16. CO JE V PRÁCI DEN PÁNA A NOC PÁNA

Slyšel jsem v roce 1941, Jeruzalém

Naši mudrci řekli toto o verši "Žal na tebe, který si přeješ den Pána! Nač bys měl den Pána? Je to temnota a ne světlo" (Amos 5): Je zde podobenství o kohoutu a netopýrovi, kteří čekali na světlo. Kohout řekl netopýrovi: "Já čekám na světlo, neboť světlo je mé; ale ty, nač ty potřebuješ světlo?" (Sanhedrin 98, 2). Interpretací je, že jelikož nemá netopýr oči, aby viděl, co získá od slunečního svitu? Naopak, pro toho, kdo nemá oči, sluneční světlo jen ještě víc zatemňuje.

         Musíme tomu podobenství porozumět, myšleno jak jsou oči spojeny s díváním se ve Světle Božím, které text pojmenovává "den Pána." V tomto ohledu podali podobenství o netopýrovi, že ten bez očí zůstává ve tmě.

         Musíme také pochopit, co je den Pána a co je noc Pána, a co je rozdílem mezi nimi. Den lidí rozlišujeme úsvitem, ale se dnem Pána, v čem jej rozlišujeme?

         Odpovědí je, jako objevení slunce. Jinými slovy, když slunce zasvítí na zem, nazýváme to "den." Je to jako naši mudrci řekli (Psachim 2) o verši "Vrah vstal se světlem, aby zabíjel chudé a potřebné; a v noci je jako zloděj." Jelikož řekl, "a v noci je jako zloděj," následuje, že světlo je den. Říká tu, že pokud je ti záležitost tak jasná jako světlo, které přichází na duše, je vrah, a je možné ho v jeho duši zachránit. Tak vidíme, že co se týče dne, Gemara říká, že je záležitost jasná jako den.

         Následuje, že den Pána bude znamenat, že Prozřetelnost - jak Stvořitel vede svět - bude jasně ve formě shovívavosti. Například když se jeden modlí, jeho modlitba bude okamžitě vyslyšena a on obdrží to, za co se modlil, a jeden uspěje, kamkoliv se obrátí. To se nazývá "den Pána."

         Naopak temnota, což je noc, bude znamenat skrytí tváře. To jednomu přináší pochyby o shovívavém vedení a cizí myšlenky. Jinými slovy, skrytí vedení přináší jednomu cizí náhledy a myšlenky. To se nazývá "noc" a "temnota." Jmenovitě, jeden prožívá stav, kdy cítí, že pro něj svět ztemněl.

         Nyní můžeme interpretovat, co je psáno, "Žal na tebe, který toužíš po dni Pána! Nač bys měl den Pána? Je to temnota a ne světlo." Věc je, že ti, kdo čekají na den Pána, znamená to, že čekají, aby jim byla dána víra nad rozumem, že víra bude tak silná, jakoby s jistotou viděli svýma očima, že tomu tak je, myšleno že Stvořitel řídí svět ve shovívavosti.

         Jinými slovy, nechtějí vidět, jak Stvořitel vede svět v laskavosti, protože vidění je neslučitelné s vírou.  Jinými slovy, víra je přesně tam, kde je to proti rozumu. A když jeden dělá to, co je proti jeho rozumu, nazývá se to "víra nad rozumem."

         To znamená, že věří, že vedení Stvořitele nad stvořeními je shovívavé. A zatímco to nevidí s absolutní jistotou, neříkají Stvořiteli, "Chceme shovívavost vidět uvnitř rozumu." Místo toho chtějí, aby to v nich zůstalo jako víra nad rozumem.

         Ale žádají Stvořitele, aby jim udělil takovou sílu, že tato víra bude tak silná, jako by to viděli uvnitř rozumu. Znamená to, že v mysli nebude rozdíl mezi vírou a poznáním. To je, o čem oni, myšleno ti, kdo se chtějí přimknout ke Stvořiteli, pojednávají jako o "dni Pána."

           Jinými slovy, pokud to cítí jako poznání, pak Světlo Boha, zvané "Vrchní Hojnost," půjde k nádobám přijímání, zvaným oddělené nádoby." A to oni nechtějí, jelikož to půjde k vůli přijímat, která je protikladem Keduši (Svatosti), která je proti vůli přijímat pro sebe-uspokojení. Místo toho chtějí přilínat ke Stvořiteli, a to může být jen skrze rovnocennost formy.

         Avšak k dosažení toho, myšleno aby měl jeden touhu a prahnutí po přimykání se ke Stvořiteli, jelikož je narozen s přirozeností vůle přijímat pouze pro vlastní prospěch, jak je možné dosáhnout něčeho, co je úplně proti přírodě? Z tohoto důvodu musí jeden vynakládat velké úsilí, dokud nedosáhne druhé přirozenosti, což je vůle odevzdávat.

         Když je mu udělena vůle odevzdávat, je kvalifikován přijmout Vrchní Hojnost, a neposkvrňovat, jelikož všechny vady přichází pouze skrze vůli přijímat pro sebe. Jinými slovy, dokonce i když dělá něco za účelem odevzdání, hluboko uvnitř je zde myšlenka, že za tento čin odevzdání, který nyní provádí, něco obdrží.

         Zkrátka, jeden je neschopen udělat cokoliv, pokud za čin neobdrží něco na oplátku. Jeden se musí těšit a jakékoliv potěšení, které pro sebe přijme, to potěšení mu musí způsobit odloučení od života životů z důvodu rozdělení.

         To jednoho zastavuje od bytí soudržným se Stvořitelem, jelikož záležitost Dvekut (Adheze) je měřena rovnoceností formy. Je tedy nemožné mít čisté odevzdání bez příměsi přijímání z jeho vlastních sil. Proto aby měl jeden síly odevzdání, potřebujeme druhou přirozenost, takže bude mít jeden sílu dosáhnout rovnocenosti formy.

         Jinými slovy, Stvořitel je dárce a nepřijímá nic, protože nic nepostrádá. To znamená, že to, co On dává, také není kvůli nedostatku, myšleno že kdyby neměl nikoho, komu dávat, cítil by to jako nedostatek.

         Místo toho to musíme vnímat jako hru. To jest, není to tak, že když chce dát, je to něco, co On potřebuje; ale je to všechno jako hra. Je to jako naši mudrci řekli co se týče paní. Zeptala se, "Co Stvořitel dělá poté, co vytvořil svět?" Odpovědí bylo, "Sedí a hraje si s velrybou," jako je psáno, "Tam plují lodě moře a Leviatan (mořský netvor), kterého jsi zformoval, aby se v něm bavil." (Avoda Zarah (Uctívání idolů), 3).

         Záležitost Leviatana se vztahuje k Dvekut a spojení (jako je psáno "dle prostoru každého, s věnci"). Znamená to, že účel, což je spojení Stvořitele se stvořeními je jen zábava; není to záležitost touhy a potřeby.

         Rozdíl mezi hrou a touhou je, že vše, co přichází v touze, je nezbytnost. Pokud se jeden nedomůže svého přání, postrádá jej. Avšak při zábavě, dokonce i když jeden věc nezíská, není to považováno za nedostatek, jelikož říkají, "není to tak špatné, že jsem nezískal to, co jsem si myslel, protože to není tak důležité." To protože touha, kterou pro to jeden měl, byla jen hravá a ne seriózní.

         Následuje, že celý účel v práci toho jednoho bude zcela v odevzdání a nebude mít touhu a žádostivost přijímat za svou práci potěšení.

         Toto je vysoký stupeň, jelikož je zahrnut ve Stvořiteli. A to se nazývá "den Pána."

         Den Pána se nazývá "úplnost," jako je psáno, "Nechť jsou kvůli tomu raní hvězdy temné; nechť pátrá po světle, ale nemá žádné." Světlo je považováno za úplnost.

         Když jeden získá druhou přirozenost, vůli odevzdávat, kterou Stvořitel dává po první přirozeností, jež je vůlí přijímat, a nyní dostává vůli odevzdávat, pak je jeden kvalifikován sloužit Stvořiteli v úplnosti, a to je považováno za "den Pána."

         Tak ten, kdo nezískal druhou přirozenost a nemůže Stvořiteli sloužit ve formě odevzdání, myšleno, když jeden již usiloval a udělal co mohl, aby tu sílu získal, je považován za očekávajícího den Pána, myšleno, mít se Stvořitelem rovnocenost formy.

         Když den Pána přijde, je pozvednut. Je šťastný, že vyšel z moci vůle přijímat pro sebe, která jej oddělovala od Stvořitele. Nyní se přimyká ke Stvořiteli a považuje to za to, že vystoupil na vrchol.

         Avšak je to opačné s tím, jehož práce je pouze v sebe-přijímání. Jeden je šťasten, dokud si myslí, že bude mít za svou práci jakoukoliv odměnu. Když jeden vidí, že vůle přijímat za svou práci žádnou odměnu nepřijme, stane se smutným a zahálčivým. Někdy jeden přijde k hloubání nad začátkem a říká, "Na toto jsem nepřísahal."

         Tak je navíc den Pána dosažením síly odevzdávat. Kdyby bylo jednomu řečeno, že toto bude jeho ziskem ze zabývání se Tórou a Micvot, řekl by: "Považuji to za temnotu a ne za světlo," jelikož jej toto poznání přivádí k temnotě.