43. Pravda a víra

Pravdou se nazývá to, co člověk vidí na vlastní oči. A tohle se nazývá „odměna a trest“, kdy není možné dostat nic, bez předběžných úsilí.

     Podobá se to člověku, který sedí doma a nepřeje si vynakládat úsilí, aby vydělal, který říká, že Stvořitel je Dobrý a přeje dobro svým stvořením, všem dává nezbytné, a samozřejmě, že mu pošle vše, co je nutné, a on se osobně nemusí o nic starat. Je pochopitelné, že takový člověk zemře hlady, pokud se tak bude chovat. A zdravý rozum nás o tom přesvedčuje, a vidíme na vlastní oči, že ve skutečnosti je to tak a takový člověk umírá hlady.

     Ale spolu s tím člověk musí věřit nad svým rozumem v to, že i bez jakychkoliv úsilí také dokáže dosáhnout všeho nezbytného, protože osobní řízení mu toto připravilo. Pouze Stvořitel konal i bude konat všechny činy, a člověk Mu v ničem nepomáhá. Vždyť všechno tvoří pouze Stvořitel, a člověk v ničem nemůže ani přidat ani ubrat.

     Ale jak je možné dát dohromady tyto dva naprosto různé, vzájemně se vylučující přístupy? Jeden tvrdí z pohledu rozumu, že bez účasti člověka, tj. bez předběžné práce a úsilí, není možné ničeho dosáhnout. A v tomto je pravda, protože Stvořitel si přeje, aby to člověk cítil právě takhle. A proto se tato cesta nazývá cestou pravdy.

     Ale pokud tomuto existuje protikladný stav, jakpak se to nazývá pravdou? Fakt je, že pravdou se nenazývá cesta a stav, ale pocit, že Stvořitel si přeje, aby to člověk pocitil právě takhle. Tj. pravdou se nazývá přání Stvořitele, který si přeje, aby se přesně tak člověk pocítil.

     Ale spolu s tím, člověk musí věřit, bez ohledu na to, že to tak necítí a nevidí, - že Stvořitel mu může pomoci a i bez jakýchkoliv úsilí z jeho strany. A tohle se nazývá osobní řízení Stvořitele nad člověkem. Ale člověk nemůže docílit osobního řízení předtím, než přijde k pochopení „odměny a trestů“.

Je to proto, že osobní řízení – je řízení věcné a dokonalé, a lidský rozum není věcný a dokonalý a proto se v něm nemůže umístit věcné a dokonalé. Poté, až člověk pochopí řízení odměnou a trestem, stává se pro něho toto pochopení nádobou, ve které potom chápe i osobní řízení.

     Odsud se dá pochopit řečeným: „Zachraň nás Stvořiteli, a pošli nám štěstí“. „Zachraň“ – znamená odměna a trest. Tj., člověk se musí modlit, aby mu Stvořitel poslal práci, a možnost vynaložit úsilí, díky kterým bude poctěn odměnou. Ale spolu s tím se musí modlit o štěstí, tj. o osobní řízení, aby i bez jakékoliv práce a úsilí, byl poctěn vším nejlepším.

     Podobné vidíme i v našem světě. (Dva následné stavy, které se v duchovnu odehrávají v jedné duši, ale v jiném čase, v našem světě se rozdělí do dvou lidských těl.) A v našem světě pozorujeme, že jsou lidé, kteří dostávají odměnu pouze po velkém úsilí a těžké práci, a jsou lidé méně schopní a více líní, kteří vydělávají lehce a stávají se nejbohatšími na světě.

     Příčina je v tom, že tyto dva různé materiální stavy pochází z odpovídajících výšších kořenů – řízení „odměnou a trestem“ a „osobního řízení“. A rozdíl je pouze v tom, že v duchovnu se to otevírá jako dvě následující odhalení jedné duše, tj. ve stejném člověku, ale ve dvou následných stavech, a v materiálním se to otevírá ve stejném čase, ale ve dvou různých lidech.