219. Smysl sebeodevzdání

Zaslechl jsem

Odevzdanost Stvořiteli  musí být do úplného otroctví v úctě a lásce. Pro lásku není třeba sebeodevzdání, protože láska je jev přirozený a silná láska i bez toho pohlcuje celou duši, jak je psáno: „Láska silná jako smrt“ (Píseň písní). Proto základem je dosáhnout sebeodevzdání v úctě, když člověk zatím necítí chuť lásky v otroctví a otroctví pro něho je donucování.
Pocity, které má tělo, není možné změnit donucením, vždyť je stvořeno pro nápravu. A náprava je v tom, že otroctví musí být důsledkem lásky, v čemž je cíl spojení. „Pokud je v něčem cítit břemeno, znamená to, že je tam skryt egoizmus“.
V podstatě neomezené otroctví, do úplného sebeodevzdání musí být v úctě, když celé tělo nesouhlasí s prací člověka, protože necítí žádnou chuť v otroctví. A každý čin tělo zvažuje a přesvědčuje, že otroctví nedává pocit dokonalosti, a proto taková práce nemá cenu. A protože nejde cítit žádný smysl a chuť v takovém otroctví, to úsilí se dá dělat pouze sebeodevzdáním. Vždyť je cítit hořkost z takového otroctví, a každý čin přináší velké utrpení, protože tělo není zvyklé pracovat za nic, ale pouze když je výhoda pro sebe nebo ostatní.
A v malém stavu (katnut), není cítit výhoda pro sebe, nejde cítit teď žádné naplnění v otroctví a taky není víra, že v tom bude výhoda pro ostatní. Vždyť pokud to není důležité pro něho, jak to bude užitečně pro ostatní? Jeho utrpení je veliké. A čím více vynakládá úsilí, tím větší je utrpení, dokud se nenahromadí utrpení a úsilí do určité míry tak, že se nad ním Stvořitel slituje a dá mu pocítit chuť v otroctví, jak je řečeno: „Dokud se na něho neprolije světlo shora“.