Z nejzřejmějších příkladů interakce člověka s okolním prostředím vidíme, že hloubka pochopení je omezena velikostí potřeb chápajícího. V našem světě existují procesy a jevy různého druhu,  např. elektromagnetické vlnění, silová pole, radiové vlny, radioaktivní záření, chemické reakce a další, se kterými se člověk setkává ve svém všedním životě. Přestože nechápe jejich hlubší podstatu, člověk úspěšně využívá jejich vlastnosti a možnosti, které mu tyto jevy a procesy poskytují. Přidělil jim odpovídající názvy, veden svými vnitřními pocity a podle toho, jak na něho působí. Termíny se staly běžnými a výsledek působení daného jevu (i omezený) vyvolává u všech, kdo s ním přichází do styku, určitý souhrn asociací. Právě tento souhrn asociací vytváří v člověku pocit věcnosti toho či jiného procesu, jevu nebo objektu. Tj., realita se v daném případě určuje společným počtem působení na pocity zkoumajícího. To platí jak ve vztahu prapříčiny a jejich projevů, tak ve vztahu k jevům a objektům našeho světa, které působí na naše senzory. Poznání je tím pádem omezeno tím či jiným vlivem na pět smyslových orgánů. Souhrn reakcí na takovéto působení vytváří v naší představě plný a dostačující obraz nebo pojem, nehledě na nepřítomnost vědění o vnitřní podstatě samotného předmětu výzkumu.

Toto platí i pro sebepoznání člověka. Vše, co o sobě ví, je vnější projev nějaké vnitřní podstaty, která je pro něj ve skutečnosti neznámá.

Přistupujíc ke studiu základů nějaké vědy, musí studující v první etapě naplnit význam termínů představami, které doposud čerpal z učebnic. S nutností vychází z toho, že tyto názvy jsou výsledkem působení jevů na pocity výzkumníků nebo na přístroje. Během studia, výsledkem experimentů, realita speciálních termínů vystupuje na vyšší úroveň.

Daný princip platí i pro výzkumníky kabaly, pro něž je působení prapříčiny, nazývané světlo, na každé z úrovní plným a dostačujícím opodstatněním pro pojmenování této úrovně.

Proto jedno z pravidel kabaly hlásá: „Všechno, co může být hodnoceno a co vychází z prapříčiny, projevujíc se na různých úrovních přírody, plně uspokojuje potřeby chápajícího“. U člověka tedy nikdy nevzniká potřeba po čemkoliv, co není zahrnuto do podstaty vesmíru, jenž je celkově projevem prapříčiny.