6. CO JE V PRÁCI PODPORA V TÓŘE
Slyšel jsem v roce 1944
Když jeden studuje Tóru, aby všechny jeho činy byly za účelem odevzdání, potřebuje se pokoušet, aby měl vždy v Tóře podporu. Prodpora je považována za výživu, což je láska, strach, rozjařenost a čerstvost a tak dále. A jeden by to vše měl vytahovat z Tóry. Jinými slovy, Tóra by mu měla dávat tyto výsledky.
Avšak když jeden studuje Tóru a nemá tyto výsledky, není to považováno za Tóru. To protože Tóra se týká Světla, oděného v Tóře, myšleno jako naši mudrci řekli, "Vytvořil jsem zlý pud, vytvořil jsem pro něj Tóru jako koření." To se týká Světla v ní, jelikož světlo v ní to napravuje.
Měli bychom vědět, že je Tóra rozdělena do dvou rozlišení: 1 - Tóra, 2 - Micva. Ve skutečnosti je nemožné tato rozlišení pochopit předtím, než je jeden odměněn kráčením v cestě Boží cestou "Rada Pána je s těmi, kteří se Jej bojí." To protože když je jeden ve stavu přípravy, aby vstoupil do Pánova Paláce, je nemožné porozumět Cestě Pravdy.
Avšak je možné dát příklad, kterému dokonce i člověk v přípravném období může jaksi porozumět. Je to jako naši mudrci řekli (Sutach 21): "Rabi Josef řekl, 'Micva chrání a zachraňuje, zatímco je praktikována, atd.. Tóra chrání a zachraňuje jak když je praktikována, i když není praktikována.'"
Věc je, že "když je praktikována" se vztahuje k tomu, když má jeden nějaké Světlo. Jeden může používat toto Světlo, které získal, pouze, když je Světlo stále s ním, jelikož je kvůli Světlu, které pro něj svítí, nyní v radosti. To je rozlišováno jako Micva, myšleno, že ještě nebyl odměněn Tórou, ale vyvolává život Keduši (Svatosti) pouze ze Světla.
Tak tomu není s Tórou: když jeden v práci dosáhne nějakou cestu, může tu cestu, kterou dosáhl, používat dokonce i když ji nepraktikuje, tedy dokonce i když nemá Světlo. To protože od něj odešlo pouze osvícení, zatímco může používat cestu, kterou v práci dosáhl, dokonce i když ho osvícení opustí.
Proto jeden musí také vědět, že zatímco je praktikována, Micva je větší než Tóra, když není praktikována. Když je praktikovaná znamená, že nyní jeden přijímá Světlo; to se nazývá "praktikována," když jeden přijímá Světlo v ní.
Proto zatímco má Světlo, Micva je důležitější než Tóra, když jeden Světlo nemá, myšleno když zde není živost Tóry. Na jedné straně je Tóra důležitá, protože jeden může používat cestu, kterou v Tóře získal. Na druhou stranu je to bez vitality, zvané "Světlo." V čase Micvy jeden přijímá vitalitu, zvanou "Světlo." Proto je v tomto ohledu Micva důležitější.
Tak, když je jeden bez výživy, je považován za "zlého." To protože nyní nemůže říct, že Stvořitel vede svět ve vystupování "Dobra, které činí Dobro." To se nazývá, že je zván "zlým," protože odsuzuje svého tvůrce, jelikož nyní cítí, že nemá vitalitu, a nemá nic, kvůli čemu by byl rád, aby mohl říct, že nyní Stvořiteli nabízí vděk za to, že mu dal rozkoš a potěšení.
Jeden nemůže říct, že věří, že Stvořitel vede Svou Prozřetelnost nad druhými laskavě, jelikož cestu Tóry chápeme jako vnímání v orgánech. Pokud jeden necítí rozkoš a potěšení, co mu to dá, že jiný člověk rozkoš a potěšení má?
Kdyby jeden opravdu věřil, že je Prozřetelnost jeho příteli odhalována jako shovívavost, toto přesvědčení by mu mělo přinést rozkoš a potěšení z víry, že Stvořitel řídí svět ve vedení rozkoše a potěšení. Pokud to jednomu nepřináší živost a radost, jaký užitek má říkat, že Stvořitel střeží jeho přítele ve vedení shovívavosti?
Nejdůležitější je to, co jeden cítí ve svém vlastním těle - ať se cítí dobře či špatně. Jeden se těší z potěšení svého přítele pouze, pokud se těší z prospěchu svého přítele. Jinými slovy, učíme se to pocity těla, důvody nejsou důležité. Je pouze důležité, jestli se jeden cítí dobře.
V tom stavu říká, že Stvořitel je "Dobro, které činí Dobro." Pokud se cítí špatně, nemůže říct, že si s ním Stvořitel počíná shovívavým způsobem. Tak právě pokud se jeden těší ze štěstí svého přítele a dostává z toho veselou náladu a cítí radost, protože se jeho přítel cítí dobře, pak může říct, že je Stvořitel dobrý vůdce.
Pokud nemá radost, cítí se špatně. Tak jak může říct, že je Stvořitel shovívavý? Proto je stav, kdy jeden nemá živost a radost již stavem, kde nemá lásku pro Stvořitele a schopnost ospravedlňovat svého Tvůrce a být šťasten, jak je patřičné u toho, kdo byl obdažen službou velkému a důležitému králi.
Musíme vědět, že je Vrchní Světlo ve stavu úplného klidu. A jakákoliv expanze Svatých Jmen se objevuje pouze skrze nižší. Jinými slovy, všechna jména, které má Vrchní Světlo, přicházejí pouze z dosažení nižších. To znemaná, že je Vrchní Světlo pojmenováno podle jejich dosažení. Podáno jinak, jeden pojmenovává Vrchní Světlo podle způsobu, jímž jej dosahuje, myšleno podle svého pocitu.
Pokud jeden necítí, že mu Stvořitel cokoliv dává, jaké jméno může dát Stvořiteli, pokud od Něj nic nepřijímá? Místo toho, když jeden věří ve Stvořitele, jeden každý stav, který cítí, říká, že přichází od Stvořitele. V tom stavu pojmenovává Stvořitele podle svého pocitu.
Pokud se jeden cítí šťasten ve stavu, ve kterém je, říká, že se Stvořitel nazývá "Shovívavý," jelikož to je to, co cítí, že od Něj přijímá dobro. V tomto stavu je jeden nazýván Cadik (Spravedlivý), jelikož Macdik (ospravedlňuje) svého Tvůrce (kterým je Stvořitel).
Pokud se jeden cítí špatně ve stavu, ve kterém je, nemůže říct, že mu Stvořitel sesílá dobro. Proto je v tom stavu nazýván Raša (Zlý), jelikož Maršia (Odsuzuje) svého Tvůrce.
Avšak není zde žádná taková věci jako něco uprostřed, kdy jeden říká, že se ve svém stavu cítí jak dobře, tak špatně. Místo toho je jeden buď šťasten, nebo je nešťasten.
Naši mudrci napsali (Berachot 61): "Svět nebyl vytvořen atd. než pro úplně zlé nebo úplně spravedlivé." To protože zde není žádná taková realita, kde by jeden cítil jak dobře, tak špatně zároveň.
Když naši mudrci říkají, že je zde uprostřed, je tomu s bytostmi, které mají rozlišení času, můžete říct uprostřed, ve dvou časech, jeden po druhém, jako se učíme, že je zde záležitost vzestupů a sestupů. Těmito jsou dva časy: jednou je zlý a jednou je spravedlivý. Ale v jediném okamžiku, aby se jeden současně cítil jak dobře, tak špatně, toto neexistuje.
Následuje, že když řekli, že je Tóra důležitější než Micva, je to právě v době, kdy není praktikována, myšleno když jeden nemá vitalitu. Pak je Tóra důležitější než Micva, která nemá vitalitu.
To protože jeden nemůže od Micvy, která nemá vitalitu, přijmout nic. Ale s Tórou má jeden stále cestu v práci, od které přijal, zatímco praktikoval Tóru. Ačkoliv vitalita odešla, cesta v něm zůstává a on ji může použít. Je zde čas, kdy je Micva důležitější než Tóra, myšleno, když je vitalita v Micvě a žádná vitalita v Tóře.
Tak když není praktikována, myšleno když jeden v práci nemá vitalitu a radost, nemá jinou radu, než modlitbu. Avšak během modlitby musí jeden vědět, že je zlý, protože ve světě necítí rozkoš a potěšení, ačkoliv dělá kalkulace, aby mohl věřit, že Stvořitel dává pouze dobro.
Navzdory tomu, ne všechny jeho myšlenky, které jeden má, jsou v cestě práce pravé. V práci, pokud myšlenka vede k činu, myšleno k pocitu v orgánech, aby orgány cítily, že je Stvořitel shovívavý, orgány by z toho měly přijímat vitalitu a radost. Pokud jeden nemá vitalitu, jak dobré jsou všechny kalkulace, pokud nyní orgány nemilují Stvořitele, protože (to) On jim uděluje hojnost?
Tak by jeden měl vědět, že pokud nemá v práci vitalitu a radost, je to znakem, že je zlý, protože je nešťasten. Všechny kalkulace jsou nepravé, pokud nevynášejí čin, myšleno (nevedou) k pocitu v orgánech, že jeden miluje Stvořitele, protože On stvořením uděluje rozkoš a potěšení.