ARVUT (VZÁJEMNÁ ZÁRUKA)
(pokračování z “Matan Tóra”)
Všichni z Izraele jsou odpovědní jeden za druhého
(Sanhedrin, 27b, Šavuot 39)
Toto je promluva o Arvut (Vzájemné záruce), když se všichni z Izraele stali odpovědnými jeden za druhého. Protože jim Tóra nebyla dána, dokud nebyl jeden každý z nich tázán, zda na sebe souhlasí vzít Micvu (přikázání) milování bližních v plné míře, vyjádřené slovy: “Miluj svého bližního jako sebe sama” (jako je vysvětleno v bodech 2 a 3, pečlivě to tam prozkoumej). To znamená, že jeden každý v Izraeli na sebe vzal starost a práci o každého člena národa a uspokojování všech jejich potřeb, neméně než do míry, vtištěné v něm, aby se staral o své vlastní potřeby.
A poté, co celý národ jednomyslně souhlasil a řekl, “Uděláme a uslyšíme,” každý člen Izraele se stal odpovědným, aby jinému členu národa nic nechybělo. Pouze pak se stali hodnými přijetí Tóry, a ne předtím.
S touto společnou odpovědností byl každý člen národa osvobozen od starání se o potřeby svého vlastního těla a mohl dodržovat Micvu “Miluj svého přítele jako sebe sama” do nejplnější míry a dávat vše, co měl, jakémukoliv potřebnému člověku, poněvadž se nadále nestaral o existenci svého vlastního těla, jelikož věděl, že je obklopen tři sta tisíci věrnými milenci, kteří stáli připraveni, aby o něj pečovali.
Z tohoto důvodu nebyli připraveni přijmout Tóru v době Abrahama, Izáka a Jákoba, ale pouze tehdy, když vyšli z Egypta a stali se úplným národem. Pouze pak zde byla možnost zaručit potřeby každého, bez jakékoliv starosti a znepokojení.
Avšak zatímco byli stále smícháni s Egypťany, část jejich potřeb byla nezbytně dána do rukou těchto divochů, prostoupených sebe-láskou. Tak porce, která je dána do rukou cizinců, nebude zajištěna pro žádného člověka z Izraele, protože pro tyto potřeby jeho přátelé nebudou schopni pečovat, jelikož je nebudou vlastnit. Následně, dokud je jednotlivec ustarán zájmem o sebe, není způsobilý dokonce ani začít dodržovat Micvu “Miluj svého bližního jako sebe sama.”
A evidentně shledáte, že předání Tóry muselo být pozdrženo, dokud nevyšli z Egypta a nestali se svým vlastním národem, takže jimi bylo o jejich potřeby pečováno bez závislosti na ostatních. Toto je kvalifikovalo, aby přijali výše zmíněnou Arvut, a pak jim byla dána Tóra. Ukazuje se, že dokonce I po přijetí Tóry pokud hrstka z Izraele zradí a vrátí se ke špíně sebe-lásky, bez ohledu na své přátele, toto stejné množství potřeby, které je dáno do rukou těch několika, bude zatěžovat Izrael s nutností, aby se o něj postarali sami.
To protože těmi několika vůbec nebudou litováni; proto bude naplnění Micvy milování svého přítele zamezeno celku Izraele. Tak tito rebelové způsobují, aby ti, kteří dodržují Tóru, zůstali ve své špíně sebe-lásky, neboť se nebudou schopni zabývat Micvou „Miluj svého přítele jako sebe sama“ a dokončit bez jejich pomoci svou lásku k druhým.
Jako výsledek jsou všichni z Izraele odpovědní jeden za druhého, jak po pozitivní stránce, tak po negativní stránce. Na pozitivní straně, pokud budou dodržovat Arvut, dokud se každý nebude starat a uspokojovat potřeby svých přátel, pak mohou plně dodržovat Tóru a Micvot, myšleno přinášet potěšení svému Tvůrci (bod 13). A na negativní straně, pokud nechce část národa dodržovat Arvut, ale místo toho se rozhodne se válet v sebe-lásce, způsobují zbytku národa, aby zůstal ponořen ve své špíně a nízkosti, aniž by ze své špíny vůbec kdy našel cestu.
18.
Proto Tana (rabi Šimon Bar Jochaj) popsal Arvut jako dva lidi na lodi, kdy jeden z nich začal v lodi vrtat díru. Jeho přítel se zeptal: “Proč vrtáš?” On odpověděl: “Co je ti do toho? Vrtám pod sebou, ne pod tebou.” Tak odpověděl: “Blázne! Utopíme se oba společně!” (VaJikra Raba, Kapitola 4).
Z tohoto se učíme, že jelikož se tito rebelové válí v sebe-lásce, svými činy staví železnou zeď, která těm, kteří dodržují Tóru, zamezuje dokonce jen začít plně dodržovat Tóru a Micvot v míře “Miluj svého přítele jako sebe sama,” což je žebřík pro dosažení Dvekut (adheze) s Ním. A jak správná byla slova rčení, která říkala: “Blázne, utopíme se oba společně!”
19.
Rabi Elazar, syn Rašbiho (rabiho Šimona Bar Jochaje), objasňuje koncept Arvut ještě dále. Nestačí mu, aby byli všichni z Izraele odpovědní jeden za druhého, ale je v té Arvut zahrnut celý svět. Vskutku zde není sporu, neboť každý uznává, že zpočátku stačí začít s jedním národem, aby dodržoval Tóru pro začátek nápravy světa. Bylo nemožné začít najednou se všemi národy, jelikož řekli, že Stvořitel šel s Tórou ke každému národu a jazyku a oni ji nechtěli přijmout. Jinými slovy byli ponořeni ve špíně sebe lásky až po své krky, někteří smilstvem, někteří loupeží a vraždou a tak dále, dokud to v těch dnech nebylo možné pochytit, dokonce se jen zeptat, zda souhlasí, aby odstoupili od sebe-lásky.
Proto Stvořitel nenašel národ či jazyk, kvalifikovaný přijmout Tóru, kromě dětí Abrahama, Izáka a Jákoba, jejichž dědická zásluha se na nich odrážela, jako naši mudrci řekli: “Patriarchové dodržovali celou Tóru ještě předtím, než byla dána.” To znamená, že díky ušlechtilosti jejich duší měli schopnost dosáhnout všech cest Stvořitele s ohledem na duchovnost Tóry, což vyplývá z jejich Dvekut, aniž by nejprve potřebovali žebřík praktické části Tóry, který neměli vůbec žádnou možnost dodržovat, jako je psáno v “Matan Tóře,” bod 16.
Nepochybně jak fyzická čistota a mentální ušlechtilost našich Svatých Otců velice ovlivnila jejich syny a syny jejich synů a jejich spravedlivost se odrážela na té generaci, jejíž členové všichni přijali tuto vznešenou práci a každý z nich jasně prohlásil: “Uděláme a uslyšíme.” Kvůli tomu jsme byli zvoleni, z nezbytí, abychom byli vyvolenými lidmi mezi všemi národy. Proto byli do požadované Arvut připouštěni jen členové izraelského národa, a vůbec ne národy světa, protože se na ní nepodílely. A toto je prostou realitou, a jak s tím mohl rabi Elazar nesouhlasit?
20.
Ale konec nápravy světa bude přivedení všech lidí na světě pod Jeho práci, jakožto je psáno, „A bude Hospodin králem nade vší zemí; v ten den bude Hospodin Jediný, a jméno Jeho jedno“ (Zachariáš, 14:9). A text specifikuje, „v ten den,“ a ne před tím. A je zde několik dalších veršů, „neboť země naplněna bude známostí Hospodina…“ (Izaiáš, 11:9)“ „…i pohrnou se k ní všickni národové“ (Izaiáš, 2:2).
Ale role Izraele vstříc zbytku světa připomíná roli našich Svatých Otců vstříc izraelskému národu: stejně jako ním spravedlnost našich otců pomohla se vyvinout a očistit, dokud jsme se nestali hodnými přijetí Tóry, kdyby nebylo našich otců, kteří dodržovali Tóru, než byla dána, jistě bychom nebyli jakkoliv lepší než zbytek národů (bod 12).
Je to též na izraelském národě, aby skrze Tóru a Micvot kvalifikoval sebe a všechny lidi na světě, aby se vyvíjeli, dokud na sebe nevezmou tuto vznešenou práci milování bližních, která je žebříkem k účelu Stvoření, což je Dvekut s Ním.
Tak jedna každá Micva, kterou každý člověk z Izraele vykoná za účelem přinést potěšení svému Tvůrci a ne pro jakékoliv sebe-uspokojení, do určité míry pomáhá s vývojem všech lidí světa. To protože to není činěno najednou, ale pomalým, postupným vývojem, dokud se to nezvětší do takového stupně, že to může přivést všechny lidi na světě k žádoucí čistotě. A toto je to, co naši mudrci nazývají „posouváním rovnováhy ke ctnosti,“ myšleno, že byla dosažena nezbytná váha čistoty. A přirovnávají to k vážení na váhách, kde je posouvání rovnováhy dosažením žádoucí váhy.
21.
Toto jsou slova rabiho Elazara, syna rabiho Šimona, který řekl, že je svět souzen svou většinou. Mluvil o roli izraelského národa, aby svět kvalifikoval k určité míře čistoty, dokud na sebe nebudou hodni vzít Jeho práci, neméně, než byli Izraelští hodni v čase, kdy přijali Tóru. Slovy našich mudrců je to považováno za to, že dosáhli dosti ctností, aby překonali váhu hříchu, což je špinavá sebeláska.
Samozřejmě, pokud váha ctností, což je ušlechtilé dosažení prospěchu milování druhých, překročí špinavou váhu hříchu, stanou se způsobilými rozhodnutí a souhlasu, aby řekli, “Uděláme a uslyšíme,” jako řekl Izrael. Ale předtím než dosáhli dostatečné ctnosti by sebeláska jistě převládla a přisoudila to tomu, že odmítnou přijmout Jeho břemeno.
Naši mudrci řekli, „Kdo vykoná jednu Micvu je šťasten, neboť přisoudil sebe a celý svět k váze zásluhy.“ To znamená, že jednotlivec z Izraele konečně přidá svou část ke konečnému rozhodnutí jako ten, kdo váží sezamová semínka a přidává je na váhu jedno po druhém, dokud se rovnováha neobrátí. Jistě se každý účastní tohoto přesouvání a bez něj by přisouzení nikdy nebylo dokončeno. Podobně je řečeno o činech jednotlivce z Izraele, že přisuzuje celý svět váze zásluhy. To protože když záležitost skončí a celý svět bude přisouzen váze zásluhy, jeden a každý bude mít na tomto přesouvání podíl, neboť kdyby nebylo jeho činů, přesunutí by bylo nedostatečné.
Tak shledáte, že rabi Elazar, syn rabiho Šimona, nediskutuje o slovech našich mudrců, že jsou všichni z Izraele odpovědni jeden za druhého. Místo toho mluví rabi Elazar, syn rabiho Šimona, o nápravě celého světa v době konce nápravy, zatímco naši mudrci mluví o přítomnosti, kdy přijal Tóru pouze Izrael.
22.
A toto je to, co rabi Elazar, syn rabiho Šimona, cituje ze spisů: „mnoho dobrého však zničí jediný hříšník.“ To protože již bylo vysvětleno (bod 20) že dojem, který k člověku přichází, když se zabývá Micvot mezi člověkem a Bohem, je úplně stejný jako dojem, který dostává, když se zabývá Micvot mezi člověkem a člověkem. Je zavázán provádět všechny Micvot Lišma (pro Její jméno) bez jakékoliv naděje po sebelásce, myšleno že se k němu skrze jeho potíže nevrátí sláva nebo naděje ve formě odměny či pocty, atd. Zde se v tomto ušlechtilém bodě láska ke Stvořiteli a láska k jeho příteli spojují a skutečně se stávají jedním (viz bod 15).
Tak na žebříku lásky k druhým ovlivňuje určitou míru postupu ve všech lidech světa obecně. To protože se tento stupeň, který svými činy jednotlivec zapříčinil, ať už je velký nebo malý, v přesouvání světa k váze zásluhy nakonec připojí k budoucnosti, jelikož se jeho podíl, který byl přidán, připojí k přesunu (jako bylo napsáno v bodě 20 v alegorii o sezamových semínkách).
A ten, kdo spáchá hřích, což znamená, že nemůže překonat a podrobit svou špinavou sebelásku a proto krade nebo dělá něco podobného, odsuzuje sebe a celý svět k váze hříchu. To protože je posíleno odkrytí špíny sebe-lásky, nízké přirozenosti Tvorby. Tak od přisouzení ke konečné váze zásluhy odečítá určité množství. To je podobné člověku, který z váhy odstraňuje to jedno sezamové semínko, které tam jeho přítel položil.
Takto do té míry lehce pozvedá váhu hříchu. Ukazuje se, že způsobuje, aby se svět vracel nazpět, jelikož řekli, „mnoho dobrého však zničí jediný hříšník.“ Protože nedokázal překonat svůj malicherný chtíč, zatlačil duchovno celého světa nazpět.
23.
S těmito slovy jasně rozumíme tomu, co jsme řekli výše (bod 5) o tom, že byla Tóra dána specificky izraelskému národu, protože je jisté a jednoznačné, že účel Stvoření leží na ramenou celé lidské rasy, černé, bílé nebo žluté bez jakéhokoliv zásadního rozdílu.
Ale kvůli sestupu lidské přirozenosti do nejnižšího stupně, což je sebe-láska, která neomezeně vládne nad celým lidstvem, není zde způsobu, jak s nimi vyjednávat a přesvědčit je, aby na sebe přijali vzít, dokonce i jako prázdný slib, východ ze svého úzkého světa do širokých prostor lásky k druhým. Výjimkou byl Izraelský národ, protože byli ve strašlivých utrpeních po čtyři sta let zotročeni v divokém království Egypta.
Naši mudrci řekli, „Jako sůl změkčuje maso, muka tříbí člověkovy hříchy.“ To znamená, že přinášejí tělu velikou očistu. A dodatkem jim pomohla očista jejich Svatých Otců (viz bod 16), která je nejdůležitější, jak některé verše Tóry dosvědčují.
Díky těmto dvěma úvodům pro to byli kvalifikováni. A proto o nich text pojednává v jednotné formě, jelikož je psáno, „Izrael se tam utábořil naproti hoře,“ což naši mudrci interpretují jako „jeden muž v jednom srdci.“
To protože se jeden každý člověk z národa úplně odpoutal od sebe-lásky a chtěl pouze prospívat svému příteli, jak jsme ukázali výše (bod 16) co se týče významu Micvy, „Miluj bližního svého jako sebe sama.“ Ukazuje se, že se sešli všichni jednotlivci v národě a stali se jedním srdcem a jedním mužem, neboť pouze pak byli kvalifikováni pro přijetí Tóry.
24.
Tak kvůli výše zmíněné nezbytnosti byla Tóra dána specificky izraelskému národu, pouze potomkům Abraháma, Izáka a Jákoba, neboť bylo nepředstavitelné, že by se jí jakýkoliv cizinec účastnil. Kvůli tomu byl izraelský národ zkonstruován jako druh brány, jíž jiskry čistoty zasvítí na celou lidskou rasu po celém světě.
A tyto jiskry se denně násobí, jako ten, kdo dává pokladníkovi, dokud nejsou dostatečně naplněny, to jest dokud se nevyvinou do takové míry, že dokáží porozumět příjemnosti a klidu, jež se nacházejí v jádru lásky k druhým. Neboť pak budou vědět, jak obrátit rovnováhu napravo a umístí se pod Jeho břemeno a váha hříchu bude ze světa vymýcena.
25.
Nyní zde zbývá dokončit to, co jsme řekli výše (bod 16) o důvodu, proč nebyla Tóra dána našim otcům, protože Micva „Miluj bližního svého jako sebe sama,“ osa celé Tóry, kolem níž se všechny Micvot točí, aby ji objasnily a interpretovaly, nemůže být dodržována jednotlivcem, ale pouze skrze souhlas celého národa.
A proto to zabralo až do exodu z Egypta, aby se stali hodnými ji dodržovat. A pak byli nejprve tázáni, zda na sebe jeden každý z národa souhlasí vzít tuto Micvu. A poté, co s tím souhlasili, jim byla dána Tóra. Avšak stále zbývá objasnit, kde v Tóře najdeme, že byla dětem Izraele dána tato otázka, a že s tím všichni souhlasili před přijetím Tóry.
26.
Mějte na paměti, že v pozvánce, kterou Stvořitel poslal Izraeli skrze Mojžíše před přijetím Tóry, jsou tyto věci zřejmé každému vzdělanému člověku. Je to jako je psáno (Exodus, 19:5): „‚Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže (neboť) má je celá země. Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým. To jsou slova, která promluvíš k synům Izraele.’ Mojžíš přišel, zavolal starší lidu a předložil jim všechno, co mu Hospodin přikázal. Všechen lid odpověděl jednomyslně: ‚Budeme dělat všechno, co nám Hospodin uložil.‘ Mojžíš tlumočil odpověď lidu Hospodinu.“
Tato slova se nezdají padnout své roli, protože zdravý rozum říká, že pokud člověk svému příteli nabídne, aby udělal nějakou práci, a chce, aby souhlasil, měl by mu dát příklad povahy té práce a její odměny. Pouze pak ji může přijímající prozkoumat, zda odmítnout či přijmout.
Ale zde, v těchto dvou verších patrně nenacházíme ani příklad práce, ani její odměny, protože říká, „Budete-li mě (Můj hlas) skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu,“ a neinterpretuje hlas nebo úmluvu a čeho se týkají. A pak říká, „Budete mi zvláštním vlastnictvím (pokladem) jako žádný jiný lid, neboť má je celá země.“
Není jasné, zda nám přikazuje pracovat, abychom byli pokladem (1) mezi všemi lidmi, nebo zda je to pro nás slib dobra.
Musíme také porozumět spojení slov, „neboť má je celá země.“ Všichni tři interpretující – Unkalus, Jonatán Ben Uziel, a Jerušalmi – a všichni interpretující – Raši, Ramban, atd. – se snaží napravit doslovný význam tohoto písma. Dokonce i Ezra ve jménu rabiho Marinose říká, že slovo „neboť“ znamená „třebaže“ a interpretuje to: „pak mi budete zvláštním pokladem mezi všemi lidmi, třebaže má je celá země.“ Dokonce i sám Ezra má sklon s tím souhlasit, ale tato interpretace nesouhlasí s našimi mudrci, kteří řekli, že „neboť“ má čtyři významy: „buď;“ “v případě, že;“ „ale;“ a „že.“
A dokonce přidává pátou interpretaci: „ačkoliv.“ A pak písmo končí, „a budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým.“ Ale zde také není zcela zřejmé, zda je toto Micva a jeden se do ní musí ponořit, nebo příslib blaha. Také slova „království kněží“ nejsou opakována a nejsou v Bibli nikde vysvětlena.
Důležitou věcí je zde rozlišovat rozdíl mezi „královstvím kněží“ a „svatým národem.“ Neboť obyčejným významem kněžství je význam se svatostí a je tedy zřejmé, že království, kde jsou všichni kněží, musí být svatým národem, takže se slova „svatý národ“ zdají nadbytečnými.
27.
Avšak díky tomu, co jsme vysvětlili od začátku eseje až do teď, se učíme pravý význam slov, jak by jejich role měly být – podobat se vyjednávání nabídky a souhlasu. To znamená, že s těmito slovy jim On opravdu nabízí celou formu a obsah práce v Tóře a Micvot a jejich vyplácející se odměnu.
Práce v Tóře a Micvot je vyjádřena slovy, „Budete mi královstvím kněží.“ Království kněží znamená, že všichni z vás, od nejmladšího do nejstaršího, budete jako kněží. Stejně jako nemají kněží žádnou zemi nebo hmotná vlastnictví, protože jejich doménou je Stvořitel, celý národ bude tedy zorganizován tak, že bude celá země a všechno v ní oddáno pouze Stvořiteli. A žádný člověk by v ní neměl mít žádné jiné konání než dodržování Stvořitelových Micvot, aby uspokojil potřeby svého bližního. Tak nebude postrádat žádné ze svých přání, takže se kvůli sobě nebude muset žádný člověk znepokojovat.
Touto cestou budou dokonce i světské práce jako je sklízení, setí, atd., považovány za přesně podobné pracím s oběťmi, které kněží prováděli v Chrámu. Jak je odlišné, zda dodržuji Micvu činění obětí Stvořiteli, což je pozitivní (2) Micva, nebo když mohu dodržovat pozitivní Micvu „Miluj bližního svého jako sebe sama“? Ukazuje se, že ten, kdo v poli sklízí, aby nasytil svého bližního, je stejný jako ten, kdo obětuje Stvořiteli. Navíc se zdá, jak jsme výše ukázali (body 14, 15), že je Micva „Miluj bližního svého jako sebe sama“ důležitější, než ten, kdo dělá oběť.
Vskutku to toho ještě není koncem, protože celá Tóra a Micvot byly dány za výhradním účelem očistit Izrael, což je očištění těla (viz bod 12), po kterém mu bude udělena pravá odměna, což je Dvekut s Ním, účel Stvoření (bod 15). A tato odměna je vyjádřena slovy „svatý národ.“ Skrze Dvekut s Ním jsme se stali posvěceni, jelikož je psáno „Buďte svatí, neboť já Hospodin, váš Bůh, jsem svatý.“
A vidíte, že slova „království kněží“ vyjadřují úplnou formu práce na přímce „Miluj bližního svého jako sebe sama,“ myšleno království, které je plné kněží, že Stvořitel je jejich majetkem a nemají žádný vlastní majetek ze všech světských majetků. A musíme připustit, že toto je jediná definice, skrze kterou můžeme porozumět slovům „království kněží.“ Neboť to nemůžeš interpretovat s ohledem na oběti na oltáři, protože to nemohlo být řečeno o celém národě, neboť kdo by dělal oběti?
Také s ohledem na kněžské braní darů, kdo by byli dárci? A také k interpretaci svatosti kněží již bylo řečeno „svatý národ.“ Proto to musí jistě znamenat, že pouze Stvořitel je jejich doménou, že pro sebe postrádají jakýkoliv materiální majetek, myšleno plná míra slov „Miluj bližního svého jako sebe sama,“ což obsahuje celek Tóry. A slova „svatý národ“ vyjadřují plnou formu odměny, což je Dvekut.
28.
Nyní musíme plně porozumět předchozím slovům, neboť říká: „Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat Mou smlouvu,“ myšleno udělat smlouvu k tomu, co vám zde říkám, takže budete Mým vlastním pokladem mezi všemi lidmi. To znamená, že budete Mým pokladem a jiskry očisty a očišťování těla skrze vás přejdou na všechny lidi a národy světa, neboť národy světa pro to ještě nejsou připraveny. A v každém případě potřebuji jeden národ, se kterým začít teď, takže bude jako lék pro všechny národy. A proto končí, „neboť Má je celá země,“ což znamená, že všichni lidé země náleží Mně stejně jako vy a jsou předurčeni se ke Mně přimknout (bod 20).
Ale teď, zatímco stále nejsou schopni vykonat tento úkol, potřebuji ctnostné lidi. A pokud budete souhlasit, abyste byli lékem pro všechny národy, přikážu vám, „Budete mi královstvím kněží,“ což je láska k druhým ve své konečné formě „Miluj bližního svého jako sebe sama,“ jenž je osou veškeré Tóry a Micvot. A „svatý národ“ je odměna ve své konečné formě Dvekut s Ním, což zahrnuje všechny odměny, které si jen mohou být představeny.
Toto jsou slova našich mudrců v objasnění závěru, „To jsou slova, která promluvíš k synům Izraele.” Řekli přesně: “To jsou slova,” nic víc a nic míň. Toto je matoucí: Jak můžeš říct, že by Mojžíš přidal nebo odečetl od Stvořitelových slov až do takového stupně, že jej kvůli tomu musel Stvořitel varovat? A v celé Tóře nenajdeme nikoho jako on. Naopak, Tóra o něm říká: “Má trvalé místo v celém mém domě“ (Numeri, 12:7).
29.
Nyní můžeme plně pochopit, že co se týče formy práce v jejím posledním druhu, jak je vysvětleno slovy „království kněží,“ což je poslední definice „Miluj bližního svého jako sebe sama,“ skutečně to bylo možné, že by se Mojžíš zdržel a vyhnul se najednou odkrýt plný nástin práce ze strachu, že by se Izrael nechtěl odtrhnout od materiálních vlastnictví a dát celé své bohatství a jmění Stvořiteli, jako je nařízeno slovy „království kněží.“
Je to velmi podobné tomu, co napsal RAMBAM, že ženám a dětem nesmí být říkáno o záležitosti čisté práce, která musí být za účelem nebýt odměněn, a (musí se) čekat dokud nevyrostou a nezmoudří a nebudou mít odvahu ji vykonat. Proto mu Stvořitel dal výše zmíněné varování „ne míň,“ ale nabídnul jim pravou povahu práce ve veškeré její vznešenosti, vyjádřené slovy „království kněží.“
A co se týče odměny, definované slovy „svatý národ.“ Bylo možné, že by Mojžíš zvažoval interpretaci a rozhovoření se o příjemnosti a vznešené jemnosti, které přicházejí spolu s Dvekut s Ním, aby je přesvědčil, aby přijali tento extrém, aby se úplně odpoutali od jakéhokoliv světského majetku, jako to dělají kněží. Proto byl varován „ne víc,“ ale být neurčitým a nevysvětlovat celou odměnu, zahrnutou ve slovech „svatý národ.“
Důvodem pro to je, že kdyby jim řekl o podivuhodných věcech v esenci odměny, nezbytně by používali a přijímali Jeho práci za účelem získat tuto podivuhodnou odměnu pro sebe. To by bylo považováno za pracování pro sebe, pro sebe-lásku. To by obratem překroutilo celý smysl (bod 13).
Tak vidíme, že co se týče formy práce, vyjádřené slovy „království kněží,“ mu bylo řečeno „ne míň.“ A o nejasné míře odměny, vyjádřené slovy „svatý národ,“ mu bylo řečeno „ne víc.“
(1) Poznámka překladatele: Biblický text používá slovo Segula, které znamená lék nebo moc, ale zde jej text překládá jako ‘poklad.’