přijmout a pečlivě strážit, nehledě na naše porozumění.

To je podobné všem ostatním Micvot v Tóře: všechny z nich jsou zákony přírody a Jeho Prozřetelnosti, které k námi přichází Shora dolů. A již jsem popsal („Esence moudrosti kabaly,“ Zákon kořene a větve), jak je veškerá zatvrzelost, kterou ve vystupování přírody v tomto světě objevujeme, pouze kvůli tomu, že se šíří a jsou převzaty ze zákonů a vystupování Vrchních, Duchovních Světů.

Nyní můžete pochopit, že Micvot v Tóře nejsou více než zákony a vystupováními, stanovenými ve Vrchních Světech, jenž jsou kořeny veškerých vystupování přírody v tomto našem světě. Zákony Tóry vždy odpovídají zákonům přírody v tomto světě jako dvě kapky v tůni. Tak jsem dokázali, že zákon „Následování kolektivu“ Je zákonem Prozřetelnosti a přírody.

CESTA TÓRY A CESTA BOLESTI

Avšak naše otázka o regresi, která z tohoto zákona povstala, ještě není těmito slovy vyřízena. Toto je vskutku naším zájmem – nalézt cesty, jak to napravit. Ale Prozřetelnost sama kvůli tomu neztrácí, neboť vyvíjela lidstvo dvěma cestami – „Cestou Tóry“ a „Cestou Bolesti“ – způsobem, který zaručuje vědomý vývoj lidstva a postup vstříc cíli bez jakýchkoliv omezení („Mír,“ Vše je uloženo). Poslouchání tohoto zákona je vpravdě přirozeným, nezbytným závazkem.

PRÁVO KOLEKTIVU ZABAVOVAT JEDNOTLIVCOVU SVOBODU

Musíme se ptát dále: věci jsou ospravedlněny, když se záležitosti točí kolem problémů mezi lidmi. Pak můžeme přijmout zákon „Následování kolektivu,“ skrze závazek Prozřetelnosti, která nám nařizuje, abychom vždy pečovali o blahobyt a štěstí přátel. Avšak Tóra nás zavazuje následovat zákon „Následování kolektivu“ také v debatě mezi člověkem a Bohem, ačkoliv se tyto záležitosti zdánlivě vůbec nevztahují k existenci společnosti.

Proto zde stále stojí otázka: Jak můžeme ospravedlnit tento zákon, který nás zavazuje přijmout názory většiny, která, jak jsme řekli, není rozvinutá, a odmítat a anulovat názory rozvinutých, kteří jsou vždy malou menšinou?

Ale jak jsme ukázali („Esence náboženství a jeho účelu,“ Vědomý vývoj a nevědomý vývoj), Tóra a Micvot byly dány pouze k očištění Izraele, aby v nás vyvinuly pocit rozpoznání zla, vtištěného v nás při narození, které je obecně definováno jako sebeláska, a přijít k čistému dobru, definovanému jako „láska k ostatním,“ které je jedním jediným průchodem k lásce k Bohu.

Souhlasně s tím jsou předpisy mezi člověkem a Bohem považovány za nástroje, které člověka oddělují od sebelásky, která je pro společnost škodlivá. Je tedy zřejmé, že témata debaty, týkající se Micvot mezi člověkem a Bohem se vztahují k problému udržitelnosti společnosti. Tak také spadají do rámce „Následování kolektivu.“

Nyní můžeme porozumět postoji diskriminování mezi Halachou (židovským zákonem) Hagadou (legendami). To protože pouze v Halachot (plurál pro Halacha) se uplatňuje zákon „jednotlivec a kolektiv, Halacha (zákon) jako kolektiv.“ Tak tomu není s Hagadou, jelikož záležitosti Hagady stojí nad záležitostmi, které se týkají existence společnosti, neboť mluví právě o záležitosti vystupování lidí v záležitostech, týkajících se člověka a Boha, v té stejné části, kde existence a fyzické štěstí společnosti nemá následek.

Tak zde není ospravedlnění, aby kolektiv anuloval názor jednotlivce a „každý muž dělal to, co bylo v jeho vlastních očích správné.“ Ale s ohledem na Halachot, které pracují s dodržováním Micvot Tóry, všechny z nichž spadají pod dohled společnosti, jelikož zde nemůže být žádný jiný řád, než skrze zákon „Následuj kolektiv.“           

PRO SPOLEČENSKÝ ŽIVOT ZÁKON "NÁSLEDUJ KOLEKTIV"

Nyní přicházíme k jasnému porozumění ortele, týkajícího se svobody jednotlivce. Vskutku je zde otázka: „Kde vzal kolektiv právo zabavit svobodu jednotlivce a upřít mu nejdražší věc v životě, svobodu?“ Zdánlivě zde není nic víc než hrubá síla.

Ale jak jsme jasně vysvětlili výše, je to přírodním zákonem a výnosem Prozřetelnosti. A protože Prozřetelnost nutí každého z nás vést společenský život, přirozeně následuje, že je každý člověk povinen zabezpečovat existenci a blahobyt společnosti. A to nemůže existovat než skrze zavedení přístupu „Následování kolektivu,“ ignorujíce názor jednotlivce.

Tak evidentně vidíte, že toto je původ každého práva a ospravedlnění, které má kolektiv, aby zabavoval svobodu jednotlivce proti jeho vůli a umisťoval ho pod svou autoritu. Proto je chápáno, že co se týče všech těch záležitostí, které se netýkají existence materiálního života společnosti, není zde ospravedlnění, aby kolektiv jakýmkoliv způsobem kradl a zneužíval svobody jednotlivce. A pokud to dělají, jsou pokládáni za lupiče a zloděje, kteří ve světě preferují hrubou sílu nad jakýmkoliv právem a spravedlností, jelikož povinnost, aby jednotlivec poslouchal vůli kolektivu, zde neplatí.       

V DUCHOVNÍM ŽIVOTĚ "NÁSLEDUJ JEDNOTLIVCE"

Ukazuje se, že co se týče duchovního života, není zde přirozená povinnost, aby se jednotlivec jakýmkoliv způsobem řídil společností. Naopak, zde se přirozený zákon uplatňuje nad kolektivem, aby se podřídil jednotlivci. A v článku „Mír“ je objasněno, že jsou dvě cesty, jimiž nás Prozřetelnost obalila a obklopila, aby nás přivedla ke konci:

A. Cesta Bolesti, která se tímto způsobem vyvíjí nevědomky.

B. Cesta Tóry a moudrosti, která nás tímto způsobem vyvíjí vědomě bez jakékoliv trýzně a nátlaku.

A jelikož je v generaci jistě rozvinutější jednotlivec, následuje, že když se veřejnost chce zbavit strašné trýzně a převzít vědomý a dobrovolný vývoj, což je cesta Tóry, nemají volbu než podřídit sebe a svou fyzickou svobodu disciplíně jednotlivce, a poslouchat nařízení a léky, které jim nabídne.

Tak vidíte, že v duchovních záležitostech je autorita kolektivu převrácena a je uplatňován zákon „Následování jednotlivce,“ to jest rozvinutého jednotlivce. Neboť je lehké vidět, že rozvinutí a vzdělaní v každé společnosti jsou vždy malou menšinou. Následuje, že úspěch a duchovní blahobyt společnosti je stočen a zazátkován v rukách menšiny.

Proto je kolektiv povinen úzkostlivě strážit pohledy těch několika, aby ti na světě nezanikli. To protože musí najisto a s úplnou důvěrou vědět, že pravější a rozvinutější názory nejsou nikdy v rukách kolektivu u moci, ale místo toho v rukách těch nejslabších, tedy v rukách nerozeznatelné menšiny. To protože každá moudrost a vše drahocenné přichází do světa v malých množstvích. Proto jsem varováni, abychom zachovávali názory jednotlivců, kvůli neschopnosti kolektivu rozeznat mezi nimi chybné od správného.    

KRITIKA PŘINÁŠÍ ÚSPĚCH; NEDOSTATEK KRITIKY ZPŮSOBUJE DEGENERACI

Musíme dále dodat, že realita našim očím představuje extrémní protiklady mezi fyzickými věcmi a koncepty a ideami, vztahujícími se k výše uvedenému tématu.  Neboť záležitost společenské jednoty, která může být zdrojem každé radosti a úspěchu, se uplatňuje specificky mezi těly a tělesnými záležitostmi v lidech, a rozdělení mezi nimi je zdrojem každého neštěstí a kalamity.

Ale s koncepty a ideami je to úplně naopak: jednota a nedostatek kritiky jsou považovány za zdroj každého selhání a překážka veškerému postupu a didaktickému zúrodnění. To protože vyvozování správných závěrů závisí právě na množství nesouhlasů a rozdělení mezi názory. Čím více rozporů mezi názory a čím více kritiky tu je, tím více se poznání a moudrost zvětšují a záležitosti se stávají vhodnějšími ke zkoumání a objasnění.

Degenerace a selhání inteligence pramení pouze z nedostatku kritiky a nesouhlasu. Tak pro fyzický úspěch je zřetelně veškerým základem míra jednoty společnosti a pro úspěch inteligence a poznání je základem rozdělení a nesouhlas mezi nimi.

Ukazuje se, že když lidstvo s ohledem na úspěch těl dosáhne svého cíle tím, že je přivede do stupně úplné lásky k ostatním, všechna těla na světě se sjednotí v jedno tělo a jedno srdce jako je psáno v článku „Mír.“ Pouze pak se veškeré pro lidstvo zamýšlené štěstí stane odhaleným v celé své slávě.

Ale proti tomu musíme být ostražití, abychom nepřivedli názory lidí tak blízko, že by nesouhlas a kritika mohla být mezi moudrými a učenými ukončena, neboť láska těla s sebou přirozeně přináší blízkost pohledů. A kdyby se kritika a nesouhlas ztratily, veškerý postup v konceptech a idejích by ustal též a zdroj poznání ve světě by vyschl.

To je důkazem povinnosti pro opatrnost se svobodou jednotlivce, která se vztahuje ke konceptům a idejím. Neboť na té svobodě jednotlivce je založen celý vývoj moudrosti a poznání. Tak jsme varováni ji velmi opatrně zachovávat, aby jedna každá forma vnitř nás, kterou nazýváme „jednotlivcem,“ tedy určitou sílu jednotlivého člověka, obecně nazývanou „vůle přijímat.“

DĚDICKÝ ODKAZ

Všechny detaily obrazů, které zahrnuje tato vůle přijímat, kterou jsem definovali jako „zdroj,“ neboli První Důvod, jehož význam zahrnuje všechny tendence a zvyky, zděděné od jeho předků, které zobrazujeme jako dlouhý řetěz lidí, kteří byli kdysi naživu, a kteří stojí jeden na druhém. Každý z nich je esenciální kapkou jeho předků, a tato kapka přináší každému člověku veškerá duchovní vlastnictví jeho předků do jeho „meduly oblongaty“ (prodloužené míchy, zvané „nevědomí.“ Tak má jedinec před námi ve svém nevědomí tisíce duchovních dědictví od všech jednotlivců, reprezentovaných v tom řetězu, kteří jsou jeho předky.

Tak stejně jako se liší tvář jednoho každého člověka, liší se též i jejich pohledy. Na zemi nejsou dva lidé, jejichž názory jsou identické, protože každý člověk má veliké a ušlechtilé vlastnictví, zděděné od jeho předků, a z kterého nemají ostatní nemají ani kousek.

Proto jsou všechna tato vlastnictví považována za jedincův majetek a společnost je varována, aby uchovávala jeho příchuť a ducha, aby svým prostředím nebyl zkalen. Místo toho by každý jednotlivec měl udržovat celistvost svého dědictví. Pak mezi nimi zůstane rozpor a protiklad navěky, aby navěky zabezpečoval kritiku a pokrok moudrosti, což je výhodou lidstva a jeho pravou věčnou touhou.      

A poté, co jsme přišli k určité míře rozpoznání v sobeckosti člověka, kterou jsem určili za sílu a „vůli přijímat,“ jsouce esenciálním bodem holého bytí, také jsme se ze všech stran jasně a důkladně dozvěděli o původním vlastnictví každého těla, které jsme definovali jako „dědický odkaz.“ To se týká všech potenciálních tendencí a kvalit, které dědictvím přišly do jeho „zdroje,“ což je první podstata každého člověka, to jest původní semeno jeho praotců. Nyní ve vůli přijímat objasníme dvě rozlišení.

DVĚ ROZLIŠENÍ: A) POTENCIÁLNÍ, B) AKTUÁLNÍ

Nejprve musíme pochopit, že ačkoliv je tato sobeckost, kterou jsme definovali jako „vůle přijímat,“ samotnou esencí člověka, nemůže v realitě existovat ani na sekundu. Neboť to, co nazýváme „potenciální,“ myšleno než se to vynoří z potenciálního v aktuální, existuje pouze v naší myšlence, myšleno že to může určit pouze myšlenka.

Ale ve skutečnosti ve světě nemůže být ve světě žádná reálná síla, která by byla nečinná a neaktivní.To protože síla v realitě existuje pouze zatímco je odhalena v akci. Podle stejného znaku nemůžete o dítěti říct, že je velmi silné, když nemůže zvednout ani nejlehčí zátěž, ale můžete říct, že v tom dítěti vidíte, že když vyroste, projeví velikou sílu.

Avšak říkáme, že ta síla, kterou v člověku nacházíme, když vyrostl, byla v jeho orgánech a v jeho těle přítomná, dokonce když byl dítětem, ale že ta síla byla skryta a nebyla zřejmá. Je pravda, že v našich myslích jsme mohli určit (síly, předurčené se manifestovat), jelikož to tvrdí mysl. Avšak v aktuálním těle dítěte jistě není vůbec žádná síla, jelikož se v činech dítěte žádná síla neprojevuje.

Tak je tomu s apetitem. Tato síla se v těle člověka neobjeví v aktuální realitě, když orgány nemohou jíst, myšleno když je nasycen. Ale dokonce i když je jeden nasycen, síla apetitu existuje, ale je skryta v těle člověka. Po určité době, když bylo jídlo stráveno, se znovu objeví a projevuje se z potenciální v aktuální.

Avšak takové pořadí určování potenciální síly, která ještě nebyla odhalena v aktuálním faktu, náleží postupům, jimiž myšlenka vnímá. Ale neexistuje v realitě, jelikož když jsme nasyceni, cítíme velmi jasně, že síla apetitu je pryč, a pokud po ní pátráte, nikde ji nenaleznete.

Ukazuje se, že nemůžeme zobrazit potenciál jako předmět, který existuje sám o sobě, ale pouze jako predikát. Tak když se v realitě vyskytne čin, v tom okamžiku se v činu manifestuje síla. 

Avšak nezbytně zde v procesu vnímání nacházíme dvě věci: předmět a predikát, tedy potenciální a aktuální, jako je síla apetitu, což je předmět, a obraz jídla, což je predikát a čin. V realitě ovšem přicházejí jako jedno. Nikdy nenastane, že by se síla apetitu v člověku objevila, aniž by si vyobrazil jídlo, které chce jíst. Tak to jsou dvě půlky stejné věci. Síla apetitu se musí odívat v tom obrazu. Vidíte tedy, že jsou předmět a predikát přítomny současně a současně se ztrácí.

Nyní chápeme, že vůle přijímat, kterou jsme představili jako sobeckost, neznamená, že tak v člověku existuje, jako žádostivá síla, která si přeje přijímat ve formě pasivního predikátu. Místo toho náleží subjektu, který se odívá do obrazu jedlého objektu, a jehož působení se objevuje ve formě věci, která je jedena, a ve které se odívá. Nazýváme ten čin „touhou,“ myšleno sílu apetitu, odhalenou v činu představivosti.

A tak je tomu s našim tématem – obecnou vůlí přijímat, která je samotnou esencí člověka. Objevuje se a existuje pouze skrze odívání se v podobách objektů, u kterých je pravděpodobné, že budou přijaty. Neboť pak to existuje jako subjekt a žádným jiným způsobem. Nazýváme ten čin „život,“ myšleno živobytí člověka, což znamená, že se síla vůle přijímat odívá a jedná uvnitř žádaných objektů. A míra odhalení tohoto činu je mírou jeho života, jak jsme vysvětlili v aktu, který nazýváme „touha.“      

DVA VÝTVORY: A) ČLOVĚK, B) ŽIJÍCÍ DUŠE

Z výše uvedeného můžeme jasně porozumět verši: „A Pán Bůh zformoval člověka z prachu země, a vdechl do jeho chřípí dech života; a člověk se stal žijící (Chajah) duší (Nefeš)“ (Genesis 2:7). Zde nacházíme dva výtvory:

A. Člověka samotného;

B. Žijící duši samotnou.

A verš říká, že na počátku byl člověk vytvořen jako prach ze země, složení molekul, ve kterých přebývá esence člověka, myšleno jeho vůle přijímat. Tato síla, vůle přijímat, je přítomná v každém elementu reality, jak jsme vysvětlili výše. Též se z nich vynořily všechny čtyři typy: nehybný, vegetativní, pohyblivý a mluvící. V tom ohledu nemá člověk nad jakoukoliv částí tvorby žádnou přednost, a to je významem verše ve slovech: „prach ze země.“

Avšak již jsme viděli, že tato síla, nazývaná „vůle přijímat,“ nemůže existovat bez odění a jednání v žádaném objekt, a tento čin se nazývá „život.“ A souhlasně nacházíme, že než člověk dorazil do lidských forem přijímání potěšení, které se liší od forem jiných zvířat, je stále považován za neživého, mrtvého jedince. To protože jeho vůle přijímat nemá místo, ve kterém by odívala a projevovala jeho činy, které jsou projevy života.

To je významem verše „a vdechl do jeho chřípí dech života,“ což je obecná forma recepce, vhodná pro lidi. Slovo Nišmat (dech) pochází ze slova Samin (umístění) povrchu (země), což je jako „hodnota.“ A původ slova „dech“ je pochopen z verše (Job 33:4): „Duch Boží mě udělal a dech Všemohoucího mi dal život,“ a pohleďte tam na komentář MALBIMa. Slovo „duše“ (Nešama) má stejnou syntaktickou strukturu jako slova „chybějící“ (Nifkad), „obviněný“ (Ne’esham), a „obviněná“ (Ne’eshama).

A význam slov „a vdechl do jeho chřípí“ je, že ON zasadí duši (Nešama) do jeho niternosti a ocenění života, což je součtem forem, které jsou hodny přijetí do jeho vůle přijímat. Pak tato síla, vůle přijímat, uzavřená v jeho molekulách, nalezla místo, ve kterém se odívat a jednat, myšleno v těch formách přijímání, které od Stvořitele obdržel. A tento čin se nazývá „život,“ jak jsme vysvětlili výše.

A verš končí „a člověk se stal žijící duší.“ To znamená, že jakmile začala vůle přijímat jednat skrze měřítka těchto forem recepce, okamžitě se v ní projevil život a „stala se žijící duší.“ Avšak před dosažením těchto forem recepce, ačkoliv v něm byla síla vůle přijímat vtištěna, stále je to považováno za neživé tělo, jelikož nemá místo, ve kterém by se objevila a projevila v činu.    

Jak jsem viděli výše, ačkoliv je esencí člověka pouze vůle přijímat, stále je brána jako polovina celku, jelikož musí v realitě odívat to, co k ní přijde. Z tohoto důvodu je ona a obraz vlastnictví, který vyobrazuje, doslova jedno, neboť jinak by nebyla schopna existovat ani na okamžik.

Proto, když je stroj těla na svém vrcholu, tedy do jeho středního věku, jeho „ego“ stojí vzpřímené v celé své výšce, vtištěné v něm při narození. Kvůli tomu uvnitř sebe cítí velkou a mocnou míru vůle přijímat. Jiným slovy je žádostiv velikého bohatství a cti, což přitahuje podoby struktur a konceptů, které to odívá a skrze něž se to udržuje.   

Ale když je polovina jeho života pryč, začínají dny úpadku, jež jsou svým obsahem jeho ke konci se chýlícími dny. To protože člověk neumírá v okamžiku, stejně jako v okamžiku nepřijal svůj život. Místo toho jeho svíčka, jíž je jeho ego, vadne a umírá kousek po kousku a spolu s ní umírají obrazy vlastnictví, které si přeje přijmout.

Začíná se vzdávat mnoha vlastnictví, o kterých v mládí snil, a postupně se během let v souladu se svým poklesem vzdává velikých vlastnictví. Nakonec, v opravdu starých dnech, kdy se stín smrti vznáší nad celým jeho bytím, se člověk nachází v „časech bez žádostí,“ jelikož jeho vůle přijímat, jeho ego, odumřelo. Zůstává ho pouze nepatrná, oku skrytá jiskra, aby oděla nějaké vlastnictví. Proto v těchto dnech není žádná žádost či naděje po jakémkoliv obrazu přijetí.

Tak jsme dokázali, že je vůle přijímat spolu s obrazem objektu, očekávaného, že bude přijat, jednou a tou samou věcí. A jejich manifestace je rovnoměrná, jejich vzrůst je rovnoměrný, a tak i délka jejich životů.

Avšak je zde závažný rozdíl ve formě vzdání v čase úpadku života. Toto vzdání se není výsledkem nasycení jako u člověka, který se vzdá jídla, když je nasycen, ale výsledkem zoufalství. Jinými slovy, když ego začíná umírat během dnů úpadku, vnímá svou vlastní slabost a blížící se smrt. Proto člověk propouští a vzdává se snů a nadějí svého mládí.

Sleduje pozorně rozdíl mezi tímto a vzdáním se kvůli nasycení, které nezpůsobuje žádný zármutek a nemůže být nazýváno „částečnou smrtí,“ ale je jako pracovník, který dokončil svou práci. Zřeknutí se ze zoufalství je vskutku plné bolesti a zármutku a může být tedy nazýváno „částečnou smrtí“

SVOBODA OD ANDĚLA SMRTI

Nyní, po všem, co jsme se naučili, nacházíme cestu, jak opravdu porozumět slovům našich mudrců, když řekli, „’Harut (vytesáno) na kamenech,’ nevyslovuj to jako Harut (vytesáno), ale radši Herut (svoboda), neboť byli osvobozeni od anděla smrti.“

Bylo vysvětleno ve článcích „Matan Torah“ a „Arvut,“ že před předáním Tóry přijali zřeknutí se jakékoliv osobní vlastnosti do míry, vyjádřené slovy „Království Kněží,“ a účel celku Stvoření – přimknout se k Němu v rovnocennosti formy s Ním: jako On odevzdává a nepřijímá, oni budou také odevzdávat a ne přijímat. To je posledním stupněm Dvekut (adheze), vyjádřené slovy „Svatý národ,“ jako je psáno na konci článku „Arvut.“

Již jsem vás přivedl k uvědomění si, že esence člověka, myšleno jeho sobeckost, definovaná jako vůle přijímat, je pouze poloviční věcí, a může existovat jen, když je oděna v nějakém obrazu vlastnictví či naději po vlastnictví. Neboť pouze pak je naše látka úplná a může být nazývána „esencí člověka.“

Tak, když byly při té svaté příležitosti  děti Izraele odměněny úplným Dvekut, jejich nádoby přijímání byly zcela vyprázdněny od jakéhokoliv světského vlastnictví a přimkly se k Němu v rovnocennosti formy. To znamená, že neměly žádnou touhu po jakémkoliv sebe-vlastnictví, ale pouze do míry, do jaké mohly odevzdávat potěšení, aby se v nich jejich tvůrce těšil.

A jelikož se jejich vůle přijímat oděla v obraze toho objektu, oděla se v něm a spojila se s ním do úplné jednoty. Proto byly jistě osvobozeny od anděla smrti, neboť anděl smrti je nezbytně nepřítomnost a negace určitého objektu. Ale pouze zatímco je zde jiskra, která si přeje existovat pro své vlastní potěšení, je o ní možné říct, že tato jiskra neexistuje, protože se stala nepřítomnou a zemřela.

Avšak pokud v člověku není žádná taková jiskra, ale všechny jiskry jeho existence se odívají v odevzdání spokojenosti jeho Tvůrci, pak není ani nepřítomná, ani mrtvá. Neboť dokonce i když je tělo anulováno, je anulováno pouze co se týče sebe-uspokojení, ve kterém je vůle přijímat oděna, a jen ve kterém může existovat.

Avšak když dosáhne záměru Stvoření a Stvořitel od něj přijímá potěšení, jelikož je Jeho vůle vykonána, esenci člověka, která se odívá v Jeho spokojenosti, je udělena úplná věčnost jako Jemu. Tak byl odměněn svobodou od anděla smrti. Toto je význam slov Midraše (Midraš Raba, Šemot, 41, položka 7): „Svoboda od anděla smrti.“ A v Mišně (Avot 86): „Harut (vytesáno) na kamenech; nevyslovuj to Harut (vytesáno), ale radši Herut (svoboda), neboť žádní nejsou volní, pokud se nezabývají studiem Tóry.“