Cesta Kabaly
Kabalista Michael Laitman
Kapitola 1.2 – Mezi Stvořitelem a stvořením.. 7
Kapitola 1.3 – Evoluce duše. 10
Kapitola 1.4 – Probuzení bodu v srdci 12
Kapitola 1.5 – Kabala jako prostředek. 15
Kapitola 1.6 – Orientační body. 17
Kapitola 1.8 – Příčina a následek. 23
Kapitola 1.9 – Co je mezi tímto světem a dalším?. 25
Kapitola 1.10 – Víra nad rozumem.. 27
Kapitola 1.11 – Svoboda volby – Pracovat nad naší přirozeností 29
“Nebudeš mít jiné bohy přede Mnou. Neuděláš sobě vyrytý obraz, ani jiný způsob podobnosti” (Exodus 20, 3). Judaismus zakazuje modlářství a jakýkoliv druh fetišismu. Tento zákaz v sobě skrývá nejzákladnější princip judaismu, který říká, že vše, co vidíme, je jen výplod naší představivosti.
Během let byl tento princip vědomě a někdy nevědomě přijímán mnohými z nás poté, co si uvědomili, že schopnost změnit náš náhled může sloužit jako dobrý nástroj při zvládání každodenních problémů. Tento náhled určuje naše reakce, naše pocity, a konečně naši realitu. Co tedy je skutečná realita, obklopující nás?
Poté, co byli židovstvem skryti po tisíciletí, kabalisté mohou nyní říct, že zde není žádná realita, ale něco nazývaného „Jeho Esence,“ „vyšší síla.“ Tato síla funguje takovým způsobem, že Jej člověk vidí jako obraz určité reality, kterou označujeme jako „můj svět.“
Člověk může vidět a cítit proměnlivé obrazy a vjemy závisle na svých orgánech a vnitřních vlastnostech. Všechny naše vjemy jsou subjektivní a existují pouze v ohledu k našim pocitům.
V smyslových orgánech jiné bytosti, například mimozemšťana, by se jevily zcela odlišně. Je možné, že smyslové orgány bytosti jsou natolik odlišné od našich, že může existovat zde, ale v jiné dimenzi, bez srážky s námi.
Vše toto je řečeno jen kvůli zdůraznění faktu, že všechny naše vjemy jsou osobní a mohou se časem změnit.
Čím blíže jsou vlastnosti člověka k vlastnostem vyšší síly, tím blíže přichází imaginární obraz „mého světa“ ke skutečné realitě a tím méně je deformován egoistickými vlastnostmi člověka. Jelikož je vlastností vyšší síly altruismus, když té vlastnosti člověk dosáhne a spojí se s vyšší silou, naučí se cítit realitu tak, jak je.
Jediným způsobem, jak přistoupit k tomuto pravému pohledu na realitu je studiem kabaly, jelikož je to jediné studium, které pracuje s tou částí reality, které lidstvo teprve musí dosáhnout.
Ale nestačí pouze studovat text, protože čteme o neznámém. Musíme se také nasměrovat ke správné vizi a být připraveni pro pravdivější, a přesto skryté cítění.
Vše existuje uvnitř nás. Vně je pouze vyšší síla, Stvořitel. Stejně Jej nemůžeme cítit. Co cítíme je pouze to, jak Stvořitel působí na naše smyslové orgány.
Pouze postupností těchto vjemů se můžeme o Stvořiteli něco dohadovat. V podstatě to není o Stvořiteli, ale o tom, jak se nám jeví, jak chce být cítěn.
Proto musí být studium kabaly správně zaměřeno; myšlenka musí být soustředěna na studium vnitřních atributů, které v sobě ještě nemůžeme vidět.
Celý svět, Parcufim, Sefirot, jména, vše o čem kabala mluví, v nás existuje a bude v nás odhaleno v závislosti na stupni naší nápravy. Najdeme svého vnitřního Mojžíše a Árona, Krále Davida a anděly, zlo, spravedlivé a stupně dosažení nazývané „Jeruzalém“, „Chrám“ a další. Každé slovo Tóry mluví o našich vlastních silách a úrovních našeho vnímání Stvořitele.
Toto je jedinou věcí, kterou Tóra probírá. To je také jedinou věcí, o které mluvíme v našich každodenních životech, protože mluvíme o našich pocitech. Vše, co cítíme, je vliv Stvořitele. Každá věc kolem nás není ničím víc než vlivem Stvořitele na jednoho každého z nás.
Proto abychom cítili skutečný obraz světa, musíme najít to, o čem čteme, uvnitř nás, zatímco čteme, protože každé napsané slovo v nás existuje, jen ještě nebylo objeveno.
Cítíme to, o čem knihy mluví, v souladu s našim duchovním růstem. Proto ta důležitost, která je připisována studiu z opravdových zdrojů Kabaly: Zohar, spisy Ariho a spisy Ašlagovy. Je to nejbezpečnější cestou, jak dosáhnout nápravy našich pocitů a vlastností a duchovního vzestupu.
Prostředkem k postupu je studium s myšlenkou, že tyto knihy ve skutečnosti mluví o mně, že toto vše existuje někde uvnitř mě. Všechny tyto světy a Parcufim jsou věcmi, které musím odhalit uvnitř sebe, jsou mými vlastními vlastnostmi.
Čím více kontroly získám nad těmito atributy, tím více ucítím, jak ve mně Stvořitel pracuje. Nikdy Jej nebudu schopen cítit „vně“ mě, ale pouze jak pracuje uvnitř mě, protože „Tvými činy tě známe.“
A jelikož spolu sedíme jako skupina, studujíce naše (zatím skryté) skutečné vlastnosti, spolupracujeme ve studiu působení Stvořitele uvnitř nás. Máme společný cíl a společnou myšlenku, a jedno experimentální pole – naše vlastní pocity.
Toto ústí v hromadný cíl, myšlenku a touhu, která s časem vytváří pocit jednoho těla, společných vlastností. Pocit, že zde nejsou oddělené entity, ale pouze jedna, zvaná „Člověk“ a předtím jeden Stvořitel.
Myšlenka musí být nasměrována vnitřně, vstříc změně našich vlastností při hledání Stvořitele uvnitř nás. Místo obyčejného čtení v Tóře objevujeme Tóru „jako koření,“ jako prostředky k nápravě také nazývané „elixír života,“ protože do nás vlévá vnímání Stvořitele, světlo věčnosti a úplnosti.
Lidem, kteří studují ze špatných knih, je tento lék upřen a zůstávají se svými vlastnostmi. Neobjevují Stvořitele a jejich Tóra se stává suchou a zastírá účel stvoření ještě více než předtím.
Kapitola 1.2 – Mezi Stvořitelem a stvořením
Otázka “Kdo jsem já?” existuje v každém. Ale když tato otázka již nadále nemůže být odsunuta stranou, pak se vztahuje ke Stvořiteli: „Kdo je On?“ Protože Stvořitel je v nás, On je zdrojem lidského „já.“ Proto nehledě na to, kolikrát se zeptáme „Kdo jsem já?“se tato otázka stále vztahuje ke Stvořiteli. „Já“ je následkem. Naše touhy, náš veškerý pohyb, ve skutečnosti vše, co děláme, je vytvořeno Stvořitelem. Nedokážeme to vnímat. Vše co říkáme, myslíme, dokonce i to, co říkáme o Stvořiteli a o sobě, všechna tato jsou Stvořitelova působení. Takže kde je pak „já“? Není „já.“ Je to vše práce přírody, stvořené Stvořitelem. Obléká nás a vše, co děláme, je ve skutečnosti Jeho konání. Otázka „Kdo jsem já?“ může existovat pouze vně Stvořitele. Jsme od Stvořitele odlišní jen v tom, že Mu chceme být podobni a dosáhnout Jeho stupně.
Vůle přijímat je v zásadě touha stvoření mít požitek, odpovídající hojnosti a rozkoši, která přichází od Stvořitele. Cítíme tu vůli přijímat a Stvořitel chce, abychom se z ní těšili. Pokud cítíme abstraktní vůli přijímat, není to stvoření, je to příroda, Bůh. Pokud pracuje podle řízení přírody, je jako divoké zvíře, které nemá ani jiskru Božské duše.
Pouze pokud máme úmysl, oblékající naši vůli přijímat, který nám říká, jak jí používat správně, takže se můžeme vidět jako stvoření, záměrně stvořená Stvořitelem, a ne jen jako další kámen, zvíře či pták. Ale to záleží na nás.
Naše touhy pít, jíst, spát, brát se a mít děti jsou všechny přirozené a přichází od Stvořitele. Nemůžeme jim uniknout nebo je zcela změnit. Ale můžeme nad vůlí přijímat zkonstruovat úmysl a vybudovat správný způsob, jak tuto touhu používat.
Rozsah tohoto úmyslu, jeho hloubka, záleží výhradně na mně a to je to, co nazýváme „stvořením.“ Musím hledat správnou cestu, jak používat své přirozenosti, svých tužeb. Přirozenost pochází od Stvořitele a mým úkolem je vědět, jak ji použít. Bod v srdci je způsobem, jak se vztahujeme k přirozenosti, kterou nám Stvořitel dal a naší schopnosti ji správně využít. Srdce samotné se skládá z našich tužeb, z našeho prahnutí po rozkoši.
Vše, co není Stvořitel, je považováno za stvoření, omezené přirozeností, rozděleného do čtyř stupňů touhy: nehybná, vegetativní, živá a mluvící (člověk). Člověk je jediným stupněm, který může svou přirozenost používat se zvláštním úmyslem, který sám vytváří. Je to nazýváno „bod v srdci.“
První fáze je „zárodek,“ kořenná hrubost: kdy se jeden zcela anuluje ve Stvořiteli, takzvaně se rozpouští ve Stvořiteli. Poté se musí bytosti postupně pozvednout ke stupni Emanátora, a překonat ten rozdíl, který existuje mezi nimi a jím.
Používajíce úmyslu v sobě zdánlivě stavíme Stvořitele, ale po celou dobu cítíme naše „já,“ protože naše „já“ je ve skutečnosti Stvořitel. Dosažením Stvořitele a srovnáním naší formy s Ním, dosahujeme našeho vlastního „já.“
Stvořitel chce stvořit stvoření takovým způsobem, že když bude cítit Stvořitele, zůstane stále nezávislým, a takto zde zdánlivě bude ´dvojitý Stvořitel´: první jsouce Stvořitel Samotný a druhé, stvoření, jednající přesně jako Stvořitel.
Vůle přijímat stvoření je úplně identická vůli věnovat (vůle odevzdávat, dávat - will to bestow), také se nazývající „věnování aby věnoval.“ Vůle přijímat se neztrácí, není ztracena, a stvoření si udrží svou nezávislost použitím tužeb, které chce vrátit Stvořiteli. Tady jsou rovnocenní. Úmyslem je, aby stvoření dosáhlo naprosté úplnosti, zatímco si udrží svou přirozenost. Stvořitel nemohl stvořit neúplné stvoření, musel stvořit stvoření, které je Mu rovno. A způsob, jak to udělat, je stvořit stvoření a poskytnout mu možnost, aby dosáhlo stupně Stvořitele samo.
To je význam dokonalosti. Když je toto dosaženo, je zde jasné vnímání toho, že zde není nic jiného než Stvořitel a stvoření. Stvoření objevuje, že bez Stvořitele neexistuje, ale Stvořitel nemůže být zván Stvořitelem, pokud zde není stvoření, stejně jako žena nemůže být nazývána matkou, pokud nemá dítě.
Je možné dosáhnout duchovna pouze, pokud je po něm touha. Ale kde to najdu, když ani nevím, co to je? Řekněme, že jsme trochu postrčeni, aby se v nás probudil zájem o duchovno, ale nakonec je pravdou, že stejně nevíme nic. Pokud bychom věděli a stále to chtěli, aspoň do určité míry, věci by byly lehčí.
Ale nám to záměrně skryto. Kdybychom do duchovna vstoupili s naší současnou vůlí přijímat, nikdy bychom nebyli schopni ji změnit. Abychom do duchovna vstoupili, musíme to chtít. Chtěním je myšleno poznání, zkoušení, cítění, jak dobré je. Je zákon, který říká, že „rozmach světla a jeho odchod připravují nádobu na její úkol.“ Aby dosáhl duchovna, musí se jeden ke Stvořiteli obrátit se zvláštní motlitbou k objevení duchovna, ne však pro vlastní prospěch, ale pro vůli věnovat. Poté musí být tato touha správně používána skrze skupinu a učitele.
Tak zde nejprve musí být veliká touha po duchovnu. Není to dáno jako volba, šíří se to od Stvořitele. Přijde čas, kdy bude více a více duší připraveno pro duchovno. Člověk vždy následuje svou touhu. Před studiem moudrosti Kabaly je jeden veden shora, a když otevře knihu, Stvořitel od něj zdánlivě odstoupí, jako od dítěte, jež matka učí chodit. Nejprve jej drží, ale pomalu ustupuje, jak k ní kráčí. Přistupujeme k duchovnu velmi podobným způsobem, získávajíce více a více nezávislosti.
Jsou zde věci se kterými můžeme a nemůžeme pracovat. Nemohu říct, že mi něco neubližuje, když mi to ubližuje. Spoléhám se na své pocity a žádná filosofie mi v tomto případě nepomůže. To je limit mého „já.“ Je nemožné realizovat své touhy, pokud spoléhám pouze na své pocity, bez nějakého konkrétního základu. Činy člověka by měly ladit s jeho stavem. Když jeden dosáhne duchovna, je to zcela odlišný pocit. Objevíme, že naše vnitřní pocity jsou následky činů Stvořitele, ale ve skutečnosti jsou člověk a Stvořitel jednou a tou samou věcí, není mezi nimi rozpor, chtějí stejnou věc, a že zde dokonce není ani příčina a následek. To je nazýváno „jednota stupně.“ Ale musíme jednat, jak se skutečně cítíme. Na jedné straně čteme ty krásné eseje, kde stojí „On je jeden a Jeho jméno je jedno,“ ale stále musíme jednat podle našeho současného stupně v našem duchovním životě.
Je nemožné, chovat se ve skupině podle pravidel Konce Nápravy, protože podle těchto pravidel nemůžeme žít. Proto musí struktura sedět našemu přesnému stavu. Nesmíme míchat vytoužené se skutečným. Účelem života ve skupině je podporovat duchovní postup. Jinak zničíme sebe a skupinu. Nemáme na výběr. Život po nás požaduje individuální nápravu, abychom nepodráželi celou skupinu.
Udržování příliš přísné struktury skupiny přinese kolaps. Vidíme to v mnoha skupinách. Jsou zde skupiny po celé zemi a každá by měla mít znalosti ke srovnání a volbě. Dokonce i když zůstane pouze pět studentů, měli by vědět, že je jejich místo zde. Necítíme, jak náš sestupu ovlivňuje celou skupinu. Pokud budeme všichni následovat cestu bolesti, jsou před námi životní cykly. Musíme se umístit do stavu neustálého nedostatku, který vytvářet potřebu vnitřního zdokonalení.
Například, když měl Baal HaSulam na konci dne nějaké peníze ve své kapse, dal je druhým, aby se druhého dne vzbudil úplně na mizině. Dokonce i na nedozírné výši jeho stupně mu dodatečný nedostatek pomohl v postupu. Nerozumíme, jak tyto věci pracují na vysokých stupních.
Měli bychom položit strukturu aspoň na našem vlastním stupni, takže nás budou omezení podporovat k duchovnímu postupu. Každý nový stupeň je postaven na ruinách předchozího a konstrukci nového. Takto to vždy funguje.
V duchovnu se nic neztrácí. Když mě něco opustí, stále to zůstává, ačkoliv to nadále není přítomno v mém současném pocitu. Je to nazýváno „v duchovnu není žádná nepřítomnost.“ Každá situace, která byla prožita, zůstává a je uložena do konce nápravy. V podstatě již jsem na nejvyšším stupni, či na nejnižším, záleže na mém pocitu. Nemohu si představit žádnou jinou situaci, a už vůbec ne ji cítit. Naše zvířecí přirozenost by měla vědět, že spása může přijít pouze shora. Pak můžeme postupovat.
Je zde typický příklad, o kterém Ari píše: Jednou řekl svým studentům, že kdyby dnes šli do Jeruzaléma, přivedlo by to Mesiáše. Jednoho studenta nenechala jít žena, jiný měl nemocné dítě a jiný měl roztrhané boty. Nakonec nešli a Mesiáš nepřišel. Může se to stát nám, a pak to bude muset udělat jiná skupina místo nás.
Máme vůli přijímat. Tato vůle přichází shora a neustále se zvětšuje, vzdaluje se Stvořiteli skrze nečisté světy a získává svou konečnou podobu egoismu. Tento stav se nazývá „náš svět.“ Jeden začíná svůj postup uvnitř nečistého systému, získává úmysl dávat a s tím začíná napravovat svou vůli přijímat dokud nedojde ke svému věku Bar Micva (starý třináct let, určitý duchovní stupeň).
Světlo přichází shora podle nápravy jeho tužeb a naplňuje jej. To znamená že duše – světlo nápravy – obléká tělo, tedy vůli přijímat. Duše – světlo – prochází skrze svaté světy, a toto je čas nápravy. Pokud Stvořiteli v aktu přijímání rozkoš oplácíme, je to nazýváno věnování (dávání, odevzdávání - bestowal). Talmud uvádí, že pokud se úctyhodný muž ožení, nemusí své ženě dát prsten. Naopak, jeho ochota si ji vzít je, co ji dává, protože ona jej respektuje.
Tento druh přijímání je rovnocenný čistému věnování. Pokud tímto způsobem člověk pracuje vstříc Stvořiteli, když od Něj přijímá s úmyslem přinášet Stvořiteli potěšení, je to nazýváno „rovnocennost formy.“
Nejprve se jeden omezí, řkouce, „Nechci pro sebe přijmout nic, pokud to Stvořitel nechce a netěší Jej to.“ Pouze pod touto podmínkou je ochoten přijmout rozkoš. Touha, kterou Stvořitel stvořil, a rozkoš, kterou dává, slouží jako podmínka, na níž je vztah se Stvořitelem založen. Člověk souhlasí, že od Stvořitele přijme jen, když si je jist, že přijetím od Něj Stvořitele potěší.
Ale abychom to udělali, musíme nejprve Stvořitele potkat, cítit Jej, a vybudovat spojení s Ním. Je nepředstavitelný rozdíl mezi přijímáním pro sebeuspokojení a přijímání s cílem věnovat Stvořiteli. Takový kontakt je Boží dar.
Dvě věci přichází od Stvořitele: tělo a duše, neboli světlo a nádoba. Světlo pomáhá tělu přijmout duši, stává se dárcem, a obrací vůli přijímat v dávání, dokud není vůle přijímat naplněna světlem. Situace, skrze kterými jeden prochází během 6,000 stupňů nás v jakémkoliv daném okamžiku podněcují vstříc konci nápravy. Na konci nápravy dosáhneme věčné a dokonalé rozkoše a jednoty se Stvořitelem. Bez rovnocennosti vlastností se Stvořitelem budeme schopni prožívat pouze rozkoše „nehybné“ úrovně, ale už ne „vegetativních, živých a mluvících“ stupňů. Nečistý systém je nezbytný ke zvýšení vůle přijímat takže později, použitím úmyslu dávat, bude naplněn světlem přesně podle své intenzity.
Člověk v tomto světě nemá duši. Pokud chceme pochopit a realizovat svou pravou podstatu, můžeme udělat jen jednu věc, a to vydat se na duchovní výpravu - s veškerou radostí, lačností a ochotou se změnit, kterou můžeme nabrat – na výpravu za objevením duše. Cesta začíná přesně na tom místě, kde jsme cítili naši první touhu po duchovnu. Je to nazýváno „bod v srdci.“
Toto místo je zárodečná duše, která požaduje náš návrat k duchovním kořenům. Duše je přitahována ke Stvořiteli a bere člověka s sebou. Nevíme, kam jsme táhnuti, protože Stvořitel je nám doposud skryt. Ale tento bod v duši nás někam žene, i když to ještě není „skutečná“ duše.
Když jeden na své duchovní stránce začne pracovat sám, jeho bod postupně expanduje a roste. Avšak zůstává temný, protože člověk cítí větší a větší touhu po něčem, proto ta temnota. A když tento bod konečně doroste do správné velikosti, získá zástěnu, která jej obklopuje, úmysl dávat, a světlo do toho bodu vstoupí. Světlo uspořádá touhy v bodu do pěti částí, které korespondují s atributy světla: Keter, Chochma, Bina, Zeir Anpin a Malchut. Takto jeden získá duši.
Nejmenší touha je v Keter a největší v Malchutu. Atribut přijímání je v Keter a Chochmě menší než v ostatních touhách, proto jsou Keter a Chochma považovány za ´věnující´ touhy. Když je člověk v tomto stavu, je to nazýváno Katnut (malost, dětství).
Pokud člověk v tomto světě nemá víc než zvířecí a hmotné touhy, pak žije jako vše ostatní na zemi. Jeho další stav začíná pouze, když se v něm objeví bod v srdci. Pak začne cítit nějakou nevysvětlitelnou přitažlivost k duchovnu, od které si nemůže ulehčit, ačkoliv neví, co to duchovno je.
Pokud v tomto stavu studuje Kabalu, překročí bariéru. To je třetí situace. V tomto bodě místo bodu v srdci obdrží zástěnu s Avijutem Šoreš (kořenová hrubost). Je to nazýváno Galgalta se světlem Nefeš.
Tento stav je považován za „zárodečný stav.“ Velmi podobně jako embryo v našem světě nechce nic; jen leží uvnitř dělohy své matky, tedy uvnitř vyššího Parcufu, který jej oddaně vychovává. Poté trvá embryu devět měsíců, aby se vyvinulo; myšleno vyvíjí svých vlastních devět Sefirot v Malchutu, od Nefeš Nefeše (Keter Malchutu) do Jechidy Nefeše (Malchut Malchutu).
V tomto bodě přestává být embryem, je zrozeno a získává nádobu Chochma se světlem Ruach (NRNHY Ruachu) s Avijutem Alef (hrubost 1.stupně). Toto období je nazýváno „dětství.“ Trvá dva roky, 24 měsíců. Tímto Parcuf dosahuje stavu nazývaného Katnut, neboli Galgalta a Ejnajim, úplné zástěny prvního stupně hrubosti. Dítě je od embrya odlišné v tom, že embryo nechce nic, ale dítě saje světlo svou vlastní nezávislou touhou, jako dítě, které saje od své matky.
Jak se mléko stává pro dítě jídlem? Když se menstruace zastavuje, matčina krev je použita na vývoj embrya. Během práce teče krev práce ven, je to ´nečistá krev´, která nemůže být napravena. Stává se nečistými touhami, jimž je odepřena jakákoliv touha dávat, věnovat. Ale část krve se po práci promění v mléko. Pozvedne se z Sefiry Jesod, kde je děloha, do Chaze (hruď), což je Sefira Tiferet Parcufu.
Každá věc, dějící se v duchovním světě, a všechny duchovní zákony automaticky platí pro náš svět. Tak studiem procesu otěhotnění, vývoje embrya a práce, stejně jako dětství a růstu duchovních Parcufim, můžeme přesně porozumět procesům, dějícím se v našem světě, a jejich příčinám.
Stav, následující dětství, je stav Gadlutu (dospělosti). Parcuf přijímá Mochin (světlo moudrosti) ve svých nádobách Biny v AHP (Ozen, Hotem, Peh) hrubosti 2,3 a 4. Příslušně jsou naplněny světly Nešama, Haja a Jechida.
Nepotřebujeme dělat nic, jen se držet stranou a nechat v nás Stvořitele dělat Jeho práci, nehledě na to, co dělá. Nesmíme opouštět hranice Stvořitelovy vlády za žádných okolností. Pokud to dokážeme udělat, pak jsme dosáhli stavu zvaného „duchovní embryo.“ Ve stavu dětství již může člověk klást požadavky; vést se Stvořitelem dialog. Po dvou letech dětství jeden potřebuje vedení a výchovu Stvořitele a může přijmout trochu světla moudrosti, z nichž první je zváno „světlo Nešama.“
Celý duchovní vztah mezi Stvořitelem a stvořením ve stavu Katnut je postaven přesně jako materiální vztahy mezi matkami a dětmi v našem světě. Když známe kořenové vztahy, které existují v duchovním světě mezi Stvořitelem a stvořením, můžeme vyřešit všechny problémy, které vznikají v hmotných vztazích.
Stvořitel nám záměrně posílá překážky, takže se k němu skrze naše úsilí budeme chtít přiblížit. Bez překážek v hmotném světě bychom necítili žádnou potřebu a touhu po Něm a nikdy bychom nebyli schopni postupovat.
Pokud by duše Prvního Člověka (First Man) nebyla rozbita, zůstala by jedinou duší, nenapravenou, a s velmi malou šancí se napravit. Náprava je znovu-sjednocení rozbitých částí. Pouze po sjednocení (mezi sebou) se části sjednotí se Stvořitelem.
Prácí je v podstatě náprava našeho přístupu k tomu, co dostáváme od Stvořitele, a následkem této práce je sjednocení se Stvořitelem, ospravedlnění každého Jeho pohybu.
Skupina studentů dokáže dosáhnout úplné jednoty mezi svými studenty. Začínají z předběžného stavu a vybudují kostru, která sedí ´egoistům´, myšleno sedí všem těm, kteří přichází pouze za účelem dosažení spojení se Stvořitelem. Nikdo by kvůli této struktuře neměl trpět, neměla by být proměněna v klec či vězení. Struktura by se měla měnit a zlepšovat podle vnitřního stavu jejích členů, a vždy podporovat cíl. Čím je užší a silnější spojení mezi členy skupiny, tím silnější je základ pro spojení se Stvořitelem.
Když člověk v duchovnu začne postupovat, ztrácí po něm touhu. Bylo by správnější říct, že je mu dán dodatečný egoismus, taková vůle přijímat, že už nedokáže odolat. V tomto případě není nic, co by mohl dělat, kromě opět a opět přesouvat egoismus z hmotné do duchovní úrovně studiem a společnou prací se skupinou.
Všechny naše touhy musí být analyzovány a označovány jako ty, které přichází od Stvořitele. Musí být zkatalogizovány a ověřeny, aby nebyly v rozporu s cílem, o který usilujeme. Musíme se ptát sám sebe: „Následuji tu myšlenku nebo jí vzdoruji?“ Volá mě teď Stvořitel touto myšlenkou, nebo mě chce vyprovokovat odmítnutím? Je zde rozdíl, ale v obou případech mě stále chce přivést blíž k Sobě…
Kapitola 1.4 – Probuzení bodu v srdci
O tělu a duši
Studium moudrosti Kabaly je výzkum vztahů člověka se Stvořitelem, každé naší myšlenky, touhy a v podstatě celé reality, které dosahujeme svými smysly. Dokonce i v našem světě, pod duchovním světem, jsou stupně dosažení. Na začátku doby přípravy k duchovnu začneme rozumět spojením a vztahům mezi duchovními objekty, ačkoliv to nemůže být srovnáno se skutečným vnímáním poté, co se tam dostanete.
Když Zohar říká, „Běž a zeptej se Rabího Šimona a Rabího Abby“, znamená to, že bys měl vystoupit na jejich stupeň a zeptat se, proč představují věci tak, jak představují. Když Zohar píše, že určitý člověk potkal Rabího Šimona, znamená to, že se ten člověk pozvedl na stupeň Rabího Šimona a díky tomu může vidět a pochopit to, co Rabí Šimon.
Takto získává stupeň své jméno, a když jej člověk zdolá, je tímto jménem nazýván. Pokud dosáhne jen část toho stupně, je na něj pohlíženo jako na syna (toho stupně). Proto jsme považováni za syny Adamovy, protože jsme všichni částmi stupně zvaného Adam, a naším úkolem je dosáhnout této části individuálně.
Člověk, který se pozvedá do určitého stupně cítí, co v něm děje. Dosahuje jeho charakteristik a shodně vidí Stvořitele. Pokud vystoupí výše, obraz, který viděl na předchozím stupni, se také změní.
Není to jako kino, hrající 125 různých filmů, jeden pro každý stupeň, protože je zde jen jedno vyšší prosté světlo a člověk, vystupující do určitého duchovního stupně. Získáme určité duchovní vlastnosti a tak cítíme část vyššího světla. Tato část je to, co označujeme jako „svět.“ Dokonce i v našich egoistických vlastnostech můžeme cítit nepatrnou část vyššího světla, kterou nazýváme „náš svět.“
Vše co opravdu je, je vůle přijmout ten či onen atribut Stvořitele. Získané vlastnosti nám představují určitý obraz. Rozdílní lidé, kteří dosáhnou stejných vlastností Stvořitele vidí navzdory jejich odlišným touhám stejný obraz, ale z jiných úhlů. Je to jako debata, kde je počet názorů rovný počtu zúčastněných.
Kvůli rozdílným myšlenkám a představám máme také rozdílné pohledy na svět. Avšak souhrnný obraz zůstává stejný. Je to také stejné v ohledu k osobním a rozmanitým zážitkům, které cítíme, ačkoliv se shodneme na vzezření věcí.
Nejsme schopni porozumět jeden druhému se svými vlastnosti či naší vůlí přijímat, protože se jeden druhém jen vzdalujeme. Můžeme jeden druhému porozumět pouze skrze vlastnosti Stvořitele, které na duchovních stupních dosahujeme.
První Člověk nebyl stvořen s ničím než s altruistickými touhami, myšleno s nádobami věnování. Staral se o všechny stromy v Ráji, protože mohl používat své altruistické touhy. Pokud tomu tak bylo, jak mohl napravit své egoistické touhy (nádoby přijímání), pokud je neměl, nebo abychom byli přesnější, pokud je v sobě necítil?
Hřích Prvního Člověk byl předem dán. Musel zhřešit, ochutnat ze stromu poznání a smíchat své egoistické touhy (nádoby přijímání) s účelem vytvořit úplnou směs nádob věnování s nádobami přijímání. Pouze poté zde bude postupná náprava nádob přijímání.
Zdá se, že tu není žádný hřích, protože to bylo předem připraveno. Ale ve skutečnosti je zde stále porušení pravidel, ať už vědomky či nevědomky. Věděl Člověk? Ne, nevěděl. Chtěl spáchat hřích? Ne, nechtěl. Ale porušil zákon? Ano, porušil.
Korupce v duchovnu není náhodná, vše se vždy děje s jedním záměrem – napravit egoismus a sjednotit jej s altruismem. Pokud by altruistická jiskra, nádoba, která se tu objevila v okamžiku hříchu Prvního Člověka, nebyla v každé egoistické touze, byl by egoismus nenapravitelný a duchovní vzestup nemožný. Tak byl hřích Člověka nezbytností.
Žijeme v úplné duchovní temnotě. Obklopující světlo zvenku svítí a probouzí egoismus, vůli přijímat, ale nemůže egoismem proniknout. Takto jsme probuzeni k duchovnu.
K dalšímu probuzení, ne nezbytně k duchovnu, ale k jakémukoliv osobnímu výkonu, musí být část obklopujícího světla (zdánlivě) uvnitř nás. Za tímto účelem je vložen do našich sobeckých srdcí „bod v srdci.“ Tento bod je darem shora. Je to nejnižší bod vyššího duchovního objektu, pozadí vyššího Parcufu.
Dívaje se shora, není zde nic než nádoba, zástěna a Rešimot (vzpomínky). Ale pokud se podíváme zdola, shledáme, že má duše tři linky: pravou, levou a střední dráhu. Člověk musí postupně překonat každou z drah a sjednotit je. Tento proces se skládá z utrpení levé dráhy, schopnost jej zvládat skrze síly pravé dráhy, a přijímání Stvořitelova světla ve střední.
Je zde určitá dualita. Ze Stvořitelovy perspektivy je vše jasné a předvídané, včetně hříchu Prvního Člověka a jeho detailního procesu nápravy. Vše má své místo a čas. Ve skutečnosti je vše již na konci nápravy. Ale pro nás je to vše tajemství. Člověk teprve musí zákonitost skrytého objevit. Musíme kráčet dopředu s vírou nad rozumem, kdy jsme tlačeni a povzbuzováni neznámem, abychom se namáhali Stvořitele najít a udržet s Ním stálý kontakt z naší vlastní volby.
Ale my a Stvořitel máme opačné vlastnosti a kvůli egoismu se s ním bojíme spojit, protože nevíme, co je sklon k dobru a natož čistý altruismus!
Z perspektivy Stvořitele se nikdy nic nemění – každý je na konci nápravy, těšíc se ze světla Stvořitele. Co se mění, jsou muka člověka, která začíná cítit kvůli svému egoismu a opakovaným pokusům napravit jej z počátečního bodu do světa Ejn Sof, z přijímání k věnování.
Pokud člověk v našem světě tento altruistický bod, tento duchovní atribut shora, nedostane, pak nemůže provádět žádné duchovní činy.
Je psáno, že v okamžiku duchovního narození člověka, okamžitě dostává „pozadí svaté duše,“ myšleno poslední (a nejnižší) stupeň duše, který je kvůli omezení uváděn jako „bod.“ Je umístěn v našich srdcích, uprostřed naší sobeckosti.
Bez tohoto bodu lidé zůstávají na živé úrovni. Jejich touhy nedosahují za úroveň tohoto světa. Takoví lidé mohou být přitahováni ke klamným duchovním ideám a filosofiím, předpovídat budoucnost a být extrémně vnímavými, ale není nic, co by je spojovalo s duchovnem. Pouze bod v srdci nás může vyvést z zvířecího stavu a pozvednou nás k duchovnu. Tito lidé mohou navenek vypadat stejně, ale pouze pokud máte rovnocennost duchovních vlastností, když se bod v srdci stane celým Parcufem, mezi nimi můžete vidět rozdíly.
Někdy může v srdci zůstat takový bod latentní po mnoho životních cyklů. Pokud tento bod chybí, může člověk být se skupinou a studovat Kabalu roky, může si vše psát a dělat vše nezbytné, ale bez významu. Může se přidat ke skupině, aby se stal učitelem, být hrdý na své znalosti a tak dále, ale pokud nemá vnitřní touhu po spojení se Stvořitelem, nevydrží dlouho, skupina ho duchovně vystrčí. Tak vše záleží na přítomnosti bodu v srdci.
Když se bav Laitman zeptal svého učitele, zda může být bod v srdci získán, když zde není od začátku, jeho učitel odpověděl, že pokud člověk vkročí do skupiny a vidí, že se vše odvíjí kolem jediné touhy najít Stvořitele a vidí lidi přicházet zdálky, studovat a mluvit jen o tom, pokud studuje jen se správnými knihami a správným učitelem, tento člověk může ´chytit´obecnou touhu, ačkoliv ví, že tento bod nemá. Avšak je známo, že extrémně silná touha může bod v srdci probudit. Dokonce i Ari to zmínil.
Aby byl jednotlivý člověk zahrnut v sjednocené touze skupiny, musí s ní naprosto souhlasit, protože i když tento bod existuje, je ve svých vlastnostech rozdílný od člověka k člověku. Například je známo, že Rabí Josef Karo, který napsal neocenitelnou práci Šulchan Aruch (židovský kód zákonů), během svých kabalistických lekcí s Arim spal.
Samozřejmě zde byli lidé, kteří Lutrijánskou kabalu (Ariho kabala) absorbovali přirozeně, a byli zde lidé, kteří jí nemohli porozumět a měli potíže s odpojením se od Ramakovy Kabaly (Rabí Moše Kordovero). Ari v metodě studia kabaly představil základní změnu, jež umožňuje studium kabaly z perspektivy nádob, duší, myšleno zdola. Ramakova metoda studia zkoumala svět z perspektivy světel, myšleno z perspektivy Stvořitele, zatímco my ji studujeme z perspektivy zástěny, která světlu pomáhá expandovat. Rav Laitman říká, že studoval Kabalu s mnoha učiteli, ale nemohl najít odpovědi, dokud mu nebyly ukázány knihy Ariho a Baal HaSulama.
Vyšší stupeň je Stvořitel, můj vlastní budoucí stav. Nižší stupeň je stvoření ve svém nynějším stavu. Stupně jsou jako harmonika, otevírají se nám, jak postupujeme.
Co je čas? Je to měnící se, žijící koncept? A pokud ano, jak existuje vně nás? Drží každý stupeň svůj vlastní čas?
Koncept „času“ je následkem práce skořápek. Člověk cítí „čas“ jen tak dlouho, dokud odmítá souhlasit se Stvořitelem o všem, co se mu děje. Ale čas se ztrácí po úplné nápravě, poté co je náprava lidské duše dokončena, když nic dalšího nemusí být změněno a vše je v úplném klidu.
Kořen času je objevení deficitu a potřeby nápravy. První omezení nastalo, protože touha opačná dokonalosti a rozpory nemohou být smířeny okamžitě. To je to, co v našem světě stvořilo „čas“ a „prostor.“ Tyto dva rozpory mohou být přivedeny dohromady buď změnou času nebo prostoru. Před prvním omezením nebyl „čas“ ani „prostor.“
Pokud by byl speciální časoměřič, který by mohl být napojen na srdce člověka, mohli bychom vidět osu duchovního života různých lidí. Někteří žijí tisíc let a jiní žijí pouze minutu. Naše obyčejné hodiny ukazují pouze „nehybný“ čas, myšleno rychlost postupu nehybného vstříc účelu stvoření.
Kapitola 1.5 – Kabala jako prostředek
Kabala se točí kolem duchovních světů. Student tedy během studia přitahuje duchovní světla. Studium jiných částí Tóry také probouzí určité duchovní osvícení, ale intenzita světla během studia Kabaly je mnohem silnější než při studiu jiných spisů.
Avšak jeden se musí ujistit, že studuje na správné cestě nařízení, jinak je náchylný dosáhnout opačného výsledku – čím víc studuje, tím více se bude cítit počestným, místo aby cítil své vlastní zlo (což je považovaný výsledek). To je pro něj lehčí. Jen si představte studium po dobu několika měsíců, každý měsíc cítíte, že jste se stali horším a horším. Můžete tento pocit nazývat příjemným? Vůbec ne – ale je to nicméně pravda! Pokud se se sebou cítíte spokojeni, pak se učíte lež, příjemnou lež, ale přesto lež. Na této bázi může být společnost rozdělena do dvou opačných skupin: „Vlastníci domu“ a „Vlastníci Tóry.“
Vlastníci domů jsou ti, kdo studují Tóru a jsou se studiem spokojeni. Cítí, že hromadí zásluhy pro příští svět. Tento svět se na ně již usmívá a oni jsou si jisti, že budou v příštím životě šťastní.
Vlastníci Tóry jsou ale lidé, kteří chtějí dělat něco se sebou. Tyto dvě skupiny jsou k sobě v naprostém protikladu, ačkoliv jejich vnější vzezření je stejné. Skládají se z úplně jiného duchovního naplnění, stejně jako se dva počítače mohou zdát identické, ale používat dva rozdílné operační systémy.
Všechna náboženství přenáší své úsilí na přijetí odměny v tomto životě a v dalším. Kabalista ale může být jen člověk, který odměně nepřipisuje důležitost, ale usiluje o nalezení pravdy. Je pravda, že je velmi málo takových lidí, ale počty se významně zvyšují s každou procházející generací. Jsou zde případy, kdy jeden dojde ve své výpravě za pravdou k určitému bodu a pak postupně odejde. Důvod tohoto bude vysvětlen do hlubšího detailu ve studiu reinkarnace.
Všechny světy (včetně tohoto světa) jsou vnitřní stavy uvnitř nás. Nenajdeme je nikde vně nás. Jinými slovy nejsme to my, kdo je uvnitř světů, ale světy jsou uvnitř nás. Vně nás je pouze Stvořitel, prosté vrchní světlo.
Lidé v našem světě jsou přesvědčeni, že jsou uvnitř nějakého druhu existence, reality, která byla vytvořena, než jsme do ní vešli. Ale to je iluze. Není vně nás nic kromě světla Stvořitele. Světlo působí na naše smysly takovým způsobem, že jej cítíme jako pevné, kapalné či plyn, jako vegetativní či živé. Vše, co si můžeme představit a můžeme kolem nás vidět, je postaveno uvnitř našich vlastních smyslů, nutíce nás cítit, jako by vše existovalo vně nás. Ale opravdu není venku nic, pouze Stvořitel.
Tento svět je nejnižším bodem, kterého Kabalista dosahuje. Je úplným protikladem Stvořitele a je označován jako „vyhnanství v Egyptě.“ Přírodní síla, která na nás v tomto stavu pracuje, síla naší egoistické přirozenosti, nám nedovoluje pokračovat v ničem kromě starosti o sebe. Tento stav je nazýván stav Faraóna.
Egoismus nám nedovolí cítit povznesený a dokonalý stav. Je to egoismus, vnitřní a zkažená síla zvaná Faraón, o které Tóra rozsáhle mluví, zatímco síla, která nutí člověka tento stav opustit je nazývána Mojžíš. Faraón, Mojžíš a vše, o čem je psáno v Exodu popisují duchovní stavy a emoce.
Náš současný stav je nejnižším možným. Je to stav absolutního spánku, nevědomí. Nemáme žádné vnímání kdo nebo kde jsme. Je to dokonce ještě níž než „tento svět.“ Je to tak nízko, že nemůžeme cítit žádné duchovno, dokonce ani jako dobré či špatné.
Tóra není historickým eposem, ačkoliv je zde souvztažnost mezi textem a lidskou historií. Ale to je protože konstrukce světů je založena na stejném principu: vše, co se děje v jednom duchovním světě se odráží v jeho přilehlém nižším světě, až do našeho vlastního.
Vše, čím bude muset lidstvo projít během svého vzestupu ve světech, musí být cítěno jedním každým jednotlivcem v každém ze světů, obzvlášť v tom našem. Vzestup v našem světě se děje v našem současném stavu a s naší egoistickou podstatou tohoto světa.
Pro duchovní přirozenost je zde zákon, který uvádí: „Každý duchovní kořen se musí dotknout hmotné větve.“ To znamená, že každý duchovní pramen, duchovní síla, musí viset dolů a postavit v našem světě svou konečnou hmotnou manifestaci. Například: ve světě Acilut je negativní síla zvaná Faraón a pozitivní zvaná Mojžíš. Tyto síly se musí v našem světě zhmotnit alespoň jednou.
V principu vše, co se stalo či co se děje v duchovním světě, se již stalo v našem, kromě příchodu Mesiáše - vzestupu a východu do duchovního světa. To je vše, co ještě čeká, aby se stalo. Ale doby, které přicházejí před vzestupem, jsou také nejtěžší, nejtemnější a nejbolestivější.
Člověk, který na sobě „pracuje“ Kabalou, vstupuje do stavu zvaného „vyhnanství v Egyptě.“ Během tohoto procesu cítí, že se ve svých ctnostech klesá – že byl předtím lepší, a teď se stal horším. Takto objevuje svou přirozenost. Jak pokračuje ve studiu a v tom, že je ovlivňován světlem a správným studiem Kabaly, rozvíjí silnou touhu překročit bariéru a vkročit do duchovního světa. Touží, aby se podobal Stvořiteli aspoň ve své nejmenší vlastnosti.
Kapitola 1.6 – Orientační body
Člověk může být ohromen, když shledá, že se během své duchovní cesty nejen že nevyvíjí, ale že se zastavil či dokonce ustupuje. Shledá, že šance vkročit do duchovna rapidně hasne. Ale je to přesně v tomto stavu, kdy cítíme naši neschopnost zvládnout překážky, co signalizuje impozantní postup. Pokud se jen na okamžik zastavíme, uvidíme, že ve skutečnosti postupujeme s rostoucí rychlostí, ale snažíme se náš postup změřit smysly, které se teprve začínají vyvíjet. Jakákoliv náprava a změna, kterou provedeme, nás přibližuje k získání úmyslu věnovat. Ale k tomu musíme projít velkým množstvím změn mnoha různými způsoby. Musíme objevit, co je naše „já“ a co přesně od nás chce, co je vůle přijímat, co je podstatou Stvoření a co je smyslem života a smrti.
Člověk přichází k závěru, že život znamená cítění světla a smrt je pocit temnoty, absence vnímání Stvořitele. Procházíme mnoha odlišnými situacemi než poznáme, co dobré a špatné skutečně jsou.
Bariéra je záclona, která našemu světu skrývá světlo. Jak je bariéra odlišná od zástěny? Atribut zástěny je zcela odlišný od bariéry v tom, že veškeré světlo stojí před zástěnou a není nic, co jej skrývá, kromě člověka, který jej odmítá silou své touhy nepřijímat pro sebe-uspokojení.
Bariéra, záclona, oproti zástěně stojí vně mě, zakrývajíc vrchní světlo. Zástěna je něco, co umisťuji uvnitř sebe jako výsledek vnitřního porozumění a uvědomění si touhy nenechat světlo vejít v egoistické formě. A pokud světlo dovnitř pustím, chci aby to bylo s úmyslem dávat Stvořiteli. Když je zde zástěna, není potřeba záclony, protože zástěna dokáže odolat světlu.
Co je rozdělení do 125 stupňů, z nichž se naše cesta skládá?
Mezi naším světem a světem Ejn Sof je 125 stpňů dosažení. Ale vše, co potřebujeme k nápravě, je dosáhnout světa Acilut, myšleno konce druhého omezení. Musíme překročit světy Asija, Yecira a Beria, z nichž každý se skládá z 2,000 let (stavů, stupňů). Součet všech náprav, jimiž musíme projít, je tedy 6000. Poté vstoupíme do náprav, které náleží prvnímu omezení.
Naše duše se skládá z pěti částí: Keter, Chochma, Bina, Zeir Anpin a Malchut. Jsou rozděleny podle intenzity jejich vůle přijímat a tvoří dvě skupiny: Galgalta a Ejnajim (Keter a Chochma) a Ozen, Hotem a Peh (Bina, Zeir Anpin a Malchut). Keter se nazývá Galgalta (lebka), Chochma (moudrost) se nazývá Ejnajim (oči), Bina (inteligence) se nazývá Ozen, Zeir Anpin se nazývá Hotem (nos) a Malchut (království) se nazývá Peh (ústa). Struktura všech duší je identická: první část duše se těší z dávání, zatímco druhá se těší z přijímání.
Měli bychom se zabývat pouze nápravou naší Galgalty a Ejnajim (GE), našich nádob věnování, tužeb dávat. Naše duchovní cesta začíná vzestupem nad náš svět. Vzestup je postupná náprava naší Galgalty a Ejnajim. Vystoupením do světa Acilut potvrzujeme, že naše nádoby věnování jsou napraveny. Nemůžeme napravit naše nádoby přijímání.
Takže co můžeme dělat? Můžeme postupně pozvedávat své nádoby přijímání (AHP) ze světů BYA do světa Acilut. Nejprve pozvedneme AHP ze světa Beria, což je AHP s nejnižším množstvím egoismu. Poté pozvedneme AHP ze světa Yecira, jež jsou egoističtější, a nakonec pozvedneme AHP ze světa Asija, nejegoističtější ze všech nádob. Ve skutečnosti nádoby–touhy nenapravujeme, pouze je spojujeme s jejich odpovídajícími GE a kombinujeme je s altruistickými touhami. Po každé nápravě obdržíme více světla. Náprava se nazývá „vzestup.“ Dohromady jsou zde tři vzestupy, neboli lépe vyjádřeno, je zde vzestup z každého z míst světů Beria, Yecira a Asija. AHP, které se pozvedají do světa Acilut nejsou „skutečné“ touhy přijímat (nádoby přijímání), nejsou naším „já,“ naším „kamenným srdcem.“ Nejsme schopni napravit tuto část. Jedinou částí, kterou napravit můžeme, je malý díl zvaný AHP DeAlijah (pozvednuté AHP). Ale větší náprava ani není potřeba. Jakmile je tato náprava zkončena, Sám Stvořitel napraví kamenné srdce.
Abychom poznali, co musíme napravit, musíme to, co potřebuje nápravu, vidět a cítit. Proto jsou zde vzestupy a sestupy nezávisející na nás zvané „probuzení shora“: jsou tu svátky, Šabat (sobota, sedmý den týdne) a začátek měsíce. Tyto jsou člověku dány pouze z důvodu, že již napravil své nádoby věnování, nechce nic pro sebe a je již ve světě Acilut.
První akt – vzestup – bude připojení AHP DeAlijah světa Beria; druhým bude připojení AHP světa Jecira, a třetí – připojení AHP světa Asija. Když už člověk zdolal tyto tři stupně, je zde náprava kamenného srdce, představujíc Konec Nápravy.
Můžeme cítit rozkoš buď z přijímání nebo z dávání. Rozkoš z dávání je pociťována v nádobách věnování, zatímco rozkoš z přijímání je pociťována v nádobách přijímání. Ale oba typy nádob jsou v nás zkaženy. Nejlehčí je napravit nádoby věnování. Náprava je, že dávám ne pro své vlastní potěšení, ale za účelem potěšit přijímajícího. Tyto nádoby jsou jednodušší napravit, protože čin (dávání) a účel (pro jiného) jsou ve stejném směru.
Nádoby přijímání nám dovolují těšit se pouze činem přijímání. Jsou mnohem těžší napravit, protože přijímáním musíme potěšit druhého. Tato náprava vyžaduje mnohem těsnější spojení se Stvořitelem, protože prochází přímo skrz jádro „já,“ skrze lidské ego.
Z tohoto důvodu jsou AHP napravovány postupně následujíc nápravu Galgalty a Ejnajim. Tudíž není tak obtížné vystoupit do světa Acilut s nádobami napravených GE, jako je k nim připojit AHP, protože náprava AHP odporuje cíli.
Všech pět světů je jako záclony, které zakrývají světlo Stvořitele. Čím níže je svět, tím víc zakrývá světlo. Zástěny světa končí u bariéry, která našemu světu skrývá světlo úplně. Pouze nepatrná jiskra, zvaná „nepatrné světlo“ (minute light) vstupuje do našeho světa. Je ho akorád tolik, aby udrželo život na zemi. Stvořitel to udělal tak, že můžeme žít bez zástěny. V nepřítomnosti světla, a když máme jen minutové světlo, není nutno zástěny.
Toto mdlé světlo je rozděleno do mnoha částic. Mění se v atomy, hýbe molekulami, vytváří každou látku, napomáhá jejímu vývinu a růstu a oživuje každý stupeň existence, nehybný, vegetativní, živý a mluvící – náš vlastní stupeň.
A pokud skrze studium, skupinu a učitele, získáme zástěnu přes nejmenší vůli přijímat, zástěnu kořenové hrubosti, pak jsme již schopni čelit nejmatnějšímu světlu – světlu Nefeš, které, jakkoliv malé, je stále mnohem větší než „drobné světlo.“ V tomto bodě jsme schopni v tom světle zůstat, aniž bychom je přijímali pro sebe. Zástěna v tomto případě funguje jako bariéra (přechod z tohoto světa do duchovního).
Například pokud byl člověk naučen, aby nekradl, a dáme před něj 100 dolarů, nesebere je. Ale v okamžiku, kdy před něj položíme větší sumu, než jakou byl učen nekrást, nebude schopen odolat pokušení; jeho výchova pro tuto částku nebude stačit.
To samé platí pro duchovno: kde je světlo Nefeš, pracujeme se Stvořitelem bez jakýchkoliv potíží, cítíme jej, udržujeme s Ním kontakt a užíváme si, protože chceme těšit Jej. Máme pro tento stupeň dostatečnou zástěnu, která nás chrání od toho, abychom přijímali pro sebe. Tento stav se nazývá světem Asija.
Pak výsledkem studia a dalšího úsilí, které vyvíjíme, získáme zástěnu nad vyšší mírou egoismu, Avijut Alef (hrubost 1. stupně) a můžeme nyní přijímat s cílem věnovat světlo Ruach. Obdobně máme ochranu proti ukradení větší sumy peněz, řekněme 1000 dolarů. V takovém případě přecházíme ze světa Asija do světa Jecira. Stejným způsobem, když získáváme zástěnu 2. stupně hrubosti, vystupujeme z Jeciry do Beriji.
Jak procházíme z jednoho světa do dalšího, padá záclona z předchozího světa a místo ní přes něj dáváme zástěnu, která padne hrubosti toho světa. Zástěna je pohlcena dovnitř a stane se nadbytečnou. Když se to stane, staneme se schopnými dodržovat zákon světa, ve kterém jsme, a tedy tento zákon nepotřebujeme; pozvedáme se nad něj a dodržujeme ho z našeho vlastního vědomého rozhodnutí.
Jelikož se naše duše skládá z pěti částí, musíme získat pět samostatných zástěn síly odpovídající hrubosti egoismu:
Když získáme zástěnu kořenové hrubosti, překročíme bariéru a dosáhneme duchovního stupně světa Asija.
Zástěna 1. stupně hrubosti nás pozvedá na stupeň světa Jecira.
Zástěna 2. stupně hrubosti nás pozvedá na stupeň světa Beria.
Zástěna 3. stupně hrubosti nás pozvedá na stupeň světa Acilut.
A konečně zástěna 4. stupně hrubosti nás pozvedá na stupeň světa Adam Kadmon.
Nad Adamem Kadmonem duše vystupuje do světa Ejn Sof. V každém světě je pět Parcufim (množné číslo od Parcuf), které se skládají z pěti Sefirot (mn.č. od Sefira). Pokaždé, když člověk získá nových pět Sefirot, získá nový stupeň, nový Parcuf. Pokud je to ve světě Asija, prvních pět Sefirot nám dává schopnost dosáhnout Parcufu Malchut světa Asija. Dalších pět Sefirot nás pozvedá k Parcufu Zeir Anpin světa Asija. Pět dalších Sefirot a přicházíme k Parcufu Bina Asiji a ještě pět a jsme v Parcufu Chochma Asiji. Posledních pět Sefirot nám skýtá Parcuf Keter světa Asija.
Takto duše získá zástěny v kořenové hrubosti světa Asija a projde zástěnou 1. stupně hrubosti světa Jecira. Duše pokračuje touto cestou, dokud neprojde všemi světy a 125 stupni.
Když jsme ve světě Asija s naší kořenovou hrubostí, naše duše se skrze stupně vyvíjí jako ´plod´ v děloze své matky (Bina). Těhotenství trvá ´devět měsíců´, stejnou dobu, jakou to zabere ženě v našem světě.
Zrod duše je přechod z kořenové hrubosti do hrubosti 1. stupně, ze světa Asija do světa Jecira, který odpovídá narození dítěte v našem světě. Ve světě Beria duše projde ´dvouletou´ fází ´sání´, během níž se duše vyvíjí a přijímá světlo, které postupně zvětšuje její zástěnu.
Ale ve světě Beria je duše stále ve stavu Katnut (myšleno, že má pouze nádoby GE). Za světem Acilut začíná postupný proces růstu duše, získávání nádob AHP. Růst pokračuje do ´třinácti´ (let), věku Bar Micva, kdy se v Acilutu duše stane nezávislou a má zástěny, se kterými může začít přitahovat s cílem věnovat tím, že přidává nádoby přijímání označované jako AHP DeAlija.
Ve světě Acilut jsou dva Parcufy zvané Zeir Anpin a Nukva (Malchut). Vztahují se jeden k druhému různými způsoby, záležeje na situaci duše (Katnut nebo Gadlut). Tyto situace se nazývají Zivug (duchovní páření).
V duchovním světě termín Erec (země) pojednává o místu, kde jste, či místu, kam míříte. Slovo Erec pochází ze slova Racon (touha). Naše duše se skládá z jedné velké touhy (Erec) s mnoha menšími ´zeměmi´ uvnitř ní. Jsou tu touhy zvané „národy světa“ neboli „cizina“ (abroad) a je tu Země Izrael, což je touha nejbližší Stvořiteli. Sousedé této Erec – Jordán, Egypt a Sýrie chtějí Zemi Izraele, protože je to tam, kde je Stvořitel.
Náprava procesu začíná s nejjemnějšími touhami zvanými „Izrael“ či Galgalta a Ejnajim. Na jedné straně jsou to touhy, nejbližší Stvořiteli a na druhé straně jsou nejdál. Děje se tak díky zákonu protikladu mezi světly a nádobami.
Aby se člověk vrátil ke Stvořiteli, musí být největším egoistou, protože musí cítit, že v jeho životě chybí něco velmi důležitého. Na jedné straně jsou egoistické touhy daleko od Stvořitele, ale na druhé, když obrátí své záměry, stane se Mu nejbližším.
Když člověk začne studovat Kabalu, pomalu se učí, jak uspořádat své touhy podle hrubosti. Když je třídění hotovo, určí, které z tužeb může začít napravovat. Když začne se svými touhami pracovat, začne vidět, kde se na duchovní mapě nachází.
Studium Kabaly se zaměřuje na strukturu světů, jak odvíjejí shora dolů do našeho světa. Jeden by si myslel, že protože jsme v hmotném světě, budeme se učit jak zdolávat duchovní cestu zdola nahoru, a ne naopak. Ale pravdou je, že je to úplně stejná cesta jako ta, o které píší kabalisté. Kabalista je člověk, který žije v našem světě, ale dosáhl duchovna zdola nahoru. Žádné z kabalistických spisů nemluví o člověku, který nedosáhl duchovna. Naším úkolem je vybudovat v sobě dodatečný smyslový nástroj, jímž budeme cítit duchovní svět a Stvořitele. Takto to bylo děláno dříve a o tomto Kabalisté píší. Není žádného jiného zjevení Stvořitele člověku. Člověk může cítit duchovní svět a Stvořitele jen tím, že se sám změní. To je to, o čem může psát, a co může sdělovat ostatním.
První Muž psal o svých dosaženích, Abrahám Patriarcha následoval v jeho šlépějích, což bylo opět následováno Mojžíšem, který svá dosažení Stvořitele a stvoření pojmenoval Tóra. Kabalisté, kteří následovali, sdělovali své pocity a dosažení v dalších knihách – Mišna, Talmud a tak dále. Každý Kabalista psal o svém výzkumu našeho světa a způsobu, jak vkročit do duchovního. Nazýváme tyto knihy Svatými Knihami, nebo je obecně nazýváme Tórou z hebrejského slova Ohr (světlo) a Hora´a (instrukce), myšleno instrukce, jak vkročit do duchovního světa. Knihy ´nespadly z čistého nebe.´ Nebyly do kamene vytesány nějakým druhem vrchní síly a nebyly Stvořitelem napsány na papyrus ani nic podobného. Vždy zde byl Kabalista, který si sel a vložil své duchovní bádání na papír. Tento výzkum se provádí zdola nahoru, z našeho světa nahoru.
Jenže vzestup zdola nahoru je osobní a liší se od jednoho člověka k druhému. Jistěže jsou zde společné metody, obecná pravidla, stupně a fáze vzestupu, ale ačkoliv jsou cesty společné všem, každý člověk je prožívá jinak. Aby byl tento návod vhodný všem, Kabalisté jej psali shora dolů, ne zdola (nahoru). Je to v podstatě stejná cesta, ale při pohledu shora je popsána sjednocenějšími, obecnějšími termíny.
Světlo sestupuje od Stvořitele, stavějíc po své cestě pět světů – Adam Kadmon, Acilut, Beria, Jecira, Asija. Pod světem Asija je bariéra – rozdělení, které odděluje tento svět od duchovních světů. Další rozdělení je mezi světem Acilut a světy pod ním. Nazývá se Parsa. Mezi světem Ejn Sof a světem Acilut je omezení. Tak je mezi nejvyšším stavem – světem Ejn Sof – a nejnižším, kde jsme, pět světů – Adam Kadmon, Acilut, Beria, Jecira, Asija – každý z nich se skládá z pěti Parcufim a každý Parcuf se skládá z pěti Sefirot. Souhrnný počet stupňů, stojících mezi naším současným stavem a naší (nevyhnutelnou) budoucností, je tedy 125.
Stupně nejsou z mramoru či kamene, jsou uvnitř nás. Jsou stupni vnitřního duchovního vývinu. Když uvnitř sebe člověk něco změní, vystoupí o jeden stupeň. Když změní něco dalšího, zdolá další stupeň a tak dále. Všechny stupně úrovněmi ekvivalence se Stvořitelem.
Svět Ejn Sof je úplná rovnocennost formy se Stvořitelem. Náš svět je úplným opakem Stvořitele. Stupně mezi naším světem a světem Ejn Sof jsou míry ekvivalence člověka se Stvořitelem, fáze blízkosti Stvořiteli.
Cílem, který před nás Stvořitel položil, je, že zatímco žijeme v tomto světě, budeme na sobě pracovat a postupně napravovat své vnitřní vlastnosti, takže ačkoliv žijeme ve světském těle, uvnitř naší vnitřní duše, našich vnitřních vlastností, budeme ve světě Ejn Sof.
To znamená, že musíme připomínat Stvořitele zatímco žijeme v tomto světě. Pokud toho nedosáhneme, budeme se vracet, dokud neuspějeme. Budeme k tomu tlačeni. To platí pro jednoho každého člověka a pro lidstvo všeobecně. Toto je důvodem tlaků a nepříjemných situací, kterým neustále čelíme, abychom pochopili, že pro tato muka existuje důvod: že utrpení není nesmyslné, a že s lidstvem někdo někde chce něco dělat.
Kapitola 1.8 – Příčina a následek
Náš život je vlastně výcvikem. Někdy se svět zdá tak temný a hořký, že si člověk myslí, že přišel konec světa a není cesty ven. Ale jak pokračuje ve studiu, vidí, že tomu tak není, že to jsou pouze cvičení, sesílaná shora. Jsou to velmi přesná a potřebná cvičení. Porozumět jim a ocenit jejich nezbytnost je v ´před-nápravovém´ stavu možné pouze po určitém čase.
Z tohoto důvodu bychom to měli snášet tak dlouho, jak můžeme, a držet se cíle našeho postupu bez toho, abychom ´ztráceli hlavu.´ Pokud jsou nám tyto situace dávány, když se cítíme, že jsme uprostřed požáru a není nic, co bychom mohli udělat, abychom se zachránili, je to jen proto, aby nám opět bylo ukázáno, že nejsme majitelé, že nejsme ti, kdo to tu řídí.
Tyto situace se nedají obejít, ale můžeme je učinit mnohem kratšími a méně bolestivými. Proto se musíme dostat do skupiny studentů, kteří pracují společně, víc číst a studovat. Musíme následovat verš „Cokoliv tvá ruka dosáhla k činění tvou silou, to dělej.“ (“Whatsoever thy hand attaineth to do by thy strength, that do”) (Ecclesiastes 9, 10).
Jak jedná člověk, který se zabývá vnitřní prací, se svým okolím? Rozumí mu jeho okolí? Občas nás situace v práci či v rodině přivádějí k nepřátelskému pocitu ke zdánlivému zdroji potíží a rozbrojů. Obviňujeme nadřízené, kolegy, manželku, děti a tak dále. Cítíme se rozzlobení a uvěznění a myslíme si, že už dál nemůžeme. Ale poté si uvědomíme, že nám toto všechno bylo dáno shora, abychom prožili určité druhy emocí.
Uvědomujeme si, že jsme to byli my, kdo si vyložil věci špatně a přehnaně, kdo to bral jako nejhorší věc na světě. Nyní je to všechno pryč, ale brzy přijde nová situace a čím dříve se z těchto situací dostaneme, řekneme o nich skupině, tím lépe pro nás. Nejhorší je v situaci zůstat, ponořit se do ní, topíce se ve vlastních emocích.
Když se člověk cítí dobře, měl by si vzpomenout, že v jeho životě byly špatné situace, spojovat je jako příčinu a následek, jako dobro, které přichází po špatném, atd. Toto člověka přivádí blíže k úplnosti a věčnosti. Začnete se na věci dívat jako na opačné strany stejné mince, jedna nemůže být bez druhé. Musíte brát realitu takovou, jaká je. Pak může být i zlo přijímáno jako dobro, protože pouze v našich pokažených nádobách (emocích) je cítíme jako temno. Kdyby byly naše nádoby napraveny (s úmyslem věnovat), pak bychom vnímali jak dobré (světlo), tak špatné (tma) jako světlo.
Dokud nás naše vrozené vlastnosti (pýcha, chamtivost a touhy po moci a sexu) nezneklidňují, dokud se za ně nestydíme a nerozumíme, že jsou v podstatě bariérou mezi námi a duchovním postupem, tyto vlastnosti nebudou konat účel, za nímž byly stvořeny. Není zde volba, než se stydět za to, co máme uvnitř a uvědomovat si, že dokud shora nepřijde síla, jež nám umožní být vlastníky našich vlastních přání, nebudeme šťastní. Důležitou věcí je namířit své touhy správným směrem. Není v nás ani jedna negativní vlastnost, pouze způsob, jakým jsou používány, může být negativní.
Když v životě čelíme určité situaci, první věcí, kterou si musíme říct je: „podívej se, co se mnou Stvořitel dělá.“ Tak si se Stvořitelem udržíme spojení, myšleno s tím, který je opravdu příčinou. Pokud se této myšlenky dokážeme držet, spojení nás nenechá spadnout do nižšího stupně. Pokud se z našich pocitů ztratí Stvořitel, je to pád.
V tom případě se člověk může spojit knihou, udělat něco pro šíření či se spojit se skupinou. Během chvilky ucítí změnu k lepšímu. Ale každá jedna situace by měla být brána jako vzestup k dalšímu stupni. Pokud přišel čas, aby se duše napravila, není od toho úniku. Jakýkoliv pokus bolest pouze zhorší.
Vše co můžeme cítit, než překročíme bariéru, jsou zvířecí touhy. Jak se k bariéře přibližujeme, zatímco jsme v ní, a za ní, začínáme objevovat touhy Stvořitele. V žádném z těchto stupňů nenajde člověk sám sebe. Jediná touha, ve které máme svobodnou volbu, je souhlas se Stvořitelovou prozřetelností.
Duše Adama HaRišona (Prvního muže) se rozbila do 600,000 částí, které jsou vzájemně spojeny, ale mají odlišnou hrubost, od kořenové k hrubosti 4. stupně. Od nás ke Stvořiteli vede 6,000 stupňů – let. V prvnímu miléniu jsou napraveny duše kořenového stupně. Vše co musí udělat, je žít trochu v tomto světě; trochu trpět (divoká zvířata, nepřátele, hlad, atd.). Pro ně pokusy uniknout bolesti stačily k napravení kořenové úrovně hrubosti. V druhém miléniu byla napravena hrubost 1. stupně. Pak přišla 2. a 3. (hrubost). Na konci šestého milénia (naše doba) přišel čas napravit duše s 4. stupněm hrubosti. Toto je velmi povrchní popis. Ale dnes, kdy jsme v závěru 4. exilu, je tu návrat do země Izraele; čas duchovní spásy začíná – čas příchodu Mesiáše.
Kapitola 1.9 – Co je mezi tímto světem a dalším?
Je klidně možné, že ve stejném prostoru s naším existují jiné světy, které se s naším prostě nestřetnou a nemají žádný kontakt, protože jsou v jiné dimenzi. Ale pokud zůstaneme omezeni hranicemi naší vlastní přirozenosti, nikdy nebudeme schopni je objevit. Tyto další světy jsou pravděpodobně tam, kde jsou naše kořeny, důvody všeho, co se děje v našem světě. Tam najdete příčiny našich vlastních životů a smrtí, a možná také následky našich činů v (tomto) světě.
Jsou mezi námi lidé, kteří uspějí v získání nového smyslu. Toho, který jim dává schopnost cítit širší realitu, než vidíme dnes. Rozšiřování limitů našich smyslů nám umožňuje přeskočit hranice času a vidět vše, co se stalo, než jsme se narodili, a co se stane, až budeme pryč. Tito lidé mohou setrvávat mimo meze našich emocí a vidět celkový a skutečný obraz stvoření. Mají schopnost spojovat příčiny a následky, zatímco my jsme schopni vidět jen jejich nepatrnou část. Nedokážeme vidět důvod pro to, co se nám děje, natož následky našich činů.
Tito lidé jsou stejně lidští jako my, ale uspěli ve vyvinutí dalších smyslových orgánů. Jsou nazýváni kabalisty, protože mají schopnost přijímat vrchní vědění, věčnou rozkoš a sílu Stvořitele. Tato metoda, umožňující jim vyjít za hranice naší přirozenosti a jejích omezení, se nazývá „moudrost kabaly.“ Říká nám, jak může každý člověk porozumět realitě mimo náš svět a vnímat skutečnou, zdánlivě vnější realitu. Kabala je nazývána skrytou moudrostí, protože je skryta všem, kdo jsou omezeni rámcem našich pěti smyslů.
Tato metoda nám umožňuje získat dodatečné touhy – vlastnosti - k těm, se kterými jsme se narodili a jimi přijímat skutečné vnímání reality. Ačkoliv je tato metoda složitá, vážná a hluboká, každý jí může porozumět a realizovat. Navíc kabalisté tvrdí, že dokud nedocílíme skutečného vnímání a nedosáhneme za hranice našeho fyzického světa, budeme se v tomto světě muset rodit stále dokola.
Kabalisté jsou lidmi, kteří cítí a žijí v našem světě a v duchovním světě současně, a předávají nám své znalosti a pohledy. Říkají, že kromě našeho světa je mnoho jiných. Tyto světy jsou jako kruhy, které obklopují jeden druhého. Náš svět je nejvnitřnějším kruhem. Tento maličký kruh nazýváme naším univerzem. Každý z kruhů je světem. Je zde celkem pět kruhů, pět světů. Každý kruh může vnímat sebe a ty nižší, ale ne ty vyšší. Z tohoto důvodu my, kteří jsme v nejnižším kruhu, můžeme cítit pouze náš vlastní svět. Ale pokud člověk dokáže svými smysly vystoupit do duchovního světa, do vyššího kruhu, začne být schopen tento svět vnímat, a stejně tak světy pod ním. Tak žijí kabalisté současně v několika světech a jsou si tedy vědomi všech příčin a následků událostí v našem světě. S moudrostí kabaly a dalšími smyslovými orgány začíná člověk v každém pocitu ‚vidět‘ širší obraz. Jeho myšlenky a činy se vyjasní, protože pozná jejich původ, jejich duchovní kořen.
Vidíme širší obraz reality v každém novém stupni, který nazýváme „tento svět,“ neboli „můj svět,“ protože se stává naším světem. Naším „příštím světem“ je to, čeho teprve musíme dosáhnout, myšleno díl obrazu, který bude objeven na následujícím duchovním stupni. Jméno napovídá, že to je obraz, kterého dosáhneme na dalším stupni, což může být v příštím okamžiku.
Způsob, jak vstoupit do duchovního světa a jasně mu porozumět, je založen na jediném duchovním atributu: protože v duchovním světě nejsou hranice, rozdíly mezi duchovními objekty jsou měřeny vlastnostmi. Pokud jsou dva objekty identické v každé jejich vlastnosti, sjednocují se a stávají se jedním. Duchovní svět je tedy světem atributů a přání. Odcizení či jednota dvou duchovních objektů – přání je měřena jejich stupněm stejnosti.
Duchovní sféra není fyzická, ale je to sféra přání, nejvyšší bytostí je Stvořitel a nejnižší je jeho úplný opak. Mezi těmito protichůdnými touhami, zvanými světy je pět hlavních duchovních stupňů. Jeden jimi může procházet podle změn svých vlastností a přání. Když se jeho přání stanou identickými s přáními určitého duchovního stupně, okamžitě se s ním ve svých pocitech sváže.
Jsme zrozeni na nejnižším duchovním stupni, na stupni absolutních egoistických přání zvaném „tento svět.“ Ale naším cílem je zdolat všechny duchovní stupně světů a svázat se s atributy Stvořitele, nejvyššího duchovního stupně, zatímco žijeme v našem fyzickém, hmotném těle. Tak budeme v sobě poté, co jsme se ve formě vyrovnali Stvořiteli, obsahovat všechny světy a touhy uvnitř nás. Vskutku, cílem stvoření je být jako Stvořitel.
Velmi podobně jako ve vrchním světě, také cítíme, co se ‘vně’ nás děje, na principu stejnosti vlastností. Abychom cítili něco vnějšího, musí mít orgán vlastnosti identické k fenoménu, který pociťuje. Je to jako rádiový přijímač, kde musí být vlnová délka stejná jako vlna, kterou chce přijmout. Může cítit pouze přenos, který má stejnou vlnovou délku jako ta jeho. Tak cítíme pouze ty okolní fenomény, které korespondují s naším smyslovým systémem.
Navíc nemůžeme skutečně cítit nic vně nás, pouze naše odpovědi na vnější vlivy. Například nemůžeme vnímat skutečný zvuk. Pouze pohyb našeho ušního bubínku, pocházející z generátoru toho zvuku. Tak to není vlna samotná, co cítíme, ale odpověď našeho ušního bubínku na tlak té vlny. Všechny naše smyslové orgány operují reakcí na vnější vlivy. Nakonec cítíme pouze sami sebe.
Ale abychom na vnější impulz nějakým způsobem reagovali, musíme mít stejné vlastnosti jako impulz. Například: člověk odpoví na urážku, ale myš ne, protože myš nemá odpovídající vlastnost, aby podnět přijala. Takže pokud získáme duchovní vlastnosti, okamžitě začneme přijímat duchovní síly, které získaným duchovním atributům korespondují. Člověk může vnímat nový, duchovní svět pouze přijímáním nových duchovních vlastností.
Kapitola 1.10 – Víra nad rozumem
Při jídle na začátku měsíce, prosinec 1995
Vše co lidé od života chtějí, je uspokojit své potřeby, ale když jsou se svou situací nespokojeni, začnou chtít dosáhnout skutečného zdroje jejich stavu, myšleno Stvořitele. Touha člověka po Stvořiteli je nejvyšším stupněm v jeho touze studovat sebe. Aby jí dosáhl, musí se postavit tváří v tvář svému egoismu, který operuje jako sofistikovaná překážka mezi Stvořitelem a jím.
Aby lidem umožnil studovat a dosáhnout jí, byl Baal HaSulam připraven mluvit s každým, i kdyby jen měl mít víc studentů. Dokonce publikoval noviny, které se později staly základem knihy Matan Torah, (Zjevení Božskosti), ale nebyl zde téměř nikdo, kdo by poslouchal. Ironií je, že v minulosti bylo mnoho kabalistických učitelů, ale téměř žádní studenti, zatímco dnes je mnoho těch, kteří by chtěli studovat, ale téměř žádní kabalisté. Situace, ve které jsme, je v historii jedinečná. Je zde rostoucí potřeba a touha zdola, zatímco jsme zároveň tlačeni do stále hlubší duchovní temnoty. Ale ve skutečnosti je to velmi dobrá situace, protože to znamená, že jakmile budeme mít touhu po skutečném duchovnu, obdržíme shora okamžitou příznivou odpověď.
Intenzita lásky mezi člověkem a Stvořitelem je určována agónií toužení. Agónie je následek absence světla v nádobě a toužení pochází z pocitu naplnění světlem Stvořitele, když jsme s Ním v adhezi. Tak pokud by jeden dokázal sebrat opravdovou touhu, náležitá odpověď by přišla.
Potíž, které čelí lidé, kteří se snaží prorazit bariérou a cítit duchovno skrze intelektuální studia je ta, že nehledí na fakt, že mysl je pouze produktem naší egoistické přirozenosti. Proto jsou ve svých snahách dosáhnout duchovna intelektem neúspěšní. Většina začínajících studentů kabaly má tendenci vydat se touto cestou, protože je zvykem si myslet, že můžeme dosáhnout duchovna použitím svého intelektu. Ale když se člověk naučí jít „nad rozum,“ začne chápat, že egoistická nádoba je v podstatě touha těšit se z jakéhokoliv druhu rozkoše, a ne nezbytně z té, která přichází od Stvořitele. Duchovní nádoba je na druhé straně od počátku namířena na to, abychom skrze sebe těšili Stvořitele.
Otevřeme knihu, pilně ji čteme a snažíme se porozumět svým intelektem. Ale to, o čem kniha mluví, není možné vnímat intelektem. Je nemožné překročit bariéru, která nás odděluje duchovní svět od našeho vlastního, pouhým pochopením.
Vše, co mohou studenti udělat, je shromáždit se kolem učitele, věnovat své touhy společnému tavícímu kotli a přijmout na oplátku sjednocenou touhu, která je mnohonásobně větší. Každý člen skupiny musí být považován za drahocennou ‘sílu,’ která nám může pomoct zkrátit naši duchovní cestu o tucty světských životů.
Baal HaSulam píše v článku 155 „Uvedení do studia deseti Sefirot,“ že pouze ti studenti, kteří se noří do stejné knihy, z ní mohou vytáhnout to, po čem jejich rozbolestněná srdce prahnou, a pouze pokud chápou, proč to chtějí. Každý z nich se musí anulovat před všemi ostatními. Když se sejdou, během společných hostin, měli by pořád pamatovat na to, proč tam jsou. To musí být ve velmi ranné etapě skupiny činěno, aby se mezi nimi vytvořila fyzická blízkost, která později povede k duchovní blízkosti, stejně jako to v minulosti dělali velcí kabalisté. Pokud každý člen skupiny touží po tom být spolu a pokud toto toužení hoří v jeho srdci jako oheň, pak bude potřeba brzy realizována.
Náš mozek a dokonce i naše vědomí jsou jen vedlejšími. Pouze zpracovávají a podporují naplnění našich přání. Mysl je jen doplňkem. Jakmile jeden pochopí, že to jsou pocity, které by měly být šlechtěny, ne mysl, pak začne okamžitě vidět cestu, která vede do duchovního světa. Problém leží v našich návycích a nedostatku důvěry.
Nejsme zvyklí spoléhat na naše pocity. Chceme nejprve porozumět a pouze pak cítit a jednat. Ale pokud je náš mozek překážkou, proč nám tedy byl dán? Abychom jej rozvinuli a pak šli nad něj, nad náš rozum, myšleno šli podle našich pocitů. Cesta ‘nad rozumem’ je založena na systému pokus - omyl. Každý, kdo se po ní vydá, musí klopýtat a znovu se zvedat vlastní silou, a začínat denní okolnosti vnímat jako pomoc našemu duchovnímu rozvoji shora.
Je mnoho sil, které byly Stvořitelem stvořeny – jako třeba ‘zlé oko,’ pomluva, atd. Jejich pouhou a jedinou úlohou je, aby nás naučily se kontrolovat. Zlaté pravidlo říká: „kráčej pokorně se svým Bohem“ (Micah 6,8). Člověk musí své cíle skrývat dokonce i od vlastního egoismu, natož pak od ostatních lidí. Avšak to neznamená, že bychom se měli oblékat či jednat jinak, než je zvykem tam, kde žijeme, či se zdržovat kontaktu s lidmi. Ale když jste kolem cizinců, veďte jen obecné rozpravy (společenskou konverzaci). Nedodržování tohoto pravidla by mohlo vést k přitahování velmi negativních sil.
Dokonce i když se shromáždí studenti kabaly, neměli by mluvit o své lásce ke Stvořiteli a jeden k druhému. Takto by vyjadřovali jen své vlastní osobní pocity a soukromý názor.
Lidé, kteří studují kabalu, se setkávají s pomocí nadřazených sil, sil Stvořitele. Získávají ve svých životech společný cíl a tento cíl se den ode dne stává jasnějším. Jedinou otázkou, která tak zůstává, je, jak urychlit dosažení toho cíle.
Mezi námi a Stvořitelem je velmi jasná hierarchie: my jsme na dně a Stvořitel je na nejvyšším bodě. Ze své současné lokace musíme zdolávat příčky tohoto žebříku do pozice Stvořitele. Jsou různé způsoby vzestupu. Jeden z nich se nazývá Probuzení Zdola, kde skrze vliv, který přichází shora, začne člověk chtít duchovní dosažení a vzestup sám. Začne číst knihy, přidá se ke skupině a tak dále. Je zde také jiná cesta: Probuzení Shora. To se stane, když Sám Stvořitel vezme člověka a zvedne jej.
Rozdíl mezi těmito dvěma cestami je v tom, že probuzení shora je pomalý a neustálý vzestup celého světa nehledě na naše osobní ambice. Avšak ti, kteří mají osobní touhu, jsou přivedeni ke studiu kabaly. Pokud tito lidé nepoužívají, co jim bylo dáno, začnou to od nich vrchní síly vyžadovat. Následkem toho musí jeden brát duchovní práci, která mu byla shora dána, velmi vážně.
Je v nás něco, co se nazývá Kamenné Srdce. To Kamenné Srdce je náš egoismus. Může být napraveno pouze, když do našeho světa přijde souhrnné světlo, zvané Mesiáš. Pouze to světlo jej napraví, ale nejprve v našem světě musíme po nápravě této části egoismu prahnout. Když zde bude tato touha, fenomén, zvaný příchod Mesiáše, nastane okamžitě, a tento stav nás navždy přivede z utrpení tohoto světa.
Kapitola 1.11 – Svoboda volby – Pracovat nad naší přirozeností
Dokud člověk nezíská duchovní síly a schopnost pracovat na svou přirozeností, nemá smysl diskutovat o s vévodě volby. Svoboda volby je volnost fungovat proti svým touhám. Jedině tehdy je schopen člověk rozhodnout svobodně.
Světlo, které přichází od Stvořitele, stvořilo ve čtyřech fázích touhu po rozkoši. Tyto části představují stvoření. Toto stvoření se postupně začíná materializovat, dokud nedojde do našeho světa, kde je rozbito do množství malých fragmentů. Každá střepina se nazývá duše. Jak duše vzestupuje, postupně mění své vlastnosti použitím zvláštního systému, který duše neustále přesunuje z jednoho místa na druhé, takže budou jedna druhé pomáhat napravit se.
Tóra, Kabala a všechna Svatá Písma byla napsána lidmi, kteří zdolali duchovní žebřík a odtud psali své instrukce. Tento žebřík zdolalo mnoho kabalistů, ale jsou zde podmínky, které omezují počet lidí, jimž je dovoleno psát. Jsou jen tři kabalisté, kteří dosáhli posledního stupně a bylo jim dovoleno popsat systém. Jsou to – Rabi Šimon Bar-Jochaj, autor Zoharu, Ari, autor Stromu Života a Rabi Jehuda Ašlag, autor Studia deseti Sefirot a komentáře Sulam k Zoharu.
Tyto knihy byly všechny napsány poté, co jejich autoři vystoupili na úroveň Stvořitele v každé své vlastnosti a schopnosti. Pokud člověk získá vlastnosti Stvořitele, stává se svobodným. Takový člověk není žádným způsobem omezován, je nade vším.
Kabala téměř nikdy nezmiňuje postup člověka na stupních, ačkoliv je to pro nás nejdůležitější věc. Knihy mluví zejména o sestupu světů shora. Je to popsáno do detailu v Zoharu, spisech Ariho a Studiu deseti Sefirot. O vzestupu zdola se dozvídáme v dopisech a článcích, které Baal HaSulam a Rabaš (Rabi Baruch Ašlag) psali svým studentům.
Zdá se, že tu je nedostatek materiálu, který by popisoval vzestup. Ale důvodem toho je, že doplňkový materiál by měl sloužit pouze k povzbuzení člověka, aby dosáhl stavu „tohoto světa,“ a jako odrazový můstek pro vzestup do duchovního světa. Poté, co je člověk v duchovním světě, knihy, které mluví shora dolů o světech, jejich struktuře, Parcufim a Sefirot, slouží jako „manuály“ k vzestupu, protože cesta shora dolů a zdola nahoru je stejná.
Pokud je člověk, který studuje „Studium deseti Sefirot,“ na určitém duchovním stupni, a tento člověk se dozví o vlastnostech vyššího stupně, nezáleží mu na tom, zda studuje o zřetězení (concatenation) světů shora nebo vzestupu zdola. Důležitou věcí je, aby jeden studoval vlastnosti vyššího stupně, aby věděl, s čím se srovnat a o co usilovat, co vyžaduje nápravu a tak dále.
Svět je prázdný stav duše. Proto je „tento svět“ jen konceptem. Svět je Malchut, nádoba, duše. Termín „tento svět“ označuje, že je duše úplně prázdná, v naprosté temnotě.
Je pouze pět duchovních světů. A ačkoliv „tento svět“ není považován za duchovní svět, je nicméně vědomým, pseudo duchovním stavem, který předchází vstupu do duchovního světa. V tomto stavu již člověk uznává jeho nezávažnost vzhledem k duchovnímu světu.
Pro člověka je nejdůležitější, aby se dotlačil ze svého nynějšího stavu do stavu „tohoto světa,“ což je sestup do stavu Egypta. Přesný, naléhavý dojem tohoto stavu se nazývá „vyhnanství v Egyptě.“ Poté, co je tam, se již člověk dotlačí do duchovního světa. Poté, co je v duchovnu, jsou jeho potíže u konce, protože bude mít Stvořitele, aby jej vedl. V tomto stádiu již má úzké spojení s vrchní silou; bude s ní v úzkém kontaktu a spojení se s ní, jako se spojujeme jeden s druhým v tomto světě. Všechny otázky tohoto světa se ztratí v tom okamžiku, kdy překročíme do duchovního světa.
Každý stupeň představuje nové otázky. Odpovědi na tyto otázky přichází ve formě vědění a síly. Problémy tohoto světa se ztrácí poté, co člověk dosahuje prvního duchovního stupně. Je psáno – „Duše jednoho jej bude učit.“ (“One’s soul shall teach him.”) To znamená, že nás duše učí, jak postupovat. Od toho bodu zde již není temnota, máme „mapu,“ aby nás řídila v ‘duchovní zemi.’
Slovo Olam (svět) pochází ze slova Ha’alama (skrytí). Je to vnitřní stav duše. V realitě není nic kromě duše, mého „já,“ a Stvořitele. Každá věc, kterou vnímám jako ‘skutečnou,’ je pouze odrazem mých pokřivených vlastností v mých smyslech. Pokud by mé vlastnosti byly napraveny, necítil bych nic než čisté světlo naplňující nádobu. To je stav Ejn Sof (nekonečno).
Svět je přechodnou fází, kdy je duše napravena jen částečně. Cítí Stvořitele podle míry své nápravy. Její pokřivení ji nutí cítit, že je zde něco, co může jít proti Stvořiteli. Tato domnělá „síla“ či „vliv“ se nazývá Sitra Achra (druhá strana). V takovém stavu je duše zdánlivě uvězněna mezi dvěma silami – čistou a nečistou.
Tento stav se nazývá Olam – myšleno zakrytí. Děje se, když je Stvořitel odhalen jen zčásti. Toto částečné odhalení je nezbytné, protože pokud zde není nějaké odkrytí, nemůže být vnímáno skrytí; není způsob jak zjistit, že jste ve tmě, bez toho, aby jste znali světlo.
Čím větší je odkrytí, čím větší je vnímání Stvořitele, tím větší je zahalení, tím větší vnímání Sitry Achry. Pokud je v našem světě Stvořitel zcela zahalen, pak se proti Němu obrací všechny naše síly. Pravdou je, že jsou tyto síly oproti duchovním nečistým silám velmi slabé. Náš egoismus, naše zlá síla je nepatrná. Jak vystupujeme výše a odhalení Stvořitele roste, rostou i síly, které vzdorují Stvořiteli. Tyto temné síly pokračují celou cestu z tohoto světa přes svět Acilut. Čisté (Stvořitelovy) síly a nečisté síly (síly Sitry Achry) zůstávají během výstupu zdola na vrchol paralelní.
Kapitola 1.12 – Otázky a odpovědi
Otázka: Proč studovat kabalu?
Odpověď: Abychom na to odpověděli, musíme se podívat nejen na dopovědi kabalistů, týkajících se vrchních světů, ale také na spojení mezi vrchními světy a naším.
Zdá se, že v kabale jsou dvě oddělené části: první mluví o evoluci světů a stvoření bytostí následkem myšlenky Stvořitele (myšlenky stvoření). Tato část se vztahuje k vyzařování světla od Stvořitele – jediné síly existující ve světě. To světlo pro sebe vybuduje nádobu – vůli přijímat, která se ve světle chce těšit. Vztah mezi světlem a nádobou dávají základ veškerému vzniku. Jedinou věcí, která byla skutečně stvořena, je nádoba, a světlo na ní pracuje, měníce ji s cílem, aby ji přivedlo do nejlepšího možného stavu.
Proč Stvořitel nepostavil úplnou nádobu od počátku? Protože abychom byli v dokonalém stavu, musíme tento stav nejprve cítit, a cítit jej je možné jen tehdy, když prožijeme úplný opak, nejnedokonalejší stav.
Tak se každá bytost skládá z dvou částí: První je sestup, odcizení se od úplnosti, od Stvořitele - nejnižší možný stav, což je náš svět. Ale zde v našem světě nacházíme nejlepší podmínky pro dosažení účelu stvoření: Pokud je člověk stvořen s nejhoršími možnými vlastnostmi, jako úplný protiklad Stvořitele, pak s trochou svobodné volby a s pomocí moudrosti kabaly, začíná vzestup přesně stejnými stupni, jimiž jeho duše sestoupila.
Níže budeme pokračoval ve vysvětlení jakou - pokud vůbec nějakou - svobodu volby opravdu máme, jak ji používat, a kdo ji ovládá. Uvidíme dále, že jsme ve skutečnosti všichni služebníky našeho vlastního egoismu a pouze kabalisté, kteří zdolávají duchovní stupně, mají pravou svobodu. Navíc čím víc se napraví, tím větší je jejich schopnost vést svět.
O sestupu světla od Stvořitele dolů do našeho světa se učíme ve Studiu deseti Sefirot, v Zoharu a ve spisech Ariho.
Další část, která mluví o našem vzestupu z našeho světa zpět do stupně Stvořitele, není v knihách popsána jasně. Tato práce se nazývá „práce Boží“ – práce, jíž srovnáváme svou formu (vlastnosti) s tou Stvořitele.
Otázka: Je kabala jedinou cestou, jak vnímat Stvořitele, a pokud ano, jak to může být dokázáno?
Odpověď: Ano, je. Ale chcete po mně, abych vám ukázal Stvořitele, a pak se rozhodnete jakou cestou jít. Ptáte se mě, jak o této cestě vím?
Vyzkoušel jsem ji na sobě a viděl jsem, že to je jedinou cestou. Ale nemusíte mi věřit. Začněte studovat a uvidíte, že zde není nic tak logického či vědeckého, co poskytuje plnější obraz našeho světa, a vykazuje ostatní vědy a jiné „moudrosti“ na jejich místo. Není nic realističtějšího než kabala. Proto se právě teď, když ostatní vědy dosáhly slepého konce, objevuje jediná pravá moudrost stvoření shora. Proto se o kabale mluví jako o „moudrosti pravdy.“
Otázka: Zachrání kabala svět?
Otázka: Právě toto tvrdí Zohar. Co je kabala? Je to duchovní síla, která vládne našemu světu. Dosáhneme nápravy pouze, pokud budeme tuto sílu za tímto účelem přitahovat sem dolů. Nemůžeme se vytáhnout z bláta za své vlastní vlasy.
Otázka: Určité mystické věci jsou ve skutečnosti určitým druhem drogy, kterou lidé zkouší používat, aby unikli problémům, kterým čelí. Drogově závislí jsou normálně velmi tiší lidé, ale zdá se, že celý svět je proti nim. Proč?
Odpověď: Důvodem je, že drogy člověka zcela odřezávají od účelu života. Zamezují člověku, aby dosáhl svého cíle. Člověk úplně popírá svou existenci v tomto světě, odpojuje se od něj, od toho samotného místa, kam byl Stvořitelem umístěn. Stvořitel chce vést každého člověka unikátní cestou a drogy jej od ní oddělují. Této záležitosti se týká mnoho otázek. Například: pokud je tomu tak, proč se to tedy stává? Proč Stvořitel udělal věci takovým způsobem a vložil do našich rukou tyto volby? Je tu i jiná otázka: proč máme schopnost zbavovat se našich problémů skrze obyčejnou medicínu, místo abychom své problémy řešili výhradně kabalou?
Ale protože je důvod pro to, že tu jsme, drogy a jiné prvky, které lidi odvádějí od cíle stvoření, nebudou lidstvem nikdy přijaty.
Duchovní vývoj
Otázka: Jaké jsou situace, jimiž člověk prochází během své duchovní evoluce?
Odpověď: Stvořitel stvořil bytost pouze v jednom stavu, nazývaném Ejn Sof (bez konce, nekonečno). Tento stav existuje ve stejné formě navždy a nikdy se nemění. V tomto stavu se stvoření se Stvořitelem dokonale slučuje. Avšak z perspektivy bytostí, myšleno z pohledu pocitů bytosti, se tento stav odkrývá postupným procesem, sestávajíc následně z počátku, prostředku a konce.
Počátek je považován za existenci stavu v momentu stvoření. Prostřední situace je skrytí Stvořitele. A konečná je úplné odkrytí Stvořitele bytostem. Tyto situace jsou příslušně očíslovány jako 1, 2 a 3.
V situaci č. 1 a 3 není žádné místo pro jakékoliv zjevení zla. Absolutní dobro převládá jako výhradní atribut Stvořitele ve vztahu k bytostem. Ve druhém stavu bytosti cítí, že je zde zlo, ačkoliv je to ve skutečnosti jen převlečené dobro.
Dobro se v prostředním stavu zjevuje postupně, ne však skrze odhalení dalšího dobra, ale právě naopak, skrze odhalení většího zla než předtím; jeho odmítnutí a objevení dobra, které za ním ve skutečnosti stojí. Tento systém je použit, protože objevení konečného dobra je možné pouze objevením nízkosti a škodlivosti zla.
Otázka: jaké jsou stupně duchovního vývinu člověka?
Odpověď: Duchovno člověka se vyvíjí skrze (duchovní) stupně nehybného, vegetativního, živého a mluvícího.
- Nehybný: touha po fyzických rozkoších jako je jídlo a sex.
- Vegetační: touha po penězích a bohatství.
- Živý: touha po respektu a moci.
- Mluvící: touha po vědě, sebeuvědomění a poznání obklopujícího světa.
- Duchovní: toto je stupeň, kde se objevuje touha po duchovnu. Vlastně to nadále není stupeň, ale ‘nad-stupeň’, protože se objekt touhy nachází vně tohoto světa.
Otázka: Jak se v duchovnu projevuje postup?
Odpověď: Duchovní postup se skládá v bytí ve dvou opačných situacích: střídavě pravá a levá. Je to jakoby člověk kráčel na svých nohách, stoupajíce na svou pravou a pak na levou nohu. Každý krok jej vybavuje dalšími znalostmi a vírou. (V hebrejštině znamená slovo Raglaim nohy, ale pochází také z stejného kořene jako slovo špión, myšleno ten, kdo poskytuje informace).
Otázka: Na čem záleží stupeň dosažení člověka?
Odpověď: Stupeň dosažení člověka záleží pouze na jedné věci: ochota člověka vytrvat, aby dosáhl svého cíle. Nejsou zde zkratky.
Otázka: Jak mohu změnit svůj současný duchovní stupeň, a co se s mou duší poté stane?
Odpověď: Nezáleže na jméně, které použijete – stvoření, duše, člověk – předběžný stav je vždy nenapravený. Duše se musí napravit sama a nakonec dosáhnout duchovního stupně konce nápravy. Představte si situaci, kde máte rozbitý nástroj, se kterým máte pracovat. První věc, co uděláte, je, že jej zpravíte. Pouze poté jej budete schopni použít. Tóra vysvětluje přesně to, jak napravit rozbitou nádobu, jíž je duše, kterou jsme přijali od Stvořitele.
Během procesu nápravy žije člověk ve dvou světech, ve vrchním a spodním. Během toho procesu získává duše pro ni nezbytné znalosti a zkušenosti a co je nejdůležitější – člověk začne cítit nové pocity a získávat různé duchovní vlastnosti. Tak když jeden dokončí proces své nápravy, je vybaven duchovními vlastnostmi, které mu umožňují vkročit a zůstat ve vrchním světě ve stavu klidu, věčnosti, úplnosti a míru.
Tento duchovní stupeň (konec nápravy) není v kabale ani Tóře nikde popsán, a to jednoduše proto, že je slovy nepopsatelný. V našem jazyce k němu není paralela. Právě tam nacházíme ‘tajemství Tóry.’
V Zoharu a Talmudu jsou na to jemné narážky. Tento duchovní stav se nazývá Maase Merkava a Maase Berešit. Ale toto jsou velmi křehké narážky. Vlastně je nemožné popsat tyto duchovní pocity slovy, protože slova a písmena našeho jazyka jsou platná jen v pásmu nápravy (do světa Acilut), jelikož odtud jsou převzata. Nemůžeme cítit nic nad systémem nápravy a je tedy nemožné tyto pocity popsat slovy a definovat je námi srozumitelnými termíny a koncepty.
První verš Tóry mluví o nebi a zemi. Tyto dva termíny se vztahují k dvěma vlastnostem, egoistické a altruistické vlastnosti. Egoistická vlastnost „země“ (duše) je napravována skrze altruistickou vlastnost „nebe.“ Celý proces nápravy je prováděn v sedmi duchovních stupních nazývaných „sedm dní.“ Samozřejmě se toto jméno nevztahuje k našim pozemským dnům, ani se text netýká pozemských nocí a dnů nebo světla a temnoty, jak si je normálně představujeme. Termíny se týkají duchovních stupňů, duchovních vjemů, které jeden cítí, když prožívá fáze nápravy. Je to systém, který napravuje naši duši, zatímco je stále na ‘pozemském’ duchovním stupni.
Duše musí být pozvednuta ze stupně Malchut do stupně Biny, myšleno egoistický charakter Malchutu musí být proměněn v altruistický charakter Biny. Tento proces se děje sedmi postupnými nápravami nazývanými „sedm dní týdne.“
Otázka: Bude nakonec muset přijít ke kabale každý?
Odpověď: Absolutně, pokud ne v tomto životě, pak v příštím, tak proč čekat? Naše životy nejsou natolik příjemné, abychom se sem stále vraceli.
Otázka: Co je důvodem utrpení?
Odpověď: Utrpení odhaluje nízkost situace. Nutí nás hledat řešení, stávat se chytřejšími a přehodnocovat situace. Člověk, který má všechno nehledá nic. Když se to stane, přijdou bolesti a změní zdánlivé naplnění v prázdnotu a hlad. Člověk výsledkem utrpení moudří, utrpení mu začínají ukazovat, kam jít a co se svým životem dělat. Ale pokud může být stejného výsledku dosaženo bezbolestně, proč trpět?
Kabala ukazuje na způsob, jak přistoupit ke Stvořiteli dodržováním duchovních zákonů. Nazýváme to „cestou Tóry.“ Není to fyzické dodržování Micvot, ale dodržování duchovních zákonů stvoření. Vše, co musíme udělat, je zvolit to.
Otázka: Musí nám sesílat bolest, abychom na Něj mysleli?
Odpověď: Ano. Nemůže nás nutit jiným způsobem.
Otázka: Co když cítím, že je mi určitá situace nucena?
Odpověď: S ohledem k této situaci jsou jasná pravidla: pokud vám někdo vyhrožuje, měli byste podle toho jednat, ale určitě ne křesťanskou cestou, myšleno nastavit druhou tvář. Nikdy nečekejte na druhý úder. Protože dokud jste v tomto světě, měli byste se chovat podle přijatelných pravidel společnosti. Tato pravidla jsou zjeveními Stvořitele v našem světě. Není hanby kolem záležitostí, které se týkají základní existence. Pokud člověk umírá a potřebuje kus chleba, aby přežil, nebude cítit hanbu, ať už v tom, jak se Stvořitel chová k nám, či jak se chováme ke Stvořiteli. Byl jsem tímto způsobem stvořen a není mou vinou, že potřebuji za den svých tisíc kalorií. Není hanby kolem toho, co se týká základního živobytí. Avšak u všeho, co překračuje nutnost, se automaticky objevuje hanba. Zde je jeden nucen brát v potaz (dobrovolně či nedobrovolně) společnost, rodinu a sebe.
Nejvyšší duchovní stupeň je reciproční láska mezi člověkem a Stvořitelem. Ale může být dosažena pouze, pokud jí předchází stupeň strachu. Je to nazýváno Micva strachu z Boha. Poslední a nejvyšší Micva, která je postavena navrch strachu je právě láska k Bohu. Jedna nemůže existovat bez druhé. Protože jsme uděláni z jediné egoistické touhy, která nás řídí a hýbe námi, může pouze strach donutit egoismus, aby dělal věci takovým způsobem, že nebude své touhy vykonávat bez uvážení.
Otázka: Může být člověk přinucen aby studoval kabalu?
Odpověď: Ne. Může to být uděláno pouze pasivně. Dejte tomu člověku něco ke čtení.
Otázka: Jak se ve mně objevuje rozpoznání zla? Je to odlišné pro člověka, který spáchal zločin?
Odpověď: V obyčejném zločinci se zlý sklon objevuje jako negativní touha, která není spojena s ničím dalším. Ale kabala zobrazuje vaše zlo ve srovnání s dobrem. Kvůli tomu tak začnete svůj zlý sklon cítit. Pokud budete mluvit s vrahem či násilníkem, vždy najdete člověka, který si myslí, že co udělal bylo oprávněné. Pokud si myslíte, že je určitý člověk zlý, není to ještě pokládáno za rozpoznání zla. Rozpoznání zla je, když člověk vidí sebe jako zlého. Když se srovnává se Stvořitelem, myšleno, když již může do určité míry Stvořitele cítit skrze četbu zvláštních textů, které na něj probouzejí obklopující světlo, a tato senzace je to, co vytváří rozpoznání zla. Člověk, který začne sám sobě hlouběji rozumět, se nestane zločincem. Nachází v sobě zdánlivě děsivé vlastnosti, ale vidí je jako sprosté a pokřivené, a ne jako ty, které by rád realizoval. Obscénnost v něm je mu představena jako na plátně před jeho očima, ale zároveň chápe, že to je Stvořitel, kdo to do něj ukládá. Je mu představována tvorba, tak jak v něm je.
Otázka: Není to paradox? Na jedné straně nám chce Stvořitel dávat rozkoš a potěšení, ale na druhé nám sesílá bolest!
Odpověď: Vezměte si například Abrahama: vidíme, že nechtěl jít dolů do Egypta; myšleno, že se člověk nechce zabývat duchovním vývojem. Myslí si: „Na co to potřebuji? Je to těžké, nepříjemné, a jde to proti mému egu.“ Člověk může být tlačen pouze hladem, stejně jako přinutil hladomor Abrahama, aby šel dolů do Egypta. Duchovní nouze, fyzická nouze a agónie jsou jedinými věcmi, které člověka nutí jednat. To je to, na co Stvořitel čeká. V Tóře je řečeno: cesta Tóry nebo cesta bolesti, myšleno dobrá cesta nebo špatná cesta. Vlastně nám byla celá Tóra a celá moudrost kabaly dána pouze k tomu, abychom postupovali dobrou cestou. Ale pokud nebudeme následovat dobrou cestu, pak bude naší cestou postupu špatná cesta, myšleno přirozená cesta.
Pokud se člověk identifikuje s duší, zatímco žije v tomto životě, pak patří Stvořiteli a připojuje se k Němu. Pokud se s duší neidentifikuje, pak se po smrti se svou duší nesváže. Pokud jste nenapravili a neudělali ve své formě rovnou Stvořiteli ani jedinou touhu, co vás pak vede k tomu, že si myslíte, že vás dělání dobra či zla opravňuje k nějakému duchovnímu vzestupu, jen protože jste na zemi strávili posledních sedmdesát let?
Otázka: Je realita skutečně to, co vidíme kolem sebe?
Odpověď: Jsme zajati v obrazu univerza, který se mění, aby odpovídal změnám našich vnitřních vlastností. Kolem nás je jen jednotné, prosté světlo, zvané Stvořitel. Našimi smysly rozlišujeme jen jeho nepatrný střípek, který označujeme jako Náš Svět. To znamená, že tento svět je nejmenším stupněm vnímání Stvořitele. Pokud zintenzívníme naše smysly, začneme podél vnímání tohoto světa cítit lepší svět, protože Stvořitel se bude stávat čím dál více zřetelným. Tato slova byla vyřčena kabalisty, kteří vystoupili na duchovních stupních vysoko, přišli ke Stvořiteli blízko a popsali své pocity, a co dosáhli, když se k Němu přiblížili. Cílem je vstoupit do toho samotného zdroje; pouze pak budeme cítit skutečnou realitu!
Otázka: Na co je život?
Odpověď: Život je určitou formou existence. Je spojen s nejnižší, nejegoističtější formou existence. Ale byl nám dán, abychom se snažili a pozvedli právě z toho nízkého místa, a došli do stavu, kde byla duše před svým sestupem do našeho světa. Pokud člověk dosáhne stejného stavu, který měl, než vstoupil do těla, je to považováno za nejvyšší a nejdokonalejší stav. Takový člověk je považován za někoho, kdo naplnil svou roli v hmotném životě. Do tohoto stavu člověk přijde po pěkných pár životech, během nichž napravil určitou část svého já, a neustále postupoval nevědomky. Pouze v jednom či dvou posledních životech může být duchovní postup vědomý.
Nemůžeme říct, co je naší rolí v tomto světě, co bychom měli dělat, a během jaké doby. Není žádný věštec, který to může říct. Kabalisté to však mohou udělat, ale je jim to zakázáno, protože by to zastavilo duchovní postup člověka. Pokud by to člověk znal, šel by pouze svými vlastními kalkulacemi, které se řídí jeho egoismem. Proto se kabalisté zdržují toho, aby to dělali.
Duchovní cesta je systém vývoje altruistických přání. Pokud bychom mohli vědět, co se stane dopředu, bylo by to zcela egoistické. Proto je termín, který definuje duchovní postup, „víra nad rozumem.“ To znamená, že kabalista může vidět a vědět cokoliv. Může také udělat cokoliv, ale nerozhodne se to nedělat, protože by to zničilo jeho postup i postup jeho studentů. Neexperimentujte s proroctvími a jinými takovými věcmi, pouze pracujte s vývojem altruismu vírou nad rozumem. Je to zakázáno přesně proto, protože to je možné (ačkoliv, znovu, ne pro obyčejného člověka, pouze pro kabalistu).
Otázka: Proč svůj egoismus v ranějších fázích našeho vývoje, když jsme děti, plně realizujeme, ačkoliv je v životě naším prvořadým cílem egoismu se zbavit a stát se altruisty jako Stvořitel?
Odpověď: To je pravda, ale neukojitelná touha dítěte po potěšení, a jeho schopnost ji uspokojit, je jako model vyvíjející se lidské bytosti. Egoismus je nezbytnou fází naší evoluce. Je to částečnou odpovědí na otázku „Proč potřebujeme egoismus, pokud musíme bojovat tak těžko, abychom jej přemohli?“
Otázka: Proč nemůžeme cítit duchovní svět stejně, jako cítíme svůj vlastní?
Odpověď: Pokud se na sebe podíváme, shledáme, že jsme uzavřeni v podrobné vnitřní kontrole: pět smyslových orgánů nám umožňuje cítit, že je vně nás „něco“. Ale kdybychom měli jiný zrak, například kdybychom mohli vidět rentgenové paprsky, či ultra vlny, viděli bychom úplně jiný obraz. Kdybychom byli schopni slyšet jiné frekvence, slyšeli bychom velmi odlišné zvuky. Kdyby byly naše čichové a chuťové smysly jiné, cítili bychom jiné věci.
Co cítíme, je bezpochyby střípkem něčeho, co existuje mimo nás, a tento střípek nazýváme „naším světem.“
Současná věda přijímá fakt, že je náš výzkum světa omezen našimi pocity. Následně jsou všechny naše předpoklady a měření subjektivními. Samotní vědci mají za to, že výsledky jejich experimentů záleží na experimentátorovi, myšleno že jsou subjektivní.
Člověk tedy nemůže přijít k absolutnímu pochopení svého prostředí, reality, ve které žije. Představme si, že jsou na jiných planetách jiné formy života. A představme si, že mají jiné smyslové orgány, než naše vlastní. Přirozeně budou cítit svůj svět úplně jinak, než jak jej vidíme my. Budou jej definovat podle svých smyslových orgánů.
Úpadek
Otázka: Proč musíme sestoupit do nejnižšího stupně, abychom byli schopni přijmout vlastnosti Stvořitele? Dá se tomuto procesu vyhnout?
Odpověď: Bytost musí mít jak možnost, tak sílu zvolit svobodně mezi dvěma silami: svým vlastním egoismem a Stvořitelovým altruismem. Jeden musí být schopen zvolit a následovat svou cestu nezávisle.
Aby tuto situaci vytvořil, musí Stvořitel:
- Zcela se odloučit od stvoření, odpojit se.
- Vytvořit stvoření vhodné podmínky pro objevení a pochopení univerza.
- Umožnit stvoření svobodu volby.
Stvořitel tyto podmínky vytvořil postupným procesem. Problém je, že dokud cítíme Stvořitele, nejsme nezávislí: jsme zcela podřízeni světlu. Světlo stvoření ovlivňuje a předává mu své vlastní vlastnosti. Aby se stvoření stalo úplně nezávislým, musí se od něj Stvořitel úplně odpoutat. Jinými slovy, pouze když jsme zbaveni jakéhokoliv světla, stáváme se v každém činu nezávislými. Tato operace – odstup světla z nádoby – se nazývá „omezení.“
Tóra začíná slovem Berešit (na počátku). Je to počátek procesu odchodu stvoření od Stvořitele. Slovo Berešit vychází ze slova Bar (venku), což znamená, že se to vztahuje k odstranění stvoření od Stvořitele, aby se stalo odděleným duchovním stupněm - mezi Nebem a Zemí.
„Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“ Nebe je Sefira Bina, která se skládá z altruistických vlastností. Země je Sefira Malchut, která se skládá z egoistických vlastností. Duše člověka visí mezi těmito dvěma vlastnostmi, které jsou základem, na kterém je postaveno celé univerzum. Tóra začíná stvořením tvorby, vrchního světa a stvořením Člověka, duše. Ale nemluví o konci stvoření. Úkolem Tóry je navádět nás v tomto světě, ukazovat nám, jak se pozvednout do nejvyššího duchovního stupně, do stupně věčné úplnosti.
Otázka: Jak může být lidstvo tak nízké a bídné, když jej Bůh stvořil ke Svému obrazu?
Odpověď: Proč udělal Stvořitel člověka tak malým? Stvořitel nestvořil člověka malým, ale ke Svému obrazu. Aby se lidstvo vyrovnalo Stvořiteli a dosáhlo toho stavu svou vlastní prací, dostává člověk „bod v srdci,“ počátek duchovní nádoby. Člověk jej studiem kabaly musí rozvinout do úplné nádoby sám, do bodu, kdy je nádoba schopna přijmout celé Stvořitelovo světlo, a tak se s ním srovnat. Náš počáteční stav je vskutku mikroskopický ve srovnání s naším konečným cílem, což je rovnocennost se Stvořitelem (přečtěte si víc v Uvedení do Knihy Zohar).
Otázka: Může člověk poznat, že duchovně postupuje?
Odpověď: Pouze když člověk začne studovat kabalu, myšleno (začne) duchovní vývoj, začnou se v něm postupně objevovat nízké a egoistické touhy. To je důkazem toho, že se jeden opravdu začal vyvíjet.
Otázka: Může člověk, který již zdolal dva či tři stupně náhle přijít k zastavení nebo dokonce k poklesu?
Odpověď: Ne. Nemůže padnout. Nemůže dokonce ani zastavit a bude pokračovat ve výstupu. Vše se pohybuje vstříc konečné a nejlepší situaci. Děje se tak buď bitím zezadu, myšleno přírodou, nebo dobrou cestou, což je když je vám dána kniha a je vám řečeno, že s ním můžete urychlit svůj postup. Touto cestou ‘utečete’ bitím přirody zezadu. To je celý rozdíl mezi cestou Tóry a cestou bolesti.
Chceme kabalu používat takovým způsobem, že nás příští rána nezasáhne. Pokud uspějeme, pak už nikdy znovu nespadneme. Říkáme, že jsme jednou nahoře a jednou dole. Ale ve skutečnosti jsou to jen vnitřní pocity. V jednom okamžiku se cítíme blízcí Stvořiteli a v druhém se cítíme nenapraveni a daleko od Něj. Z tohoto důvodu definujeme první situaci jako vzestup a druhou jako sestup. Avšak jsou to pouze naše vlastní části, které cítíme v každé ze situací. Obě situace patří stejnému stupni, stejnému Parcufu. Člověk nemůže zdolat stupeň, aniž by nepocítil nízkost své situace, nízkost jeho současného stavu.
Záměr
Otázka: Co je správný záměr?
Odpověď: Správný záměr je tou nejdůležitější a nejtěžší věcí, kterou musí člověk splnit. Je velmi těžké dosáhnout správného záměru – je budován různými vlivy Stvořitelova světla na lidské ego.
Student postupně formuluje správný záměr, studuje, napravuje a zintenzivňuje jej. Neustále si uvědomuje že to, co se včera zdálo jako správný záměr, se nyní nejeví jako nic víc než převlečený egoismus. A zítra opět shledá, že včerejší záměr byl špatný, a tak dále a tak dále.
Otázka: Jak poznám, že je můj cíl správný?
Odpověď: Vskutku, jak můžeme rozlišovat mezi dobrými a špatnými záměry? Jde to udělat pod soustředěným vedením skupiny, kabalistického učitele a knih. Skupina je první a prvořadou silou. Přátelé jeden druhého ovlivňují k lepšímu či horšímu. Skupina by nakonec měla být složena z lidí, kteří jsou spojeni duchovními zákony shora.
Ve skupině máme různé procesy a pohyby: do skupiny mohou vstoupit zjevní cizinci a po nějakém čase již nejsou považováni za cizince. Zároveň se stává, že lidé, kteří byli ve skupině jsou náhle vytlačeni ven, jako by je bez rozumného vysvětlení vyhodila odstředivá síla. Mohou to být lidé, kteří již skupině dali vše, co jí měli dát. Každý z nás by se měl bát, že by mohl být tím člověkem.
Tento tavící kotel postupně buduje podmínky jimiž každý člověk, který přetrvává navzdory egoistickému osobnímu nepohodlí, nakonec prorazí do duchovního světa. Je potřeba hodně těžké vnitřní práce. Ale ten, kdo touto cestou půjde, nachází v sobě denně zlepšení. Cítíte vnitřní změny, a jak se pochopení světa kolem vás mění každý den. Vidíte, jak se stáváte chytřejšími než ostatní, ale to je jen přechodná odměna. Avšak jsou zde časy, kdy obklopující světlo odejde úplně, a člověk nedokáže vidět druhý den. Obklopující světlo je světlo, které vstoupí do napravené nádoby člověka (jeho pocitů), když je napravena, myšleno když napraví své vlastnosti. To světlo je to, co vytváří pocit zítřku, zatímco mezitím září zdaleka, z budoucnosti.
Člověk občas může zcela ztratit vnímání budoucnosti. Dostane se do deprese, protože nálada je výsledkem vlivu světla. Pokud začne světlo svítit jasněji, pak můžete na tváři vidět přihlouplý úsměv - už je šťasten.
Kabalisté tyto pocity prožívají vědomě. Prací je snažit se a systematicky pokračovat navzdory těmto situacím. Je nemožné pokračovat s vnitřní prací, když jste v takových situacích, a jediné, co pak člověk může dělat, je pokračovat v mechanickém provádění toho, co jste dělali než ta situace přišla: chodit na lekce, šíření a běžné věci. Cokoliv člověk může dělat – musí. V těchto situacích je mozek jednoduše ‘vypnut’ a není nic, co s tím můžete dělat.
Pokud jsou následkem předchozího duchovního úsilí, pak jsou sledovány nadřazeným Parcufem, který člověk nedokáže cítit. Tento Parcuf je jeho duchovní otec. Ačkoliv si myslíme, že dokážeme udělat cokoliv, když jsme v dobré situaci, nebo můžeme vybuchnout, když jsme v špatné, všechny tyto stavy jsou řízeny shora. Jsou nám dány s cílem ukázat nám, jak závislí jsme dokonce i na nejmenším množství světla. To stačí, abychom porozuměli, kdo skutečně jsme.
Smíšené
Otázka: Může člověk ovlivňovat události ve svém životě?
Odpověď: O struktuře a funkci se učíme právě proto, abychom pochopili, kde a jak můžeme zasáhnout, a co můžeme změnit. Člověk nemůže ovlivňovat svůj duchovní kořen přímo; je to zdroj, ze kterého jsme přišli, a jsme na nižším stupni, myšleno že je náš stupeň odvozen od našeho kořene.
Ale nápravou dosahujeme rovnosti vlastností s naším kořenem, měníme, jak vnímáme to, co dostáváme ze shora, a tak místo abychom se cítili v úzkých a mučeni osudem, začneme cítit mír, vyrovnanost, klid a úplnost. Dosahujeme souhrnného porozumění.
Otázka: Jaká je role Izraele v nápravě?
Odpověď: Stvořitel nás do tohoto světa přivedl, abychom objevili vrchní svět a sami vedli svůj osud. Lidé Izraele musí předat moudrost kabaly všem národům. Pokud (lid) nepřináší znalosti o duchovních světech zbytku světa, zamezuje tak světu, aby se stal lepším a šťastnějším místem.
Ostatní lidé to nevědomky vnímají, a vyjadřují to ve své nenávisti k Izraeli. Ke všem problémům je jen jedno řešení: naplnit naši roli v tomto světě jako národ, který byl vybrán právě pro tuto úlohu. Vybráni jsme přesně v tomto, v naší povinnosti spojit všechny národy se Stvořitelem. Dokud to neuděláme, budou nás obě strany – Stvořitel i národy světa – tlačit násilím.
Jak čas plyne, blíží se okamžik vnitřní/duchovní a vnější/fyzické spásy jako je to psáno v Uvedení do Knihy Zohar (články 66-71). Stejně jako nemůže člověk existovat v našem světě bez znalostí o něm, tak nemůže existovat duše člověka bez toho, aby o něm měla nezbytné znalosti, získané moudrostí kabaly.
Otázka: Existuje taková věc jako je náhoda?
Odpověď: Náhoda je neustálý proces, který pokračuje každou minutu a sekundu. Každý okamžik, který člověk nemůže předvídat je náhoda. Na jedné straně je to náš stálý stav, a na druhé je každá událost předvídatelná. Jinými slovy pokud bychom dopředu znali vnitřní svět člověka, jeho talenty, geny, hormony a každý motiv a vlastnost, a kdybychom také přesně věděli, jak toho člověka společnost ovlivňuje, byli bychom schopni předpovědět jeho chování a reakce. To protože jedinou věcí, která určuje budoucnost jsou tyto elementy. Je tedy možné předpovědět, co se člověku stane, a jak na to bude reagovat.
Otázka: Nemůžeme o myšlenkách Stvořitele mluvit, ale čím si člověk zaslouží, že se k němu Stvořitel obrátí?
Odpověď: Určitě to není jeho ctnost, co ho k tomu přivedlo. Jednoduše se odpojil ze spodní části (AHP) společné duše zvané Adam HaRišon, V takovém člověku je silnější vyjádření jeho egoismu, proto jej světlo ovlivňuje silněji a tlačí jej vstříc úmyslu stvoření silněji.
Otázka: Jak je vyjadřován fakt, že je člověk vyvolen?
Odpověď: ‘Vyvolenost’ je vyjadřována větší sobeckostí a následně větší vnímavostí k negativnímu ve světě. Proto jsou také ve velkých skupinách lidí velké touhy po uspokojení sobeckých přání a následně velké bolesti.
Otázka: Proč omezil Stvořitel naše pochopení univerza?
Odpověď: Můžeme prohlásit, že nás Stvořitel stvořil neúplné, méněcenné a neschopné. Spustil nás do tohoto světa, do příšerných okolností, v nichž žijeme každý okamžik svého života v naprostém utrpení. Ale zůstává otázka: „Proč to udělal?“ Kabala na druhé straně pokládá zcela odlišnou otázku: „Mohl dokonalý Stvořitel stvořit nedokonalé stvoření?“
Otázka: Ví vůbec Stvořitel o naší nedokonalosti a nedokonalosti celé tvorby?
Odpověď: My a svět, ve kterém žijeme, jsme byli stvořeni nižšími s úmyslem: bylo to tak uděláno, abychom mohli dosáhnout stupně Stvořitele sami od sebe, a stali se jako On skrze naše vlastní úsilí. Všechny naše přechodné stupně jsou nezbytné, protože v nás vytvářejí správné pocity k ocenění dokonalosti Stvořitele a radosti, která nás očekává na konci nápravy.
Otázka: Jsou duše napraveny v tomto světě?
Odpověď: Každý okamžik našeho života, ať už vědomě či nevědomě, cestou bolesti či cestou Tóry, se naše duše stále blíží úmyslu stvoření, úplnosti Stvořitele. Čím horší se situace stane, tím rychleji začneme chápat a napravovat ji.
Otázka: Jak je možné, že Stvořitel stvořil člověka ke svému obrazu, ale zároveň mu nedal Svou hlavní vlastnost?
Odpověď: Rozdíl mezi Stvořitelovou touhou dávat a touhou bytosti přijímat aby přijímala, což je v našem hmotném světě hlavní motivací postupu člověka, je jedna z nejtěžších otázek k vyřešení. Abychom pochopili vztah Stvořitel-stvoření, musíme porozumět, alespoň hrubě, procesu vytváření nového života. Tyto procesy jsou v knihách velkých kabalistů komplikovaně popisovány. Pokud se chce někdo ponořit hluboko do srdce problému, může je sám kousek po kousku studovat a otevřít všechny světy, dokonce i logiku Stvořitele, která, jak říkáte, tu chybí. Přirozeně jsou vysvětlení, která mohu v tak omezeném rámci poskytnout, pro tak komplexní systém povrchní. Smyslem našeho vývoje je získat vnímání duchovní rozkoše, a ne přijímat ji nevědomě, v různých světských podobách. Pouze hledání přechodných potěšení nebo těch, které svítí zdálky (ale jsou mnohem silnější), nutí duchovní tělo hledat dokonalost. Proto má rychle rostoucí dítě možnosti potěšení kdekoliv, a může neustále pátrat po dalších. Nejjednodušší věci jej činí šťastným. Pro to, že říkáme, že je někdo „šťastný jako děcko,“ je dobrý důvod.
Otázka: Jaké je spojení mezi generacemi a intenzitou jejich egoismu?
Odpověď: Každá generace je charakterizována určitým druhem duše. V dřívějších dobách přicházely jemnější duše. Měly pouze minimální množství egoismu. Ale tito lidé prakticky postrádali sobeckost, a tak měli malý podnět k vývoji. Po mnoho století se nedělo téměř nic, ale postupně, po určitou dobu, v níž se duše vtělovaly z jedné generace do druhé, probíhal proces akumulace egoismu a spolu s ním rostoucí touha mu uniknout a cítit jen potěšení.
V naší generaci se vše děje neskutečnou rychlostí. Chceme vše, co tento svět může nabídnout! Nespokojujeme se již nadále s kontrolou tohoto světa, chceme kontrolovat také ostatní světy. Ale tato kontrola může být získána pouze pokud opustíme hranice našeho světa, a pro toto musíme změnit náš vrozený egoismus, stroj, který člověka řídí, a obrátit jej v altruismus, srovnávajíc se tak se Stvořitelem. Již jsem řekl, že pro to nepotřebujeme žádný zvláštní talent, pouze mimořádně silnou touhu. Tyto silné touhy plní hrubší a zároveň nejvíce vyvinuté duše, které v naší době sestupují do světa, a oddělují nás od předchozích generací.
Otázka: Ale Stvořitel stvořil bytost, aby ji blažil, tak proč nám to upírá?
Odpověď: Ne, není to Stvořitel, který nám upřel potěšení. Je to bytost, která je odmítla přijmout ‘zadarmo’. Má se to tak, že bytost byla ve skutečnosti stvořena dokonalá, jako Stvořitel. Stvořitel nemůže jednat nedokonale. Ale bytost odolávala vzdalování se Stvořiteli natolik, že odmítla přijímat potěšení, která byla dávána ‚zadarmo’.
Otázka: Proč dal Stvořitel bytosti schopnost odmítnout?
Odpověď: Protože stejně jako má svobodu volby Stvořitel, nemůže ji odepřít stvoření. V duchovnu není vzdálenost měřena metry, ale vlastnostmi (formou), samotné přijímání potěšení od Stvořitele, bez toho aby bylo opláceno, vytváří nevyhnutelné odloučení.
Otázka: Takže kdo je vlastně bytost, a co je způsobem, jak se stát Člověkem?
Odpověď: Bytost může být definována jako něco jako společná duše, globální duše. Tato duše odmítla jednostranné přijímání Stvořitelova světla. Díky své touze po rovnosti formy, provádí omezení (první omezení). Provádí to vytvořením kompletního systému oddělení, které zamezují vstupu světla do duchovních nádob. Později, jak nám kabala říká, zde bylo rozbíjení nádob a světlo bylo z nádob uhašeno. Kabala nám také říká, že byla poté společná duše roztříštěna a to ji přivedlo do konečného stavu, který je nejvzdálenějším možným od Stvořitele.
Aby jedinec, který získá určitou část kolektivní duše, začal proces své nápravy, udělal Stvořitel následující:
- Dal duši úplnou vůli přijímat, zvanou pýcha. Výsledkem toho přestal člověk vnímat Stvořitele.
- Rozdělil bytost do mnoha malých částic a umístil je do těl našeho světa.
Otázka: Na co je náprava, pokud se nakonec bytost vrátí ke Stvořiteli, ke stejnému bodu, odkud na počátku přišla?
Odpověď: Svět, který kolem sebe vnímáme, nám o nesmyslnosti říká víc. Koneckonců, příčina každé negativní vlastnosti v nás a (jak si myslíme) v Něm, je Stvořitel. Ale abychom porozuměli aspoň něčemu z přirozenosti kolem a v nás, musíme do detailu vysvětlit cíl stvoření, myšleno jeho konečný stav. To protože přechodný stav může mást. Stvořitel dal člověku svobodu volby a svobodu vůle, aby zvolil tuto cestu ke konečného stavu, uvědomil si cíl stvoření a srovnal se se Stvořitelem.
Otázka: Jaký je rozdíl mezi hmotným a duchovním utrpením?
Odpověď: Bolest a rozkoš v duchovnu jsou následkem Zivug DeHakaa (duchovního páření) mezi světlem a touhou za použití zástěny. Avšak v našem světě jsou pociťovány jako naplnění či absence naplnění našich egoistických přání. Vjem naplnění či absence naplnění je námi interpretován jako bolest či rozkoš, jako dobré či zlé. Kromě toho necítíme nic! Tento vjem je zasazen do našich pěti nádob, které slouží jako senzory, obecný obraz světa kolem nás. Je to tento obraz, který určuje, jak se k tomuto světu vztahujeme – ať dobře či zle ve srovnání s tím, s čím nakládáme.
Bolesti vyjadřují nedostatek potěšení na určitém stupni, a zároveň vyjadřují potřebu cítit potěšení na vyšším stupni. Z tohoto důvodu jsou bolesti předcházející fází vnímání rozkoše. Avšak v duchovním světě nejsou bolesti, protože jsou viděny jako potěšení. Bolesti nepřichází výsledkem nedostatku potěšení, ale výsledkem velké lásky, následkem toho jsou věčné a vždy dobré.
Otázka: Pokud se do duchovna dostanu, budu přijímat jakoukoliv bolest či traumatickou událost jako radostnou?
Odpověď: Je to přímé přikázání Tóry. Nejprve jsme povinni říkat o všem, co se děje, že je to činěno Stvořitelem a nikým jiným. Pouze Stvořitel vše řídí. Je to Stvořitel, kdo udělal všechny tragédie a pohromy. Ale proč to udělal? Jakkoliv hrozně to může znít, udělal to pro nás. Pouze poté, co získáme duchovní dosažení, začneme rozumět celému systému stvoření a kalkulace, která nás přivedla do nejhorších událostí, které se nám staly. Pochopíme, proč jsou tragédie nezbytné pro naši existenci a nápravu. Naneštěstí je to náš nedostatek porozumění o nezbytnosti duchovního vývoje, který na nás přivádí takové tragédie. V Zoharu a v knihách Ariho se o tom mluví úplně otevřeně. Pokud nezačneme studovat knihy o kabale, moudrosti, která navádí naši duchovní evoluci, nebudeme se vyvíjet, abychom dosáhli úlohy stvoření. Stvořitel nás jednoho každého bude tlačit násilně a bolestně. Naši lidé a celek lidstva bude prudce tlačen do uvědomění si nezbytnosti duchovního vývoje. Nebude cesty, jak tomu uniknout. Proto pokládáme takový důraz na šíření moudrosti kabaly, aby si každý uvědomil a poznal její důležitost.