61. Moc těžko kolem Stvořitele.

Vyslechl jsem 9. Nisanu (18. dubna 1948)

     Je řečeno: „Moc bouřlivě, těžko je kolem Stvořitele (Žalm 50). A mudrci vysvětlují, že zde je jinotajem řečeno, že „kolem Stvořitele je velké množství vlasů“(jinak přečtena stejná slova), protože Stvořitel je malicherný ke spravedlivým na tloušťku vlasu. A sami se také ptají: „Proč je to tak? Čím si zasloužili spravedliví takový trest? Vždyť jsou to konec konců spravedliví!“.

     Jde o to, že všechna omezení ve vesmíru, ve světech – jsou pouze ve vztahu ke stvoření, tj. v důsledku toho, že ti, kteří to odhalují, omezují sebe, dělají zkrácení a zůstávají pak dole. A Stvořitel souhlasí se vším, co dělá ten, kdo to odhaluje a v té míře světlo sestupuje dolů. Proto nižší svými řečmi, myšlenkami a činy, přivolává záření, svícení světla se shora.

     Z toho vyplývá, že pokud si člověk myslí, že odpojení na okamžik od myšlenky o spojení se Stvořitelem je ekvivalencí nejvetšího prohřešku, pak Stvořitel se shora s tím také souhlasí a skutečně je to považováno, že se člověk dopustil největšího hříchu. Výsledkem je, že spravedliví si sami stanoví, nakolik k nim bude Stvořitel malicherný, až na „tloušťku vlasu“ a jak nižší stanoví, tak to i přijímá Stvořitel.

     A pokud člověk necití ten nejmenší zákaz jako nejtvrdší – pak i shora neberou vážně malé hříchy, které se mu stávají, neuvažují nad nimi jako nad velkými hříchy. Takže s takovým člověkem Stvořitel jedná jako s malým dítětem, myslí si, že takový člověk jak má malé přikázaní, stejně tak má i malé hříchy. Vždyť je to tak, že jak jedni tak i druzí se váží na stejné váze. A takový člověk není považován za velkého.

     Ale ten, kdo je malicherný i ke svým malým činům, a chce, aby Stvořitel se k němu choval stejně, na „tloušťku vlasu“, - ten se uznává za velkého, který má jak velké přikázání, tak i velké hříchy.

     A v míře ve které cítí potěšení z dodržení přikázaní, ve stejné míře cítí také utrpení z hříchu.

     A je o tom povídka, jak žil-byl člověk v nějakém království. Učinil ten člověk přestupek proti Králi, a byl odsouzen na dvacet let povinných prací a poslán do vyhnanství do nějakého vzdáleného místa. A ihned byl rozsudek vykonán, a odvezli ho tam, na okraj světa.

     Potkal tam lidi, stejné jako on sám. Ale dostal nemoc zapomnění, a úplně zapomněl na to, že má manželku a děti, blízké kamarády a známé. A zdá se mu, že není nic na celém světě, než tohle opuštěné místo a tam žijící lidé a právě tohle je jeho vlast.

     Takže všechna jeho představa o světě je založena na jeho pocitech, a ani náhodou si člověk nemůže představit skutečný stav a žije pouze těmi znalostmi a pocity, které teď má.

     V tom vzdáleném státě ho naučili zákonům, aby je znovu neporušoval a dokázal se vyhnout trestným činům a věděl, jak může napravit spáchaný prohřešek, aby ho odtamtud propustili. Studiem Královských zákonů pak zjistil, že pokud člověk spáchá určitý prohřešek, posílají ho do vzdáleného místa, odpojeného od celého světa. A má hrůzu z tak těžkého trestu a je zneklidněn krutostí soudu.

     Ale nejde mu do hlavy, že je to on sám, kdo porušil zákony Krále, že je odsouzen striktním soudem a rozsudek už je vykonán. A protože trpí nemocí a na všechno zapoměl, ani jednou tak nepocítil svůj skutečny stav.

     A v tom je smysl toho, co je řečeno, že je „moc těžko kolem Stvořitele“(„kolem Stvořitele je hodně vlasů“), tj člověk musí udělat duchovní zúčtování za každým svým krokem, vždyť je to on, kdo porušil zákony Krále, a proto je odloučen od vyššího světa.

     A tím, že teď dělá dobré činy (pro Stvořitele), začíná se mu vracet paměť, a on začíná cítit, nakolik ve skutečnosti je vzdálen od svého opravdového světa. A proto se začíná napravovat, a vrací ho z vyhnanství na vlastní místo. Tyto pocity přichází k člověku právě v důsledku práce, když cítí, nakolik je vzdálen od svého zdroje a kořene, dokud nebude hoden uplného návratu ke svému kořeni, tj. dokonalému a věčnému spojení se Stvořitelem.