Jazyk kabaly – jazyk větví
5.1. Jazykem kabalistů je jazyk větví
Není nic v nižším světě, co by nemělo původ ve světě Vyšším a nepramenilo z něj. Kořen, nacházející se ve Vyšším světě, nutí odpovídající větev v nižším světě mít formu a vlastnosti kořene.
Zde je nutné dodat: pouze pokud si to samotná větev přeje. Jinak mezi nimi není žádné spojení. Zde se má přirozeně na mysli, že nižší chápe, že on je nižší ve vztahu ke svému kořenu, že pro něj vše přichází ze shora a přichází pouze proto, aby to do sebe správně přijal, napravil se a připodobnil se vyššímu.
Na základě vztahu kořene a větve vytvořili kabalisté slovní zásobu, umožňující hovořit o duchovních kořenech Vyšších světů, kde se používají názvy nižších větví, přesně definované v pocitech tohoto světa.
Kabalisté nám chtějí něco sdělit. Jak to mohou udělat? Jak vysvětlujeme něco malému dítěti? Jazykem, kterému rozumí. Zeptejte se matky, která má například tříměsíční dítě, odpoví vám, že svému dítěti docela rozumí a může s ním komunikovat. Hledíme na to miminko – lomcuje sebou, rukama, nohama, nic nechápe, křičí. Matka však jeho jazyku rozumí. Stejně tak i kabalisté s námi komunikují jazykem naší úrovně. Nemluví s námi jazykem Vyšší úrovně, ale předávají nám informace v takové podobě, abychom si mohli uvědomit vnitřní smysl svého jednání, svého stupně.
Co nám chtějí předat? Chtějí nám sdělit, co se nachází uvnitř našeho světa, abychom se k tomu obrátili, abychom k tomu se začali přibližovat, abychom pochopili, čemu se máme podobat. Předávají nám spojení mezi naším stavem a těmi trochu vyššími. Když si hrajeme s dítětem, nutíme ho udělat trochu více, najít způsob vyřešit úkol, uskutečnit něco nového a při tomto se vnitřně obohatit. Stejně tak se kabalisté chovají k nám.
Jazyk větví je velmi různorodý. Kabalisté se na něm domlouvají a dopisují si mezi sebou. Popisují Vyšší svět, ve kterém nejsou názvy, za pomocí slov našeho světa. Spouštějí se na nižší úroveň, aby nám vysvětlili transformaci, kterou v sobě musíme uskutečnit.
Vztah kořene a větve umožňuje kabalistům vytvářet slovní zásobu, neboť objekt námi pociťovaného světa nám dává přesný název, ukazující na svůj vyšší kořen. Samotný kořen nelze nazvat žádným slovem, neboť se nachází za hranicí představivosti, tj. nad našimi smyslovými orgány. Ovšem díky přítomnosti v našem světě větví, dostupných našemu pochopení, je možné i slovní označení kořenů.
Kdyby neexistoval náš svět, jak by mezi sebou komunikovali lidé, nacházející se ve Vyšším světě? Prostřednictvím myšlenek. Jak bychom komunikovali, kdybychom se nacházeli jen v našem světě? Využili bychom náš obyčejný slovník, zvuky, hudbu – vše to, co bylo vytvořeno člověkem. Jak se můžeme spojit s těmi, kdo se současně nachází v našem i ve Vyšším světě? Pouze prostřednictvím zvláštního zákona.
Ti, kteří se nacházejí ve Vyšším světě, mají vlastní slovník – slovník myšlenek. Tam nejsou zapotřebí slova, protože tito lidé existují jako by ve společném kli, jsou mezi sebou spojeni altruistickým spolupůsobením. Je to podobné tomu, jako když orgán mého těla nepotřebuje slova, aby vysvětlil jinému orgánu, jak by mezi sebou měly vzájemně jednat – jsou přece spojeny společným tělem.
Pro předání něčeho jinému člověku, nacházejícímu se mimo mě, jsou nutná slova a výrazy – z jedné prostorové oblasti řízenou jednou sílou do jiné oblasti řízenou jinou silou – od jednoho uzavřeného objektu jinému uzavřenému objektu. K tomu existuje jazyk. Pokud jsou dva objekty spojeny společným tělem, nepotřebují jazyk: informace volně přetékají od jednoho ke druhému. Do jaké míry vstupujeme do Vyšších světů, natolik se připojujeme ke společné duši Adama. Tam nepotřebujeme náš jazyk. Naším postupným zapojením do Vyššího světa začínáme pociťovat tuto společnou duši, začínáme bezprostředně vnímat myšlenky, činnost, cíle kabalistů.
V našem světě, ve kterém jsme egoisticky odděleni jeden od druhého (tento stav se nazývá „náš svět“), existuje určitý jazyk. Snažíme se jeden druhému něco vysvětlit, ale přece jen si nerozumíme. Je to následek „babylónu“, kdy lide zatoužili postavit vysokou věž až ke Stvořiteli, ale toto přání bylo diktováno egoismem. Chlubili se: „Budeme jako Stvořitel“, a výsledný egoismus vedl k přerušení spojení mezi nimi.
Kdyby se nesnažili dosáhnout rovnocennosti se Stvořitelem, tj. nepopuzovali by svůj egoizmus, nezjistili by, nakolik jsou od sebe vzdáleni. Když se rozhodli podobat se Stvořiteli, uviděli, že jsou Mu protikladem a každý pocítil, že je oddělen od ostatních a přestal jim rozumět. Egoistický skok, ke kterému došlo na určité etapě vývoje lidstva, se nazývá právě zničením Babylonské věže. Babylonská věž je samozřejmě stavbou symbolickou, ale nás zajímá její vnitřní aspekt: co donutilo lidi k této stavbě, čeho chtěli dosáhnout?
Jsme uzavřeni ve svém egoismu (já v sobě, ty v sobě) a ke komunikaci potřebujeme jazyk. Toto spojení je nutné, protože jsme zkaženi, a každý z nás je uzavřen sám do sebe, uzavřen ve svém nitru. Pokud bychom mohli vyjít za rámec svého egoismu a splynout se s ostatními, nepotřebovali bychom jazyk. Samotná naše přirozenost by byla spojena do jednoho společného kli, nádoby touhy.
A tak, je jasné, co představuje jazyk v našem světě: ubohý pokus egoistů spojit se jeden s druhým. Je jasné i to, jak probíhá kontakt v duchovním světě, kde vůbec není zapotřebí jazyka: je tam svobodné přetékání informací od jednoho ke druhému. Jazyk větví je zapotřebí pro nás proto, abychom alespoň trochu pochopili, co se děje na vyšším stupni, a jak se mu připodobnit.
Matka hrající si s dítětem se snaží o jeho vývoj, o to, aby bylo chytřejší, více chápalo, jednalo vědoměji. Celou dobu mu dává nějaké úkoly, něčemu učí. Ovšemže se toto děje podvědomě, na živočišné úrovni, ale právě takto nás též vychovává vyšší stupeň. Dospíváme, a vždy následující, vyšší stupeň nás vychovává, ukazuje, vysvětluje, dodává sílu a rozum, abychom zvládli to, na co poukazuje. Jazyk tohoto stupně, stojícího nad naším, se nazývá jazykem větví. Musíme mu naslouchat, protože bez něj ničeho nedosáhneme.
Proto je pro nás studium původních kabalistických prací tím nejdůležitějším. Podstatná je touha skutečně slyšet to, co vám chtějí kabalisté povědět. Nejde o to pochopit to rozumem, ale právě chytit sílu jejich přání, jejích výzvu k vyššímu stavu. Nepracuje tu rozum, ale touha člověka dosáhnout jiné úrovně existence. Ty jevy a informace, které nám předává kabalista, nacházející se na nejvyšším stupni, není možné pochopit rozumem. Pouze po dosažení této úrovně můžeme pochopit příčiny toho, co se s námi děje, ale nikdy dřív.
Pokud si to začínáte představovat prostřednictvím mysli, tak drasticky redukujete to, co je napsáno, a nemůžete to pochopit správně. Není možné pochopit vyšší stupeň úvahou – lze si pouze přát na něj postoupit, a teprve tehdy pochopit. Postupujeme k následujícímu stupni silou své touhy, ale ne chápáním. Vždyť podobně rosteme i v našem světě – pomocí touhy, neboť touha je původní vlastností kli, kdyžto rozum je jen nápomocným orgánem, důsledkem touhy.
A tak, samotný kořen není možné nazvat žádným slovem, protože se nachází za hranicí našich představ, ale objekt našeho světa nám dává přesný název, poukazující na odpovídající kořen. Slovní vyjádření Vyšších kořenů je možné proto, že v našem světě existují větve, které vnímáme.
Vše, co se nachází v našem světě, má název a je větví duchovního kořene. Nacházejíc se na Nejvyšším stupni, kabalista nám říká nějaká slova a fráze. Můžeme si tento text přečíst, je napsán naším jazykem, ale pochopit v něm můžeme pouze to, co je nám dostupné na daném stupni, ve větvi. Kabalista ale míní to, co se nachází na jeho stupni, v kořenu.
Co nám však může takový text dát, když kabalista má na mysli u každého slova úplně něco jiného, než já? Nepřináší nic jiného, kromě jednoho – touhy pozvednout se na jeho stupeň, abychom uviděli a pochopili to samé, co vidí a chápe kabalista.
Pokud si myslíte, že díky studiu „Studia Deseti Sefir“ začnete chápat složení Vyššího světa, mýlíte se. Žádná kabalistická kniha Vám neposkytne pochopení uspořádání Vyššího světa. Skutečně to studuje pouze ten, kdo se již ve Vyšším světě nachází. Pro něj je kniha návodem, průvodcem: podívej se sem, udělej toto – a uvidíš toto. Pokud se ale nacházíme v našem světě, nemáme zástěnu, abychom vnímali to, o čem kniha mluví. Nic nám nedá, nepochopíme to, o čem pojednává. To jediné, s čím nám může pomoci, je posílit naši touhu se pozvednout na vyšší stupeň.
Podíváme-li se do kabalistické modlitební knížky, nalezneme tam jen přesné pokyny pro konkrétní činy: „Vezmi si tolik určité zástěny s takovouto touhou, vykonej s ní takovou altruistickou činnost a získáš takovýto výsledek“. Taková je podstata hovorového jazyka kabalistů, s jehož pomocí předávají své Vyšší pochopení jeden druhému, z generace na generaci, ústně a písemně. Tento jazyk umožňuje rozumět jeden druhému s dostatečným stupněm přesnosti, nutným v kabalistických vědeckých výzkumech. Vzhledem k tomu, že každá větev má jen pro ni charakteristickou definici, tak přesně ukazuje na svůj duchovní kořen.
Ještě jednou: jazyk větví je absolutně přesný, neboť kabalisté převzali všechny názvy z našeho světa. Každá větev má svůj vyšší kořen, a kabalisté přesně spojují jedno s druhým. Proto bezchybně označují ten či onen kořen dle názvu jeho větve.
Obklopuje nás obrovský svět a je v něm mnoho věcí vytvořených člověkem. Představte si, jak žili lidé dřív: v jeskyních, stanech, jurtách, pásli dobytek, živili se z půdy. Během následujících tisíciletí vytvořili lidé kolem sebe velké množství umělých objektů, konvencí a vztahů. Existuje ve Vyšším světě něco analogického těmto umělým objektům? V napravené podobě ano, v nenapravené ne, protože to vše jsme vytvořili z potřeby svého egoismu. Existují základy analogie: dům, stěna, pole atd. Pro přesnější, uměle vytvořené objekty nejsou ve Vyšším světě analogie, protože vše to jsme vytvořili, využívajíc své vlastností chybně, nepřirozeně, následkem tisíciletého vývoje egoizmu. A proto kabalistický jazyk používá běžná slova našeho světa, jako např. šaty, objetí, polibek, spojení, vzdálení, přiblížení, vzestup, sestup, město atd.
5.2. Předávání znalostí od učitele k žákovi
Slova sama od sebe nejsou schopna předat žádné vyšší vědomosti. Vyšší vědění se nachází mimo prostor, čas a pohyb: je totiž absolutní. To my vnímáme to, co se děje, jako řadu příčin a následků a nazýváme to časem. Pohyb se též pociťuje jen v našem nitru. Pohyb, změny, prostor, čas – to je to, co pociťujeme samotným měnícím se kli, ale světlo, které je v něm, se nachází v absolutním klidu. Proto je duchovno mimo čas, prostor a pohyb.
Proč? Vždyť duchovno je též kli, přece vnímáme světlo za pomocí kli. Copak nevycházíme z našeho kli, když něco vnímáme? Ne. Proč se tedy duchovno nachází mimo čas, mimo prostor, mimo pohyb – v klidu? Protože duchovnem se nazývá napravená egoistická vlastnost, která získala vlastnosti světla. Napravené kli vnímá Vyšší realitu stejně jako světlo - nacházející se v klidu, mimo čas, mimo prostor, mimo pohyb.
Nepleťte si to: vždy se nacházíme uvnitř sebe, ve svých pocitech, ve svém kli. Ovšem vzhledem k tomu, že se toto kli připodobnilo světlu, získalo vlastnosti světla, pociťuje to samé, co pociťuje světlo, nachází se v tom samém stavu. Tento stav kli se nazývá duchovním stavem. Slovo „světlo“ má v kabale mnoho významů v závislosti na stavech, popisovaných kabalisty. Může to být naplnění touhy, Stvořitel, síla, zákony přírody atd.
Slova, vyslovená ústy učitele, nejsou schopna předat vyšší vědění, které je mimo čas, prostor a pohyb. Pouze jazyk větví je schopen vyjádřit vztahy větví a jejich vyšších kořenů.
Co znamená „slyšet jazyk větví“? Pokud žák slyší něco od učitele a je schopen to vnímat jako jazyk větví, tehdy jej skutečně slyší a může získat potřebnou informaci. Když něco vysvětluji, někteří slyší obyčejný pozemský jazyk, ale jsou lidé, kteří slyší jazyk větví. Toto záleží na žáku a ne na učiteli.
Tomuto jazyku může rozumět jen ten, kdo rozumí vzájemným vztahům kořenů a větví. Vztah mezi kořenem a větví není možné pochopit zespoda nahoru: díváme-li se na nižší větve, nemůžeme najít žádnou analogii s vyššími kořeny. Naopak, nejdříve musím sám pochopit vyšší kořeny a teprve potom lze, hledíc seshora dolů, pochopit související vztahy mezi každým kořenem a jeho větví.
Nacházejíc se na nižším stupni, nemůžete pochopit to, co vám předává ten vyšší jazykem větví. Až když jste se pozvedli se na jeho úroveň, můžete pochopit, co vám říká. Proč ho vůbec máme poslouchat? Až se pozvednu, pak to pochopím. Jaký má význam jej poslouchat nyní, když stejně nic nechápu? Smysl je však v tom, že při poslechu pociťuji touhu se pozvednout na jeho stupeň, být jako on. Tohoto cíle je nutné dosáhnout. Učitel mluví k žákovi ne kvůli pochopení, ale kvůli tomu, aby se žák naladil na uvědomění si důležitosti vzestupu na jeho stupeň.
Pouze poté, co se žák pozvedne na vyšší stupeň, zjistí a pochopí vztah mezi kořenem a větví, vznikne u něj s učitelem kabalistou společný jazyk– jazyk větví. Tehdy mu může učitel předat všechny nuance své moudrosti, všechno vědění o dění ve Vyšších světech – vše to, co získal od svých učitelů nebo pochopil samostatně. A to protože nyní mají společný jazyk a s jeho pomocí si rozumí.
Do té doby, než žák pochopí tento jazyk a dokud neví, jakým způsobem větev ukazuje na kořen, nemůže mu učitel vysvětlit ani jedno slovo z vyššího vědění, nemůže se s ním bavit o výzkumech kabaly. Kabalistické vědění lze předat jen tomu, kdo rozumí tomu, co se předává. Lidé, kteří jsou na různých stupních, si nerozumějí. Žák se musí pozvednout na stejný stupeň, na kterém se nachází učitel. Ale jak samotný žák dosahuje znalosti jazyka větví? Studuje kabalistické knihy, které jej postupně uvádějí do cítění Vyššího světa.
Člověk se skutečně mění a pozvedá se nahoru, když si čte knihy, cítí touhu se pozvednout na tu úroveň, na které se nachází její autor, poslouchá učitele s přáním pozvednout se na jeho úroveň, aniž by opravdu pronikal do smyslu slov a přitom se snaží splynout s Vyšším. Mění se pouze silou své touhy, nikoliv mentálním pochopením.
Někdo se narodil chytřejším, schopnějším, někdo zase méně, ale to nemá žádný význam. Tím hlavním je touha, protože samotné duchovní kli je touha. Rozum, který existuje vedle touhy, je pouze schopnost rychle zpracovávat informace a určitým způsobem s nimi manipulovat. Rozum nemá ani nejmenší vztah k duchovnu, může jen působit na egoistické pozemní úrovni. V duchovnu má význam pouze touha.
Skutečně dostávat znalosti od učitele-kabalisty začíná žák teprve až pochopí alespoň první stupeň Vyššího světa. Z této úrovně totiž pochopí jazyk větví, uvidí, jak funguje, a analogicky začne chápat další vyšší stupně. Proto je tím nejdůležitějším projít machsomem. Stupně za machsomem se již jeden druhému podobají. Každý následující stupeň se liší od předcházejícího větším odhalením, větším objemem, větší silou a hloubkou. Mezi nimi již však existuje podobnost namísto převráceného a absolutně nesrozumitelného propojení, jako mezi naším světem a tím Vyšším.
5.3. „Hrubé“ názvy v kabale
Nyní již chápeme, proč kabalisté využívají taková slova, jako jsou: polibek, pohlavní akt, objetí, porod apod. k vyjádření vyšších idejí: kabalisté nemohou používat jiný jazyk, než jazyk větví, který přesně poukazuje na vztah každého kořene s jeho větví.
A tak, jakkoliv hrubý se nám zdá název té či oné větve, nemůžeme odmítnout jeho použití, vzhledem k tomu, že v našem světě neexistuje další větev, kterou bychom nahradili tu stávající.
Víme, že Vyšší světlo vytváří původní kli, skládající se z pěti částí. Následně se toto kli začíná uvnitř dělit a vyvíjet své vnitřní struktury. Ale je to stále jedno a totéž kli, pouze každá z jeho částí se dělí na dalších pět, ještě jednou na pět a tak dál. Každá z částiček se podobá původnímu kli, ale představuje jednu z jeho vlastností.
Když používáme jazyk větví, hovoříme o nějaké činnosti nebo objektu ve Vyšším světě a musíme přesně určit, z jaké kvality jaká vlastnost vychází, jaké má příčiny a následky. V našem pozemském jazyce se můžeme vyjadřovat přibližně, ale pokud hovoříme o duchovním světě, jsme povinni uvést místo každého objektu v systému všech pěti světů, všech 125 stupňů, absolutně přesně. Toto místo je kabalistickým názvem objektu.
Odmítáme-li využit nějakého názvu, tak nejen že ztrácíme jemu odpovídající pojem z Vyššího duchovního světa (neboť neexistuje další slovo, které by nahradilo to původní v popisu tohoto kořene), ale poškodili bychom tímto vědu jako celek. V tom případě nám z celkového řetězce vypadne jeden článek, a protože jsou všechny články propojeny, tak se zhroutí celá věda.
Duchovní objekt lze nazývat jeho jménem. Co znamená „jméno“? Když připisujeme kli číselný význam, tj. velikost touhy se zástěnou, míru a vlastnosti této zástěny - takto přesně poukazujeme na ten či onen objekt. V tomto případě využíváme kabalistický jazyk – jazyk sefirot a parcufim, nijak nespojený s naším světem. V tomto jazyce jsou napsány základní kabalistické knihy: „Strom Života“ od velkého kabalisty 16. století Ariho a „Studium Deseti Sefirot.“ Napsané současným kabalistou 20. století Baal HaSulamem.
„Kniha Zohar“ a Tóra jsou však psány jazykem větví. Zde se využívají slova z našeho světa ve vztahu k Vyššímu světu. Pro kabalisty není zajímavé hovořit o našem světě. Má vůbec něco, kvůli čemu by jej popisovali? Jejich vyprávění je vždy o Vyšším světě, o tom, kam se musíme dostat.
Musíme tedy chápat, že se slova, která se nám můžou zdát hrubá, v kabale nepoužívají v tom kontextu, v jakém jsme je zvyklí slyšet. Za těmito slovy stojí dění a vlastnosti Vyššího světa.
Nesmíme se divit využití „nemravných“ názvů, neboť kabalista tady nemá na vybranou: musí využívat názvy z našeho světa, přesně odpovídající tomu, co se děje ve Vyšším světě a nemůže je zaměnit za jiné, „slušnější“. Musí vše podrobně vysvětlit a to pomocí přesných definic.
Pokud se v duchovním světě nějaký objekt nazývá sklenicí v souladu se svou větví v našem světě, musí jej kabalista nazývat sklenicí, polibek – polibkem, pohlavní akt nebo porod – pohlavním aktem nebo porodem. Proto se nám může zdát, že kabalistické knihy mají nějaký erotický význam.
Jako příklad uvedeme „Píseň písní“ – nejsilnější vyprávění o nejvyšším stavu splynutí stvoření se Stvořitelem. Popisuje se v ní nejhlubší možné pronikání světla a kli jeden do druhého. Tuto knihu napsal král Šalamoun. Byl to velký mudrc, ale tuto moudrost dokázal vyjádřit pouze prostřednictvím „erotického popisu“ našeho světa. Je to nevyhnutelné, vzhledem k tomu, že se takto projevuje zákon podobnosti, vztah větví s jejím kořenem.